Na rozdíl od popisu výslovnosti hlásek a hláskových skupin je problematika zvukových vlastností souvislé řeči obtížněji uchopitelná. Tato oblast se nazývá suprasegmentální rovina jazyka a zahrnuje ty zvukové vlastnosti, které se uplatňují na vyšší úrovni, než je hláska. Spadá do ní mnoho jevů, jako je např. problematika slabičnosti, přízvukování, frázování, větné melodie, rytmu, tempa, pauz atd.

Slabika

Slabika je základní a zároveň nejmenší stavební, výhradně zvuková jednotka souvislé řeči. Průměrná délka slabiky je v češtině cca 2,5 hlásky. Ačkoli členění řeči na slabiky nedělá potíže ani malým dětem a jednotlivé slabiky intuitivně bez problémů poznáme, není možné stanovit jednoduchou a přesnou definici slabiky vhodnou pro všechny jazyky. Ani v češtině však hranice slabik nejsou vždy dány jednoznačně, např. slovo kotva lze slabikovat jak [ko-tva], tak i [kot-va]. V případě přejatých slov pak není výjimečné, že počet slabik u konkrétního výrazu nebývá mluvčími pociťován shodně. Slovo leukémie může být buď čtyřslabičné [leu‑ké‑mi-je], nebo pětislabičné [le‑u‑ké‑mi-je] (totéž pak platí např. pro výraz pneumatika), a to v závislosti na tom, zda skupinu eu vyslovíme, respektive vnímáme jako dvojhlásku, či jako dvě samostatné samohlásky. Je důležité si uvědomit, že členění slov na slabiky se týká mluvené řeči a že není vždy totožné např. s morfematickým složením (viz Morfematika) ani s dělením slov v písmu na konci řádku (viz Dělení slov na konci řádku). Tzv. neslabičné předložky (k, s, v, z) jsou sice považovány za svébytná slova, avšak netvoří samostatnou slabiku a připojují se k následujícímu slovu, např. z domu [zdo-mu].

Základní zvukovou vlastností, jež je se slabikou spjata, je přítomnost tónové složky (znělost, sonorita). Naprostá většina českých slabik má tedy tzv. jádro, které je znělé, nejčastěji jím je samohláska (např. jádrem slabiky pes je samohláska e). Existují však i slabiky, které žádnou samohlásku neobsahují, ale přesto je rodilí mluvčí češtiny jako slabiky jednoznačně pociťují. Jejich jádrem jsou tzv. slabikotvorné souhlásky, které jsou vždy znělé a mají vysokou sonoritu. V češtině jsou jimi nejčastěji r (např. krk) a l (např. hlt), omezeně pak m (např. ve druhé slabice číslovek sedm a osm, viz také Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vypouštění a vkládání hlásek) nebo n (např. v nářeční výslovnosti číslovek sedm *[sedn] a osm *[osn], případně u některých přejatých slov jako např. secondhand [seknhent] a také u vlastních jmen: Jackson [džeksn]), či dokonce ň (např. v citoslovci fň). Pozoruhodné dále je, že jako samostatné slabiky mohou být také vnímána citoslovce jako pst, kšc, pff, která žádnou samohlásku ani sonorní hlásku neobsahují.

Takzvaná pobočná slabika je jev, který se vyskytuje především na počátcích slov, jestliže za sebou následují sonorní, většinou potenciálně slabikotvorná souhláska (v češtině r, l, m, j) + jiná souhláska nebo více souhlásek + samohláska, např. ve výrazech rtuť, lžu, msta, jdu. Uvedená slova jsou v češtině vnímána jako jednoslabičná, ačkoli by sonorní hláska na jejich začátku mohla odpovídat samostatné slabice. Pobočná slabika tedy není slabikou v pravém slova smyslu, ale pouze jejím náznakem. V jazycích, kde se pobočné slabiky objevují, vznikají obvykle také různé tendence k jejich odstraňování. V češtině lze pozorovat například u slova lžička buď úplné vynechání pobočné slabiky: *[žička], nebo přesunutí dané hlásky ke slabičnému jádru, čímž pobočná slabika zanikne: *[žlička], případně vsunutí vkladné samohlásky: *[ližička]. Všechny tyto podoby jsou považovány za nespisovné, respektive příznačné pro nářečí.

Díky existenci slabikotvorných souhlásek lze v češtině pro zábavu vymýšlet různé jazykolamy a bizarní věty složené výhradně ze souhlásek, např. známé strč prst skrz krk nebo smrž pln skvrn zvlhl z mlh, doloženy jsou však i mnohem delší.

Přízvuk

Přízvuk (někdy také akcent nebo důraz) je zvukové odlišení určitého řečového úseku (slabiky nebo slova) oproti úsekům ostatním. Rozlišujeme přízvuk slovní (např. 'vysíláme 'ranní 'zprávy) a větný (např. ukážu ti ''hezčí tričko).

Slovní přízvuk je v češtině pevný (stálý), váže se na první slabiku zvukového slova (tzv. mluvního/přízvukového taktu), má funkci signalizovat slovní hranici, díky čemuž lze vnímat jednotlivá slova snadněji, a zároveň vytváří rytmický charakter řeči. Umístění přízvuku ve slově se v různých jazycích liší, např. ve francouzštině se pojí se slabikou poslední, v polštině je to slabika předposlední. Existují i jazyky s pohyblivým (volným) přízvukem (např. angličtina i některé slovanské jazyky), v nichž je přízvučná slabika umísťována v různých pozicích a její místo patří k vlastnostem daného slova.

Slovní přízvuk je komplex zvukových vlastností. U českého přízvuku je nejdůležitější jakýkoli kontrast mezi slabikou přízvučnou a několika s ní sousedícími slabikami, nikoli stabilní fyzikální hodnoty. Přízvučná slabika totiž v češtině může vzniknout jak zesílením, tak i zeslabením hlasu, přičemž absolutní úroveň hlasitosti není důležitá. V minulosti tradovaná představa, že český přízvuk vzniká především zesílením první slabiky slova, nebyla experimentálním měřením potvrzena. Podobně nemusí být přízvučná slabika např. tónově vyšší než okolí. Ačkoli není snadné přízvuk přesně popsat, dojem přízvučnosti bývá rodilými mluvčími v daném jazyce zřetelně intuitivně pociťován (především v cizích jazycích pak může hrát roli např. i trvání nebo kvalita samohlásky).

Jednoslabičné slovo si může přízvuk zachovat, nebo ho ztratit. Zjednodušeně lze říci, že slova plnovýznamová si zachovávají zvukovou samostatnost častěji než výrazy gramatické (např. 'viděl 'lva 'zblízka, avšak 'viděl ho 'zblízka).

Výrazy, které přízvuk obvykle nemívají, lze označit jako tzv. klitika. Enklitikon neboli příklonka se pojí se slovem, které jí bezprostředně předchází (např. 'vrať se), proklitikon čili předklonka se naopak váže ke slovu, které za ní těsně následuje (např. 'myslím, že 'přijde). Nepřízvučné bývají především jednoslabičné spojky, krátké tvary osobních a zvratných zájmen a tvary slovesa být ve funkci pomocného slovesa (např. 'máma i 'táta; 'chce se mi 'zívat; 'vrátil jsem 'knihu). Za určitých podmínek však i tyto výrazy přízvuk získávají –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jde např. o případy, kdy za sebou následuje více jednoslabičných slov ('bohužel 'je to jen 'zklamání).

Ve spojení jednoslabičné předložky primární (pravé, původní), tj. do, na, pod, před, u, ve, za atp., s následujícím slovem, které tato předložka řídí, tj. podstatným nebo přídavným jménem, případně zájmenem, se ve spisovné výslovnosti přízvuk umísťuje na předložku a první slabika následujícího slova jej ztrácí, např. 'na stole, 've džbánu, 'hostinec 'U Lípy, 'Rožnov 'pod Radhoštěm. Výskyt přízvuku nikoli na předložce, ale až na první slabice následujícího slova lze připustit v těchto případech: následuje‑li delší slovo, obvykle čtyř‑ nebo víceslabičné (např. 'přijít do 'nevyvětratelné 'místnosti), při silném důrazu (např. 'neutekl před 'žádným 'nebezpečím) nebo stojí‑li za předložkou slovo, které není předložkou řízeno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména příslovce (např. 'utíkal za 'rychle 'běžící 'ženou). Sekundární (nevlastní, nepůvodní) předložky, vzniklé zkrácením původně delších slov, např. skrz, dle, stran, vně, vzdor, však přízvuk obvykle nenesou (např. 'utekl skrz 'děravé 'oplocení) s výjimkou případů, kdy za nimi následuje jednoslabičné slovo (např. 'postupujte 'dle mé 'rady) atp.

Větný přízvuk (někdy též intonační centrum) je zvukové zvýraznění některého slova ve větě (přesněji mluvního/přízvukového taktu v promluvovém úseku, viz bod 3), a to např. změnou výšky hlasu, případně hlasitosti nebo tempa. V češtině obvykle nese větný přízvuk poslední takt ve větě, protože český slovosled zpravidla umísťuje podstatu sdělení na konec věty (když jsem přišla ''domů, bylo všude ''přetopeno). Slova zesilující význam však obvykle větný přízvuk přebírají, ačkoli na konci vět nestojí (měli jsme ''obrovskou radost). Další, velmi důležitý případ, kdy větný přízvuk nestojí na konci věty, může být dokonce zásadní pro celkový význam sdělení. Pokud ve větě nevyhráli jen kvůli ''ní umístíme větný přízvuk na konec, vyjádříme význam ‚nevyhráli a ona to zavinila', jestliže však zdůrazníme první slovo ''nevyhráli jen kvůli ní, význam se změní na ‚vyhráli, ale nejen kvůli ní'. Na náležité umístění větného přízvuku je rovněž třeba dbát s ohledem na kontext, např. zásahu se zúčastnila nejen naše státní ''policie, zapojili se i ''vojáci × zásahu se zúčastnila nejen naše ''státní policie, zapojili se i ''strážníci × zásahu se zúčastnila nejen ''naše státní policie, zapojili se i ''Němci. S nevhodným umísťováním větných přízvuků se lze poměrně často setkat v médiích, obvykle se tak děje u kombinace rodného jména a příjmení, např. reportáž natočil ''Přemysl Novotný. Z takto pronesené věty získá posluchač snadno mylný dojem, že bylo nutno odlišit dvě rozdílné osoby s příjmením Novotný.

Frázování

Frázování je rozdělování souvislé řeči na promluvové úseky (prozodické/intonační fráze). Každý z nich je díky svému intonačnímu průběhu spojen v jeden celek, a posluchač proto jeho jednotlivé prvky pociťuje jako sounáležející. Na hranicích jednotlivých úseků se projevují změny melodie řeči, síly hlasu, rytmu; výrazným signálem předělu je pauza (viz bod 6). Mluvčí mají tendenci členit řeč na určité úseky, jejichž složky k sobě patří významově a syntakticky, uplatňuje se také faktor rytmizační, tj. slova se seskupují do relativně pravidelných skupin. Mezi důležitá kritéria správné výstavby mluveného textu patří právě náležité frázování, při němž by měly být zvukové vlastnosti řeči v souladu s logickým členěním z hlediska významového a syntaktického. Hranice úseků by tak neměla procházet především těsnými spojeními typu přívlastkových spojení (narozeninová oslava, žádná naděje), vazeb sloves s příslovci (zpívat čistě, lépe vidět), vazeb příslovce s přídavným jménem nebo s jiným příslovcem (dost dobrý, velmi hlasitě), ustálených slovesných vazeb (vyjít vstříc). Mluvčí obvykle sdružují tato pevná spojení do jednoho úseku zcela automaticky, k výskytu nenáležité hranice však často přispívá nesprávné hospodaření s dechem, tj. nezbytná nádechová pauza rozčlení text do dvou nelogických úseků.

V některých případech se může stát, že frázování je jediným prostředkem, který určuje celkový význam mluveného textu. Pokud například umístíme hranici fráze takto: dokončili jsme poslední || úspěšný pokus, vyjádříme tím, že šlo o poslední pokus, který byl jediný úspěšný. Naopak posunutí hranice: dokončili jsme || poslední úspěšný pokus znamená, že to byl poslední ze všech úspěšných pokusů. (Rozdíl mezi přívlastkem několikanásobným v prvním případě a postupně rozvíjejícím v případě druhém je v psaném textu odlišen pomocí interpunkce, viz Psaní čárky ve větě jednoduché.) Při nenáležitém frázování mohou snadno vzniknout až nelogická nebo humorná vyjádření, např. vyráběl hračky || pro děti ze dřeva, čemuž lze předcházet mj. i vhodnějším slovosledem. Jako kuriózní příklad výpovědi, u které lze v mluveném projevu díky rozdílnému frázování dosáhnout (zejména pomocí vhodné melodie a umístění pauzy, viz bod 4 a bod 6) zcela opačného vyznění, je často uváděno: osvobodit ne || popravit versus osvobodit || ne popravit.

Větná melodie

Termínem melodie se ve fonetice označuje časový průběh výšky hlasu v mluveném projevu ve větě nebo v jejích částech. Někdy se považuje za synonymní s označením intonace (v užším smyslu), termín intonace bývá však často chápán šířeji, tj. jako komplexní zvuková kvalita zahrnující nejen změny výšky, ale např. i síly hlasu. Melodie vzniká činností hlasivek, je proto vázána výhradně na znělé hlásky, především na jádra slabik (viz bod 1).

Díky větné melodii lze v češtině rozlišit jednotlivé typy vět (např. větu oznamovací od zjišťovací otázky), ukončené a neukončené výpovědi, neutrální sdělení od citově zabarvených, expresivních apod. Rozlišujeme tři základní neutrální melodická schémata, tzv. melodémy: ukončující klesavé, ukončující stoupavé a neukončující. Melodém ukončující klesavý je základní u vět oznamovacích, rozkazovacích a u doplňovacích otázek (tj. tázacích vět, kterými se mluvčí dožaduje doplnění informací o neznámou skutečnost), např. Přijedeme brzy. Přijeďte brzy. Kdo přijede brzy? Melodém ukončující stoupavý se používá u zjišťovacích otázek (tj. u tázacích vět, na něž lze odpovědět ano/ne a kterými se mluvčí dožaduje potvrzení/popření dotazované skutečnosti), např. Přijedete brzy? Melodém neukončující se vyskytuje v nekoncových větách v souvětích nebo na koncích jednotlivých nekoncových úseků uvnitř větných celků. Jeho funkcí je především naznačit, že větný celek ještě pokračuje dále, např. Až přijedete, …

V psaném textu rozpoznáme oznamovací věty od zjišťovacích otázek snadno díky koncové interpunkci, např. Přijel včas. versus Přijel včas? V mluveném projevu se však musíme spoléhat výhradně na melodii, na rozdíl od některých cizích jazyků (např. němčiny) totiž ve spisovné češtině nebývá otázka signalizována změnou slovosledu nebo jinými jevy.

Pokud se stane, že mluvčí ukončí oznamovací větu stoupnutím hlasu, dává tím najevo svou nejistotu, případně nezkušenost s mluveným projevem. Častým nedostatkem u velkého množství mluvčích včetně některých profesionálních bývá užívání neukončující melodie tam, kde např. oznamovací věta logicky končí, a proto by bylo namístě ukončující klesnutí. Při opakovaném výskytu tohoto jevu hodnotí obvykle posluchači projev negativně, opětovná, často stále stejná melodická neukončující schémata komplikují snadné vnímání obsahu a bývají unavující.

Tempo řeči

Tempo řeči neboli mluvní tempo, tj. rychlost řeči, se vyjadřuje nejčastěji počtem vyslovených slabik za určitou časovou jednotku. Pro češtinu se jako průměrné tempo udává hodnota kolem pěti slabik za sekundu, rychlost řeči je však velmi proměnlivá v závislosti na konkrétním mluvčím, situaci, výstavbě výpovědi, stylu a funkci projevu atd. Průměrná hodnota charakteristická pro konkrétního člověka se nazývá osobní mluvní tempo. Pokud mluvčí zvolí příliš vysoké tempo řeči (např. nad deset slabik za sekundu), dochází obvykle k celkové deformaci projevu, protože artikulační orgány nezvládají tak rychle zaujímat patřičné pozice, chybí náležité frázování a odpovídající větná melodie. Posluchač vystavený takovéto překotné mluvě bude mít problémy s porozuměním. Avšak rovněž přehnaně pomalé tempo (např. pod dvě slabiky za sekundu) je pro vnímání obtížné. Důležité pro kultivovaný mluvený projev je také umět s rychlostí řeči funkčně pracovat, tj. nemluvit stále stejně rychle, ale přizpůsobovat tempo řeči jejímu obsahu. Obecně lze říci, že při důležitých částech projevu je lépe poněkud zpomalit, naopak v úsecích, na něž se klade menší důraz, např. u vsuvek, lze trochu zrychlit. Některé výzkumy ukazují, že z hlediska tempa řeči existují určité rozdíly i mezi jednotlivými jazyky, respektive mezi jazyky odlišnými z typologického hlediska.

Pauzy

Pauza, tedy odmlka v řeči, vzniká často kvůli fyziologické potřebě nadechnout se. Ne všechny pauzy jsou však tzv. nádechové, kvalitní řečník umí využívat přestávky v řeči velice funkčně, a to k přehlednému členění promluvy. Členicí pauzy se vyskytují zejména na hranicích samostatných výpovědí, jednotlivých vět v souvětí, před vsuvkami a za nimi, u oslovení atd. Pro zvýraznění určitých důležitých slov se užívají tzv. důrazové pauzy, např. Vítězem se stává {pauza} Marek! Zejména ve spontánních nepřipravených mluvených projevech se často vyskytují tzv. formulační pauzy, které obvykle nejsou funkční pro posluchače, ale slouží mluvčímu k získání času na zformulování dalšího textu. Pokud nejsou tyto odmlky přehnaně dlouhé a jsou tiché, posluchačům obvykle nijak nevadí. Jestliže jsou však v jinak spisovných projevech v prestižních situacích často vyplňovány tzv. hezitačními (výplňkovými, váhacími) zvuky, působí nekultivovaně a snižují úroveň projevu. Hezitacemi označujeme mimojazykové zvuky, které se v řeči vyskytují často i bez vědomí mluvčího, který je vydává. Leckdy se blíží konkrétním hláskám, proto je lze písemně zachytit mj. jako e, eee, eh, ehe, em, hm, mhm atp., případně poněkud přesněji např. jako ǝ, ǝǝǝ, ǝh (viz Odchylky od náležité výslovnosti českých samohlásek). Příklad projevu vyplněného hezitacemi: Dnes ǝ budeme hovořit ǝ o státních ǝ maturitách. ǝ Pozvání do studia ǝ přijali ǝ následující hosté. Ačkoli mnozí mluvčí o tomto nedostatku ve své řeči vědí, je poměrně obtížné se jej zbavit, zvláště u profesionálních mluvčích by se však často a nápadně vyskytovat neměl.