Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Zeměpisná jména pomnožná

Pomnožná jména jsou často obtížně zařaditelná do kategorie rodu a to způsobuje následně nejistotu při výběru pádových tvarů. Vlivem nezřetelného původu názvu se často stává, že tato jména kolísají mezi rody a vzory. Pokud si nejsme jisti, kterého rodu a vzoru je dané zeměpisné jméno, můžeme tuto informaci vyhledat ve slovníku či v jiné jazykové příručce, např. v knize A. Polívkové Naše místní jména. Skloňování se můžeme vyhnout použitím opěrného podstatného jména, např. ve městě Pompeje, u obce Napajedla apod. – viz Spojení typu ve městě Olomouc.

Jména zakončená ve výslovnosti na [i]

Pomnožná jména zakončená ve výslovnosti na [i] mohou být buď rodu mužského (vzor „hrad“), nebo ženského (vzor „žena“). U některých dochází ke kolísání, protože zakončení na -y mohou mít podstatná jména obou rodů. Jazykové příručky proto u některých z nich připouštějí dubletní tvary. Rod obvykle můžeme odvodit od obecného podstatného jména, ze kterého název vznikl, a v případě, že si nejsme jisti, je lépe ověřit si gramatický rod v příručkách či použít opěrné podstatné jméno (do obce Lány, v pohoří Kordillery).

  1. Názvy mužského rodu jsou např. Diváky, Dvorečky, Potůčky, Hamry, Vary, Lány, Zlatníky, Ležáky. Tyto názvy vznikly z obecných podstatných jmen mužského rodu. Tam, kde není původ jména tak zřetelný, nám může pomoci, že se k mužskému rodu zařazují jména s příponou -any, ky, ky, což jsou přípony charakteristické právě pro mužský rod (Rokycany, Bosňany, Dobřany, Říčany, Zlatníky, Ležáky). Z dalších jsou to např. Kladruby, Chocerady, Poděbrady, Pyšely, Hlubočepy, Kralupy, Louny, Velvary, Sviny, Podmokly, Klatovy. Obecně lze říci, že většina pomnožných jmen slovanského původu zakončených na -y/-i je rodu mužského (Berežany, Vidlany, Lipovljani, Krušari, Makosowy).

    Pádové koncovky kolísají ve 2., 3. a 6. p. Jména mužského rodu, která jsou zřetelně odvozená od obecných mužských podstatných jmen, mají pádové koncovky podle vzoru „hrad“ (Diváků, Dvorečků, Potůčků, Hamrů, Zlatníků, Ležáků), ale u velké části z nich je původní mužský rod zastřen a mají ve 2. p. místo koncovky („hradů“) koncovku nulovou (Rokycan, Klatov, Bosňan, Kladrub, Chocerad, Poděbrad, Pyšel, Hlubočep, Kralup, Loun, Velvar, Dobřan, Říčan, Podmokel). Některá jména mohou ve 2. p. kolísat a mít dubletní koncovky (2. p. (Karlových) VarVarů, LánLánů, LubLubů, SvinSvinů).

    Ve 3. p. mají tyto mužské názvy zpravidla koncovku m – „hradům“ (Rokycanům, Klatovům, Bosňanům, Kladrubům, Choceradům, Poděbradům, Pyšelům, Hlubočepům, Kralupům, Lounům, Velvarům, Dobřanům, Říčanům, Podmoklům). U některých se objevuje i variantní ženská koncovka m, a to zejména u jmen zakončených na -ky (DivákůmDivákám, KloboukůmKloboukám, KrálíkůmKrálíkám).

    Největší variantnost je ve tvarech 6. p. Zde se mohou objevit koncovky -ech, ch či ch, event. dubletní tvary. Nejčastější koncovkou u těchto jmen je -ech. Tu mají jména zakončená na -ny, -by, -dy, -my, -ry, -vy (Bubnech, Vysočanech, Kladrubech, Hradech, Poděbradech, Krámech, Chabrech, (Karlových) Varech, Klatovech). U některých se užívá vedle koncovky -ech i původní koncovka ch, a to u jmen zakončených na -ly, -py, -sy, -zy (PyšelechPyšelích, HlubočepechHlubočepích, KosmonosechKosmonosích, MokropsechMokropsích, PlasechPlasích, VeltrusechVeltrusích, HrdlořezechHrdlořezích), méně často jen samotná koncovka ch (Kbelích). Ženská koncovka ch se objevuje hlavně u jmen zakončených na -ky, -chy. V některých případech se vyskytuje v 6. p. pouze koncovka ch (Ležákách, Roztokách), ve většině jsou však možné dublety (DivákáchDivácích, KloboukáchKloboucích, Mladých BukáchBucích, StacháchStaších).

    Mezi mužská jména se také řadí názvy zakončené na -cy, -ci (nebo -ce), pokud jim předchází souhláska (Belcy, Karlovci, Kielce, Preselenci, Radenci). Ta se skloňují podle vzoru „stroj“ (2. p. Belců, Karlovců, Kielců, Preselenců, Radenců – 3. p. Belcům, Karlovcům, Kielcům, Preselencům, Radencům – 6. p. Belcích, Karlovcích, Kielcích, Preselencích, Radencích).

    Ve 4. a 7. p. mají tyto názvy tvar totožný s 1. p., tedy koncovku -y (Belcy), případně -i (Karlovci, Radenci).

  2. Ke jménům ženského rodu zakončeným na -y se řadí jména odvozená z obecných podstatných jmen ženského rodu (Boudy, Zahrady, Skály, Zahrádky, Stodůlky, Hůrky). Ze jmen méně průhledných sem patří většina názvů zakončených na zdrobňující přípony nky, -ičky, nky, nky, -inky, -tky, -iny, vky (Ležánky, Hodkovičky, Verušičky, Sovínky, Cerhýnky, Březinky, Vrbátky, Prusiny, Lipiny, Losiny, Popůvky atp.). Z dalších např. jména Mísečky, Velichovky, Troubky a další slovanské názvy jako Brzeziny, Gorki, Studzianki aj.

    Většina pomnožných jmen jiného než slovanského původu se rovněž řadí pod ženský rod (Aleuty, Alpy, Andy, Apeniny, Atény (lze i Athény), Antverpy, Brémy, Bruggy, Filipíny, Galapágy, Mykény, Kordillery). U těchto jmen (domácího i cizího původu) problémy s pádovými tvary nebývají, protože dodržují pádové koncovky vzoru „žena“: 2. p. Boud, Zahrádek, Stodůlek, Prusin, Hodkoviček, Verušiček, Míseček, Velichovek, Troubek, Gorek, Brzezin, Studzianek, Aleut, Alp, Apenin, Antverp, Brém, Brugg, Filipín, Galapág – 3. p. Boudám, Zahrádkám, Stodůlkám, Prusinám, Hodkovičkám, Verušičkám, Mísečkám, Velichovkám, Troubkám, Gorkám, Brzezinám, Studziankám, Aleutám, Alpám, Apeninám, Antverpám, Brémám, Bruggám, Filipínám, Galapágám – 6. p. Boudách, Zahrádkách, Stodůlkách, Prusinách, Hodkovičkách, Verušičkách, Mísečkách, Velichovkách, Troubkách, Gorkách, Brzezinách, Studziankách, Aleutách, Alpách, Apeninách, Antverpách, Brémách, Bruggách, Filipínách, Galapágách – 7. p. Boudami, Zahrádkami, Stodůlkami, Prusinami, Hodkovičkami, Verušičkami, Mísečkami, Velichovkami, Troubkami, Gorkami, Brzezinami, Studziankami, Aleutami, Alpami, Apeninami, Antverpami, Brémami, Bruggami, Filipínami, Galapágami.

  3. Slovanská jména jako Lelčicy, Palevicy, Baranavičy, Slavkoviči kolísají mezi mužským a ženským skloňováním (vzor „stroj“ či „růže“), proto se u nich lze setkat s koncovkami obou vzorů.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e]

Většina pomnožných jmen zakončených ve výslovnosti na [e] (v drtivé většině na -ice) se řadí k ženskému rodu. Výjimkou jsou jména zřetelně odvozená od obecných podstatných jmen rodu mužského jako Háje či Roháče a jména zakončená na -ce, pokud předchází souhláska (Lipence, Rohatce, Medzilaborce, Oravce). Ta se skloňují podle vzoru „stroj“ (2. p. Hájů, Roháčů, Jinců, Blatců, Brodců, Lipenců, Rohatců, Medzilaborců, Oravců – 3. p. Hájům, Roháčům, Jincům, Blatcům, Brodcům, Lipencům, Rohatcům, Medzilaborcům, Oravcům – 6. p. Hájích, Roháčích, Jincích, Blatcích, Brodcích, Lipencích, Rohatcích, Medzilaborcích, Oravcích – 7. p. Háji, Roháči, Jinci, Blatci, Brodci, Lipenci, Rohatci, Medzilaborci, Oravci), 4. p. je totožný s prvním. Výjimku ve 2. p. mohou tvořit některá česká jména, u kterých se stále drží v místním úzu nulová koncovka. V takových případech se místní varianty nepovažují za chybné (Jince, Brodce, Hrobce, Lazce – 2. p. JincůJinec, BrodcůBrodec, HrobcůHrobec, LazcůLazec).

Jihoslovanská jména jako Pakoštane, Zličane, Civljane, Bregare a další jména jako Leváre, Štítáre se rovněž řadí k mužskému rodu a skloňují se podle vzoru „hrad“, ale s nulovou koncovkou ve 2. p. (2. p. Pakoštan, Zličan, Civljan, Bregar, Levár, Štítár – 3. p. Pakoštanům, Zličanům, Civljanům, Bregarům, Levárům, Štítárům – 6. p. Pakoštanech, Zličanech, Civljanech, Bregarech, Levárech, Štítárech).

Pomnožná jména zakončená na -ice se skloňují podle podvzoru „ulice“, některé názvy však mají jako pozůstatek mužského skloňování ve 3. p. vedle koncovky m také dubletní koncovku m (Litoměřice, Budějovice, Sušice na Moravě, Karlovice, Vizovice, Mikulčice, Gliwice, Bartoszyce – 2. p. Litoměřic, Budějovic, Sušic, Karlovic, Vizovic, Mikulčic, Gliwic, Bartoszyc – 3. p. LitoměřicímLitoměřicům, BudějovicímBudějovicům, SušicímSušicům, KarlovicímKarlovicům, VizovicímVizovicům, MikulčicímMikulčicům, ale Gliwicím, Bartoszycím – 6. p. Litoměřicích, Budějovicích, Sušicích, Karlovicích, Vizovicích, Mikulčicích, Gliwicích, Bartoszycích – 7. p. Litoměřicemi, Budějovicemi, Sušicemi, Karlovicemi, Vizovicemi, Mikulčicemi, Gliwicemi, Bartoszycemi ). Jen malá skupina jmen zakončených na -ice je v jednotném čísle (Bystřice, Sušice v Čechách, Roudnice). Ta se skloňují podle vzoru „růže“. O nich více v kap. Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [e], [i]. Některá místní jména mohou mít obojí tvary – podle čísla množného i jednotného, např. do Kytlicdo Kytlice, do Prčicdo Prčice, do Hostivicdo Hostivice. Zvláštní případ jsou jména jako Sušice: Sušice na Moravě jsou v množném čísle (do Sušic), Sušice v Čechách je v čísle jednotném (do Sušice).

Ostatní pomnožné ženské názvy včetně cizích se skloňují podle vzoru „růže“ (Nusle, Chyše, Fláje, Pompeje, Pyreneje, Orkneje – 2. p. Nuslí, Chyší, Flájí, Pompejí, Pyrenejí, Orknejí). Některé české názvy však mohou mít ve 2. p. vedle zakončení i nulovou koncovku (Řeporyje, Lysolaje – 2. p. ŘeporyjíŘeporyj, LysolajíLysolaj).

Jména zakončená ve výslovnosti na [a]

Pomnožná jména zakončená na [a] (Napajedla, Čihadla, Koryta, Blata) se řadí ke střednímu rodu a v pádových tvarech mají koncovky podle vzoru „město“ (2. p. Napajedel, Čihadel, Koryt, Blat).

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Mezi jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku lze řadit jména cizí, a to německá jména zakončená na -ingen, -hausen (Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen). Skloňují se obvykle jako jména v jednotném čísle podle vzoru „hrad“ (2. p. Tübingenu, Göttingenu, Meiningenu, Schaffhausenu) nebo lze respektovat původní množné číslo v němčině a ponechat je nesklonná – tento způsob je však dnes méně častý (viz též Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).