Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑a (typ Ondra, Hůla, Maxa, Gargantua, Baroja, Váša, Nohavica, Borgia, Lorca, Mantegna, Ma)

Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑a skloňujeme podle vzoru „předseda“ (Ondra, Jarda, Svoboda, Hůla, Maxa, Gargantua, japonské jméno Akutagawa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ondry, Jardy, Svobody, Hůly, Maxy, Gargantuy, Akutagawy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ondro, Jardo, Svobodo, Hůlo, Maxo, Gargantuo, Akutagawo). Pokud koncové hlásce ‑a předchází měkké souhláskové písmeno či i/y, je ve 2. p. koncovka ‑i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podvzor „paňáca“ (Váša, Váňa, Baťa, Nohavica, Kolaja, Goya [goja], Borgia [bordža], Mantegna [manteňa], Maria, García, Mircea [mirča] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Váši, Váni, Bati, Nohavici, Kolaji, Goyi [goji], Borgii [bordži], Mantegni [manteňi], Marii, Garcíi, Mircei [mirči] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Vášo, Váňo, Baťo, Nohavico, Kolajo, Goyo [gojo], Borgio [bordžo], Mantegno [manteňo], Mario, Garcío, Mirceo [mirčo]).

Liší‑li se psaná a vyslovovaná podoba, jako např. ve jménech Baroja [barocha], La Mancha [la manča], Klimsza [klimša], Zorilla [zorilja], volíme koncovku podle podoby grafické. Je‑li například před koncovkou v grafické podobě měkké písmeno a v podobě vyslovované tvrdá souhláska, píšeme v koncovce 2. p. ‑i (Baroja [barocha] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Baroji [barochi]). Je‑li naopak před koncovkou v grafické podobě tvrdé nebo obojetné písmeno, které vyslovujeme měkce, píšeme v koncovce 2. p. ‑y (Klimsza [klimša], španělská jména La Mancha [la manča], Zorilla [zorilja] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Klimszy [klimši], La Manchy [la manči], Zorilly [zorilji]).

Pokud koncovce předchází v písmu c, které se čte jako [k] (Lorca [lorka], Sica [sika]), při skloňování obvykle zaměňujeme v grafické podobě c za k (2. p. Lorky, Siky). Objevují se však i podoby, které zachovávají c, pokud pisatel chce, aby čtenář z příslušného tvaru mohl odvodit podobu v 1. p. (2. p. Lorcy, Sicy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Lorco, Sico). Vzhledem k tendenci v současné češtině, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Psaní i, í –⁠⁠ y, ý.

U orientálních jmen kromě víceslabičných japonských (viz výše) se připojují koncovky podle vzoru „pán“ a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (čínské jméno Ma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Maa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ma, srov. jméno Mao v kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]). Mají‑li tato jména více částí, skloňujeme až poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Jing Ša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jing Šaa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jing Ša) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná.

Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a] a v písmu na jiné samohláskové písmeno (typ Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy)

Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a], ale v písmu na jiné samohláskové písmeno je rozkolísané. Týká se to především jmen zakončených na samohláskovou skupinu ‑oy [oa] (Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy). Podle MČ2 se v ostatních pádech ke jménu připojují koncovky vzoru „pán“ a koncové [a] se ve výslovnosti vypouští (2., 4. p. Leroya [leroa], 3., 6. p. Leroyovi [leroovi], 7. p. Leroyem [leroem]). Tento způsob se však v praxi nevyskytuje. Lze zvolit také skloňování podle vzoru „muž“ (2. p. Leroye [leroje]/[leroaje], Bonnefoye [bonfoje]/[bonfoaje] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Leroyi [leroji]/[leroaji], Bonnefoyi [bonfoji]/[bonfoaji]). Ve spojení se skloňovaným rodným jménem nebo s jiným podstatným jménem se tato jména zpravidla neskloňují (2. p. pana Leroy).

Jména zakončená ve výslovnosti na [a] a v písmu na souhláskové písmeno (typ Benoit, Dumas, Delacroix, Marat, François, Bolstad, Noah, Jeremiah)

Specifickým typem jsou jména zakončená ve výslovnosti na [a], ale v grafické podobě na souhlásku. Nejčastěji jsou to souhlásky ‑d, ‑t, ‑s, ‑x, ‑h (francouzská jména Benoit [benoa], Dumas [dyma], Dubois [dyboa], Delacroix [delakroa], Marat [mara], François [fransoa], norské jméno Bolstad [búlsta], anglická jména Noah [noa], Jeremiah [džeremaja]). U těchto jmen se při skloňování pádové koncovky přidávají za celé jméno a podle zakončení na měkké či tvrdé písmeno se tato jména skloňují podle vzoru „muž“ nebo „pán“, ve francouzských jménech zakončených v 1. p. na ‑ois, ‑oix se v dalších pádech x a s před koncovkou čte jako [z]: 2. p. Benoita [benoata], Dumase [dymase], Duboise [dyboaze], Delacroixe [delakroaze], Marata [marata], Françoise [fransoaze], Bolstada [búlstada], Noaha [noaha], Jeremiaha [džeremajaha] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Benoite [benoate], Dumasi [dymasi], Duboisi [dyboazi], Delacroixi [delakroazi], Marate [marate], Françoisi [fransoazi], Bolstade [búlstade], Noahu [noahu], Jeremiahu [džeremajahu].

Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Isá, Kivimaa)

Jména zakončená ve výslovnosti na [á] se zpravidla skloňují podle vzoru „pán“ a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (Isá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Isáa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Isá). Jména zakončená v písmu na ‑aa se skloňují podle vzoru „předseda“ (Kivimaa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kivimaay –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kivimaao), podle mluvnic je i zde možné užít pádové tvary podle vzoru „pán“ a v tom případě lze při skloňování přizpůsobit grafickou podobu výslovnosti (v praxi se však tento způsob příliš neužívá) či ponechat podobu původní: 2. p. Kivimáa [kivimáa] i Kivimaaa [kivimáa]).