Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Fonetická transkripce

Způsobů, jak pomocí písma zachytit mluvenou řeč, je více. V odborných jazykovědných pracích je užívána tzv. mezinárodní fonetická abeceda (angl. zkratka IPA, tj. International Phonetic Alphabet). Zvláště pro potřeby jiných oborů, v nichž detailní fonetická transkripce nevyhovuje, existují pak jednodušší systémy, např. přepis dialektologický.

V českém jazykovědném prostředí je vhodné pracovat s tzv. českou fonetickou transkripcí, která je oproti IPA zjednodušena tak, aby jednotlivé znaky co možná nejvíce korespondovaly s písmeny užívanými v češtině (např. hláska š se přepisuje jako [š], nikoli jako [ʃ]). V jazykovědných příručkách určených pro širokou veřejnost jsou tradičně užívány ještě jednodušší a českému pravopisu bližší transkripční systémy, které se v závislosti na konkrétní publikaci v detailech odlišují.

V APČJ jsou dodržovány následující zásady: Výslovnostní podoby jsou uváděny v hranatých závorkách, a to zjednodušenou transkripcí zvolenou s ohledem na širokou čtenářskou obec. Tradičně tak skupiny dy, ty, ny přepisujeme jako [dy], [ty], [ny], protože z fonetického hlediska náležitější zápis [di], [ti], [ni] by mohl vést k mylnému dojmu, že jde o slabiky [ďi], [ťi], [ňi] (totéž platí analogicky pro skupiny , , ). Stejně tak hlásku ch značíme jako [ch] místo patřičného symbolu [x], abychom zabránili nesprávné interpretaci [x] jako [ks]; dále užíváme pro polozávěrové souhlásky dz znaky [dz], [dž] namísto přesnějšího zápisu [d͡z], [d͡ž] (s výjimkou pasáží, kde je odlišení nezbytně nutné, viz Méně známé české souhláskyVýslovnostní pravidla – změna místa a způsobu tvoření), horní oblouk nepíšeme ani nad dvojhláskami, např. [ou] místo [o͡u]. Podobně nerozlišujeme existující rozdíl v kvalitě samohlásek i a í – krátké i zachycujeme tradičně jako [i], namísto foneticky přesnějšího znaku [ɪ]. Všude tam, kde si zvuková a grafická podoba sice plně neodpovídají, avšak výslovnost lze zachytit pomocí běžných písmen užívaných v češtině, fonetickou transkripci respektujeme. Jde zejména o skupiny [ďe], [ťe], [ňe]; [bje], [pje], [vje], [fje] a  [mňe].

Speciální fonetické znaky pro ráz [ʔ], retozubné m [ɱ], měkkopatrové n [ŋ], neznělé ř [ř̥], znělé ch [ɣ], slovní přízvuk ['babička] atp. užíváme pouze v kapitolách pojednávajících o daném jevu. Samohláskovou délku značíme tradiční čárkou nad písmenem, např. á [á] nebo ů [ú], nikoli speciálním znakem [aː], [uː].