Hlásky [i], [í] se v češtině zapisují písmeny i, í a y, ý (viz i Z historie českého pravopisu). Pro psaní těchto písmen platí tyto zásady:

Psaní y, ý po písmenech h, ch, k, r

Po písmenech h, ch, k, r se v domácích slovech píše y, ý, např. pohyb, nehybný, hynout, nohy, bohyně, hýřit, drahý; chyba, chytrý, chytat, mechy, kuchyně, odchýlit, lichý; kytara, kyselý, kynout, louky, žákyně, kývat, hezký, měkkýš; rybník, zrychlit, vory, obryně, rýč, rýsovat, dobrý, korýš. (O psaní i, í –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y, ý v přejatých slovech viz Počešťování přejatých slov včetně vlastních jmen.)

Psaní i, í a y, ý po písmenech d, t, n

V domácích slovech písmena i, í signalizují, že předcházející písmena d, t, n se vyslovují jako [ď], [ť], [ň], např. divadlo, divizna, divoký, hadi, díl, dítě, dívat se, vidí; tisíc, tis, tisknout, kosti, listí, příští, natírat, letí; dálnice, bahnitý, bránit, aniž, hnízdo, celník, večerní, znít.

Písmena y, ý signalizují, že předcházející písmena d, t, n se vyslovují jako [d], [t], [n], např. hrady, hospodyně, vzdychat, kdy, dýka, dým, bledý, dýchat; tyč, tygr, boty, ty, stydět se, týden, čistý, tentýž; hřebeny, varhany, nynější, báječný, černý, nýtovat.

Psaní i, í po písmenech ž, š, č, ř, j

Po písmenech ž, š, č, ř, j se píše i, í, např. život, lživý, snížit, mroži, zboží, žít, svěží, leží; košile, šikovný, strašit, bělouši, naši, přístřeší, šít, další, řeší; čin, čilý, čistit, řidiči, číslo, číst, ptačí, léčí; skřivánek, břišní, čtyři, křičet, tygři, říjen, stříkat, hovoří, někteří; jih, jistý, jiskřit, zloději, moji, jídlo, zmijí, jít, tají.⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠

Pozn. Písmeno ‑i se po daných písmenech píše i v koncovkách obecných a vlastních jmen, ať domácích, nebo přejatých, která se skloňují podle vzoru „předseda“, „žena“ a „město“, např. od hodži, rikši, bači, vaišji; Bíži, Píši, Kuči, Večeři, Kolaji; barži, gejši, čači, sóji (i sóje), Bláži, Míši, Káči, Máji, Levoči (i Levoče); s ponči, banji (i bendži). Viz též Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č., Skloňování ženských jmen zakončených na ‑ca, ‑ča, ‑ša, ‑ža, ‑ja, ‑ňa, Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].

Psaní i, í a y, ý po písmenu c

Po písmenu c se píše i, í, nebo y, ý.

1. Písmena i, í se píšou:

   • v kořenech a zakončeních slov domácích nebo zdomácnělých, např. cihla, cibule, cizí, citovat, krvácivý, církev, císař, cíl, zalícit,
   • v kořenech a zakončeních některých přejatých slov, např. cirkus, citron (i citrón), princip, racionální, fascinovat, policie, medicína, vakcína,
   • v koncovkách podstatných jmen řadících se ke vzorům „pán“, „muž“, „soudce“, „stroj“, „růže“, „píseň“, „kost“, „moře“ a v koncovkách přídavných jmen měkkých, např. politici, politicích, herci, hercích, správci, správcích, krajíci, krajících, funkci, funkcí, kleci, klecích, věci, věcí, vejci, vejcích, odvolací, odvolacího, odvolacích, žádoucí, žádoucímu, žádoucími.

2. Písmeno i se píše v koncovkách podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „předseda“ a „žena“, v nichž se písmeno c vyslovuje [c], např. paňáca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ paňáci, Vašica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vašici, Hnilica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hnilici, skica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ skici, mangalica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mangalici, Danica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Danici, Bjelica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bjelici.

3. Písmeno y se píše:

   • v kořenech některých přejatých slov, např. cyklus, cyklista, encyklopedie, cypřiš, trombocyty, recyklovat,
   • v koncovkách podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „hrad“: např. tácy, hospicy (vedle hospice, v 7. p. hospicy i hospici), kibucy, sulcy, trucy, nespis. kecy,
   • v koncovkách podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „předseda“ a „žena“, v nichž se písmeno c vyslovuje [k], např. Petrarca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Petrarcy (i Petrarky), Seneca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Senecy (i Seneky), ayahuasca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ayahuascy (i ayahuasky), Jessica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jessicy (i Jessiky), Mallorca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mallorcy (i Mallorky). Viz též Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č., Skloňování ženských jmen zakončených na ‑ca, ‑ča, ‑ša, ‑ža, ‑ja, ‑ňa, Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].
     
     
4. Písmeno ý se píše v některých koncovkách přídavných jmen tvrdých, např. bezlímcý kabát, v bezlímcých kabátech, bezpalcý primát, s bezpalcými primáty. (Jde o přídavná jména, která se v praxi vykytují výjimečně. Pokud by přídavné jméno bezpalcí bylo použito v 1. p. rodu muž. živ., psalo by se v koncovce ‑í, např. bezpalcí primáti.)

Pozn. Nejednotnost v psaní i a y po c v koncovkách není v podstatě vysvětlitelná, je proto pochopitelné, že „měkkost“ písmena c byla několikrát zpochybňována (např. R. Adamem v článku „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? v časopise Naše řeč, 86, 2003, s. 169–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠180), a objevují se názory, že by c mělo být přehodnoceno na písmeno obojetné.

Psaní i, í a y, ý po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z

Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z se píše i, í, nebo y, ý.

Pozn. K obojetným písmenům se řadí také f, třebaže v kořenu domácích slov se téměř nevyskytuje. Tímto písmenem však končí kořen některých zdomácnělých nebo přejatých slov (např. fotograf, houf, harfa, žirafa) a u nich pisatel musí zvážit, zda se v koncovce má psát ‑i, ‑í, nebo ‑y, ‑ý (pro fotografy, velké houfy, struna harfy, vidět žirafy, žirafí mládě).

1. Písmena i, í se píšou:

   • v kořenech a tvarech slov, která nepatří mezi vyjmenovaná slova a slova s nimi příbuzná, např. bič, bílek, klid, nevlídný, minout, místo, pilný, pít, silný, sípot, vidět, vítěz, zima, zítřek,
   • v některých příponách (‑it, ‑il, ‑ička, ‑ítko…), např. krabička, slíbil, klubíčko, hřebík, palička, pohyblivý, políčko, rychlík, samička, zlomit, krmítko, slepička, koupil, řepík, kasička, kosil, nosítka, psík, hlavička, mluvit, slovíčko, pravítko, vázička, dorazil, jezírko, razítko.

2. Písmeno i se píše:

   • v koncovkách podstatných jmen, která se skloňují podle tzv. měkkých vzorů. K nim patří vzory „muž“, „stroj“, „píseň“, „kost“, „moře“, např. učiteli, vítězi, Francouzi, pytli, jitroceli, kyčli, zemi, otepi, stepi, vsi, směsi, větvi, konvi, tvrzi, hrázi, nebi, poli,
   • v koncovce ‑ovi ve 3. a 6. p. j. č. podstatných jmen rodu muž. živ., např. bratrovi, úředníkovi, zubařovi, učitelovi, horolezcovi, strojvůdcovi, houslistovi, kolegovi.
     Pozn. U obecných podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „muž“ a „soudce“ je obvyklejší koncovka ‑i, např. k/o zubaři, učiteli, horolezci, strojvůdci. (O konkurenci krátkých a dlouhých tvarů ve 3. a 6. p. viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.),
   • v 1. a 5. p. mn. č. podstatných jmen rodu muž. živ., která se skloňují podle vzoru „pán“, např. severští sobi, barevní motýli, černí čápi, velcí psi, hraví šimpanzi. (O konkurenci koncovek v 1. a 5. p. mn. č. viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 1. p. mn. č.),
   • v koncovkách ‑ami, ‑emi, ‑mi, ‑ími v 7. p. mn. č. podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „žena“, „růže, „píseň“, „kost“, „stavení“, např. spisovatelkami, budovami, lavicemi, mašlemi, mřížemi, nemocemi, vsemi, vešmi, mastmi, znameními, blahopřáními,
   • v 1. a 5. p. mn. č. rodu muž. živ. přídavných jmen přivlastňovacích, např. bratrovi sourozenci, tatínkovi spolupracovníci, sousedovi příbuzní, Novákovi bratři,
   • v tvarech rozkazovacího způsobu, např. nehanbi se, kresli, vezmi, spi (viz i Rozkazovací způsob 4. slovesné třídy (leč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ léči)).

3. Písmeno í se píše:

   • v koncovkách podstatných jmen rodu středního skloňujících se podle vzoru „stavení“, např. z nádobí, podnebím, z obilí, násilím, z území, svědomím, z počasí, rákosím, z dříví, členstvím, z mlází, zámezím,
   • v koncovce ‑ích v 6. p. mn. č. podstatných jmen, např. o bozích, kolezích, hotelích (i hotelech), sklepích (i sklepech), lesích, jezích (i jezech), kyčlích, brýlích, zemích, stepích, vsích, směsích, větvích, konvích, tvrzích, hrázích, podhoubích, polích, územích, kopích, podkrovích, rozmezích (viz i Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.),
   • ve všech koncovkách přídavných jmen měkkých, např. cizí muž, cizí žena, cizí dítě, cizí lidé, o cizích lidech, včelí úl, z včelích úlů, ryzí kov, k ryzím kovům, olbřímí rozměry.
     Pozn. K měkkým přídavným jménům se řadí všechna přídavná jména utvořená od podstatných jmen pojmenovávajících živočichy, např. krabí, žirafí, oslí, lamí, čapí, kosí, soví, kozí,
   • v 1. a 5. p. rodu muž. živ. přídavných jmen tvrdých, např. jednohrbí velbloudi, bývalí hokejisté, cílevědomí žáci, slepí lidé, bezvousí muži, citliví jedinci, drzí chlapci,
   • v 1. a 5. p. mn. č. rodu muž. živ. zájmen přivlastňovacích můj, tvůj, např. mí (i moji) sourozenci, tví (i tvoji) spolužáci.
     Pozn. Zájmeno svůj se v 1. p. mn. č. rodu muž. živ. ve spojení s podstatným jménem nevyskytuje. Užívá se jen jako přísudkové jméno nebo doplněk, např. Chlapci byli sví. Tito lidé zůstali sví (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým),
   • v koncovkách přítomných tvarů sloves, např. políbím, políbíš, políbí, trefím, trefíš, trefí, kreslím, kreslíš, kreslí, oznámím, oznámíš, oznámí, koupím, koupíš, koupí, prosím, prosíš, prosí, objevím, objevíš, objeví, vozím, vozíš, vozí.
     Pozn. Ve 3. osobě mn. č. se píše vždy ‑í, nezáleží tedy na tom, kterého rodu je podmět, např. Žáci kreslí zátiší. Dívky kreslí zátiší. Děvčata kreslí zátiší. Shoda přísudku s podmětem se uplatňuje v příčestí činném, např. Žáci kreslili zátiší. Dívky kreslily zátiší. Děvčata kreslila zátiší (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým). 

4. Písmena y, ý se píšou:

   • v kořenech vyjmenovaných slov, jejich tvarech a ve slovech s nimi příbuzných, např. bystrý, nábytek, dobývat, vzlykat, lyžařka, splývat, hmyz, omyl, mýdlo, kopyto, třpytivý, pýchavka, sytý, syrovinka, sýpka, vysoký, obvykle, výskot, brzy, jazykověda, ozývat se (přehled vyjmenovaných a slov příbuzných viz Vyjmenovaná slova), 
   • v předponě vy‑, vý‑, např. vypínač, vysvědčení, vynikající, vystřižený, vyjádřit, vymezit, výstava, výrobek, výborný, výpravný.

5. Písmeno y se píše v některých koncovkách podstatných jmen, která se skloňují podle tzv. tvrdých vzorů. K nim patří: 

   • vzor „pán“ a „předseda“. Písmeno ‑y je náležité v 4. a 7. p. mn. č., např. pro/s  holuby, fotografy, šakaly, ekonomy, biskupy, šerpy, psy, pávy, plazy, koaly. Některá jména kolísají mezi vzorem „pán“ a „muž“, např. pro/s  anděly i anděli, rorýsy i rorýsi (podrobněji viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním),
   • vzor „hrad“: Písmeno ‑y je náležité v 1., 4. a 7. p., např. duby, grafy, doly, domy, sklepy, časopisy, objevy, pařezy. Některá jména kolísají mezi vzorem „hrad“ a „stroj“, např. 1. a 4. p. mn. č. kužely i kužele, městysy i městyse, 7. p. mn. č. kužely i kuželi, městysy i městysi (podrobněji viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním),
   • vzor „žena“: Písmeno ‑y je náležité v 2. p. j. č. a v 1. a 4. p. mn. č., např. houby, žirafy, mohyly, farmy, antilopy, adresy, budovy, kozy,
   • vzor „město“: Písmeno ‑y je náležité v 7. p. mn. č., např. s koly, pásmy, tempy, esy, torzy.

6. Písmeno y se píše v některých koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích:

   • v 1. a 4. p. mn. č. rodu muž. neživ. a žen., např. bratrovy úkoly, spisovatelovy romány, žákovy nedostatky, lyžařovy hůlky, houslistovy noty, Novákovy děti,
   • ve 4. p. mn. č. rodu muž. živ., např. pro bratrovy rodiče, ředitelovy spolupracovníky, Novákovy sourozence.
     Pozn. Stejné zásady platí i o psaní výrazů typu Novákovi, Svobodovi, označujících rodinu jako celek, Novákovi přišli na návštěvu, dopis pro Novákovy. Podrobněji viz Typ bratři Novákovi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí.

7. Písmeno ý se píše v některých koncovkách přídavných jmen tvrdých a přivlastňovacích a zájmen přivlastňovacích; v koncovce ‑ými se po m píše i:

   • v 1. a 7. p. j. č. rodu muž. živ. i neživ., v 7. p. rodu stř. a v 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů přídavných jmen tvrdých, např. slabý jedinec, hrubým zákrokem, bývalý kolega, malým bytem, lakomý člověk, letmým pohledem, slepý kamarád, tupým úhlem, tmavovlasý herec, bezlesým kopcem, drzý žák, bezmrazým dnem, od hrubých zákroků, k bývalým kolegům, k letmým pohledům, se slepými kamarády, od lesklých ploch, k neznámým ženám, v kusých zprávách, s kovovými policemi, od dlouhodobých rozhodnutí, ke kyselým jablkům, na soukromých gymnáziích, mezi časovými pásmy,
   • v 7. p. j. č. rodu muž. živ. i neživ., v 7. p. j. č. rodu stř. a ve 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů přídavných jmen přivlastňovacích, např. s bratrovým přítelem, s fotbalistovým faulem, se soudcovým rozhodnutím, od sousedových rodičů, k studentovým nedostatkům, v žákových pracích, s hercovými vystoupeními,
   • v 7. p. j. č. rodu muž. živ. i neživ., v 7. p. j. č. rodu stř. a ve 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů zájmen přivlastňovacích, např. s mým bratrem, s tvým přítelem, se svým dítětem, od mých sourozenců, k tvým závazkům, ve svých věcech, s mými předsevzetími.

O psaní i, y v koncovkách příčestí činného a trpného a jmenných tvarů přídavných jmen viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým.