Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é]

Domácí jména zakončená ve výslovnosti na [e] a v písmu na ‑e, ‑ě (typ Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě)

Domácí jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑e (Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě) se bez ohledu na to, zda koncové hlásce předchází tvrdá, měkká, nebo obojetná souhláska, tradičně skloňují podle vzoru „soudce“ (2. i 5. p. Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě). V současnosti se však u těchto jmen, především pokud koncovce předchází tvrdá nebo obojetná souhláska (ale stále častěji i u jmen ostatních), prosazuje tzv. zájmenné skloňování, ze kterého lze lépe odvodit základní podobu jména, což znamená, že za celé jméno se připojují v nepřímých pádech zájmenné koncovky. Přestože u jmen, ve kterých koncovému ‑e předchází měkká souhláska, není zájmenné skloňování dosud kodifikováno, domníváme se, že ani zde už je v současnosti nelze hodnotit jako chybné: 2., 4. p. Nevoleho, Purkyněho, Skameneho, Kubiceho, Skočdopoleho, Osolsoběho –⁠ 3. p. Nevolemu, Purkyněmu, Skamenemu, Kubicemu, Skočdopolemu, Osolsoběmu –⁠ 5. p. Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě –⁠ 6., 7. p. Nevolem, Purkyněm, Skamenem, Kubicem, Skočdopolem, Osolsoběm. U některých frekventovanějších a známějších jmen se zájmenný způsob dokonce prosadil jako základní.

Příjmení, která vznikla z obecných podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „kuře“ (Poupě, Hrabě, Dítě, Kníže), můžeme skloňovat podle vzoru „soudce“, ale na základě jejich původu je lze v nepřímých pádech rozšířit o kmenotvornou příponu ‑et‑/‑ět‑ (2., 4. p. PoupěPoupěte, HraběHraběte, DítěDítěte, KnížeKnížete). Způsob skloňování záleží zejména na rodinné tradici.

Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑e (typ Goethe, Tille, Dante, Jorge, Rjúnosuke, Croce, Nietzsche, Miškeje, E, Cche)

Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑e skloňujeme podle toho, která souhláska koncovému ‑e předchází. Předchází‑li tvrdá nebo obojetná souhláska (kromě s, z), skloňujeme jména podle vzoru „pán“ nebo pomocí zájmenných koncovek. I když u jmen známých stále převládá spíše tradiční skloňování podle vzoru „pán“, zájmenné skloňování je dnes stále užívanější i u nich, protože je z pádových tvarů lépe rozpoznatelná základní podoba jména (1., 5. p. Goethe, Niederle, Tille, Šebrle, Dante, Arne, Rilke, Teige, španělské jméno Jorge [chorche], japonské jméno Rjúnosuke –⁠ 2. p. GoethaGoetheho, NiederlaNiederleho, Tilla (řidč.) i Tilleho, ŠebrlaŠebrleho, DantaDanteho, ArnaArneho, RilkaRilkeho, TeigaTeigeho, Jorga (řidč.) i Jorgeho, RjúnosukaRjúnosukeho). Pokud koncovému ‑e předchází ve výslovnosti měkká souhláska nebo s, z, skloňujeme jméno buď podle vzoru „soudce“, nebo stejně jako u předchozího typu stále častěji i pomocí zájmenných koncovek (1., 5. p. Croce [kroče], Veronese, Nietzsche, Schultze, portugalské jméno Jorge [žorže], slovenské jméno Miškeje –⁠ 2. p. CroceCroceho, VeroneseVeroneseho, NietzscheNietzscheho, SchultzeSchultzeho, JorgeJorgeho, MiškejeMiškejeho).

Zvláštním případem jsou slovenská příjmení (původem přídavná jména) zakončená na ‑ovie, která zůstávají nesklonná (Matejovie).

U orientálních jmen se rovněž připojují koncovky až za celé jméno, a to buď koncovky zájmenné, nebo koncovky vzoru „pán“, a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (čínská jména E, Cche –⁠ 2. p. Ea či Eho, Cchea či Ccheho). Mají‑li tato jména více částí, skloňujeme až poslední část jména nebo první a poslední (Su Cche –⁠ 2. p. Su Cchea či Su Ccheho) –⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] a v písmu na souhláskové písmeno (typ Maigret, Rabelais, Robbe-Grillet, Monet, Darrieux, Marais, Boulez, Neveux, Kavanagh)

Dalším typem jsou jména zakončená ve výslovnosti na [e] či [é] a v písmu na souhláskové písmeno, nejčastěji jde o francouzská jména zakončená na ‑t, ‑r, ‑s, ‑z, ‑x (Maigret [megre], Rabelais [rable/rablé], Marais [mare/maré], Robbe-Grillet [robgrije/robgrijé], Monet [mone], Darrieux [darje/darjé], Boulez [bule/bulé], Le Corbusier [le korbisje/korbisjé], Neveux [neve/nevé]). U těchto jmen se pádové koncovky nepřímých pádů přidávají za celé jméno a podle koncové souhlásky se tato jména skloňují podle vzoru „muž“ nebo „pán“ (2. p. Maigreta [megreta], Rabelaise [rableze/rabléze], Maraise [mareze/maréze], Robbe-Grilleta [robgrijeta], Moneta [moneta], Darrieuxe [darjeze/darjéze], Bouleze [buleze/buléze], Le Corbusiera [le korbisjera/korbisjéra], Neveuxe [neveze/nevéze] –⁠ 5. p. Maigrete [megrete], Rabelaisi [rablezi/rablézi], Maraisi [marezi/marézi], Robbe-Grillete [robgrijete], Monete [monete], Darrieuxi [darjezi/darjézi], Boulezi [bulezi/bulézi], Le Corbusiere [le korbisjere/korbisjére], Neveuxi [nevezi/nevézi]). U těchto jmen zakončených v 1. p. na ‑s, ‑x se v nepřímých pádech s a x před koncovkou čte jako [z].

Specifickým případem je typ anglických, resp. irských jmen zakončených na ‑agh (Kavanagh [kavene] či [kavenó]). V nepřímých pádech se k základu slova přidávají koncovky vzoru „pán“, ale koncová skupina ‑gh se nevyslovuje (2. p. Kavanagha [kavenea] či [kavenóa] –⁠ 5. p. Kavanaghu [kavene] či [kavenó] i Kavanagh [kavene] či [kavenó]) –⁠ viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó].

Jména zakončená ve výslovnosti na [é] a v písmu na ‑é, ‑ée, ‑ee (typ René, Linné, Pelé, José, Mathé, Mallarmé, Mérimée, Grée, Klee)

Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑é skloňujeme pomocí zájmenných koncovek (1., 5. p. René, Linné, Pelé, José, Mathé –⁠ 2. p. Reného, Linného, Pelého, Josého, Mathého). U jmen zakončených v písmu na ‑ée se koncové ‑e před pádovými koncovkami vypouští: Grée –⁠ 2. p. Grého (řidč. Gréa). U některých (zejména francouzských) jmen se vedle zájmenného skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“: Mallarmé, Mérimée –⁠ 2. p. Mallarmého Mallarméa, Mérimého Mériméa. U jmen zakončených na ‑ee se koncové ‑e kvůli výslovnosti obvykle nevypouští: Klee –⁠ 2. p. Kleeho (řidč. Kleea).

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] a v písmu na jiné samohláskové písmeno (typ Nesbø, Bö, Wahlöö, Haseu, Richelieu, Montesquieu, Delaunay, Geoffrey)

Jména zakončená ve výslovnosti na [e] nebo [é] a v grafické podobě na jinou samohlásku se skloňují pomocí zájmenných koncovek přidávaných za celé jméno, a to především jména méně známá, aby z pádových tvarů byla patrná základní podoba jména: stejný tvar pro 1. a 5. p. mají dánská jména Nexø [nexe],  [be], Wahlöö [válé], norské jméno Nesbø [nesbe], finské jméno Haanpää [hánpé], maďarské jméno Ernő [erné], nizozemské jméno Haseu [hasé] –⁠ 2. p. Nexøho [nexeho], Böho [beho] (řidčeji Böa [bea]), Wahlööho [válého], Nesbøho [nesbeho], Haanpääho [hánpého] (řidčeji Haanpääa [hanpéa]), Ernőho [erného], Haseuho [hasého]. Vzhledem ke svému zakončení, pro češtinu netypickému, zůstávají ve spojení s jiným jménem často nesklonná. Jména známější (hlavně francouzská) se skloňují vedle zájmenného způsobu i podle vzoru „pán“ či „muž“. Podle vzoru „pán“ se skloňují jména zakončená v psané podobě na ‑ieu (1., 5. p. Richelieu [rišelje/rišeljé], Montesquieu [monteskje/monteskjé], Mathieu [maťije/maťijé] –⁠ 2. p. RichelieuaRichelieuho, MontesquieuaMontesquieuho, MathieuaMathieuho); podle vzoru „muž“ se skloňují jména zakončená na ‑ay, ‑aye, ‑ey (1., 5. p. Delaunay [delone], Geoffrey [žofre], Aufray [ofre] –⁠ 2. p. Delaunaye [deloneje] i Delaunayho, GeoffreyeGeoffreyho, AufrayeAufrayho).