Přídavná jména zakončená na -ální, -ární (Skrýt)

Se zakončením na ‑ální a ‑ární se v češtině setkáváme pouze u přejatých přídavných jmen. Některá taková přídavná jména mají charakter termínů a užívají se především v odborném stylu. Skupiny ‑ál‑ a ‑ár‑ před příponou ‑ní nejsou prostředky domácího původu, v daných přídavných jménech jsou zachovány podle původního jazyka. Máme tedy v češtině přejatá jak přídavná jména typu feudální, vizuální, maximální, tak primární, elementární, imaginární, terciární.

Od těchto přídavných jmen se zcela pravidelně tvoří příslovce zakončená na ‑álně/‑árně a podstatná jména zakončená na ‑álnost/‑árnost.

Segment, který odpovídá skupině ‑ál‑ v různých jazycích, z nichž k nám jména na ‑ální pronikla, se může lišit. Proto se i v češtině, byť dnes již zřídka, objevují chybné podoby ovlivněné jinými jazyky, např. *aktuelní, *individuelní. S konkurencí variant ‑ální a ‑elní počítá v některých případech i PSJČ z 1. pol. 20. století, v současné češtině však považujeme za náležité pouze podoby s ‑ální: aktuální, individuální apod. Chybné tvary u přídavných jmen na ‑ární jsou až na výjimky zcela ojedinělé.

V poslední době se vedle tradičních přejatých přídavných jmen na ‑ní objevují také přídavná jména na ‑ální, např. multikulturní –⁠⁠⁠⁠⁠ multikulturální, strukturní –⁠⁠⁠⁠⁠ strukturální. Podoby na ‑ální jsou patrně ovlivněny angličtinou, je v nich zachována anglická adjektivní přípona ‑al (multicultural, structural). Podoby na ‑ální v češtině nelze označit za chybné, mají oporu ve starších přejímkách s ‑ální (srov. maximální), stejně tak je však nelze označit za potřebné. Významově se totiž od podob na ‑ní nijak neliší, nepřinášejí žádný nový významový rys: lze pořádat např. jak multikulturní festival, tak multikulturální festival. Podoby s ‑ální nepronikají rovnoměrně, v některých spojeních se drží tradiční podoby, máme např. spíše bilingvní vzdělávání, bilingvního jedince než bilingvální vzdělávání či bilingválního jedince.

Psaní i, í – y, ý (Skrýt)

Hlásky [i], [í] se v češtině zapisují písmeny i, í a y, ý (viz i Z historie českého pravopisu). Pro psaní těchto písmen platí tyto zásady:

Psaní y, ý po písmenech h, ch, k, r

Po písmenech h, ch, k, r se v domácích slovech píše y, ý, např. pohyb, nehybný, hynout, nohy, bohyně, hýřit, drahý; chyba, chytrý, chytat, mechy, kuchyně, odchýlit, lichý; kytara, kyselý, kynout, louky, žákyně, kývat, hezký, měkkýš; rybník, zrychlit, vory, obryně, rýč, rýsovat, dobrý, korýš. (O psaní i, í –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y, ý v přejatých slovech viz Počešťování přejatých slov včetně vlastních jmen.)

Psaní i, í a y, ý po písmenech d, t, n

V domácích slovech písmena i, í signalizují, že předcházející písmena d, t, n se vyslovují jako [ď], [ť], [ň], např. divadlo, divizna, divoký, hadi, díl, dítě, dívat se, vidí; tisíc, tis, tisknout, kosti, listí, příští, natírat, letí; dálnice, bahnitý, bránit, aniž, hnízdo, celník, večerní, znít.

Písmena y, ý signalizují, že předcházející písmena d, t, n se vyslovují jako [d], [t], [n], např. hrady, hospodyně, vzdychat, kdy, dýka, dým, bledý, dýchat; tyč, tygr, boty, ty, stydět se, týden, čistý, tentýž; hřebeny, varhany, nynější, báječný, černý, nýtovat.

Psaní i, í po písmenech ž, š, č, ř, j

Po písmenech ž, š, č, ř, j se píše i, í, např. život, lživý, snížit, mroži, zboží, žít, svěží, leží; košile, šikovný, strašit, bělouši, naši, přístřeší, šít, další, řeší; čin, čilý, čistit, řidiči, číslo, číst, ptačí, léčí; skřivánek, břišní, čtyři, křičet, tygři, říjen, stříkat, hovoří, někteří; jih, jistý, jiskřit, zloději, moji, jídlo, zmijí, jít, tají.⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠

Pozn.: Písmeno ‑i se po daných písmenech píše i v koncovkách obecných a vlastních jmen, ať domácích, nebo přejatých, která se skloňují podle vzoru „předseda“, „žena“ a „město“, např. od hodži, rikši, bači, vaišji; Bíži, Píši, Kuči, Večeři, Kolaji; barži, gejši, čači, sóji (i sóje), Bláži, Míši, Káči, Máji, Levoči (i Levoče); s ponči, banji (i bendži). Viz též Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č., Skloňování ženských jmen zakončených na ‑ca, ‑ča, ‑ša, ‑ža, ‑ja, ‑ňa, Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].

Psaní i, í a y, ý po písmenu c

Po písmenu c se píše i, í, nebo y, ý.

1. Písmena i, í se píšou:

   • v kořenech a zakončeních slov domácích nebo zdomácnělých, např. cihla, cibule, cizí, citovat, krvácivý, církev, císař, cíl, zalícit,
   • v kořenech a zakončeních některých přejatých slov, např. cirkus, citron (i citrón), princip, racionální, fascinovat, policie, medicína, vakcína,
   • v koncovkách podstatných jmen řadících se ke vzorům „pán“, „muž“, „soudce“, „stroj“, „růže“, „píseň“, „kost“, „moře“ a v koncovkách přídavných jmen měkkých, např. politici, politicích, herci, hercích, správci, správcích, krajíci, krajících, funkci, funkcí, kleci, klecích, věci, věcí, vejci, vejcích, odvolací, odvolacího, odvolacích, telecí, telecího, telecím.

2. Písmeno i se píše v koncovkách podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „předseda“ a „žena“, v nichž se písmeno c vyslovuje [c], např. paňáca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ paňáci, Vašica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vašici, Hnilica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hnilici, skica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ skici, mangalica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mangalici, Danica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Danici, Bjelica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bjelici.

3. Písmeno y se píše:

   • v kořenech některých přejatých slov, např. cyklus, cyklista, encyklopedie, cypřiš, trombocyty, recyklovat,
   • v koncovkách podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „hrad“: např. tácy, hospicy (vedle hospice, v 7. p. hospicy i hospici –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), kibucy, sulcy, trucy, nespis. kecy,
   • v koncovkách podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „předseda“ a „žena“, v nichž se písmeno c vyslovuje [k], např. Petrarca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Petrarcy (i Petrarky), Seneca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Senecy (i Seneky), ayahuasca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ayahuascy (i ayahuasky), Jessica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jessicy (i Jessiky), Mallorca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mallorcy (i Mallorky). Viz též Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č., Skloňování ženských jmen zakončených na ‑ca, ‑ča, ‑ša, ‑ža, ‑ja, ‑ňa, Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].
     
     
4. Písmeno ý se píše v některých koncovkách přídavných jmen tvrdých, např. bezlímcý kabát, v bezlímcých kabátech, bezpalcý primát, s bezpalcými primáty. (Jde o přídavná jména, která se v praxi vykytují výjimečně. Pokud by přídavné jméno bezpalcí bylo použito v 1. p. rodu muž. živ., psalo by se v koncovce ‑í, např. bezpalcí primáti.)

Pozn.: Nejednotnost v psaní i a y po c v koncovkách není v podstatě vysvětlitelná, je proto pochopitelné, že „měkkost“ písmena c byla několikrát zpochybňována (např. R. Adamem v článku „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? v časopise Naše řeč, 86, 2003, s. 169–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠180), a objevují se názory, že by c mělo být přehodnoceno na písmeno obojetné.

Psaní i, í a y, ý po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z

Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z se píše i, í, nebo y, ý.

Pozn.: K obojetným písmenům se řadí také f, třebaže v kořeni domácích slov se téměř nevyskytuje. Tímto písmenem však končí kořen některých zdomácnělých nebo přejatých slov (např. fotograf, houf, harfa, žirafa) a u nich pisatel musí zvážit, zda se v koncovce má psát ‑i, ‑í, nebo ‑y, ‑ý (pro fotografy, velké houfy, struna harfy, vidět žirafy, žirafí mládě).

1. Písmena i, í se píšou:

   • v kořenech a tvarech slov, která nepatří mezi vyjmenovaná slova a slova s nimi příbuzná, např. bič, bílek, klid, nevlídný, minout, místo, pilný, pít, silný, sípot, vidět, vítěz, zima, zítřek,
   • v některých příponách (‑it, ‑il, ‑ička, ‑ítko…), např. krabička, slíbil, klubíčko, hřebík, palička, pohyblivý, políčko, rychlík, samička, zlomit, krmítko, slepička, koupil, řepík, kasička, kosil, nosítka, psík, hlavička, mluvit, slovíčko, pravítko, vázička, dorazil, jezírko, razítko.

2. Písmeno i se píše:

   • v koncovkách podstatných jmen, která se skloňují podle tzv. měkkých vzorů. K nim patří vzory „muž“, „stroj“, „píseň“, „kost“, „moře“, např. učiteli, vítězi, Francouzi, pytli, jitroceli, kyčli, zemi, otepi, stepi, vsi, směsi, větvi, konvi, tvrzi, hrázi, nebi, poli,
   • v koncovce ‑ovi ve 3. a 6. p. j. č. podstatných jmen rodu muž. živ., např. bratrovi, úředníkovi, zubařovi, učitelovi, horolezcovi, strojvůdcovi, houslistovi, kolegovi.
     Pozn.: U obecných podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „muž“ a „soudce“ je obvyklejší koncovka ‑i, např. k/o zubaři, učiteli, horolezci, strojvůdci. (O konkurenci krátkých a dlouhých tvarů ve 3. a 6. p. viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č.),
   • v 1. a 5. p. mn. č. podstatných jmen rodu muž. živ., která se skloňují podle vzoru „pán“, např. severští sobi, barevní motýli, černí čápi, velcí psi, hraví šimpanzi. (O konkurenci koncovek v 1. a 5. p. mn. č. viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 1. p. mn. č.),
   • v koncovkách ‑ami, ‑emi, ‑mi, ‑ími v 7. p. mn. č. podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „žena“, „růže, „píseň“, „kost“, „stavení“, např. spisovatelkami, budovami, lavicemi, mašlemi, mřížemi, nemocemi, vsemi, vešmi, mastmi, znameními, blahopřáními,
   • v 1. a 5. p. mn. č. rodu muž. živ. přídavných jmen přivlastňovacích, např. bratrovi sourozenci, tatínkovi spolupracovníci, sousedovi příbuzní, Novákovi bratři,
   • v tvarech rozkazovacího způsobu, např. nehanbi se, kresli, vezmi, spi (viz i Rozkazovací způsob 4. slovesné třídy (leč –⁠⁠⁠ léči)).

3. Písmeno í se píše:

   • v koncovkách podstatných jmen rodu středního skloňujících se podle vzoru „stavení“, např. z nádobí, podnebím, z obilí, násilím, z území, svědomím, z počasí, rákosím, z dříví, členstvím, z mlází, zámezím,
   • v koncovce ‑ích v 6. p. mn. č. podstatných jmen, např. o bozích, kolezích, hotelích (i hotelech), sklepích (i sklepech), lesích, kyčlích, brýlích, zemích, stepích, vsích, směsích, větvích, konvích, tvrzích, hrázích, podhoubích, polích, územích, kopích, podkrovích, rozmezích (viz i Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.),
   • ve všech koncovkách přídavných jmen měkkých, např. cizí muž, cizí žena, cizí dítě, cizí lidé, o cizích lidech, včelí úl, z včelích úlů, ryzí kov, k ryzím kovům, olbřímí rozměry.
     Pozn.: K měkkým přídavným jménům se řadí všechna přídavná jména utvořená od podstatných jmen pojmenovávajících živočichy, např. krabí, žirafí, oslí, lamí, čapí, kosí, soví, kozí,
   • v 1. a 5. p. rodu muž. živ. přídavných jmen tvrdých, např. jednohrbí velbloudi, bývalí hokejisté, cílevědomí žáci, slepí lidé, bezvousí muži, citliví jedinci, drzí chlapci,
   • v 1. a 5. p. mn. č. rodu muž. živ. zájmen přivlastňovacích můj, tvůj, např. mí (i moji) sourozenci, tví (i tvoji) spolužáci.
     Pozn.: Zájmeno svůj se v 1. p. mn. č. rodu muž. živ. ve spojení s podstatným jménem nevyskytuje. Užívá se jen jako přísudkové jméno nebo doplněk, např. Chlapci byli sví. Tito lidé zůstali sví (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým),
   • v koncovkách přítomných tvarů sloves, např. políbím, políbíš, políbí, trefím, trefíš, trefí, kreslím, kreslíš, kreslí, oznámím, oznámíš, oznámí, koupím, koupíš, koupí, prosím, prosíš, prosí, objevím, objevíš, objeví, vozím, vozíš, vozí.
     Pozn.: Ve 3. osobě mn. č. se píše vždy ‑í, nezáleží tedy na tom, kterého rodu je podmět, např. Žáci kreslí zátiší. Dívky kreslí zátiší. Děvčata kreslí zátiší. Shoda přísudku s podmětem se uplatňuje v příčestí činném, např. Žáci kreslili zátiší. Dívky kreslily zátiší. Děvčata kreslila zátiší (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým). 

4. Písmena y, ý se píšou:

   • v kořenech vyjmenovaných slov, jejich tvarech a ve slovech s nimi příbuzných, např. bystrý, nábytek, dobývat, vzlykat, lyžařka, splývat, hmyz, omyl, mýdlo, kopyto, třpytivý, pýchavka, sytý, syrovinka, sýpka, vysoký, obvykle, výskot, brzy, jazykověda, ozývat se (přehled vyjmenovaných a slov příbuzných viz Vyjmenovaná slova), 
   • v předponě vy‑, vý‑, např. vypínač, vysvědčení, vynikající, vystřižený, vyjádřit, vymezit, výstava, výrobek, výborný, výpravný.

5. Písmeno y se píše v některých koncovkách podstatných jmen, která se skloňují podle tzv. tvrdých vzorů. K nim patří: 

   • vzor „pán“ a „předseda“. Písmeno ‑y je náležité ve 4. a 7. p. mn. č., např. pro/s  holuby, fotografy, šakaly, ekonomy, biskupy, šerpy, psy, pávy, plazy, koaly. Některá jména kolísají mezi vzorem „pán“ a „muž“, např. pro/s  anděly i anděli, rorýsy i rorýsi (podrobněji viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním),
   • vzor „hrad“: Písmeno ‑y je náležité v 1., 4. a 7. p., např. duby, grafy, doly, domy, sklepy, časopisy, objevy, pařezy. Některá jména kolísají mezi vzorem „hrad“ a „stroj“, např. 1. a 4. p. mn. č. kužely i kužele, městysy i městyse, 7. p. mn. č. kužely i kuželi, městysy i městysi (podrobněji viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním),
   • vzor „žena“: Písmeno ‑y je náležité ve 2. p. j. č. a v 1. a 4. p. mn. č., např. houby, žirafy, mohyly, farmy, antilopy, adresy, budovy, kozy,
   • vzor „město“: Písmeno ‑y je náležité v 7. p. mn. č., např. s koly, pásmy, tempy, esy, torzy.

6. Písmeno y se píše v některých koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích:

   • v 1. a 4. p. mn. č. rodu muž. neživ. a žen., např. bratrovy úkoly, spisovatelovy romány, žákovy nedostatky, lyžařovy hůlky, houslistovy noty, Novákovy děti,
   • ve 4. p. mn. č. rodu muž. živ., např. pro bratrovy rodiče, ředitelovy spolupracovníky, Novákovy sourozence.
     Pozn.: Stejné zásady platí i o psaní výrazů typu Novákovi, Svobodovi, označujících rodinu jako celek, Novákovi přišli na návštěvu, dopis pro Novákovy. Podrobněji viz Typ bratři Novákovi –⁠⁠⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠⁠⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠⁠⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠⁠⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí.

7. Písmeno ý se píše v některých koncovkách přídavných jmen tvrdých a přivlastňovacích a zájmen přivlastňovacích; v koncovce ‑ými se po m píše i:

   • v 1. a 7. p. j. č. rodu muž. živ. i neživ., v 7. p. rodu stř. a ve 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů přídavných jmen tvrdých, např. slabý jedinec, hrubým zákrokem, bývalý kolega, malým bytem, lakomý člověk, letmým pohledem, slepý kamarád, tupým úhlem, tmavovlasý herec, bezlesým kopcem, drzý žák, bezmrazým dnem, od hrubých zákroků, k bývalým kolegům, k letmým pohledům, se slepými kamarády, od lesklých ploch, k neznámým ženám, v kusých zprávách, s kovovými policemi, od dlouhodobých rozhodnutí, ke kyselým jablkům, na soukromých gymnáziích, mezi časovými pásmy,
   • v 7. p. j. č. rodu muž. živ. i neživ., v 7. p. j. č. rodu stř. a ve 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů přídavných jmen přivlastňovacích, např. s bratrovým přítelem, s fotbalistovým faulem, se soudcovým rozhodnutím, od sousedových rodičů, k studentovým nedostatkům, v žákových pracích, s hercovými vystoupeními,
   • v 7. p. j. č. rodu muž. živ. i neživ., v 7. p. j. č. rodu stř. a ve 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů zájmen přivlastňovacích, např. s mým bratrem, s tvým přítelem, se svým dítětem, od mých sourozenců, k tvým závazkům, ve svých věcech, s mými předsevzetími.

O psaní i, y v koncovkách příčestí činného a trpného a jmenných tvarů přídavných jmen viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým. 

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.