Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Psaní čárky v souvětí

1 Souřadné spojení vět spojkami a, i, ani, nebo, či

Čárkou neoddělujeme spojení vět hlavních nebo spojení vět vedlejších spojkami a, i, ani, nebo, či v poměru slučovacím. Jsou-li však věty spojeny v jiném významu než prostě slučovacím, oddělujeme je čárkou. Podrobněji viz Psaní čárky před spojkami a, i, ani, Psaní čárky před spojkami nebo, či.

2 Spojení vět dvojitými nebo souvztažnými spojovacími výrazy (aniani, buďnebo apod.)

O psaní čárky před ani – ani nebo při vícenásobném užití spojky ani viz samostatný výklad v sekci Psaní čárky před spojkami a, i, ani.

Spojovací výraz může být také zdvojen nebo být souvztažný, tzn. svým významem odkazuje k prvnímu spojovacímu výrazu z příslušné dvojice. V takovém případě se vždy před druhým spojovacím výrazem v pořadí píše čárka. Příklady zdvojených či souvztažných spojovacích výrazů: ať – ať, ať – či, ať (už) – nebo, buď – (a)nebo, jednak – jednak, nejenže – ale (i) / ale ani / ba dokonce / nýbrž i, na jedné straně – na druhé straně apod.

Ať už si člověk vybere jakoukoli cestu, ať třeba lituje svých rozhodnutí, je třeba projít životem se ctí.
Ať už přijde osobně, nebo vyšle svého právního zástupce, smlouvu se nám dnes jistě podaří právoplatně uzavřít.
Buď je náčelník opravdu tak hodný, nebo jen vyčkává a promýšlí další postup.
Vichřice v tom okamžiku už jednak ztrácela na síle, jednak se vzdalovala.
O předmětech z jejich chicagského bytu nejenže nevěděl, ale i zapomněl, že je kdy měli.
Cítil se na jedné straně zoufale, na druhé straně si však své zoufalství užíval.

3 Podřadicí spojení vět – podřadicí spojky (že, aby, kdyby apod.)

Čárkami oddělujeme spojení vět hlavních a vedlejších. Vedlejší věty mohou být uvozeny např. podřadicími spojkami aby, ač, ačkoli, ať, až, byť, jelikož, jestliže, jako, kdežto, kdyby, když, leč, leda(že), -li, pokud, poněvadž, pročež, protože, přestože, sotva, takže, třebaže, zdali (nikoli zda-li), že apod.

Pokáceli statnou borovici, aby získali materiál na stavbu domu.
Špatná dopravní situace pouští do měst miliony aut, ačkoli se jich tam vejde jen hrstka.
Čekal jsem, až zhasne.
Muselo jít o velice vážnou věc, jestliže její význam neupadl ani po letech.
Mluvili jistě o mně, poněvadž mě sledovali očima.

Čárkou oddělujeme též spojení dvou vedlejších vět, které jsou spojeny podřadně, tj. jsou na sobě obsahově závislé.

Rád bych věděl, zdali budoucí hrdinové budou vytesáni v džípech, když těm minulým se stavěly jezdecké sochy na koních.
Pamatuješ si toho řečníka, který nevěděl, jak začít, když vystoupil na tribunu?
Život je snazší, pokud bojuješ, abys žil.

4 Podřadicí spojení vět – vztažná zájmena (kdo, který apod.)

Vedlejší větu lze k hlavní větě připojit též vztažnými zájmeny kdo, co, který, jaký, jenž. Takové vedlejší věty oddělujeme čárkou.

V dílnách se už dlouho předtím rozhoduje, kdo si bude moci vzít volno.
Chci se zmínit o jednom případu, který si dobře pamatuji.

Nelíbil se nám konfrontační postoj, jejž tajemník zaujal.

Pokud je vztažný výraz uveden ve spojení s předložkou, klademe čárku před předložku: Poznejte kino, do kterého se budete rádi vracet.

5 Podřadicí spojení vět – příslovce (jak, kam apod.)

I příslovce mohou plnit funkci spojovacího výrazu, častá jsou např. tzv. zájmenná příslovce jak(koli), kam(koli), kde(koli), kdy(koli), ale i jiná příslovce, např. proč, dokud atd.

Snažil se zachovat trpělivost a zájem, jakkoli se tím jeho postavení spíše komplikovalo.
Kamkoli přišel, přinesl s sebou smích a radost.
Zůstanu u tebe, dokud se nebudeme moci vzít.

6 Vložené vedlejší věty

Čárkou oddělujeme z obou stran vedlejší věty:

- vložené do hlavní věty:

Někteří ze svědků, kteří byli předvedeni na stanici, si ornament náramku nevybavili přesně.
Přece už včera, když jsem s tebou šla domů, sis musel všimnout toho vysokého pána s větrovkou a holí s bodcem.

Je-li vztažné zájmeno připojující vedlejší větu užito ve spojení s předložkou, klademe čárku před předložku:

Krabice, do kterých ukládáme zimní šatstvo, jsou uloženy v horních policích.

- vložené mezi dvě hlavní věty:

Bylo to v revíru, který patří jednomu známému, a všichni si na to dodnes dobře pamatujeme.
Vypráví se, že starý Loukota bojoval až v Itálii, a málokdo pochybuje.

- v pozici mezi vedlejší větou a hlavní větou:

Když zjistíme, kam odešel, možná se vše vysvětlí.
Přestože všichni věděli, jak je talentovaný, nepřičítali jeho úspěch jen šťastné náhodě.

7 Dva spojovací výrazy vedle sebe (že když, který když apod.)

Setkají-li se vedle sebe dva výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píšeme čárku jen před prvním z nich:

Vždy věděl, že kdyby se cokoli přihodilo, může se na ni spolehnout. (= věděl, že se na ni může spolehnout, kdyby se cokoli přihodilo)
Je to šelma, která když bude na svobodě, bude nemilosrdně zabíjet. (= šelma, která bude zabíjet, když bude na svobodě)
Věděl, že když půjde zpátky do hlavní haly, nebude se už chtít vrátit. (= věděl, že se nebude chtít vrátit, když půjde zpátky do hlavní haly)
Uvědomte si, že přestože záběr vidíte prostorově, na fotografii je převeden jen do dvou rozměrů. (= uvědomte si, že na fotografii je záběr převeden do dvou rozměrů, přestože vy jej vidíte prostorově)

8 Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností (samozřejmě, hlavně apod.)

Čárkou zpravidla neoddělujeme vedlejší věty, které závisejí na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností.

Hlavně že jsme vyhráli a smazali nepovedený zápas v Příbrami.
Možná že o mně slyšel.
Přirozeně že zrakové schopnosti se u různých plemen liší.
Samozřejmě že jsem se snažil ukázat v nejlepším světle.

Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností jsou přechodovým jevem mezi jednoduchou větou a souvětím. Proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v oddílu Psaní čárky ve větě jednoduché

9 Výrazy pociťované jako výpustka (Nevěděl, co s tím.)

V některých případech lze určitou část věty vypustit, aniž by sdělení ztratilo svůj smysl. Často dochází např. k vypuštění určitého slovesa. I při vypuštění slovesa však zbylý celek obvykle považujeme za větu, jestliže je zachován příslušný spojovací výraz, a oddělujeme ji čárkou. Čárka se také píše, je-li celek po vypuštění slovesa více rozvit. Psaní čárky však v těchto případech kolísá a ani řešení bez čárky není chybné.

Nevěděl, jak z toho ven. (= nevěděl, jak se z toho dostat ven)
Však my víme, jak na to.
Volič chce vědět, co a jak.
V příručce najdete 15 rad, jak na elektřinu.
Vychovatelky jsou zvyklé neptat se, proč a nač. (= neptat se na důvody)

Ocitne-li se na konci celku samotný spojovací výraz „vypuštěné“ věty, čárkou ho zpravidla neoddělujeme.

Rád by se pustil do práce, ale nevěděl jak. (= nevěděl, jak by měl postupovat)
Vyměním svou knihu rád, jen řekni za co. (= řekni, za co ji vyměníš)
Všichni se na něj mračili, málokdo s ním prohodil slovo, ale nikdo mu neřekl proč. (= proč se na něj všichni mračí a proč s ním málokdo prohodí slovo)
Domluvil si prázdninovou práci na univerzitě, ale nevzpomněl si s kým. (= nevzpomněl si, s kým práci domluvil)

Obzvlášť v mluvené řeči se často setkáváme s větami typu Sedneme si ke stolu s někým důležitým. Víš s kým? Zapisujeme-li takovou konstrukci, např. v beletrii, je nepsaní čárky navíc podpořeno tím, že v řeči není pauza mezi víšs kým.

Věty s výpustkou (elipsou) jsou přechodovým jevem mezi větou jednoduchou a souvětím, proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v oddílu Psaní čárky ve větě jednoduché.

10 Teprve, jen, zvláště apod. + spojovací výraz

Jsou-li spojovací výrazy zdůrazněny pomocí teprve, jen, zvláště, pouze apod., píše se obvykle čárka už před zdůrazňovacími výrazy.

Děvče se dalo přesvědčit, teprve když jí ukázali ten dopis.
Zkoušel se odreagovat a úlevu nacházel, jen když sedal za klavír.
Působilo mu radost na takovou otázku odpovědět, zvláště když odpověď byla určena soukromé osobě.
Hodlám vydat knihu, jen co odejdu do výslužby.

Někdy se setkáváme i s případy, v nichž je spojovací výraz zdůrazněn dvěma částicemi. Čárku je třeba psát už před první částici v pořadí:

Požádejte svého lékaře, třeba právě když Vás bude očkovat.
Trávník má své kouzlo, právě jen když je udržovaný.

11 Vedlejší věty závislé na příslovečném výrazu (předtím než..., pokaždé když...)

Čárkou obvykle neoddělujeme vedlejší věty časové závislé na příslovečném výrazu.

Pokaždé když přišel, silně zaklepal na zadní dveře a halasně pozdravil.
Předtím než zvoláme vítězný pokřik, musíme výrobek řádně otestovat.

12 Věty s tak(,) jak

V typu spojení s tak jak pisatelé někdy váhají, zda čárka náleží před tak nebo mezi takjak. Před tak se čárka píše v případě, že celé spojení je k předchozímu celku připojeno spíše volně.

Nebyla tam žádná jména, tak jak říkala.
Byli bychom úplně sami, tak jak to máme nejraději.
V církvi, tak jak ji zná laik, je toho mnoho nezměnitelného.

Mezi takjak klademe čárku zejména v případě, že výraz tak rozvíjí přísudek věty coby příslovečné určení:

Věci prostě přijímám tak, jak přicházejí.
Dozorce se rozhlédl tak, jak to vždycky dělal.
Přece se nemůžu setkat s inspektorem tak, jak vypadám.
Sonda provedla průzkum planety tak, jak to vyžadují předpisy.

Umístění čárky někdy může změnit význam věty:

Zařízení pracovalo přesně tak, jak jsem předpovídal. (= zařízení pracovalo přesně podle mé předpovědi)
Zařízení pracovalo přesně, tak jak jsem předpovídal. (= zařízení pracovalo přesně, bez odchylek, což jsem předpokládal)
Chtěl bych žít tak, jak se má. (= chci žít podle obecně přijímaných zásad)
Chtěl bych žít, tak jak se má. (= chci žít, protože žít se má)

13 Věty s poté(,) co

Spojovací výraz poté co je v současné češtině poměrně nový, ale hojně užívaný. Vztažné zájmeno co na první pohled jednoznačně signalizuje počátek vedlejší věty, na niž odkazuje výraz poté. Je tedy nasnadě psát před co čárku. Prosazuje se však i chápání spojovacího výrazu poté co jako jednočlenného a snaha klást čárku už před jeho první člen. Ani takové řešení neodmítáme, avšak psaní čárky ve spojovacím výrazu poté co nelze vyřešit jen jednoduchou poučkou o chápání výrazu jako jedno- či dvojčlenného. Toto chápání, a tedy i psaní s čárkou či bez ní, totiž do značné míry závisí na kontextu a na pozici spojovacího výrazu ve větě – viz níže oddíly 1–3.

Je možné, že vývoj časem dospěje k úplnému splynutí obou složek výrazu poté co, ale zatím nelze říci, že by psaní potéco bylo už dnes běžné a ustálené. V současné době doporučujeme zůstat u psaní odděleně.

1) Stojí-li poté co na začátku větného celku, zpravidla v praxi převažuje psaní čárky mezi oběma jeho složkami. Psaní bez čárky je zde však zcela rovnocennou variantou:

Poté(,) co se přihlásíte do systému, zobrazí se váš seznam předmětů.
Poté(,) co sportovec ohlásil návrat do německého klubu, se výčet jeho úspěchů v domácí lize povážlivě ztenčil.

2) Jestliže spojovacímu výrazu předchází časové určení vymezující časový úsek, který uplynul mezi dějem hlavní a vedlejší věty, nelze klást čárku už před poté, protože poté plní v hlavní větě funkci příslovečného určení času, tzn. je jejím větným členem.

Dominik se narodil týden poté, co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší. (= Narodil se týden po výměně bytu. Nelze psát: Dominik se narodil týden, poté co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší.)
Richarda poznala až dlouho poté, co už se sžila s prostředím léčebny. (= Sžila se s prostředím léčebny a dlouho potom poznala Richarda. Nelze psát: Richarda poznala až dlouho, poté co už se pomalu začala sžívat s prostředím.)

Je však možné psát čárku před poté v případě, že věta bez poté co je sama o sobě mluvnicky úplná (mohla by sama o sobě končit tečkou). Celek s poté co pouze přináší dodatečnou informaci navíc. Čárka mezi oběma členy spojovacího výrazu poté co je možná, psaní bez čárky je však výhodnější – nepřetěžuje text interpunkcí. Časové určení před poté co v daném případě  nevymezuje časový úsek mezi ději obou větných celků. Vztahuje se jen k ději věty hlavní:

Dominik se narodil před týdnem, poté(,) co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší. (= Narodil se před týdnem a to už jsme bydleli ve větším bytě. Není známo, kdy k výměně bytu došlo a jak dlouho po ní se Dominik narodil.)
Richarda poznala poměrně pozdě, poté(,) co už se sžila s prostředím léčebny. (= Richarda poznala pozdě. Bylo to ve chvíli, kdy už byla smířena s prostředím léčebny. Není známo, kdy se sžila a jak dlouho potom poznala Richarda.)

3) Je-li celek s poté co do věty vložen, máme více možností řešení:

a) Chápeme jej jako volně vložený – je nutno psát čárku na začátku vložené konstrukce (před poté) a na konci vložené konstrukce, čárka uvnitř výrazu poté co je volitelná: Kaarti Polamöke, poté(,) co se z rodného Finska vydal pracovat do thajské pobočky firmy, zakotvil nakonec v Česku na pozici generálního ředitele.

b) Chápeme jej jako nedílnou součást věty (poté je větným členem hlavní věty, celek s co nabývá platnosti vedlejší věty časové) nepíšeme čárku před poté, čárkami oddělíme vloženou vedlejší větu časovou: Kaarti Polamöke poté, co se z rodného Finska vydal pracovat do thajské pobočky firmy, zakotvil nakonec v Česku na pozici generálního ředitele.

14 Citoslovce a částice (Haló, počkejte! Copak je to vůbec možné? Inu, to ani já nepamatuju.)

Částice a citoslovce se v našich mluvnicích chápou značně nejednotně. Z hlediska interpunkčního je důležité zejména to, že citoslovce jsou na rozdíl od částic významově a obsahově samostatnostnější, a proto zpravidla tvoří samostatné neslovesné výpovědi (ve školské terminologii takové výpovědi nazýváme větné ekvivalenty), z hlediska mluvnického tedy jde o jev na pomezí jednoduché věty a souvětí. Citoslovečné výpovědi zpravidla oddělujeme čárkou.

Některé výrazy mohou navíc ve větě vystupovat ve funkci částice i citoslovce, srov. Což už není žádné odvolání? (část.) Má to někdo štěstí, což? (cit.) Rozdělení na citoslovce a částice v tomto výkladu je proto třeba chápat spíše jako orientační. Spoléháme spíše na interpunkčně vyhraněnější příklady.

Věty s částicemi:

Přišlo jich asi čtyřicet.
Petr se na náš příjezd bezesporu těšil.
Co(ž)pak je to vůbec možné?
To prší!
Ať se vám vše do puntíku splní.
Snad se jim nic nestalo.
Půjdete rovnou za nosem.

Je tu pan ředitel? Bohužel (tu) není.

Ale:

Ale co(ž), však se mohly stát i horší věci.
Není tady, bohužel.
Uzdraví  se, snad.

Citoslovce:

Citoslovce se čárkou neodděluje v případě, že je spojeno s jiným důrazným zvolacím výrazem: Ó kéž bych měl takovou sílu!

Neoodělujeme také citoslovce, které je větným členem:

Psy dívenka miluje, dříve než „máma“ a „táta“ říkala „haf“. (předmět)
Dneska jde všechno hop hop. (příslovečné určení způsobu)
Jen jsem se otočil a míč frnk a byl pryč. (sloveso)

Věty s citoslovci v platnosti samostatné výpovědi:

Haló, počkejte!
Cink, cink, ozvalo se nedaleko.
Inu, to ani já nepamatuju. Sakra, nemůžeš dát pozor?
Co se tady motáš, probůh?
Jak se to sem, propánajána, dostalo?

Jé, dej mi taky jeden bonbon.

Částice a citoslovce s kontaktovou funkcí:

Povedlo se mi to, co(ž)?
Přespíte u nás, že ano?
Položím to napříč, dobře?

15 Čárka a číselný odkaz na poznámku pod čarou

Pořadí interpunkčního znaménka a značky poznámky pod čarou doporučujeme řešit podle toho, zda se poznámka pod čarou vztahuje pouze k jedinému slovu (pak by byl horní index hned za tímto slovem), nebo zda k celému větnému celku (pak by byl horní index za interpunkčním znaménkem).