Při skloňování zeměpisných jmen se primárně řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková podoba se mohou výrazně lišit. Je proto třeba, aby pádová koncovka v podobě grafické a vyslovované byla pokud možno stejná a nedocházelo k tomu, že bude jméno mít v jednom pádě koncovky podle dvou různých skloňovacích typů.

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a v psané podobě se netýkají znělostních variant: h –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ch (Zbiroh [zbiroch]), d –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ t (Petrohrad [petrohrat]), v –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ f (Cerekev [cerekef]), z –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s (Cetoraz [cetoras]), ž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ š (Kroměříž [kromňeříš]) a podobně. Fonetické přepisy zeměpisných jmen jsou ve výkladu tvořeny v souladu s pravidly popsanými v kapitole Fonetická transkripce.

U zeměpisných jmen cizího původu uvádíme jen jednu z možných výslovnostních podob, pokud se tyto varianty liší pouze délkou samohlásky a pokud tato délka nemá vliv na způsob skloňování (např. u jména Calais vyslovovaného [kale] i [kalé] je uvedena jen podoba [kalé]).

Pravopisná podoba antických jmen vychází z akademického vydání PČP z r. 1993.

Pozn.: Pokud si z nějakého důvodu nejsme pádovými podobami jisti, můžeme se jim vyhnout použitím opěrného obecného podstatného jména, např. ve městě Baltimore, do pohoří Sierra, u řeky Mississipi, v přístavu Port Said apod. Více viz Spojení typu ve městě Olomouc.