Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen

Zatímco pro výslovnost většiny domácí slovní zásoby lze stanovit obecně platná pravidla, slova přejatá a vlastní jména se určitými obecnými zásadami také řídí, avšak často je třeba spisovnou podobu konkrétních výrazů zjistit ze slovníků. Nelze stanovovat obecně platná pravidla, jak náležitě v přejatých slovech číst např. písmeno c, protože záleží na tom, z kterého jazyka byl výraz přejat, v jaké pozici se písmeno nachází atp.

Při výslovnosti přejatých slov a cizích vlastních jmen v češtině je nutné si uvědomit, že je sice náležité řídit se zvukovou podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova; cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými (např. obouretné [w] českým retozubným [v]); pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě (např. spodoba znělosti, viz Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti).

U přejaté slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání (zejména u samohláskové délky, viz bod 1, a souhláskové znělosti, viz bod 2) a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Některé běžně užívané přejaté výrazy v češtině postupně zdomácní, což se odrazí rovněž na jejich pravopisné podobě, např. džus ˂ juice, výslovnost se pak řídí stejnými pravidly jako u domácí slovní zásoby a bývá stabilní.

Některá cizí slova (zejména z angličtiny a francouzštiny) se vžila v jiné podobě, než jaká by odpovídala výslovnosti adaptované do češtiny z původního jazyka. Známým příkladem je slovo fotbal. Původní anglickou podobu football bychom měli česky číst jako [fudból], ujala se však výslovnost bližší grafické podobě [fodbal] a ta pak vedla i k počeštěnému psaní fotbal. Naopak později přejatý výraz baseball se obvykle vyslovuje jako [bejzból] nebo [bejzbol] a pravopisně se nijak neadaptuje.

Okrajově lze u přejatých slov zaznamenat různorodé pozoruhodné jevy, které se v domácí slovní zásobě obvykle nevyskytují, např. výraz peloton ‚skupina jedoucích závodníků‘ se často mylně vyslovuje (a v důsledku toho i píše) jako *[peleton].

V důsledku neznalosti přesné podoby některých cizích slov se dále lze setkat např. s přesmykováním hlásek (viz Výslovnostní pravidla – výslovnost dalších souhláskových skupin) u výrazů typu permanentní *[pernamentňí], což je možné pozorovat rovněž v psaných projevech.

Samohlásková délka u přejatých slov

Samohlásková délka v přejatých slovech ve výslovnosti často kolísá. Na rozdíl od domácí slovní zásoby, kde se délka samohlásek v pravopisné podobě slov důsledně vyznačuje, u části přejatých výrazů bývá zapisována rovněž (např. fráze, schéma), avšak u některých nikoliv (např. minus [mínus]). Mnohá slova pak mají v písmu i ve výslovnosti dubletu (např. pasivní/pasívní), u jiných odpovídají jedné podobě pravopisné dvě varianty výslovnostní (např. procedura [procedura] i [procedúra]). Spíše výjimečné jsou případy, kdy se dva výrazy cizího původu od sebe liší pouze délkou jedné samohlásky (např. nota versus nóta).

Kolísání výslovnosti se vyskytuje zejména ve slovních zakončeních, např. -in/-ín, -iv/-ív, -on/-ón, -ona/-óna, -or/-ór, -ura/-úra – tj. [benzín] i [benzin], [archíf] i [archif], [balón] i [balon], [sezóna] i [sezona], [folklór] i [folklor], [literatúra] i [literatura].

Vzhledem k posunům ve výslovnostní normě a také ke změnám pravopisným (viz Psaní samohlásek v zakončení přejatých slov) nejsou starší ortoepické příručky ve vztahu k samohláskové délce v přejatých slovech již mnohdy aktuální. Je rovněž třeba si uvědomit, že délka vyslovované samohlásky není v mnoha případech zcela jednoznačná, nezřídka se vyslovuje tzv. polodélka a ani samotní mluvčí nemusí být ve výslovnosti stejných výrazů vždy konzistentní. Je evidentní, že na samohláskovou délku u mnoha cizích slov v češtině má vliv věk mluvčích nebo jejich regionální původ, z hlediska jednotlivých výrazů pak doba a způsob přijetí slova, lexikální význam, frekvence a sféra užití, expresivita atp. Obecně platná pravidla nelze stanovovat ani u některých skupin slov se stejným zakončením. Zatímco například výrazy jako balon/balón nebo salon/salón je náležité vyslovit i zapsat jak s krátkým o, tak s dlouhým ó, slova baronelektron se v současnosti píšou i vyslovují s krátkou samohláskou.

Samohlásková délka kolísá rovněž u některých vlastních jmen, např. místní jméno Hlásná/Zadní Třebaň je často vyslovováno [třebáň], podobně Braník [bráňík], Chyše [chíše], Ra [rábí] a Strančice [stránčice]; tyto výslovnostní podoby nelze vzhledem k silnému místnímu úzu odmítat. Kolísají také příjmení typu Wagner: někteří jeho nositelé kvůli rodinné tradici preferují podobu [vagner], obvyklejší je však zřejmě [vágner].

Souhlásková znělost u přejatých slov

U přejatých slov lze zaznamenat kolísání znělosti – zejména u souhlásek s/z a k/g. V případě k/g existuje omezený počet výrazů, u nichž se jako spisovná připouští i výslovnost s g, např. akát [akát] i [agát], podobně plakát nebo inkoust. Souhláska g jakožto příznak cizosti se však objevuje i ve výslovnosti řady dalších výrazů, kde nahrazuje náležité neznělé k, např. balkón *[balgón] místo [balkón], demokracie *[demogracije] místo [demokracije], frekvence *[fregvence] místo [frekvence], krém *[grém] místo [krém], motocykl *[motocigl] místo [motocikl]. Opačná tendence se pak projevuje u slov zakončených v písmu na -g(h), zvláště u anglicismů končících na -ing-burgh a germanismů s -burg. V pozici na konci slova probíhá pravidelná ztráta znělosti (Edinburgh [edynburk]), která se pak někdy přenáší i do jiných pádů (Edinburghu [edynburgu] i [edynburku]); tyto dublety jsou považovány za spisovné, zejména u obecných jmen vedou často i k počeštěnému psaní (doping/dopink, marketing/marketink).

Ještě výrazněji kolísá dvojice hlásek s/z, a to v pozici mezi samohláskami a v sousedství hlásek jedinečných. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska s, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž odpovídá i jejich pravopis (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s – z), např. diskuse/diskuze, disertace/dizertace, renesance/renezance, resort/rezort, režisér/režizér. Výslovnost se [s] se obvykle hodnotí jako korektnější nebo stylově vyšší, někteří uživatelé češtiny ji mohou u některých slov vnímat také jako archaičtější.

Existují však i výrazy, v nichž se ustálila jako jediná výslovnost se znělým [z], přičemž v písmu je připuštěna dubleta (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s – z), např. filozofie/filosofie [filozofije], pulzace/pulsace [pulzace], purismus/purizmus [purizmus]. Početná je také skupina slov, kde se sice [z] ve výslovnosti občas objevuje, avšak tyto podoby nejsou považovány za spisovné, např. kompresor *[komprezor] místo [kompresor], disident *[dyzident] místo [dysident]; jediná náležitá možnost psaní je zde také se (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s – z). Neortoepické jsou i podoby typu dresu *[drezu] místo [dresu], servisu *[servizu] místo [servisu], chaosu *[chaozu] místo [chaosu]. K nespisovné výslovnosti se [z] v nepřímých pádech zde může svádět analogie se slovy jako džez nebo bronz zapisovanými s koncovým z, u nichž probíhá pravidelná ztráta koncové znělosti, tj. [džes], [brons], avšak v nepřímých pádech zůstává souhláska znělá, např. [džezu], [bronzu].

Nejistota ve výslovnosti s/z u řady přejatých slov je spojena s výskytem četných dublet (jak grafických, tak zvukových – s nepravidelnými vzájemnými vztahy). Obecně lze konstatovat, že existuje jistá tendence k postupnému rozšiřování znělého [z], které bývá pociťováno jakožto signál cizosti, na úkor neznělého [s].

Vlivem analogie dále kolísá výslovnost i u jiných znělostních párů souhlásek, např. u slova koncert se nezřídka neznělé c mění na svůj znělý protějšek dz. Kodifikována je však výhradně podoba [koncert], kromě neortoepické varianty *[kondzert] se lze také často setkat s rovněž nenáležitou výslovností *[konzert]. Toto kolísání zaznamenávají jazykovědné práce již ve 30. letech 20. století, výskyt hlásky z mohl být v minulosti patrně ovlivněn německou pravopisnou podobou Konzert, případně vznikl výslovnostní redukcí dz na z.

Dále se např. u výrazu standard velmi často vyskytuje neortoepická podoba s neznělým t *[standartňí] místo [standardňí] (respektive asimilovaná podoba s neznělým ť *[standarťňí] místo [standarďňí]), podobně jako např. standardy *[standarty] místo [standardy]. Souhláska t se zde objevuje zřejmě vlivem analogie s 1. a 4. p. j. č. slova standard [standart] (k výslovnosti znělých párových souhlásek na konci slov viz Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti). Rovněž může jít o důsledek kontaminace slov standardstandarta; k významové nejednoznačnosti zde však díky kontextu může dojít jen stěží.

U jmen typu GarrigueHindenburg se v nepřímých pádech doporučuje výslovnost znělá, tj. např. [gariga], [hindenburgu], avšak v některých často se vyskytujících zeměpisných jménech je tendence k počeštěným podobám se souhláskou neznělou, což se následně může projevit i v podobě pravopisné, srov. např. Hamburg ˃ Hamburk. S kolísáním ve výslovnosti je nutno počítat v případě příjmení německého původu Schwarzenberg, Rosenberg apod., zde se lze řídit rodinnou tradicí nebo přáním nositele (viz Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen).

Ačkoli jsou jména typu Mars a Alfons v písmu zakončena na -s, v nepřímých pádech je rovněž doporučena výslovnost znělá, tedy např. [marzu], [alfonze]. Příjmení německého původu Klaus, Kraus atp. někdy kolísají, převažuje však výslovnost znělá: [klauze], [krauze]; opět doporučujeme brát v potaz přání či rodinnou tradici jeho nositele, pokud je známa (viz Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen).

Skupiny di, ti, ni u přejatých slov

Zatímco v domácí slovní zásobě se skupiny zapisované jako di, ti, ni vyslovují měkce [ďi], [ťi], [ňi], u většiny přejatých slov toto pravidlo neplatí, např. diktát [dyktát], nikoli *[ďiktát], tip [typ], nikoli *[ťip], nikl [nykl], nikoli *[ňikl]. U některých výrazů si však mluvčí někdy již neuvědomují, že jde o slovo cizího původu, proto se lze setkat s nenáležitými podobami jako vanilka *[vaňilka] místo [vanylka] nebo želatina *[želaťina], popř. *[želaťína] místo [želatyna], [želatýna]. Pokud je výraz panický odvozen od slova panika (např. panický strach) a nikoli panic, je namístě výslovnost [panyckí], nikoli *[paňickí]. Neortoepická měkká podoba se rovněž vyskytuje u slova diva ‚umělkyně‘, což je označení přejaté z italštiny (ve významu ‚božská‘), podobnost s výrazy jako div nebo divadlo je čistě náhodná, výslovnost *[ďiva] proto není náležitá. Ačkoli je ve slovnících kodifikována pouze podoba [dýva], nevylučujeme ani často se vyskytující variantu [dyva]. Zvláštním případem je pak výraz tik ‚škubání v obličeji‘. Jde o původem francouzské slovo, u nějž příručky doporučují výhradně výslovnost [tyk], v praxi však naprosto převažuje podoba [ťik], kterou nelze odmítat. S vysokou mírou kolísání je třeba počítat např. u přídavného jména segenský, přičemž obě varianty [segedýnskí] i [segeďínskí] jsou považovány za spisovné, totéž pak platí pro výraz bonboniéra, který je náležité vyslovovat jak [bombonyjéra], tak i [bomboňijéra], podobně derniéra [dernyjéra] i [derňijéra], moskytiéra [moskityjéra] i [moskiťijéra] atd.

Lze se také setkat s opačnou tendencí, tedy že etymologicky neprůhledný výraz domácího původu je mylně považován za slovo cizí (neslovanské) a vyslovován nenáležitě. Nejčastěji jde o tis (správně [ťis], ne *[tys]), totéž pak platí o divizně (správně [ďivizna], ne *[dyvizna]). Jako překvapivé se může jevit, že slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) připouštějí u výrazu dikobraz výslovnostní dubletu [dykobras] i [ďikobras]. Toto slovo bylo přejato v době národního obrození J. S. Preslem z ruštiny. Ačkoli se s měkkou výslovností běžně zřejmě nesetkáváme, z hlediska původu je náležitá a může se vyskytovat u mluvčích, kteří znají původ slova a jeho výslovnost v ruštině nebo si uvědomují spojitost se slovem divoký.

Problémy s výslovností skupin di, ti, ni způsobují i některá vlastní jména a je zde nutno počítat s kolísáním. Např. příjmení Štefánik příručky doporučují vyslovovat jako [štefáňik], běžná je však rovněž podoba [štefányk], podobně příjmení slovenského prezidenta J. Tisa by se podle obecných pravidel mělo vyslovit [ťiso], mezi slovenskými mluvčími ale převládá podoba [tyso], která respektuje rodinnou tradici; český úzus je rozkolísaný.

Pouze měkce by se měla vyslovovat jména toků Botič [boťič], Nisa [ňisa] a Tisa [ťisa], naopak u zeměpisných názvů ApeninyMaledivy je kodifikována podoba [apenyny], [maledyvi], často se ale setkáváme u těchto jmen s kolísáním. Výslovnost [apeňiny], [apeňinskí] se stala již pravděpodobně noremní, proto ji nelze odmítat, u ostatních uvedených jmen doporučujeme dosavadní kodifikaci dodržovat. Kolísání lze rovněž pozorovat v případě pojmenování sýru Niva, kterému mnozí mluvčí mylně přikládají cizí původ, a vyslovují proto *[nyva]; náležitá výslovnost je však [ňiva], jelikož pojmenování souvisí s výrazem niva ‚pole, louka‘.

Výslovnost vybraných slov

Bufet

U výrazu bufet (dříve psáno ve shodě s francouzským pravopisem buffet) se ustálila jak podoba blízká výslovnosti v původním jazyce: [bifé], tak i výslovnost odpovídající grafické podobě: [bufet]; obě varianty jsou považovány za spisovné.

Busta

U slova označujícího ‚sochařský portrét hlavy a části prsou‘ je kodifikována psaná podoba bustabysta, některé příručky připouštějí také dvojí výslovnost: [bista] i [busta]. V oficiálních projevech však doporučujeme preferovat první z nich.

Celebrita

Pravděpodobně vlivem angličtiny se někdy slovo celebrita vyslovuje jako *[selebrita], v češtině je však u tohoto výrazu s původem v latině náležitá podoba [celebrita].

Cottage

Zkrácený název tvarohového sýru cottage cheese není dosud zachycen v žádném slovníku, jde o poměrně nově přejaté slovo. Ačkoli se některým uživatelům jazyka jeví jako výraz pocházející z francouzštiny, a vyslovují ho proto *[kotáš], náležitá je výslovnost [kotyč] (2. p. [kotydže]), vycházející z angličtiny.

Croissant

Ve výslovnosti cizích slov v češtině lze často zaznamenat jevy, které v domácí slovní zásobě nenalezneme. Jedním z nich může být např. situace, kdy v nepřímých pádech je možné vyslovit i hlásku, která je sice v grafické podobě označena písmenem, avšak v přímých pádech se podle pravidel nevyslovuje. Například výraz croissant pocházející z francouzštiny by se měl v přímých pádech vyslovovat bez koncového t [kroasán] či [kroasan], avšak jinde dochází ke kolísání, např. 2. p. [kroasántu] i [kroasánu], případně [kroasantu] i [kroasanu]. Obdobně se chovají některá vlastní jména cizího původu.

Grapefruit

Z hlediska české výslovnosti je pozoruhodný výraz grapefruit. Ve slovnících nalezneme doporučenou podobu [grejpfrút], respektive [grejpfrut], obě varianty vycházejí z angličtiny. V češtině se však velmi často vyskytuje varianta [grepfrujt], která je bližší grafické podobě. Vzhledem k tomu, že právě tato výslovnost evidentně vedla ke vzniku zkrácené spisovné podoby grep, je namístě uznat [grepfrujt] za noremní.

Menu

Ve většině příruček je doporučena u výrazu menu pouze podoba [meny], avšak PČP uznávají i variantu [menu]. Tu doporučujeme užívat pouze v méně formálních projevech.

Pointa

Ačkoli se u výrazu pointa v úzu hojně vyskytují pravopisem ovlivněné neortoepické podoby *[pointa] nebo *[pojinta], v souladu se slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) doporučujeme ve spisovných projevech výslovnost [poenta].

Puzzle

Slovo puzzle pochází z angličtiny, z níž je odvozena i výslovnost [pazl]. Variantu [pucle] některé příručky pokládají za nespisovnou, jiné za hovorovou, v úzu se však vyskytuje velmi často. Doporučujeme ji užívat v méně formálních projevech. K rozšíření podoby [pucle] přispívá neobvyklá skupina písmen zz uprostřed slova. Výskyt souhlásky c zde lze vysvětlit snahou o domnělou německou výslovnost, případně analogií např. s italským slovem pizza. V obecné češtině existují také expresivní výrazy puclík ve významu ‚buclaté dítě; bucek‘ a pucek (hlásková obměna slova bucek), jehož jeden z významů je definován jako ‚něco malého, kulatého vůbec‘. Je možné, že se malému dílku (dětské) skládanky, který obvykle mívá oblé výstupky a výkrojky, začalo proto počeštěně říkat právě puclík (běžně se pak užívá i souborné pojmenování puclíky/puzzlíky pro celou skládanku).

Výslovnostní podoba má vliv také na morfologickou charakteristiku výrazu: zatímco forma [pazl] se užívá v jednotném čísle, varianta [pucle] se nezřídka vyskytuje i jako podstatné jméno pomnožné.

Specifika výslovnosti vlastních jmen

S výslovností vlastních jmen se obvykle pojí největší obtíže a nejistota. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž nutné znát přesný původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici. Např. jméno Paul pocházející z německého prostředí se čte [paul], z anglického však [pól] a z francouzského [pol]; příjmení českého spisovatele Jaromíra Johna vyslovujeme [jón], avšak stejně se píšící jméno John, které se velmi často vyskytuje v angličtině (např. John Lennon, Elton John), má zcela odlišnou zvukovou podobu [džon]. Příjmení Jordan patřící Francouzovi přečteme jako [žordan], u Němce nebo Rakušana jako [jordán], pokud je však jeho nositel z anglicky mluvícího prostředí, bude znít nejspíše [džórdn]. Ještě více podob pak může mít příjmení Bernstein, patřící více různým osobnostem odlišných národností (např. [bernštajn], [bernstejn], [bérnstajn], [bérnstýn], [bernsten]).

Univerzálně platná pravidla tedy z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách, totéž pak platí pro jména zeměpisná.

U vlastních jmen je také třeba počítat s vyšší mírou kolísání a častějším výskytem dublet než u jmen obecných. Např. některá vlastní jména, obvykle příjmení německého původu, zakončená na -er nebo -el (Richter, Schlegel atp.) se ve výslovnosti objevují buď bez samohlásky e, nebo s ní ([richtr] a [richter], [šlégl] a [šlégel]). V těchto případech nelze stanovit jednoznačné pravidlo, z hlediska ortoepických pravidel je obojí podoba možná, záleží především na rodinné tradici a přání nositele. Tentýž jev lze dále pozorovat např. u zeměpisných jmen typu Hannover i u některých přejatých jmen obecných (gangster, hostel).

Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Jde např. o pojmenování Legerovy ulice (z francouzštiny vycházející výslovnost by zněla [ležerova], převážila však podoba [legerova] na základě pravopisu) nebo o Eiffelovu věž (kodifikovány jsou varianty [efelova] i [ajfelova], první z nich však je pravděpodobně vzácná, ačkoli je vzhledem k původní francouzské výslovnosti náležitá). U příjmení Mozart je kromě podoby [mozart] častá např. i forma [mócart] vycházející z německé výslovnosti, jméno nizozemského malíře Vincenta van Gogha se obvykle čte na základě francouzštiny [van gok] místo podoby [fan choch] vycházející z holandštiny, podobně se v případě příjmení holandského malíře Hieronyma Bosche užívá spíše výslovnost [boš] místo [bos]. Skupina ll ve španělských slovech se čte v češtině podle ortoepických pravidel jako [lj], avšak u zeměpisných jmen Sevilla a Mallorca se běžněji než s výslovností [sevilja] a [maljorka] setkáváme s podobami [sevila] nebo [sevija], [malorka] či [majorka]. Konečně výslovnost názvu belgického města Gent kolísá mezi [chent] a [gent]. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.