Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Z historie českého pravopisu

Psaní i, í – y, ý

Ve staré češtině (na rozdíl od spisovné češtiny dnešní) existovaly zhruba do přelomu 14. a 15. století ve výslovnosti dvě dvojice tzv. i-ových hlá sek – měkké [i] a [í] a tvrdé [y] a [ý]. Dvojice slov bíti1 (‚mlátit‘) a býti2 (‚existovat‘) se tedy původně lišila svou výslovností. Rozdíl mezi oběma slovy tak byl patrný již po jejich vyslovení z toho, jak znějí (tak je tomu dodnes v případě obou krátkých i-ových hlásek např. v polštině nebo v ruštině), nikoli jako dnes až (a pouze) z písma. Nejpozději v 15. století však obě tyto dvojice hlásek splynuly v dvojici jedinou – [i] a [í]. V současné spisovné češtině tak obě slova sice znějí stejně (tj. [bít]1 a [bít]2 ), píšeme je však odlišně (tj. bít1být2). Podobně je tomu i v dalších dvojicích typu mít × mýt, vít × výt, vír × výr, bidlo × bydlo, vískat × výskat atp.

Původní rozdíl mezi oběma dvojicemi hlásek zanechal výraznou stopu v české grafické soustavě. Zjednodušeně lze říci, že na místech, kde se původně vyslovovaly hlásky [y] a [ý], a kde se proto psalo písmeno y, příp. ý, pokračujeme v psaní yý, a naopak – tam, kde se původně vyslovovaly hlásky [i] a [í], a kde se proto původně psala písmena i, příp. í (ve starších pravopisných systémech spíše j, ij), pokračujeme v psaní i nebo í, a to i přesto, že původní rozdíl ve výslovnosti zanikl.

Jedinou dvojici i-ových hlásek [i] a [í] zapisujeme dvěma dvojicemi písmen i, íy, ý, i když k tomu – přísně vzato – nejsou jiné důvody než historicky motivovaná konvence.

Jelikož dnes při volbě mezi písmeny i, íy, ý po tzv. pravopisně obojetných souhláskách chybí – na rozdíl od většiny ostatních případů – opora ve výslovnosti (existuje jednak hláska [i], která se zapisuje dvěma písmeny i a y, a jednak hláska [í], která se zapisuje dvěma písmeny íý) a jelikož nelze samozřejmě počítat s tím, že by běžní uživatelé češtiny mohli vědět, kde se do 15. století vyslovovaly hlásky [y] a [ý] a kde hlásky [i] a [í], je potřeba explicitně vymezit všechny pozice, kde se má po pravopisně obojetných souhláskách psát v domácích slovech správně i, í a kde y, ý.

V případě psaní i, íy, ý po obojetných souhláskách v koncovkách slov je toto vymezení řešeno analogií s tzv. vzory – tj. píšeme dva holubi jako dva páni, ale vidím dva holuby jako dva pány nebo je veselý jako je mladý, ale jsou veselí jako jsou mladí. Složitější situace při psaní i, íy, ý v koncovkách slov je v tomto smyslu pouze v případě písmena c (viz Psaní i – y po písmenu c).

V případě psaní i, íy, ý po pravopisně obojetných souhláskách uvnitř slov se v češtině tradičně postupuje tak, že jsou vyjmenovávány výrazy domácího původu, v nichž se píše y, ý. PČP uvádějí (s postupně narůstající mírou kompletnosti) seznamy těchto tzv. vyjmenovaných (vyňatých, vybraných) slov už od svého prvního vydání v r. 1902. Jejich úplnou podobu lze nalézt jak ve školním, tak v akademickém vydání PČP (viz Vyjmenovaná slova).

Podobný problém, a tedy i podobné seznamy slov, která se musí uživatelé jazyka při zvládání pravopisu naučit nazpaměť, neexistuje jen v češtině. Např. polské děti se musí naučit, kde hlásku [ž] zapisovat písmenem ż a kde spřežkou rz a ve kterých slovech samohlásku [u] zapisovat jako u a kde jako ó, ve slovenštině existují mj. i vyjmenovaná slova po r a maďarské děti se musí naučit, kde zapisovat hlásku [j] písmenem j a kde jako spřežku ly.

Písmena ů – ú

Písmena ůú (podobně jako písmena i, íy, ý) slouží v českém pravopise k zachycení jediné, totožné hlásky – dlouhého [ú].

Ve staré češtině existovala jednak hláska [ó], která se koncem 14. století začala postupně měnit: nejprve na dvojhlásku [uo], která zřejmě ještě v průběhu 15. století – i když v písmu se ještě do poloviny 16. století drželo psaní uo – přešla v dlouhé [ú]; jednak vedle ní v této době, kdy začaly uvedené změny, existovalo původní dlouhé [ú].

Změna [ó] > [ú] byla pozvolná: v dvojhlásce [uo] nejprve převládal o-ový element (o čemž svědčí např. psaní duóm [duom]), postupně v ní však začal převládat element u-ový (o čemž svědčí např. psaní zástupúow [zástupuov]). Celý průběh hláskové změny [ó] > [ú] lze graficky představit takto: [ó > uo > uo > uo > ú]. Dominantní pozice u-ové složky a slabší pozice doprovodné o-ové složky v dvojhlásce [uo] se nejspíš ještě v době existence této dvojhlásky odrazila v grafice: dvojhláska začala být zapisována písmenem ů. Jde vlastně o zajímavé spojení dvou písmen do jednoho: písmeno u reprezentuje dominantní u-ovou složku postupně zanikající dvojhlásky, nad ním je pak nadepsáno malé o, které reprezentuje slabší prvek o-ový, tj. uo > ů. Kroužek nad u, který dnes vnímáme jako diakritické znaménko, tedy původně reprezentoval o-ový element zanikající dvojhlásky [uo]. Po dokončení změny [uo] > [ú] pak písmeno ů začalo označovat hlásku [ú] pocházející z této zaniklé dvojhlásky.

Původní staročeské dlouhé [ú] se do konce 16. století změnilo v dvojhlásku [ou]. Do spisovného jazyka však tato změna byla přijata pouze uvnitř nebo na koncích slov, nikoli na jejich začátku (srov. údolí, nikoli *oudolí × louka < lúka).

Původní dlouhé [ú] zapisované jako ú se tak v domácích slovech ve spisovném jazyce zachovalo pouze na začátku slova, tj. v jediné pozici, kde nemohlo stát původní staročeské [ó], z nějž se vyvinulo [uo] a pak [ú] zapisované dnes jako ů. Díky tomu v tomto případě působí – na rozdíl od psaní i, íy, ý – fakt, že jednu hlásku [ú] zapisujeme dvěma písmeny ůú, jen minimální potíže. Lze totiž formulovat velmi snadné pravidlo o tom, kde které písmeno psát: ve slovech domácího původu píšeme na začátku slova vždy písmeno ú, uvnitř slova vždy písmeno ů (mimo švy předpon a kořenů nebo švy předpon a předpony ú-, srov. troj-úhelník, nej-úspěšnější).

České ř

Ve srovnání s ostatními jazyky světa je repertoár českých hlásek výjimečný tím, že je jeho součástí hláska ř. Ta je totiž mezi dalšími jazyky světa velmi neobvyklá.

České ř vzniklo ve staré češtině už během 13. století (nejstarší písemné doklady, z nichž lze usuzovat na existenci ř, jsou z r. 1237), a to z každého tzv. palatalizovaného [r’]. To mohlo vzniknout za prvé ze souhlásky r, která v té době stála před samohláskami přední řady (e, ě, i); za druhé ze souhlásky r, po níž kdysi v praslovanštině následovala (ve staré češtině již zaniklá) samohláska ь (tzv. měkký jer, tj. redukovaná, kratší než krátká, přední samohláska) nebo ę (přední nosové e) a její pozdější střídnice; nebo za třetí z původní skupiny rj (rj > r’), srov. *r’epa > řepa, *r’ěka > řěka > řeka, *tr’i > tři, *zvěr’ь > zvěr’ > zvěř, *kur’ę > kur’ě > kuřě > kuře, *morje > mor’e > moře.

Pro pochopení podstaty této změny je nutné se alespoň stručně zmínit o artikulačních charakteristikách hlásek uvedených typů. Samohlásky přední řady jsou samohlásky, při jejichž artikulaci je hmota jazyka z neutrální středové pozice posunuta do přední části dutiny ústní. Tento způsob artikulace způsoboval u souhlásek, které stály před nimi, tzv. palatalizaci (značí se obvykle apostrofem, např. [r’]). Palatalizované souhlásky stojící před přední samohláskou byly na rozdíl od svých nepalatalizovaných protějšků artikulovány s hřbetem jazyka ostře vyklenutým směrem k tvrdému patru (takto artikulované hlásky se do dnešní češtiny nedochovaly, v průběhu 14. století zanikly, jsou však dodnes zachovány např. v polštině nebo v ruštině). Fonetická podstata vzniku hlásky ř spočívá v tzv. asibilaci. Jde o artikulační jev, který způsobuje, že palatalizovaná hláska získává kvůli pevnějšímu přitištění artikulačních orgánů doprovodný sykavkovitý šum – v případě r’ jde o přitištění okrajů špičky jazyka k přední části dásňového (alveolárního) výstupku. U palatalizovaného r’ se tento sykavkovitý šum mísil s šumem způsobovaným jednotlivými kmity vibrující špičky jazyka, které jsou pro způsob artikulace hlásky r charakteristické. Jelikož tento sykavkovitý šum zněl současně s šumem způsobovaným kmitající volnou špičkou jazyka, oba šumy splynuly, čímž došlo ke vzniku nové hlásky ř. Kromě uvedeného způsobu mohlo ř vzniknout také ze spojení r + sykavka, které při vyslovení vyvolává podobný zvukový efekt jako asibilace, srov. např. přejímky z němčiny kurfürst > kurfiřt nebo ors > .

Takto se palatalizované r’ změnilo v ř na celém území českého národního jazyka. Přesto dnes existuje území, kde se místo hlásky ř vyslovuje hláska r. Jde o oblast tzv. kopaničářských nářečí na jižní Moravě při hranicích se Slovenskem, zhruba východně od linie tvořené městy Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod (obce Velká nad Veličkou, Javorník nad Veličkou, Radějov, Boršice u Blatnice, Žitková, Strání aj.). Zde se dodnes můžeme poměrně běžně setkat s podobami typu orech (ořech), repa (řepa), drevo (dřevo), stríbro (stříbro), hríbek (hříbek) atp. Absence hlásky ř na tomto území je však buď důsledkem slovenské kolonizace, nebo je způsobena vlivem sousedních západoslovenských nářečí.

Většina mluvčích si běžně neuvědomuje, že v češtině existuje dvojí ř, a to znělé [ř] a neznělé [ř̥]. Znělé [ř] vyslovujeme (v izolovaném slově) mezi dvěma samohláskami [dveře, hoří], mezi samohláskou a znělou souhláskou [hořlavina, jařmo], mezi znělou souhláskou a samohláskou [břicho, umřít] nebo na začátku slova před samohláskou [řeka, řád]; neznělé [ř̥] vyslovujeme všude tam, kde k němu přiléhá z jedné strany neznělá souhláska [kř̥ik, stř̥evo; masař̥ka, buř̥ty], nebo na konci slova [lhář̥, keř̥].

V nejstarších zápisech se hláska ř označovala písmenem r (nepratel, orech, networil, tj. nepřátel, ořech, netvořil), poté spřežkami rs (oltars, twars, tj. oltář, tvář), rſ (prſiſtupiwſy, tj. přistúpivši), rſſ (tvarſſy, tj. tváři), rz (mistrzy, prziklady, tj. mistři, příklady) nebo rzſ (drzſiewie, tj. dřěvě). V souladu se zásadami tzv. diakritického pravopisu, který v traktátu De orthographia Bohemica (tento název traktátu není původní, pochází až od Františka Palackého) navrhl s největší pravděpodobností Jan Hus, bylo na počátku 15. století zavedeno psaní ṙ, tj. zápis s nadepsaným diakritickým znaménkem. Toto znaménko, pro nějž se v textu zmíněného traktátu používá výhradně označení punctus rotundus, mělo postupně různé podoby, z nichž se nakonec prosadil dnešní háček (termín nabodeníčko krátké pochází podle J. Pleskalové také až z 19. století; v traktátu De orthographia Bohemica ani v gramatikách 16.–18. století se označení nabodeníčko krátké či dlouhé neobjevují).

V některých starých rukopisech se lze setkat s nepříliš důslednou tendencí zapisovat znělé [ř] pomocí spřežky rz a neznělé [ř̥] pomocí spřežky rs. Vzhledem k tomu, že obě tyto hlásky mají stejnou rozlišovací platnost (v češtině neexistuje dvojice slov s odlišným významem, která by se lišila jen tím, že v jednom z nich stojí na určité pozici znělé a v druhém z nich neznělé ř), zapisujeme je dnes pomocí jediného písmene ř.