Při výslovnosti slov se v češtině setkáváme s hláskovými změnami, při nichž se sobě navzájem přizpůsobují vedle sebe stojící souhlásky. Nejčastěji jde o spodobu znělosti (viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠ spodoba znělosti a Výslovnostní pravidla –⁠⁠ zvláštní případy spodoby znělosti), ale nastávají i případy, kdy souhlásky vlivem svých sousedů mění své místo nebo způsob tvoření. Pro veškeré tyto asimilace platí, že nejsou považovány za spisovné, pokud se vyskytují na rozhraní dvou slov (včetně kombinace s předložkami).

Změna místa tvoření

Jediná změna místa tvoření, která je ve spisovné výslovnosti ortoepickými pravidly vždy vyžadována, se týká kombinace hlásek n + k a n + g uvnitř slov. U výrazů typu panenka [paneŋka], Ankara [aŋkara], orangutan [oraŋgutan], Anglie [aŋglije] se přední dásňové [n] artikulačně přizpůsobí následujícímu měkkopatrovému [k] nebo [g] tak, že se z něj stane rovněž měkkopatrové [ŋ]. O této české souhlásce blíže pojednává výklad Méně známé české souhlásky. Neasimilované podoby typu *[panenka], *[anglije] jsou považovány za hyperkorektní, tj. nespisovné (vyskytují se zejména ve čtených textech u mluvčích, kteří se přehnaně a bez patřičných znalostí snaží o správnou výslovnost), případně jsou příznakem některých nářečí. Na rozhraní dvou slov je výskyt měkkopatrového [ŋ] považován za projev nedbalosti, který bývá způsoben zejména rychlým tempem řeči; spojení pan kníže se tedy má vyslovovat [pan kňíže], nikoli *[paŋ kňíže].

Další spisovné změny místa tvoření souhlásek jsou již fakultativní (tj. možné, avšak nepovinné). Patří mezi ně spodoba obouretného [m] na retozubné [ɱ] před souhláskami v a f (tramvaj [tramvaj] i [traɱvaj], amfora [amfora] i [aɱfora]; viz Méně známé české souhlásky), asimilace souhlásek t, d na ť, ď před ň (Letňany [letňany] i [leťňany], ústně [ústňe] i [úsťňe], Vodňany [vodňany] i [voďňany], lední [ledňí] i [leďňí]) a také změna n na ň před ť, ď (agenti [agenťi] i [ageňťi], blonďatý [blonďatý] i [bloňďatý], fandit [fanďit] i [faňďit]).

Ostatní změny místa tvoření již za spisovné považovány nejsou. Jde zejména o výslovnost [ɱ] místo [n] před v a f (invalida [invalida], nikoli *[iɱvalida], konference [konference], nikoli *[koɱference]), asimilace ve skupinách sykavek (sčítat [sčítat], nikoli *[ščítat], zčernat [sčernat], nikoli *[ščernat], rozšafně [rosšafňe], nikoli *[roššafňe] nebo *[rošafňe], rozžhavit [rozžhavit], nikoli *[rožžhavit] nebo *[rožhavit]) a změny u souhláskových skupin dď, tť a ťt (oddělení [odďeleňí], nikoli *[oďďeleňí] nebo *[oďeleňí], podťatý [potťatý], nikoli *[poťťatý] nebo *[poťatý], pusťte [pusťte], nikoli *[pustte]) nebo *[puste]. Ve skupině vyslovované jako [nň] není změna spisovná na rozhraní slov (ten ničema [ten ňičema], nikoli *[teň ňičema] nebo *[teňičema]), avšak uvnitř slov, kde se zapisuje jako kombinace nní nebo nně, se preferuje výslovnost zjednodušená (denní [deňí], plynně [pliňe]). Dále nemá probíhat artikulační přizpůsobení ve skupině nb a np (klenba [klenba], nikoli *[klemba], input [input], nikoli *[imput]), avšak ve výrazech hanba v citoslovečném užití a bonbon se asimilace podle ortoepických příruček naopak preferuje (hanba! [hamba], bonbon/bonbón [bombon/bombón]).

Změna způsobu tvoření

Závěrové hlásky t, d ve spojení s úžinovým s, š, z nebo ž mají tendenci artikulačně splývat, a vytvářet tak polozávěrové souhlásky c, č, dz (tj. [d͡z]) a dž (tj. [d͡ž]). Tento přirozený jev je v češtině velmi starý a některé výrazy jím byly ovlivněny i pravopisně, srov. např. slova dětský, ale děcko (z původního dětsko).

Vedle výslovnosti nezjednodušené je tato změna hodnocena jako rovněž spisovná uvnitř slova na rozhraní kořene a přípony (studentský [studentskí] i [studenckí], brdský [brtskí] i [brckí], většina [vjetšina] i [vječina], švédština [švétšťina] i [švéčťina], respektive všude tam, kde není zřetelně patrný morfologický šev slova (podzim [podzim] i [pod͡zim], Bydžov [bidžof] i [bid͡žof]). Avšak na švu předpony a kořene, na hranici složenin a také na rozhraní dvou slov ortoepické příručky za spisovnou považují pouze výslovnost plnou, nezjednodušenou (odstavec [otstavec], odškodné [otškodné], devětsil [devjetsil], pět švestek [pjet švestek], hod závažím [hod závažím], pod žebrem [pod žebrem]). Asimilace přes hranici dvou výrazů je z hlediska posluchače nápadnější než uvnitř slova a může vytvářet dojem nedbalosti. Pokud však jde o rozhraní předpony a kořene, navzdory doporučením tradičně uváděným v ortoepických příručkách bychom zjednodušené podoby nepovažovali vždy automaticky za nespisovné. Míra pociťování morfologického švu, která je zde považována za jedno z hlavních kritérií, může být měřítko značně subjektivní (zatímco u výrazu podzim se zjednodušení připouští, u slova odstavec nikoli, přičemž ani u jednoho z nich si mluvčí během řeči pravděpodobně rozhraní předpony a kořene běžně neuvědomují). Jak také dokládají fonetické výzkumy, i v jinak spisovných projevech mluvčích s pečlivou výslovností převažují podoby zjednodušené typu odstavec [octavec].

Podobně ortoepické příručky nepřipouštějí jako spisovné artikulační přizpůsobení sykavek s, z, š, ž ve spojení s nosovkami n, ň. Vyslovovat by se tak podle těchto zdrojů mělo výhradně slovenský [slovenskí], členství [členství], šampaňské [šampaňské], konzul [konzul], finština [finšťina], inženýr [inženýr], nikoli *[slovenckí], *[členctví], *[šampaňcké] atd. Fonetické výzkumy však dokládají, že zejména ve velmi frekventované skupině nsk asimilovaná výslovnost naprosto převažuje, a to i u profesionálních mluvčích s kvalitním projevem. Tuto tendenci nelze přehlížet, proto podoby typu [slovenckí], kde dochází ke spodobě na rozhraní kořene a přípony, hodnotíme rovněž jako spisovné výslovnostní varianty. Z hlediska mluvčího jde o artikulační ulehčení, které posluchačům pravděpodobně nezpůsobí žádné problémy s porozuměním (tento drobný rozdíl, který se vyskytuje až v koncové části slova, navíc není možné vždy jednoznačně rozlišit). K asimilaci by samozřejmě nemělo docházet tehdy, pokud by měla vliv na význam slova (např. u přídavných jmen evenský versus evencký odvozených od pojmenování národů Evenů a Evenků), což se však stává naprosto výjimečně.

Další případy změny způsobu artikulace se vyskytují např. v kombinacích souhlásek ps nebo pš; na rozdíl od předchozích jevů zde nedochází k artikulačnímu přizpůsobení (asimilaci), ale naopak k odlišení (disimilaci). Výslovnost kapsa *[kapca] místo [kapsa] nebo přilepšit *[přilepčit] místo [přilepšit] je však nápadně nespisovná. Rovněž za neortoepickou je pokládána disimilace ve spojeních ct a čt, např. devatenáct *[devatenást], čtvrtek *[štvrtek].