Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Ráz

Termínem ráz se v češtině označuje tzv. tvrdý hlasový začátek; ve fonetické transkripci se přepisuje jako [ʔ]. Jde o zvuk, jenž vzniká pevnějším sevřením hlasivek před začátkem samohlásky, která stojí buď na začátku slova, nebo uvnitř slova za morfematickým švem. V souvislé řeči má užívání rázů pozitivní důsledek pro posluchače, protože je vnímán jako zřetelnější oddělení samohlásky od předchozí slabiky. Dříve se tradovalo, že tvoření rázu je pro hlasivky škodlivé, to však bylo spolehlivě vyvráceno – pokud je ráz vytvářen náležitě bez přehnaného křečovitého sevření, jeho přirozený výskyt hlasovému ústrojí nijak neubližuje.

Ráz není nijak výjimečný ani v cizích jazycích, v některých dokonce funguje jako samostatná hláska (foném), v češtině však slouží pouze jako druh hlasového začátku a členicí prvek, nikoli jako plnohodnotná souhláska. Není bez zajímavosti, že zatímco česká výslovnostní pravidla výskyt rázu podporují, ve spisovné slovenštině je preferována naopak tzv. vázaná výslovnost bez rázů. Rovněž v dalších slovanských jazycích je ráz užíván méně než v češtině.

Ráz se v češtině vyskytuje v podstatě automaticky po pauze, jestliže následuje slovo začínající samohláskou. Ve spisovné výslovnosti by se měl ráz vždy vyslovit po neslabičné předložce, např. k aleji [kʔaleji], s obalem [sʔobalem], v Aši [fʔaši], z ulice [sʔulice]. Neortoepické podoby typu *[kaleji], *[sulice] jsou vnímány jako nepečlivé, varianty *[galeji], *[zulice] pak jako nářečně příznakové. V dalších případech není sice ráz nutně vyžadován, jeho užití hodnotí výslovnostní příručky většinou pouze jako fakultativní, avšak s ohledem na pohodlí posluchače bývá doporučován. Výslovnost s rázem se tak vyskytuje např. na hranici předložky a následujícího slova (do oka [doʔoka] – zde užití rázu zabraňuje nenáležitému splynutí dvou stejných samohlásek v jednu; pod oknem [potʔoknem]), dále uvnitř slova po předponě (neodkladně [neʔotkladňe], nadoční [natʔočňí]), uvnitř složených slov (trojúhelník [trojʔúhelňík], dvaadvacet [dvaʔadvacet]) a na hranici dvou slov (byl uklizen [bil ʔuklizen], medvěd usnul [medvjet ʔusnul], máma a táta [máma ʔa táta]). V případě vynechání rázu se řídí znělost nebo neznělost předchozí koncové párové souhlásky následujícími pravidly: u předpony nebo u jednoslabičné předložky je souhláska znělá, např. nadoční [nadočňí], pod oknem [podoknem]; podoby *[natočňí], *[potoknem] se hodnotí jako neortoepické. Na hranici dvou slov (s výjimkou výše uvedené jednoslabičné předložky) se vyslovuje naopak souhláska neznělá, např. medvěd usnul [medvjet usnul], varianta *[medvjed usnul] je nářeční.

Míra výskytu rázu je závislá mj. na tempu řeči (čím rychlejší řeč, tím je užití rázů méně pravděpodobné) a na pečlivosti mluvy. Z hlediska českého oblastního rozrůznění je u mluvčích z Čech ráz častější než u Moravanů a Slezanů. V některých případech může jeho přítomnost pomoci rozlišit význam. Např. u tzv. homografů (slov shodně psaných, ale odlišně vyslovovaných) proudit znemožní podoba [proʔuďit], tj. ‚důkladně vyudit‘, záměnu se slovesem ve významu ‚téct proudem‘, které se vyslovuje s dvojhláskou ou. Při absenci rázu by bylo mnohem obtížnější od sebe oba výrazy odlišit. Vynechání rázu může měnit význam slov i celých spojení, např. ta látka je opravdu [satén] satén × z Athén, a v kombinaci s dalšími výslovnostními jevy také vést až k nedorozumění: [spívalasi poťichu] může znamenat zpíval asi potichu, ale i zpívala si potichu, případně i zpívala jsi potichu, zpívalas i potichu (viz Výslovnostní pravidla – vypouštění a vkládání hlásek).

Tradiční termín ráz býval někdy nahrazován označeními jako (hlasový) předraz nebo (neznělá) hlasivková exploziva – možná také kvůli častému mylnému spojování nebo zaměňování s naprosto nesouvisejícím jevem, kterým je přízvuk (viz Zvukové vlastnosti souvislé řeči). Ráz však s „důrazem“ nemá nic společného, vyskytuje se bez závislosti na přízvučnosti slabik. Je rovněž důležité si uvědomit, že v češtině ráz předchází výhradně samohláskám. Pokud by byl přítomen před souhláskou, půjde o nekultivovanou, neortoepickou výslovnost. Takovýto tzv. parazitní jev však není vzácný u některých profesionálních mluvčích v médiích a může vzbuzovat dojem afektovanosti, zvláště pokud je navíc posílen současným výskytem redukované samohlásky (viz Odchylky od náležité výslovnosti českých samohlásek), např. dobrý den *[ʔdobrí den], *[ʔǝdobrí den].