Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Výslovnostní pravidla – zvláštní případy spodoby znělosti

Hláska v

Souhláska v se v případě spodoby znělosti nechová vždy stejně jako ostatní párové znělé souhlásky. Pravidelné asimilaci sice podléhá (tj. na konci slova před pauzou a všude před neznělými souhláskami ztrácí znělost, např. lov [lof], vka [láfka], krov spadl [krof spadl]), avšak v samo asimilaci nezpůsobuje, takže se chová jako souhlásky jedinečné a souhlásky před ním nijak neovlivňuje. Dobře je to patrné např. z rozdílu mezi slovy svolit [svolit] a zvolit [zvolit]: pokud by probíhala pravidelná spodoba znělosti jako u ostatních párových souhlásek, v mluvené řeči bychom tato dvě slovesa od sebe bez kontextu neodlišili, protože znělé v by vyvolalo změnu u výrazu svolit na *[zvolit].

Uvnitř slov domácího původu rodilí mluvčí češtiny toto pravidlo většinou automaticky dodržují (nevysloví kvést jako *[gvést], avšak vyskytuje se např. výslovnost kvůli jako *[gvúli] a rovněž u některých přejatých slov jsou časté nespisovné podoby typu frekvence *[fregvence]). Na rozhraní slov ale lze pozorovat, že se v začíná chovat jako pravidelná párová souhláska a znělostní spodobu vyvolává, např. k Vánocům *[g vánocúm], platýs velký *[platýz velkí], rybník vyschl *[ribňíg vischl], než viděl *[než viďel]. Ortoepické příručky považují takovéto podoby za nespisovné (nářeční) a upřednostňují podoby [k vánocúm], [platýs velkí], [ribňík vischl], [neš viďel].

Jak však ukazují aktuální výzkumy, na rozhraní slov lze pozorovat, že hláska v je stále více pociťována jako pravidelně se chovající párová souhláska. Pokud přes hranici slova vyvolá spodobu znělosti, nebývá tento jev již hodnocen vždy jednoznačně jako nářeční, což souvisí s tím, že se běžně vyskytuje i u mluvčích, kteří před regulérními jedinečnými souhláskami neasimilují.

Příčinu odlišného chování souhlásky v je nutno hledat v historickém vývoji českého hláskového systému. Tato nynější retozubná hláska se vyvinula totiž z původního (nepárového) praslovanského, respektive staročeského obouretného znělého w, které se v malé míře zachovalo dodnes v některých nářečích. Její párový protějšek, neznělé f, evidentně naopak vůbec k původním českým hláskám nepatřil, o čemž svědčí fakt, že se dodnes s výjimkou pozic, kde vzniká spodobou znělosti, vyskytuje převážně v příznakové části slovní zásoby (u citoslovcí a zvukomalebných slov) a ve slovech přejatých. Tento nestejný jazykový vývoj způsobuje, že se dvojice f v nechová zcela stejně jako ostatní párové souhlásky; je však pravděpodobné, že se bude postupně stále více stabilizovat.

Hláska ř

V pozici mezi samohláskami nebo znělými souhláskami a rovněž na začátku slova před samohláskou zůstává ř vždy znělé (koře [kořeňí], hřbitov [hřbitof], dřevo [dřevo], ředitel [řeďitel]), přičemž na začátku slova způsobuje pravidelnou spodobu znělosti (např. k řízku [g řísku], tulák řekl [tulág řekl]). Avšak v ostatních pozicích znělost ztrácí a vyslovuje se tedy jako neznělé [ř̥]. Děje se tak na konci slova před pauzou (ř [vjeř̥]) a také v sousedství neznělé souhlásky, případně souhlásek (řka [ř̥ka], i [př̥i], hořce [hoř̥ce], chřtán [chř̥tán]). Jak vyplývá z příkladů, hláska ř podléhá jak obvyklé spodobě zpětné (hořce [hoř̥ce]), tak i v češtině mnohem méně časté spodobě postupné (i [př̥i]) – viz také Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti.

Skupina sh

Na území Česka se lze setkat se dvěma variantami výslovnosti skupiny zapisované jako sh uvnitř slova: [sch] a [zh]. Za spisovné jsou považovány obě dvě, slova jako shánět, shoda, shrbený, shromáždit se nebo na shledanou je ortoepické vyslovovat jako [scháňet] i [zháňet], [schoda] i [zhoda], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. V této souhláskové skupině tedy může probíhat jak spodoba zpětná, tak postupná, viz také Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu sh, nechovají se totiž vždy zcela jednotně. Pokud mluvčí užívá podoby typu shody [schody], sházet [scházet], neliší se zvukově nijak od výrazů schody, scházet. Nebezpečí nedorozumění však ve větné souvislosti nehrozí.

Ne u všech slov, v nichž se píše skupina sh, se však dvojí výslovnostní podoba vyskytuje. Pouze [zh] je spisovné např. ve spřežkách shora, shůry, ve slovesech shladit, shluknout se, shoblovat a v podstatném jméně shluk. Připomeňme rovněž, že uvedená pravidla platí výhradně pro skupinu sh, nikoli např. zh. Zatímco sloveso shlédnout tak může mít dvě ortoepické výslovnostní podoby: [schlédnout] i [zhlédnout], sloveso zhlédnout pouze jednu: [zhlédnout], k pravopisu těchto výrazů viz Psaní předpon s(e)-, z(e)-.

Neslabičné předložky s, z

Před párovými souhláskami na začátku následujícího slova se výslovnost předložek s a řídí běžnými pravidly spodoby znělosti (např. s tebou [s tebou], s dárky [z dárki], z tebe [s tebe], z dárků [z dárkú]), viz Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti. Avšak před hláskami jedinečnými a před v zůstává předložka z znělá (z matky [z matki], z víkendu [z víkendu]) a předložka s může být vyslovována jak [s], tak i [z] (s matkou [s matkou] i [z matkou], s láskou [s láskou] i [z láskou], s Václavem [s václavem] i [z václavem]).

Výjimku z tohoto pravidla tvoří spojení s ním, s ní, s námis vámi, u nichž je ortoepická pouze výslovnost [s ňím], [s ňí], [s námi] a [s vámi]. Vysvětlení tohoto jevu dosud žádná fonetická publikace nepodala. Je pravděpodobné, že souvisí s historickým vývojem české výslovnosti. Původně byly totiž asimilované podoby se [z] pouze nářeční (moravské), což v současné češtině již nepociťujeme, avšak spojení předložky s a zájmen je zřejmě natolik silné (nerozdělitelné) a časté, že se v něm uchovala výhradně původní výslovnost [s].

Změny znělosti vzniklé analogií

U podstatných jmen typu kresba, prosba, modlitbasvatba se kvůli pravidelné spodobě znělosti (viz Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti) vyslovuje ve všech pádech kromě 2. p. mn. č. před zakončením -ba znělá souhláska, srov. kresb[krezba], prosb[prozba], modlitba [modlidba] a svatba [svadba]. Tato znělá výslovnost se pak někdy analogicky přenáší i do 2. p. mn. č.: kreseb [krezeb], proseb [prozeb], modliteb [modlideb] a svateb [svadeb]. V hodnocení tohoto jevu se ortoepické příručky poněkud rozcházejí, původní neznělá výslovnost typu [kreseb] je někdy považována dokonce za hyperkorektní (přepjatou, tudíž nenáležitou), jinde pouze jako příznak vyššího výslovnostního stylu. Vzhledem k tomu, že nelze stanovit jednoznačná pravidla, je zde třeba počítat s kolísáním, které však patrně posluchačům nezpůsobí žádné problémy s porozuměním. Je pravděpodobné, že i v rámci jedné skupiny hláskově podobných slov se budou názory na spisovnost jednotlivých podob různit, což úzce souvisí např. i s frekvencí daných výrazů. Totéž pak platí i pro odvozená slova kresebně, prosebník, modlitební, svatební atp., u nichž se však doporučuje spíše výslovnost se souhláskou neznělou v souladu se způsobem psaní, tedy např. [kresebňe], [prosebňík], [modlitebňí], [svatebňí].

Podobný jev lze zaznamenat také u slovesných tvarů rozkazovacího způsobu 1. os. mn. č. Zde jsou však pravidla jednoznačná. Pokud končí jejich kmen na znělou párovou souhlásku, doporučuje se výslovnost se ztrátou znělosti analogicky podle ostatních tvarů rozkazovacího způsobu, např. buďme [buťme], hleďme [hleťme], snažme se [snašme se]. Jako oblastní spisovná varianta užívaná zejména na Moravě a ve Slezsku se přijímá i výslovnost znělá, tj. [buďme], [hleďme], [snažme se]. V těchto oblastech se však lze setkat i s nespisovnou výslovností typu nastupme *[nastubme], vyfoťme *[vifoďme], kdy se vlivem následujícího m nepatřičně stává znělou původně neznělá souhláska (srov. Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti). V případě sloves pověsitpovědět pak tento proces vede ke stejné zvukové podobě [povjezme] pro tvar pověsmepovězme.