Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Odchylky od náležité výslovnosti českých samohlásek

Nejčastějšími odchylkami od náležitého tvoření samohlásek je nadměrná otevřenost nebo naopak zavřenost. Podstatou neortoepické otevřenosti je z hlediska artikulace přílišné oddálení jazyka od paterní klenby, přičemž bývá rovněž větší úhel mezi horní a dolní čelistí, než jak je tomu při artikulaci spisovných podob daných samohlásek. V případě nadměrné zavřenosti je naopak jazyk blíže patru a čelistní úhel menší.

Příliš otevřené (široké) samohlásky jsou důsledkem nedbalé artikulace, případně vlivu nářečí. Vyskytují se nejčastěji u mluvčích z oblasti severních a centrálních Čech, šíří se však i mimo toto území. Nápadná otevřenost obvykle působí na posluchače negativně a v některých situacích může vést až k nedorozumění – pokud se např. příliš otevřené i vyskytne ve slově lidový, výsledná podoba se přiblíží výrazu ledový, k snadné záměně může dojít u názvů SlovinskoSlovensko. Kromě samohlásky i, u které dochází k posunu e, se nadměrná otevřenost vyskytuje především u o, e → a, o a; pokud se např. spojení neplněné sliby vysloví podobně jako naplněné sliby, má dokonce zcela opačný význam. Naopak příliš zavřené (úzké) samohlásky, především i, e, é, jsou typické pro mluvčí z některých oblastí Moravy a Slezska.

Dalším negativním jevem, který české samohlásky postihuje a má dopad na srozumitelnost, je redukovaná (nezřetelná) výslovnost. Její příčinou je nedbalost při artikulaci nebo příliš vysoké tempo řeči. Redukovaná samohláska (tzv. šva) se obvykle přepisuje jako [ǝ], v některých cizích jazycích funguje jako samostatná standardní hláska (foném). V češtině je však samohlásková redukce (např. protože *[prǝtǝžǝ]) považována za nespisovnou. Redukovaná samohláska se v češtině dále vyskytuje např. při výslovnosti iniciálových zkratek (viz Zkratky iniciálové (ČR, DIČ, SMS, SÚKL, IKEA)), pokud je místo náležitého způsobu PČP [pé čé pé] užito podoby *[pǝ čǝ pǝ]. Zvláště v projevech některých rozhlasových nebo televizních mluvčích se lze zejména na rozhraní dvou slov setkat s vkládáním redukované samohlásky mezi souhlásky v přehnané snaze o pečlivou výslovnost, např. pět stupňů *[pjetǝ stupňú], ale i jsem *[jǝsem] (viz Výslovnostní pravidla – vypouštění a vkládání hlásek); tento nadbytečný (parazitní) zvuk však působí na posluchače rušivě. Redukovaná samohláska rovněž bývá často jedním z tzv. hezitačních zvuků, viz Zvukové vlastnosti souvislé řeči.

V případě artikulace samohlásek bychom se v češtině dále měli vyhýbat jejich nosovému zabarvení (nazalizaci); nadměrná nosovost je nápadná a bývá obvykle příznakem nedbalé artikulace.

Za nespisovné je považováno jak dloužení krátkých samohlásek (zejména na konci vět, např. chtěl bych být filmový *[heréc]), tak krácení dlouhých samohlásek, které má dvojí příčinu. Může být dáno vlivem nářečí, a to zejména na severní Moravě a ve Slezsku, kde se dlouhé samohlásky vyslovují krátce. To je pro posluchače z jiných oblastí velmi nápadné, protože se tím stírá rozdíl v kvantitě. Ke krácení však často dochází i u mluvčích z jiných oblastí, např. ze severovýchodních nebo středních Čech. Kromě nářečního vlivu se samohlásky krátí především v rychlém tempu řeči, a to nejčastěji na koncích slov. Tímto jevem bývá postiženo zejména íú (prosím *[prosim], paní *[paňi], růst *[rust], trojúhelník *[trojuhelňik]).