Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných

Domácími jmény v následujících výkladech rozumíme zeměpisné názvy míst nacházejících se na území naší republiky. Jako cizí jména chápeme zeměpisné názvy míst nacházejících se v zahraničí. Řadíme mezi ně jednak tzv. exonyma, tj. domácí podoby cizích zeměpisných jmen (např. Paříž, Londýn), jednak cizí zeměpisná jména, pro která nemáme domácí varianty, a proto se i v češtině zachovává jejich podoba ze zdrojového jazyka, např. Düsseldorf, Garmisch-Partenkirchen, Liverpool, Otepää, Storå apod.

Přídavná jména zeměpisná se mohou významově vztahovat jak k názvu země, tak k obyvatelskému jménu, např. spojení italské těstoviny, italské železnice, italské fotbalové kluby apod. odkazují svým významem spíše k Itálii jako k zemi původu než k jejím obyvatelům, kdežto italský temperament, italskou domácnost (plnou hlasitých a temperamentních hádek) nebo italský šarm spojujeme spíše s obyvateli Itálie. Také z formálního hlediska je u některých typů přídavných jmen možno připustit, že mohlo být utvořeno jak od obyvatelského, tak od zeměpisného jména, např. právě přídavné jméno italský můžeme chápat jako utvořené od Ital nebo od Itálie. Pro jednoduchost zahrnujeme i tento typ mezi jména utvořená od jmen zeměpisných a rezignujeme na přesné rozlišení, zda bylo příslušné přídavné jméno odvozeno od jména zeměpisného nebo obyvatelského.

Tvoření přídavných jmen od jmen domácích

Tvoření od jednoslovných místních jmen

Většina přídavných jmen od jmen místních se tvoří příponou -s: Plzeň – plzeňský, Bochov – bochovský atp. U jmen zakončených na -c-k dochází ke splývání hláskových skupin na hranici základu slova a přípony: -c, -k + -s-c: Olomouc – olomoucký, Peruc – perucký, Nepomuk – nepomucký.

V některých případech dochází při odvozování k různým typům hláskových změn.

Vkládání hlásek a hláskových skupin

Jestliže se před příponu dostane hlásková skupina, rozšiřuje se základ slova o vkladné -e-: Chabry – chaberský, Hrdly – hrdelský, Kladno – kladenský, Doudlevce – doudlevecký, Řitka – řitecký, Nusle – nuselský, Kojátky – kojátecký.

Základ slova se v některých případech rozšiřuje o skupiny -ec-, -en-, n-, -ov-: Ústí – ústecký, Blansko – blanenský, Brno – brněnský, Březí – březovský.

Odsouvání hlásek

Jména na -ko, -ky, -ka při odvozování někdy koncové -k- odsouvají: Jevíčko – jevíčský, Okříšky – okříšský, Bystřička – bystřičský, jindy koncové -k- podléhá změnám při odvozování příponou -s: Hoštka – hoštecký, Diváky – divácký, Sedlečko – sedlečský, viz též bod 1.1.3.

U jmen zakončených v základu na -ck-, -sk- se přídavná jména tvoří pouze přidáním koncovky  k základu: Benecko – benecký, Rovensko – rovenský (ale Hlinsko – hlinecký, Blansko – blanenský).

U jmen zakončených na -berk (příp. -berg), -perk, -burk (příp. -burg) se koncové -k (příp. -g) odsouvá: Rožmberk – rožmberský, Kašperk – kašperský, Vimperk – vimperský.

Je-li koncové -n- zdvojeno, jedno -n- se odsouvá: Hostinné – hostinský, Jablonné – jablonský.

Změny v souhláskových skupinách

Při odvozování domácích jmen zeměpisných příponou -s dochází ke změnám slovního základu:

  1. s + ský = ský: Brandýs – brandýský, nikoli *brandýsský,
  2. c + ský = cký: Čimice – čimický,
  3. k + ský = cký: Písek – písecký,
  4. h/g + ský = žský: Zbiroh – zbirožský,
  5. ch + ský = šský: Adršpach – adršpašský (ale jen Čechy – český).

Tvoření od víceslovných místních jmen

Typ Nový Bydžov, Nový Knín, Borová Lhota

Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „mladý“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou -s, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou -o-: Nový Bydžov – novobydžovský, Borová Lhota – borovolhotský, Horšovský Týn – horšovskotýnský, Spálené Poříčí – spálenopoříčský.

Typ Horní Hanychov, Kozí Hory, Vyšší Brod

Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „jarní“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou -s, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou -o-. První člen pojmenování vstupuje do odvozeného přídavného jména v podobě utvořené od tvrdého vzoru „mladý“, neříkáme tedy Horní Hradiště – *horněhradišťský, ale hornohradišťský. Příklady: Horní Hanychov – hornohanychovský, Přední Kopanina – předokopaninský (nikoli *předno-), Zadní Poříčí – zadopoříčský (nikoli *zadno-). V případě typu Vyšší Brod se odvozeniny tvoří pravidelně s užitím měkkého vzoru „jarní“: Vyšší Brod – vyšebrodský, Dívčí Hrad – dívčehradský.

Typ Královo Pole, Jindřichův HradecOdolena Voda

U jmen složených z přivlastňovacího přídavného jména a podstatného jména se někdy drží podoby se zachovaným -ov-, někdy se prosazují zjednodušené podoby bez -ov-. V závorce uvádíme méně obvyklou variantu: Královo Pole – královopolský (i králopolský), Králův Dvůr – královodvorský (i králodvorský); Jindřichův Hradec – jindřichohradecký (i jindřichovohradecký), Karlovy Vary – karlovarský (podoba *karlovovarský se neužívá, patrně kvůli obtížně vyslovitelné skupině podobných hlásek).

Volně do tohoto typu řadíme též pojmenování Odolena Voda s odvozeným přídavným jménem odolenovodský (o původu tohoto názvu viz Zeměpisná jména víceslovná).

Typ Ústí nad Labem – labskoústecký, Hradec Králové – královéhradecký

Při tvoření přídavných jmen typu labskoústecký je nutno obrátit pořadí složek a vypustit předložku: Ústí nad Labem – labskoústecký, Ústí nad Orlicí – orlickoústecký, Lipník nad Bečvou – bečevskolipnický, Hořice na Šumavě – šumavskohořický apod. Jména typu labskoústecký nepatří k frekventovaným a jejich tvoření působí v praxi značné obtíže. V běžné mluvě obvykle vystačíme s přídavnými jmény odvozenými od prvního členu: ústecký, lipnický. Ve spisovném jazyce se jména typu labskoústecký uplatní zejména tam, kde je třeba obě města od sebe odlišit; velmi častá jsou zde i opisná vyjádření, např. spojení šumavskohořická pošta lze nahradit předložkovým pošta v Hořicích na Šumavě. V tomto případě obecně platí, že vhodnější je opisné vyjádření než chybně utvořené a často poněkud nevzhledné složené přídavné jméno.

Volně do tohoto typu řadíme též pojmenování Dvůr Králové – královédvorskýHradec Králové – královéhradecký, protože i u nich je při tvoření přídavných jmen nutné obrátit pořadí složek.

Typ Rakousko-Uhersko – rakousko-uherský, Frýdek-Místek – frýdecko-místecký

U podvojných místních jmen, sdružujících v jeden celek dvě různá místní jména, zachováváme psaní se spojovníkem i v odvozeném složeném přídavném jménu: Rakousko-Uhersko – rakousko-uherský, Frýdek-Místek – frýdecko-místecký apod. (viz Spojovník).

Typ severní Čechy – severočeský

Jména širších zeměpisných oblastí tvořená spojením přídavného jména a podstatného jména se tvoří stejně jako typ Přední Kopanina – předokopanický, tj. např. severní Čechy – severočeský, jižní Morava – jihomoravský, střední Evropa – středoevropský atd.

Tvoření přídavných jmen od jmen cizích

Při tvoření přídavných jmen od cizích jmen vycházíme z cizojazyčného podstatného jména, nikdy ne ze jména přídavného, jinak by bylo nutno znát i cizojazyčné podoby přídavných jmen, např. přídavné jméno od Moskva je v ruštině moskovskij [maskóvskij], v češtině odvozujeme Moskva – moskevský. Základem pro odvození je zvuková podoba podstatného jména, avšak k jeho psané podobě je rovněž nutno přihlížet.

Vychází se co možná nejvíce ze systému tvoření od domácích jmen, a proto i zde dochází ke změkčování hlásek (Kongo – konžský, vedle kongský), vkládání hlásek (Sokotra – sokoterský) apod.

Přímočará pravidelnost v tvoření přídavných jmen od jmen zahraničních se na první pohled může jevit jako praktická a žádoucí (Riga – *rigaský), ale – viděno šířeji – odporuje systému tvoření slov v češtině a nepatřičně by jej rozkolísávala, srov. Picka – *pickaský, Praha – *prahaský; v obtížných případech není na závadu se tvoření zcela vyhnout a použít opisného vyjádření. Toto doporučení nabývá na významu obzvláště v případech, kdy si nejsme jisti výslovností daného názvu.

Pro přehlednost je výklad k jednotlivým typům uspořádán podle zakončení základu místního jména. Pro snazší orientaci ve výkladu volíme v co největší možné míře postup od psané podoby jména, u typů zakončených ve výslovnosti na dlouhou samohlásku je však výhodnější vycházet z výslovnosti, protože existuje více různých způsobů zápisu.

Tvoření od jednoslovných místních jmen

Odsouvání hlásek

1. Základ je zakončen na samohlásku -a, -e, -o

Stejně jako u domácích jmen se samohláska při odvozování odsouvá: Verona – veronský, Bánréve – bánrévský, Boldovo – boldovský. Samohláska však zůstává ve slovech jednoslabičných: Spa – spaský, Le – leský, To – toský, někdy se ponechává nevyslovované e v anglických jménech: Cambridge – cambridgeský, Newcastle – newcastleský, dále se v některých případech ponechává o: Oslo – osloský (přípustné je i oselský).

2. Základ je zakončen na samohlásku -i, -y, -u

U zakončení na -i, -y, -u se ustálila tendence zachovávat samohlásku v dvouslabičných slovech: Asti – astijský, Cluny – clunyjský, Baku – bakuský, před příponu se po -i, -y vsouvá ještě opěrné j: Mary – maryjský, Bali – balijský (možno i baliský), a to až na ustálené výjimečné případy, např. Haiti – haitský. U víceslabičných slov se koncová samohláska naopak vypouští: Kupari – kuparský, Albany – albanský, Karasu – karaský.

3. Základ je zakončen na samohlásku , , ,

Samohlásková písmena , , -ö v zakončení základu se často vyskytují u jmen pocházejících ze severských jazyků a při odvozování se většinou ponechávají, např. Storå – storåský, Tromsø – tromsøský, Eksjö – eksjöský. Výjimku tvoří , které se hojně vyskytuje v zakončení finských jmen a obvykle se při odvozování vypouští: Läskelä – läskelský.

4. Základ je zakončen na sykavku -ss, -z, -dz, , , , č, t, -dž

Končí-li základ zdvojeným -ss, zachovává se -ss- i v přídavném jménu: Reuss – reusský, Melekess – melekesský, Thalassa – thalasský, Halikarnassos – halikarnasský. Ostatní sykavky zůstávají při odvozování beze změny: Penza – penzský, Macharadze – macharadzský, Fatěž – fatěžský, Oš – ošský, Godeč – godečský, Gorodišče – gorodiščský, Panagjurište – panagjurištský, Pjandž – pjandžský.

5. Zakončení na dlouhou samohlásku ve výslovnosti

V neslovanských jazycích se dlouhé koncové samohlásky obvykle v přídavných jménech uchovávají:

  1. [á] Märjamaa – märjamaaský, Baa – baaský, Otepää – otepääský, Hamá – hamáský,
  2. [é] Douai [doé] – douaiský [doéský], Mustvee – mustveeský,
  3. [í] Ngarí – ngaríský, Ii – iiský. U indických jmen se , může vypouštět, protože obě zakončení plní funkci koncovky: Bánšbarijá – bánšbarijský, Rádžbárí – rádžbárský. Povědomí o tom však není všeobecně rozšířené, proto se připouštějí i tvary s ponechaným , : Bánšbarijá – bánšbarijáský, Rádžbárí – rádžbáríský,
  4. [ó] Millau [miló] – millauský [milóský], Umeå [umeó] – umeåský [umeóský],
  5. [ú] Anjou [anžú] – anjouský [anžúský], Diú – diúský.
6. Zakončení na dlouhou samohlásku ve slovanských jazycích

Stejně jako u českých jmen se u jmen pocházejících ze slovanských jazyků dlouhá samohláska při odvozování odsouvá. Zakončení na -ij, -yj, -je, -ie apod. je analogické českému zakončení na dlouhou samohlásku u českých přídavných jmen a podstatných jmen (typ „stavení“), proto jej i zde chápeme jako zakončení na dlouhou samohlásku: Podskalí – podskalský, Rybačij – rybačský, Novyj – novský, Čistoje – čistský, Krivozerje – krivozerský, Pomorie – pomorský, Jastrowie – jastrowský apod.

7. Zakončení na -us, -os, -as, -es, -is, -ys, -ai (jména řecká, latinská a litevská)

Zakončení na -us, -os, -as, -es se u řeckých a latinských jmen obvykle odsouvá: Rhodos – rhodský (v současném úzu též hojně rhodoský), Garganus – garganský, Eurotas – eurotský, Platamodes – platamodský. Někdy se při tvoření vychází z podoby nepřímých pádů: Leukas, 2. p. Leukady – leukadský.

U litevských jmen je zvykem zakončení zachovávat: Kaunas – kaunaský, Kupiškis – kupiškiský, Alytus – alytuský, Trakai – trakaiský apod.

8. Zakončení na -berg, -berk, -berok, -bjerg, -burg, -burk, -burgh, -borg, -bork, -bark, -bourg

U jmen tohoto typu se vysouvá koncové -g(h), -k: Amberg – amberský, Ružomberok – ružomberský, Cherbourg – cherbourský, Edinburgh – edinburský apod.

9. Zakončení na -ing, skupina -ng, -nk v základu

U jmen tohoto typu se odsouvá -k, -g: Freising – freisinský, Semmering – semmerinský, Norrköping – norrköpinský, Freyung – freyunský, Helsinky – helsinský.

Souhlásky -k, -g se neodsouvají u anglických jmen: Reading – readingský, Norfolk – norfolkský, Suffolk – suffolkský a ve jménech, v nichž naznačují zadopatrovou výslovnost souhlásky n: Peking – pekingský, Luo-jang – luojangský, Dräpung – dräpungský.

10. Germánská jména na -en

Dříve bylo zvykem počešťovat německá pomnožná jména: Schmalkalden – Šmalkaldy. Od počeštěného názvu se tvořila i přídavná jména: Schmalkalden – Šmalkaldy – šmalkaldský. Tento způsob tvoření už v současné češtině není produktivní, často se dává přednost spíše odvozování od cizojazyčné podoby: Wiesbaden – wiesbadenský.

Odsouvání zdvojených souhlásek

Odsouvání zdvojených souhlásek je u cizích názvů problematické, souhláska se obvykle odsouvá analogicky s jinými typy, tj. odsouvá se poslední souhláska před koncovou samohláskou základu, srov. Helsinky – helsinský. Odsouvání se týká hlavně skupin -kk- (-cc-) a -nn-: Kurikka – kurický, Lucca – lucký, Garonna – garonský. Jiné skupiny zůstávají obvykle beze změny: Džidda – džiddský, Sevilla – sevillský apod.

1. Zakončení na -ia, -ya, -io, -ja, -je v psané podobě

Řešení této skupiny záleží spíše na psané podobě, ve výslovnosti jde o dva typy:

  1. Vyslovuje se spojení souhláska + j + samohláska, v psané podobě odvozeného přídavného jména se odsouvá koncová samohláska a přidává opěrné -j-: -ia, -ya, -io-ijský: Amasya – amasijský, Anzio – anzijský. U jmen psaných s -ja, -je se -j- před příponou -s naopak vysouvá: Bryggja – bryggský, Kirja – kirský, Celje – celský.
  2. Vyslovuje se měkká souhláska + samohláska, psané -i- má význam čistě grafický: Perugia [perudža], Brescia [breša], Reggio [redžo]. U těchto jmen se tvoří přídavné jméno na -ijský: Perugia – perugijský, Reggio – reggijský.
2. Zakončení na dvojhlásku nebo dvě samohlásková písmena

Beze změny se ponechávají též dvojhlásky či dvě samohlásková písmena: Donghai – donghaiský, Čchin-tao – čchintaoský, Barrow [berou] – barrowský [berouský], Laokay – laokayský apod.

Změny v základu

1. Vkladné -e-, rozšíření kmene

Vkladné -e- se uplatňuje v základech zakončených na souhláskovou skupinu, nejčastěji s poslední souhláskou r, l, m, n, ň: Helbra – helberský, Tuzla – tuzelský, Jelmo – jelemský, Livno – livenský, Jelňa – jeleňský. Jiná zakončení jsou řidší: Ulba – ulebský, Uzda – uzedský, Čilka – čilecký, Szkwa – szkewský apod.

2. Rozšíření souhláskou -j-

Odsouvání koncové samohlásky a rozšíření o -j- se uplatňuje také u slov zakončených na samohláskovou skupinu: Bilbao – bilbajský, Samtredia – samtredijský apod. Rozšíření o -j- nastává i u slov, v nichž po samohláskové skupině následuje ještě koncová souhláska: Maleas – malejský, Ceos – cejský apod.

3. Hláskové změny před příponou -s

Před příponou -s probíhají tyto hláskové změny:

  1. k + ský = cký. Platí i pro případy, kdy je vyslovované [k] psáno v grafické podobě jako -c-: Fafak – fafacký, Bangkok – bangkocký, Cognac – cognacký (ale anglická jména na -k se ponechávají beze změny: Norfolk – norfolkský, Suffolk – suffolkský),
  2. ch + ský = šský: Kumuch – kumušský,
  3. h + ský = žský: Idaho – idažský
  4. g + ský = žský: v této skupině je hojné kolísání – měkčí se zpravidla ve jménech pocházejících ze slovanských a baltských jazyků: Atig – atižský, Kremenčug – kremenčužský, jinde je např. Kongo – konžský (i kongský), ale Haag – haagský, Køge – køgský, Díg – dígský,
  5. (s)s + ský = ský: Kusa – kuský (ne *kusský), Honduras – honduraský (ne *hondurasský), Esso – esský (ne *essský),
  6. vyslovované [c] + ský = cký: Brodnica – brodnický, Gönc – göncký. Je-li vyslovované [c] zapisováno jiným způsobem, řídíme se psanou podobou: Marktredwitz – marktredwitzský, Harz – harzský.

Ostatní případy (loretánský, kubánský, provensálský, maltézský, detvanský)

U malé skupiny přídavných jmen se uplatňují cizí přípony, popř. se česká podoba tradičně tvoří odchylně, např. Loreta – loretánský, Peru – peruánský, Kuba – kubánský, Provence – provensálský, Malta – maltézský kříž (ale maltské obyvatelstvo). V češtině se také zachovávají slovenská přídavná jména na -anský: Detva – detvanský, Nitra – nitranský, Fatra – fatranský.

Tvoření od víceslovných místních jmen

Tvoříme-li přídavná jména od víceslovných názvů, liší se způsob tvoření podle původu jména. Vzhledem k tomu, že zeměpisná jména cizího původu se mohou skládat i z mnoha složek a vytvořené přídavné jméno by působilo neobratně, je vhodné použít opisného vyjádření. Neměli bychom se pokoušet mechanicky tvořit dlouhé a nefunkční odvozeniny, např. Kepulauan Bunguran Selatan – *kepulauanbunguranselatanský.

U jmen slovanského původu postupujeme obdobně jako u jmen domácích. Např. od názvu Kamensk Uralskij (rus.) utvoříme přídavné jméno uralskokamenský analogicky podle domácího typu Horšovský Týn – horšovskotýnský, protože Uralskij je ve výchozím sousloví přídavným jménem, jen pořadí podstatného a přídavného jména je oproti češtině obráceno. Podobně Nowy Sącz [novi sonč] – nowosączský (pol.), zde je pořadí přídavného a podstatného jména shodné s češtinou.

U jmen neslovanských dochází ke spřahování obou složek, jejich podoba se nemění: La Rochelle – larochellský, San Francisco – sanfranciský, New York – newyorský, Kao Luang – kaoluangský, Čang-ťia-kchou – čangťiakchouský. U jmen s bližším určením se určující složka může vypustit: Stratford upon Avon – stratfordský.