Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen

Zatímco pro výslovnost většiny domácí slovní zásoby lze stanovit obecně platná pravidla, slova přejatá a vlastní jména se určitými obecnými zásadami také řídí, avšak často je třeba spisovnou podobu konkrétních výrazů zjistit ze slovníků. Nelze stanovovat obecně platná pravidla, jak náležitě v přejatých slovech číst např. písmeno c, protože záleží na tom, z kterého jazyka byl výraz přejat, v jaké pozici se písmeno nachází atp.

Při výslovnosti přejatých slov a cizích vlastních jmen v češtině je nutné si uvědomit, že je sice náležité řídit se zvukovou podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova; cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými (např. obouretné [w] českým retozubným [v]); pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě (např. spodoba znělosti, viz Výslovnostní pravidla –⁠ spodoba znělosti).

U přejaté slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání (zejména u samohláskové délky, viz bod 1, a souhláskové znělosti, viz bod 2) a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Některé běžně užívané přejaté výrazy v češtině postupně zdomácní, což se odrazí rovněž na jejich pravopisné podobě, např. džus ˂ juice, výslovnost se pak řídí stejnými pravidly jako u domácí slovní zásoby a bývá stabilní.

Některá cizí slova (zejména z angličtiny a francouzštiny) se vžila v jiné podobě, než jaká by odpovídala výslovnosti adaptované do češtiny z původního jazyka. Známým příkladem je slovo fotbal. Původní anglickou podobu football bychom měli česky číst jako [fudból], ujala se však výslovnost bližší grafické podobě [fodbal] a ta pak vedla i k počeštěnému psaní fotbal. Naopak později přejatý výraz baseball se obvykle vyslovuje jako [bejzból] nebo [bejzbol] a pravopisně se nijak neadaptuje.

Okrajově lze u přejatých slov zaznamenat různorodé pozoruhodné jevy, které se v domácí slovní zásobě obvykle nevyskytují, např. výraz peloton ‚skupina jedoucích závodníků‘ se často mylně vyslovuje (a v důsledku toho i píše) jako *[peleton].

V důsledku neznalosti přesné podoby některých cizích slov se dále lze setkat např. s přesmykováním hlásek (viz Výslovnostní pravidla –⁠ výslovnost dalších souhláskových skupin) u výrazů typu permanentní *[pernamentňí], což je možné pozorovat rovněž v psaných projevech.

Samohlásková délka u přejatých slov

Samohlásková délka v přejatých slovech ve výslovnosti často kolísá. Na rozdíl od domácí slovní zásoby, kde se délka samohlásek v pravopisné podobě slov důsledně vyznačuje, u části přejatých výrazů bývá zapisována rovněž (např. fráze, schéma), avšak u některých nikoliv (např. minus [mínus]). Mnohá slova pak mají v písmu i ve výslovnosti dubletu (např. pasivní/pasívní), u jiných odpovídají jedné podobě pravopisné dvě varianty výslovnostní (např. procedura [procedura] i [procedúra]). Spíše výjimečné jsou případy, kdy se dva výrazy cizího původu od sebe liší pouze délkou jedné samohlásky (např. nota versus nóta).

Kolísání výslovnosti se vyskytuje zejména ve slovních zakončeních, např. ‑in/ín, ‑iv/ív, ‑on/ón, ‑ona/óna, ‑or/ór, ‑ura/úra –⁠ tj. [benzín] i [benzin], [archíf] i [archif], [balón] i [balon], [sezóna] i [sezona], [folklór] i [folklor], [literatúra] i [literatura].

Vzhledem k posunům ve výslovnostní normě a také ke změnám pravopisným (viz Psaní samohlásek v zakončení přejatých slov) nejsou starší ortoepické příručky ve vztahu k samohláskové délce v přejatých slovech již mnohdy aktuální. Je rovněž třeba si uvědomit, že délka vyslovované samohlásky není v mnoha případech zcela jednoznačná, nezřídka se vyslovuje tzv. polodélka a ani samotní mluvčí nemusí být ve výslovnosti stejných výrazů vždy konzistentní. Je evidentní, že na samohláskovou délku u mnoha cizích slov v češtině má vliv věk mluvčích nebo jejich regionální původ, z hlediska jednotlivých výrazů pak doba a způsob přijetí slova, lexikální význam, frekvence a sféra užití, expresivita atp. Obecně platná pravidla nelze stanovovat ani u některých skupin slov se stejným zakončením. Zatímco například výrazy jako balon/balón nebo salon/salón je náležité vyslovit i zapsat jak s krátkým o, tak s dlouhým ó, slova baronelektron se v současnosti píšou i vyslovují s krátkou samohláskou.

Samohlásková délka kolísá rovněž u některých vlastních jmen, např. místní jméno Hlásná/Zadní Třebaň je často vyslovováno [třebáň], podobně Braník [bráňík], Chyše [chíše], Ra [rábí] a Strančice [stránčice]; tyto výslovnostní podoby nelze vzhledem k silnému místnímu úzu odmítat. Kolísají také příjmení typu Wagner: někteří jeho nositelé kvůli rodinné tradici preferují podobu [vagner], obvyklejší je však zřejmě [vágner].

Souhlásková znělost u přejatých slov

U přejatých slov lze zaznamenat kolísání znělosti –⁠ zejména u souhlásek s/z a k/g. V případě k/g existuje omezený počet výrazů, u nichž se jako spisovná připouští i výslovnost s g, např. akát [akát] i [agát], podobně plakát nebo inkoust. Souhláska g jakožto příznak cizosti se však objevuje i ve výslovnosti řady dalších výrazů, kde nahrazuje náležité neznělé k, např. balkón *[balgón] místo [balkón], demokracie *[demogracije] místo [demokracije], frekvence *[fregvence] místo [frekvence], krém *[grém] místo [krém], motocykl *[motocigl] místo [motocikl]. Opačná tendence se pak projevuje u slov zakončených v písmu na ‑g(h), zvláště u anglicismů končících na ‑ing‑burgh a germanismů s ‑burg. V pozici na konci slova probíhá pravidelná ztráta znělosti (Edinburgh [edynburk]), která se pak někdy přenáší i do jiných pádů (Edinburghu [edynburgu] i [edynburku]); tyto dublety jsou považovány za spisovné, zejména u obecných jmen vedou často i k počeštěnému psaní (doping/dopink, marketing/marketink).

Ještě výrazněji kolísá dvojice hlásek s/z, a to v pozici mezi samohláskami a v sousedství hlásek jedinečných. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska s, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž odpovídá i jejich pravopis (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠ z), např. diskuse/diskuze, disertace/dizertace, renesance/renezance, resort/rezort, režisér/režizér. Výslovnost se [s] se obvykle hodnotí jako korektnější nebo stylově vyšší, někteří uživatelé češtiny ji mohou u některých slov vnímat také jako archaičtější.

Existují však i výrazy, v nichž se ustálila jako jediná výslovnost se znělým [z], přičemž v písmu je připuštěna dubleta (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠ z), např. filozofie/filosofie [filozofije], pulzace/pulsace [pulzace], purismus/purizmus [purizmus]. Početná je také skupina slov, kde se sice [z] ve výslovnosti občas objevuje, avšak tyto podoby nejsou považovány za spisovné, např. kompresor *[komprezor] místo [kompresor], disident *[dyzident] místo [dysident]; jediná náležitá možnost psaní je zde také se (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠ z). Neortoepické jsou i podoby typu dresu *[drezu] místo [dresu], servisu *[servizu] místo [servisu], chaosu *[chaozu] místo [chaosu]. K nespisovné výslovnosti se [z] v nepřímých pádech zde může svádět analogie se slovy jako džez nebo bronz zapisovanými s koncovým z, u nichž probíhá pravidelná ztráta koncové znělosti, tj. [džes], [brons], avšak v nepřímých pádech zůstává souhláska znělá, např. [džezu], [bronzu].

Nejistota ve výslovnosti s/z u řady přejatých slov je spojena s výskytem četných dublet (jak grafických, tak zvukových –⁠ s nepravidelnými vzájemnými vztahy). Obecně lze konstatovat, že existuje jistá tendence k postupnému rozšiřování znělého [z], které bývá pociťováno jakožto signál cizosti, na úkor neznělého [s].

Vlivem analogie dále kolísá výslovnost i u jiných znělostních párů souhlásek, např. u slova koncert se nezřídka neznělé c mění na svůj znělý protějšek dz. Kodifikována je však výhradně podoba [koncert], kromě neortoepické varianty *[kondzert] se lze také často setkat s rovněž nenáležitou výslovností *[konzert]. Toto kolísání zaznamenávají jazykovědné práce již ve 30. letech 20. století, výskyt hlásky z mohl být v minulosti patrně ovlivněn německou pravopisnou podobou Konzert, případně vznikl výslovnostní redukcí dz na z.

Dále se např. u výrazu standard velmi často vyskytuje neortoepická podoba s neznělým t *[standartňí] místo [standardňí] (respektive asimilovaná podoba s neznělým ť *[standarťňí] místo [standarďňí]), podobně jako např. standardy *[standarty] místo [standardy]. Souhláska t se zde objevuje zřejmě vlivem analogie s 1. a 4. p. j. č. slova standard [standart] (k výslovnosti znělých párových souhlásek na konci slov viz Výslovnostní pravidla –⁠ spodoba znělosti). Rovněž může jít o důsledek kontaminace slov standardstandarta; k významové nejednoznačnosti zde však díky kontextu může dojít jen stěží.

U jmen typu GarrigueHindenburg se v nepřímých pádech doporučuje výslovnost znělá, tj. např. [gariga], [hindenburgu], avšak v některých často se vyskytujících zeměpisných jménech je tendence k počeštěným podobám se souhláskou neznělou, což se následně může projevit i v podobě pravopisné, srov. např. Hamburg ˃ Hamburk. S kolísáním ve výslovnosti je nutno počítat v případě příjmení německého původu Schwarzenberg, Rosenberg apod., zde se lze řídit rodinnou tradicí nebo přáním nositele (viz Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen).

Ačkoli jsou jména typu Mars a Alfons v písmu zakončena na ‑s, v nepřímých pádech je rovněž doporučena výslovnost znělá, tedy např. [marzu], [alfonze]. Příjmení německého původu Klaus, Kraus atp. někdy kolísají, převažuje však výslovnost znělá: [klauze], [krauze]; opět doporučujeme brát v potaz přání či rodinnou tradici jeho nositele, pokud je známa (viz Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen).

Skupiny di, ti, ni u přejatých slov

Zatímco v domácí slovní zásobě se skupiny zapisované jako di, ti, ni vyslovují měkce [ďi], [ťi], [ňi], u většiny přejatých slov toto pravidlo neplatí, např. diktát [dyktát], nikoli *[ďiktát], tip [typ], nikoli *[ťip], nikl [nykl], nikoli *[ňikl]. U některých výrazů si však mluvčí někdy již neuvědomují, že jde o slovo cizího původu, proto se lze setkat s nenáležitými podobami jako vanilka *[vaňilka] místo [vanylka] nebo želatina *[želaťina], popř. *[želaťína] místo [želatyna], [želatýna]. Pokud je výraz panický odvozen od slova panika (např. panický strach) a nikoli panic, je namístě výslovnost [panyckí], nikoli *[paňickí]. Neortoepická měkká podoba se rovněž vyskytuje u slova diva ‚umělkyně‘, což je označení přejaté z italštiny (ve významu ‚božská‘), podobnost s výrazy jako div nebo divadlo je čistě náhodná, výslovnost *[ďiva] proto není náležitá. Ačkoli je ve slovnících kodifikována pouze podoba [dýva], nevylučujeme ani často se vyskytující variantu [dyva]. Zvláštním případem je pak výraz tik ‚škubání v obličeji‘. Jde o původem francouzské slovo, u nějž příručky doporučují výhradně výslovnost [tyk], v praxi však naprosto převažuje podoba [ťik], kterou nelze odmítat. S vysokou mírou kolísání je třeba počítat např. u přídavného jména segenský, přičemž obě varianty [segedýnskí] i [segeďínskí] jsou považovány za spisovné, totéž pak platí pro výraz bonboniéra, který je náležité vyslovovat jak [bombonyjéra], tak i [bomboňijéra], podobně derniéra [dernyjéra] i [derňijéra], moskytiéra [moskityjéra] i [moskiťijéra] atd.

Lze se také setkat s opačnou tendencí, tedy že etymologicky neprůhledný výraz domácího původu je mylně považován za slovo cizí (neslovanské) a vyslovován nenáležitě. Nejčastěji jde o tis (správně [ťis], ne *[tys]), totéž pak platí o divizně (správně [ďivizna], ne *[dyvizna]). Jako překvapivé se může jevit, že slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) připouštějí u výrazu dikobraz výslovnostní dubletu [dykobras] i [ďikobras]. Toto slovo bylo přejato v době národního obrození J. S. Preslem z ruštiny. Ačkoli se s měkkou výslovností běžně zřejmě nesetkáváme, z hlediska původu je náležitá a může se vyskytovat u mluvčích, kteří znají původ slova a jeho výslovnost v ruštině nebo si uvědomují spojitost se slovem divoký.

Problémy s výslovností skupin di, ti, ni způsobují i některá vlastní jména a je zde nutno počítat s kolísáním. Např. příjmení Štefánik příručky doporučují vyslovovat jako [štefáňik], běžná je však rovněž podoba [štefányk], podobně příjmení slovenského prezidenta J. Tisa by se podle obecných pravidel mělo vyslovit [ťiso], mezi slovenskými mluvčími ale převládá podoba [tyso], která respektuje rodinnou tradici; český úzus je rozkolísaný.

Pouze měkce by se měla vyslovovat jména toků Botič [boťič], Nisa [ňisa] a Tisa [ťisa], naopak u zeměpisných názvů ApeninyMaledivy je kodifikována podoba [apenyny], [maledyvi], často se ale setkáváme u těchto jmen s kolísáním. Výslovnost [apeňiny], [apeňinskí] se stala již pravděpodobně noremní, proto ji nelze odmítat, u ostatních uvedených jmen doporučujeme dosavadní kodifikaci dodržovat. Kolísání lze rovněž pozorovat v případě pojmenování sýru Niva, kterému mnozí mluvčí mylně přikládají cizí původ, a vyslovují proto *[nyva]; náležitá výslovnost je však [ňiva], jelikož pojmenování souvisí s výrazem niva ‚pole, louka‘.

Výslovnost vybraných slov

Bufet

U výrazu bufet (dříve psáno ve shodě s francouzským pravopisem buffet) se ustálila jak podoba blízká výslovnosti v původním jazyce: [bifé], tak i výslovnost odpovídající grafické podobě: [bufet]; obě varianty jsou považovány za spisovné.

Busta

U slova označujícího ‚sochařský portrét hlavy a části prsou‘ je kodifikována psaná podoba bustabysta, některé příručky připouštějí také dvojí výslovnost: [bista] i [busta]. V oficiálních projevech však doporučujeme preferovat první z nich.

Celebrita

Pravděpodobně vlivem angličtiny se někdy slovo celebrita vyslovuje jako *[selebrita], v češtině je však u tohoto výrazu s původem v latině náležitá podoba [celebrita].

Cottage

Zkrácený název tvarohového sýru cottage cheese není dosud zachycen v žádném slovníku, jde o poměrně nově přejaté slovo. Ačkoli se některým uživatelům jazyka jeví jako výraz pocházející z francouzštiny, a vyslovují ho proto *[kotáš], náležitá je výslovnost [kotyč] (2. p. [kotydže]), vycházející z angličtiny.

Croissant

Ve výslovnosti cizích slov v češtině lze často zaznamenat jevy, které v domácí slovní zásobě nenalezneme. Jedním z nich může být např. situace, kdy v nepřímých pádech je možné vyslovit i hlásku, která je sice v grafické podobě označena písmenem, avšak v přímých pádech se podle pravidel nevyslovuje. Například výraz croissant pocházející z francouzštiny by se měl v přímých pádech vyslovovat bez koncového t [kroasán] či [kroasan], avšak jinde dochází ke kolísání, např. 2. p. [kroasántu] i [kroasánu], případně [kroasantu] i [kroasanu]. Obdobně se chovají některá vlastní jména cizího původu.

Grapefruit

Z hlediska české výslovnosti je pozoruhodný výraz grapefruit. Ve slovnících nalezneme doporučenou podobu [grejpfrút], respektive [grejpfrut], obě varianty vycházejí z angličtiny. V češtině se však velmi často vyskytuje varianta [grepfrujt], která je bližší grafické podobě. Vzhledem k tomu, že právě tato výslovnost evidentně vedla ke vzniku zkrácené spisovné podoby grep, je namístě uznat [grepfrujt] za noremní.

Menu

Ve většině příruček je doporučena u výrazu menu pouze podoba [meny], avšak PČP uznávají i variantu [menu]. Tu doporučujeme užívat pouze v méně formálních projevech.

Pointa

Ačkoli se u výrazu pointa v úzu hojně vyskytují pravopisem ovlivněné neortoepické podoby *[pointa] nebo *[pojinta], v souladu se slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) doporučujeme ve spisovných projevech výslovnost [poenta].

Puzzle

Slovo puzzle pochází z angličtiny, z níž je odvozena i výslovnost [pazl]. Variantu [pucle] některé příručky pokládají za nespisovnou, jiné za hovorovou, v úzu se však vyskytuje velmi často. Doporučujeme ji užívat v méně formálních projevech. K rozšíření podoby [pucle] přispívá neobvyklá skupina písmen zz uprostřed slova. Výskyt souhlásky c zde lze vysvětlit snahou o domnělou německou výslovnost, případně analogií např. s italským slovem pizza. V obecné češtině existují také expresivní výrazy puclík ve významu ‚buclaté dítě; bucek‘ a pucek (hlásková obměna slova bucek), jehož jeden z významů je definován jako ‚něco malého, kulatého vůbec‘. Je možné, že se malému dílku (dětské) skládanky, který obvykle mívá oblé výstupky a výkrojky, začalo proto počeštěně říkat právě puclík (běžně se pak užívá i souborné pojmenování puclíky/puzzlíky pro celou skládanku).

Výslovnostní podoba má vliv také na morfologickou charakteristiku výrazu: zatímco forma [pazl] se užívá v jednotném čísle, varianta [pucle] se nezřídka vyskytuje i jako podstatné jméno pomnožné.

Specifika výslovnosti vlastních jmen

S výslovností vlastních jmen se obvykle pojí největší obtíže a nejistota. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž nutné znát přesný původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici. Např. jméno Paul pocházející z německého prostředí se čte [paul], z anglického však [pól] a z francouzského [pol]; příjmení českého spisovatele Jaromíra Johna vyslovujeme [jón], avšak stejně se píšící jméno John, které se velmi často vyskytuje v angličtině (např. John Lennon, Elton John), má zcela odlišnou zvukovou podobu [džon]. Příjmení Jordan patřící Francouzovi přečteme jako [žordan], u Němce nebo Rakušana jako [jordán], pokud je však jeho nositel z anglicky mluvícího prostředí, bude znít nejspíše [džórdn]. Ještě více podob pak může mít příjmení Bernstein, patřící více různým osobnostem odlišných národností (např. [bernštajn], [bernstejn], [bérnstajn], [bérnstýn], [bernsten]).

Univerzálně platná pravidla tedy z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách, totéž pak platí pro jména zeměpisná.

U vlastních jmen je také třeba počítat s vyšší mírou kolísání a častějším výskytem dublet než u jmen obecných. Např. některá vlastní jména, obvykle příjmení německého původu, zakončená na ‑er nebo ‑el (Richter, Schlegel atp.) se ve výslovnosti objevují buď bez samohlásky e, nebo s ní ([richtr] a [richter], [šlégl] a [šlégel]). V těchto případech nelze stanovit jednoznačné pravidlo, z hlediska ortoepických pravidel je obojí podoba možná, záleží především na rodinné tradici a přání nositele. Tentýž jev lze dále pozorovat např. u zeměpisných jmen typu Hannover i u některých přejatých jmen obecných (gangster, hostel).

Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Jde např. o pojmenování Legerovy ulice (z francouzštiny vycházející výslovnost by zněla [ležerova], převážila však podoba [legerova] na základě pravopisu) nebo o Eiffelovu věž (kodifikovány jsou varianty [efelova] i [ajfelova], první z nich však je pravděpodobně vzácná, ačkoli je vzhledem k původní francouzské výslovnosti náležitá). U příjmení Mozart je kromě podoby [mozart] častá např. i forma [mócart] vycházející z německé výslovnosti, jméno nizozemského malíře Vincenta van Gogha se obvykle čte na základě francouzštiny [van gok] místo podoby [fan choch] vycházející z holandštiny, podobně se v případě příjmení holandského malíře Hieronyma Bosche užívá spíše výslovnost [boš] místo [bos]. Skupina ll ve španělských slovech se čte v češtině podle ortoepických pravidel jako [lj], avšak u zeměpisných jmen Sevilla a Mallorca se běžněji než s výslovností [sevilja] a [maljorka] setkáváme s podobami [sevila] nebo [sevija], [malorka] či [majorka]. Konečně výslovnost názvu belgického města Gent kolísá mezi [chent] a [gent]. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.