Hláska a písmeno

Hláskou rozumíme základní zvukový prvek řeči, zatímco písmeno je nejmenší samostatnou částí psací soustavy. Jednotlivým písmenům nemusí odpovídat jednotlivé hlásky a naopak (viz Označování hlásek písmeny a Vztah zvukové a grafické stránky jazyka). Ve výkladu Internetové jazykové příručky se tak pro vyslovovanou podobu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, pravopisně tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je však občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem –⁠⁠⁠⁠ psané i mluvené.

Správné jazykové prostředky

Správné jsou takové jazykové prostředky, které jsou v souladu s normou, jak ji většinově sdílejí uživatelé jazyka. V prestižních situacích s tzv. vyššími komunikačními cíli se za správné považují spisovné jazykové prostředky, správný ovšem může být i nespisovný jazykový prostředek, pokud je náležitě užit v nespisovné komunikační situaci, knižní jazykový prostředek funkčně užitý v básni, profesní výraz v neformální komunikaci v zaměstnání apod.

Spisovné jazykové prostředky

Spisovné jazykové prostředky jsou užívány na celém území státu, plní funkci reprezentativní a užívají se především v prestižních oficiálních textech majících obvykle tzv. vyšší kulturní cíle, tj. knihy, veřejné projevy, oficiální (úřední) dokumenty apod. Spisovná čeština je jediný útvar češtiny, jehož podoba je zachycena systematickým popisem v kodifikačních příručkách.

Hovorové jazykové prostředky

Hovorové jazykové prostředky jsou součástí spisovného jazyka a vyčleňují se v rámci snahy přesněji specifikovat bohaté stylové rozrůznění spisovné češtiny a částečně zohlednit protiklad psanosti a mluvenosti (odtud „hovorová“). Řadíme k nim prostředky, které se používají v méně oficiálních textech (v méně formálních diskusích, při pracovních seminářích, schůzích apod.). Jako příklad uveďme tvary policisti, kupujou, tenhle, můžou, lítat, taky, líp, míň nebo výrazy jako panelák, koukat aj.

Knižní jazykové prostředky

Knižní jazykové prostředky se uplatňují především v oblasti umělecké tvorby, ve slavnostních projevech, v intelektuálně náročných odborných a esejistických textech, v jazyce práva apod. Jsou pociťovány jako „vysoce spisovné“, mohou nést určitý patos a rys vznešenosti, např. odvětil, velebit, trýzeň.

Zastaralé jazykové prostředky, historismy

Zastaralé jazykové prostředky vyšly z běžného užívání a ustoupily jinému pojmenování s týmž významem, např. lučba (‚chemie‘), křestní matka (‚kmotra‘), přítelka (‚přítelkyně‘). Oproti tomu historismy označují zaniklé jevy a reálie spjaté s minulostí a v současném jazyce synonyma nemají, např. desátek, tolar, pohodný, kolchoz.

Expresivní jazykové prostředky

Expresivní jazykové prostředky nesou kladný nebo záporný citový příznak, promítá se do nich postoj, hodnocení a vůle mluvčího či pisatele, např. šutrák, vrahoun, čmajznout, mrška. Zřídka bývají součástí spisovné slovní zásoby, jejich stylová platnost je velmi různá. Pohybuje se od prostředků stojících na pomezí spisovnosti (např. potvůrka) až k hrubým, hanlivým a vulgárním slovům (např. pitomec). Expresivní zabarvení může v určitém kontextu získat též neutrální výraz, zejména v metaforickém užití: kočka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ‚kočkovitá šelma‘, kočka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ‚atraktivní dívka nebo žena‘.

Profesní jazykové prostředky

Profesní jazykové prostředky tvoří okruh výraziva sdílený téměř výlučně určitou profesní skupinou. V komunikační sféře dané profesní skupiny plní profesní výrazy funkci odborné terminologie, ale nejsou jako termíny kodifikovány. Mezi profesní slova patří jak spisovné odborné výrazy (např. hutnický a chemický termín eutektikum), tak výrazy stojící mimo spisovný jazyk, např. šuplera (‚posuvné měřidlo‘).

Řidší jazykové prostředky

Řidší jazykové prostředky se v úzu uplatňují s nižší frekvencí, jsou často na ústupu ve prospěch běžnějších variant, např. podstavit (‚postavit pod něco‘), pokladnice (přech. k pokladník), ctný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ctnostný, smačkat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zmačkat, boutique –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ butik, bezpáteřný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bezpáteřní apod.

Nářeční a oblastní jazykové prostředky

Nářeční jazykové prostředky se běžně užívají jen na určitém území státu a nejsou součástí spisovného jazyka, např. okurek (spis. okurka), šufánek (spis. sběračka), vrhlík (spis. květináč), cmunda (spis. bramborák). Vedle nich ovšem existují oblastně příznakové prostředky, které se za spisovné považují, např. mor. stolař –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čes. truhlář, mor. suk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čes. uzel, výslovnost počáteční skupiny sh (např. shoda): mor. [zh] ([zhoda]) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čes. [sch] ([schoda]), viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zvláštní případy spodoby znělosti.

Nespisovné jazykové prostředky

Nespisovné jazykové prostředky zde chápeme široce jako prostředky, které nejsou součástí spisovné češtiny, většina uživatelů jazyka je v oficiálních mluvených a psaných textech nepovažuje za noremní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srov. spisovné jazykové prostředky.

Úzus

Jde o souhrn jazykových prostředků, které dané jazykové společenství reálně užívá v komunikaci.

Norma

Norma je soubor jazykových prostředků, které jsou obvykle užívány a pociťovány v příslušných komunikačních situacích jako závazné. Povědomí o normě je uloženo v mysli každého uživatele jazyka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ uživatelé jazyka intuitivně pociťují, že v dané komunikační situaci by měli užít určité, zcela konkrétní jazykové prostředky, které se zde očekávají.

Kodifikace

Kodifikací rozumíme zachycení jazykové normy, zejména normy spisovných jazykových prostředků ve slovnících a v jazykových příručkách. Takové příručky pak společenskou konvencí získávají určitou míru závaznosti, více viz Kodifikace a závaznost jazykových příruček.