Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Psaní spřežek a spřahování

Jedním ze slovotvorných postupů, kterými vznikají nová slova, je tzv. spřahování. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoříme tak například číslovky (pět a dvacetpětadvacet), přídavná jména (dlouho hrajícídlouhohrající), příslovce (jak se patříjaksepatří, na nicnanic) a podstatná jména (z mrtvých vstánízmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou tzv. příslovečné spřežky.

Příslovečné spřežky

Spřahováním jsou tvořeny příslovečné spřežky, a to tak, že se předložky spojují:

  1. s podstatnými jmény (zpravidla, obden),
  2. se zpodstatnělými přídavnými jmény (doleva, najisto),
  3. se zájmeny (zasvé, potom),
  4. s číslovkami (natřikrát),
  5. s příslovci (najindy, odnaproti).

Příslovečné spřežky píšeme dohromady – jako jedno slovo. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však není ve všech případech jasná, často dochází ke kolísání, a nezřídka proto vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady a jejich význam je totožný (na příklad – například). Na druhou stranu se u některých příslovcí již dlouho neužívá jejich výchozí, dvouslovná podoba a jsou chápána jako spřežky jen z vývojových, etymologických důvodů (vzhůru, zpět atp.).

Zda jde o spřežku, si můžeme u mnoha výrazů ověřit ve SSČ nebo v PČP. Pokud hledaný výraz nenalezneme ani v jedné příručce, jde většinou o dvě samostatná slova, a proto je píšeme zvlášť.

Typ například – na příklad, zpočátku – z počátku

Výrazy typu například – na příklad, zpočátku – z počátku se v úzu vyskytují jak v podobě dvouslovné, tak jednoslovné bez významového rozlišení. Spřežky tedy mají stejný význam a plní ve větě tytéž funkce jako jejich dvouslovné protějšky – na příklad (předložka + podstatné jméno) i například (příslovce). Jediný rozdíl bývá v četnosti užívání, některé výrazy se v úzu objevují psané spíše jako dvě slova, u jiných převažuje podoba jednoslovná.

Další příklady: do široka – doširoka, na boso – naboso, na čisto – načisto, z počátku – zpočátku, k večeru – kvečeru, na podiv – napodiv, nade všecko – nadevšecko, na čase – načase.

Typ poprvé – po prvé, zaprvé – za prvé

Zvláštním typem jsou příslovečné spřežky vzniklé spojením předložek s číslovkami (po páté – popáté) nebo některými zájmeny (po každé – pokaždé), které se však většinou píšou zvlášť, a to především pokud jde o číselné údaje vyšší hodnoty. Zápis obojím způsobem je však možný u všech: za prvé – zaprvé, po prvé – poprvé, po patnácté – popatnácté. Lze však říci, že čím delší je číslovka, tím spíše ji budeme psát zvlášť – po dvacáté páté apod.

Do této skupiny spřežek je možné zařadit i víceslovné spřežky, protože také v těchto případech převažuje psaní zvlášť, lze však psát: o sto šestostošest, jak se patříjaksepatří, jak by smetjakbysmet aj. Ačkoli není u spojení co by dup ve slovnících či v PČP zachycena podoba jednoslovná (cobydup), nechápali bychom ani ji jako chybnou.

Typ v celku × vcelku

Spřežky typu v celku × vcelku se svým významem vzájemně liší. Oproti předchozím typům příslovečných spřežek (na příklad – například apod.), u kterých je význam v obou případech stejný, dochází u těchto spřežek k posunu významu od původních významů slov, z nichž byly utvořeny. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Kupodivu mu dovezl skleněné vázy v celku (‚nerozbité‘). Dejte mi salám v celku (‚nenakrájený‘). Koupila si plavky v celku (‚jednodílné‘), ale: Vcelku dorazilo třicet lidí (tj. ‚celkem‘). Toto slovo však může být i modální částicí – Vcelku je to hodný chlapec. Dále sem náleží dvojice na večer × navečer: Domluvme si schůzku na večer (= sejdeme se večer, ale domluvme se už teď, v poledne) × Navečer už na ni čekal (= ve večerních hodinách) apod.

Podobným případem je spřežka namístě, jež vyjadřuje vhodnost, patřičnost, např. Tyto poznámky nejsou namístě, končím debatu! (‚tyto poznámky jsou nemístné‘), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě funguje jako příslovečné určení místa: Na místě našel už jen spoušť.

Přídavná jména vzniklá spřahováním (typ níže uvedený – nížeuvedený)

Spřahováním vznikají i nová přídavná jména. Původně dvouslovná spojení tak při změně slovosledu „srůstají“ (bez dalších spojovacích prostředků, např. bez spojovacího -o-). Taková přídavná jména se tvoří spojením přídavného jména:

  1. s podstatným jménem (duchaplný, ziskuchtivý, práceschopný),
  2. s příslovcem (dlouhohrající, všudypřítomný),
  3. se zájmenem (vševidoucí, všehoschopný),
  4. s podstatným jménem slovesným (politováníhodný).

Zvláště v administrativním stylu jsou hojně užívána spřažená přídavná jména vzniklá spojením příslovce a podstatného jména slovesného.

Uvedená přídavná jména lze rozdělit na dvě skupiny:

První skupinu tvoří ta, která můžeme psát jako jedno slovo či jako slova dvě při zachování stejného slovosledu: níže podepsaný – nížepodepsaný, svrchu jmenovaný – svrchujmenovaný, níže uvedený – nížeuvedený, tak zvaný – takzvaný (viz též Složená přídavná jména).

Druhou skupinu spřažených přídavných jmen je možné psát zvlášť pouze v obráceném slovosledu: usnášeníschopný – schopný usnášení, práceschopný – schopný práce, provozuschopný – schopný provozu, konkurenceschopný – schopný konkurence, pravděpodobný – podobný pravdě, ziskuchtivý – chtivý zisku, politováníhodný – hodný politování apod.

Další výrazy vzniklé spřahováním

Některá příslovce vznikla spřažením předložky a zájmena (např. zato). Existují kontexty, v nichž můžeme váhat, zda užít jednoslovné příslovce, nebo dvouslovné spojení předložky a zájmena, proto se na za to / zato a některé další výrazy vzniklé spřahováním podívejme podrobněji.

Za to × zato

Příslovce zato užíváme ve významu ‚náhradou za něco, místo něčeho‘: Vrátil se s nepořízenou, zato rozčílený. Zato také funguje ve významu spojky odporovací, synonymním výrazem je však: Učit se nechtěl, zato se uměl prát. V ostatních případech píšeme výraz za to zvlášť: Mám za to, že je schůze už zbytečně dlouhá.

Na to × nato

Příslovce nato znamená ‚potom, poté‘: Vypil láhev vitriolu, brzy nato zemřel. Hned nato začala předstírat, že se nic neděje. Zvlášť píšeme spojení předložky a zájmena: Jdeme na to. Hlavně, abys na to nezapomněl.

Při tom × přitom

U spřežek při tompřitom není vymezení rozdílu tak jednoznačné. Oslabuje se totiž chápání tohoto výrazu jako spojení předložky a ukazovacího zájmena a ve většině textů lze volbu odůvodnit jak významem ‚zároveň‘ (přitom), tak vztáhnutím na děj předchozí věty, ke kterému zájmeno odkazuje (při tom). Lze říci, že v tomto případě závisí volba podoby na jednotlivých mluvčích, proto je možné napsat: Hraje a přitom zpívá (= během hry na nástroj zároveň zpívá) i Hraje a při tom zpívá (= svou hru doprovází zpěvem – při hraní zpívá).

Po tom × potom, po té × poté

Při váhání, zda užít spojení předložky a ukazovacího zájmena (po tom, po té), či zda je správné jedině psaní dohromady, a tedy užití příslovce (potom, poté), se můžeme řídit jednoduchým pravidlem: je-li možné nahradit výrazy potompoté příslovcem pak, je namístě pouze psaní dohromady: Hrál a potom (pak) zpíval. Jako předkrm si dáme šunku a poté (pak) hlavní chod. Dáme si čaj a poté (pak) půjdeme spát.

Kde však tato situace nenastává, tj. pokud jde o předložku a ukazovací zájmeno, je správné pouze psaní zvlášť: Teď běží Karlík a po tom chlapci před tebou poběžíš ty. Objednáme si a po tom obědě se rozhodneme, co dál.

Typ kdovíco – kdoví co – kdo ví, co

Některá složená zájmena a zájmenná příslovce můžeme mnohdy chápat (i psát) jako jedno slovo i jako slova dvě, či dokonce tři. Je to skupina spřažených výrazů s první částí kdoví-, kdožví-, jako např. kdovíco (lze psát též kdoví co – kdo ví, co), kdožvíjaký (kdožví jaký – kdož ví, jaký), kdovíkolik (kdoví kolik – kdo ví, kolik), kdožvíproč (kdožví proč – kdož ví, proč) atp.

Psaní spřežek typu naměkko – na měkko, domodra – do modra, po anglicku

Do roku 1993 (tedy do posledního vydání PČP, které přineslo změny v některých oblastech pravopisu) se doporučovalo psát spojení tohoto typu zvlášť při vyjadřování děje (vymalovat strop do modra) a dohromady při vyjádření stavu (šaty domodra). Toto rozlišování bylo PČP v roce 1993 opuštěno.

Nyní jsou kodifikovány obě varianty psaní a není mezi nimi žádný významový rozdíl. Lze je tedy psát zvlášť (jako spojení předložky a jména: na černo, na kyselo, do křupava) i dohromady (tzv. spřežka: načerno, nakyselo, dokřupava).

Možnost tvořit nové spřežky je zde téměř neomezená, v tomto směru nám nejširší pole působnosti poskytují výrazy s předložkami dona. Pokud si budeme zapisovat recepty, máme situaci poměrně jednoduchou. Nemůžeme udělat chybu, protože tyto spřežky můžeme psát dvojím způsobem. Píšeme tedy: nasekáme na hrubonahrubo, na jemnonajemno, smažíme do zlatovadozlatova, vaříme do měkkadoměkka, zpracujeme za teplazatepla, vejce na tvrdonatvrdo, kapr na černonačerno atp.

V ustrnulých spojeních typu kapr po mlynářsku, pstruh po námořnicku píšeme předložku zvlášť (na rozdíl od ustálených spojení poslepupo slepu, postarupo staru, podomáckupo domácku, která můžeme psát dvojím způsobem); zeměpisná jména v nich píšeme s malým počátečním písmenem: vepřové po německu, nákyp po francouzsku, stejně tak lze zmizet po anglicku.

Časté chyby – výrazy nesprávně považované za spřežky

Jelikož se v následujících případech velmi často chybuje, připomínáme, že jen zvlášť píšeme zpodstatnělá přídavná jména, která se užívají pouze či převážně s předložkou na a pojí se se 4. p. Jsou to např. spojení: na shledanou, na viděnou, na slyšenou, na rozloučenou, na odchodnou, na uvítanou, na zotavenou, na posilněnou, na pováženou, na uváženou, na rozmyšlenou, na vysvětlenou, na srozuměnou, na upřesněnou, na vybranou, (jako) na zavolanou.

Dalším slovním spojením, které je často mylně chápáno, a proto psáno jako spřažený (jednoslovný) výraz, je na rozdíl. Také v tomto případě je nutné psát uvedené spojení jako slova dvě, respektive sekundární předložku na rozdíl od jako slova tři.