Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Informace o knize Akademická příručka českého jazyka

Akademickou příručku českého jazyka (APČJ) vytvořil kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR. Podkladem pro ni se stala výkladová část Internetové jazykové příručky (IJP), jež vznikla s podporou grantového projektu Jazyková poradna na internetu, řešeného v letech 2004–2008. Výkladová část IJP byla po dokončení grantového projektu postupně upravována, jednotlivé kapitoly byly doplňovány o popis dalších jazykových jevů a příklady, některé kapitoly byly zcela přepracovány a přibyly i kapitoly nové. Internetovou stránku http://prirucka.ujc.cas.cz využilo již více než milion uživatelů a stala se nejnavštěvovanější stránkou webu Akademie věd ČR. V roce 2009 byla IJP oceněna medailí MŠMT 1. stupně za zlepšování podmínek pro výuku mateřského jazyka na všech typech škol.

Východiskem pro vytvoření a konečnou podobu IJP a APČJ byly především dotazy adresované jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR. Tazatelé se většinou chtějí dozvědět, jak se určitá slova píšou, skloňují, časují či vyslovují, mnozí z nich se však zajímají také o to, proč tomu tak je, tedy proč je náležitá podoba ližiny, proč se píše od Nohavici, proč je třeba zvolit přídavné jméno živelní ve spojení s podstatnými jmény pohroma či katastrofa, proč lze užít v časopisuv časopise, proč je správná podoba v rizikách, dvacet dva závodníků atp. Některé zajímá i to, proč máme hlásku a písmeno ř či kroužkované ů, zda je nutno přechylovat příjmení, zda existuje rozdíl mezi výrazy ačkoliačkoliv. Takové a mnohé další informace mohou získat v předkládané APČJ.

APČJ chápeme jako doplněk k běžně dostupným příručkám, tj. k Pravidlům českého pravopisu (viz Informace o příručce Pravidla českého pravopisu) a současným mluvnicím (a také učebnicím češtiny pro střední školy). APČJ se často zaměřuje i na jevy, jejichž popis v uvedených publikacích chybí. Ani v jedné z nich nelze např. najít informaci, jak psát domácké podoby rodných jmen jako Luki, Klári, Šárinka, podoby přivlastňovacích přídavných jmen odvozených od jmen Mary, Betty nebo tvary 5. pádu osobních jmen u všech skloňovacích typů. U mnohých jazykových jevů není popis v příručkách postačující. To platí o shodě přísudku s podmětem, o interpunkci, o tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných, o skloňování osobních, zeměpisných a firemních jmen, o (ne)vynechávání výrazů se, si při užití dvou zvratných sloves apod. Některé výklady jsou v uvedených příručkách málo názorné či nedostatečně doložené příklady (to se týká např. psaní i – y u přivlastňovacích přídavných jmen, zvláště u přídavných jmen označujících rodinu jako celek, např. Novákovi, pro Novákovy, Jana a Eva Novákovy, nebo konkurence kratších a delších koncovek ve spojeních rodných jmen a příjmení).

Do APČJ byly zahrnuty i popisy těch jevů, v jejichž výkladu se odborná literatura ne vždy shoduje (např. skloňování jmen typu kuli či video). Výklady jevů jsou v této příručce mnohdy podrobnější než výklady v Pravidlech českého pravopisu a mluvnicích, a navíc jsou doloženy bohatou škálou příkladů, např. v kapitolách o psaní velkých písmen, o psaní tečky, o psaní složených přídavných jmen, o přechodnících.

APČJ přináší nejen pravopisné, slovotvorné, tvaroslovné a syntaktické výklady, ale všímá si i toho, jak se popisované podoby a tvary běžně používají. Proto jsou některé výklady doplněny hodnotícími komentáři vycházejícími z analýzy výskytů, zejména v Českém národním korpusu nebo v internetových textech. Na základě toho jsou pak také připojena doporučení, kterým podobám či tvarům dávat přednost, popř. které podoby dosud nezachycené v kodifikačních příručkách lze již ve spisovných projevech přijímat, tj. nechápat je jako nesprávné. Cílem příručky není podat souhrnný, celistvý popis pravopisu a jednotlivých jazykových rovin (slovotvorné, morfologické, syntaktické). APČJ se soustřeďuje na výklady jevů, na které se tazatelé opakovaně ptají, jevů doposud v ostatních dostupných příručkách opomíjených nebo nedostatečně vyložených. Od ostatních příruček se v uvádění jednotlivých údajů zásadně neliší, pouze se ve větší míře opírá o korpusové doklady a popis některých jevů na základě toho upřesňuje.

Část APČJ je věnována také tematice, která není čistě jazyková, a proto se o ní ostatní lingvistické příručky zmiňují jen okrajově a kuse, ale na niž přicházejí dotazy velmi často. Tou je úprava písemností. Právě s formálními jevy, jako je psaní kalendářních dat, adres, dopisů, užívání akademických titulů a psaní jejich zkratek, oslovování atd., se mnozí v praxi běžně setkávají, např. při tvorbě obchodních a úředních dokumentů, bakalářských, diplomových a doktorských prací, odborných posudků a zpráv, ale i soukromých dopisů.

Cílem APČJ je co nejpřesnější popis, zachycení (a tím i utvrzení) normy pro komunikační situace, v nichž je žádoucí používání spisovného jazyka. Příručka sama tuto normu nestanovuje, ale předkládá její popis uživatelům češtiny jako doporučení, jímž je vhodné se při tvorbě mluvených či psaných textů řídit. Je zamýšlena jako pomůcka pro všechny uživatele češtiny, kteří se chtějí či potřebují poučit nebo dozvědět něco o tom, které prostředky patří do kultivované variety češtiny, tedy té variety, která se užívá (nebo by se měla užívat) v prestižních komunikačních situacích, a přispět ke kultivaci svého vyjadřování a ke kultivaci komunikace vůbec.

APČJ by měla vést především k upevnění a prohloubení dosavadních znalostí i k získání poznatků nových, zejména těch, které nebývají do výuky češtiny zařazovány, ale které jsou přitom potřebné v praktickém životě. Věříme, že příručka pomůže svým uživatelům pochopit současnou situaci spisovné češtiny, porozumět tomu, proč se konkrétní výraz má psát či skloňovat tak, jak je uvedeno. Díky příručce si snad také uvědomí, že se jazyk stále mění, ale že jde o změny dílčí, které rozhodně neovlivní podstatu češtiny a které bývají zachyceny v jazykových příručkách až poté, co se v úzu opravdu prosadí (a to bývá vždy po delším časovém období). Tyto změny však nejsou nevýznamné – jsou dokladem toho, že čeština je živý jazyk a že v mateřském jazyce je třeba se vzdělávat po celý život.