Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Vyjmenovaná slova

1 Co to jsou vyjmenovaná slova

Jsou to domácí (výjimečně i zdomácnělá: lyže) slova, v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. (pravopisně) obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených nebo příbuzných. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka Sirovátka, Zima i Zyma; Solopysky i Solopisky apod.

Upozorňujeme, že řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí ÚJČ, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled je totožný s přehledem v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena jen výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

2 Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v základech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova na f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika, popř. i chlorofyl, stafylokok a složeniny s fyto-. Obojetnost f se nevztahuje pouze k základům slov domácích, ale projevuje se např. v koncovkách (grafy, žirafy x v kafi).

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadloumyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlař, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslitpomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslitvymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, vymycovat), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely, Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (‚pták‘), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.

Předpona vy-/vý-, např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný atd.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

3 Původ a první přehledy

Původ vyjmenovaných slov je třeba hledat ve staré češtině, viz kapitola Z historie českého pravopisu. Vyjmenovaná (dříve též vyňatá) slova jsou domácí slova, v jejichž kořenech se po pravopisně obojetných souhláskách píše y/ý. Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny yi je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti y – i mizí již v době husitské, ale v grafice je y – i zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním jejich výčtu už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y.

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993), jejich výčet můžete nalézt právě tam. V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témže místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn ... poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn ... a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha ... se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v rejstříkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout,netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý- (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati ..., poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat ... bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati ... jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej... Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Přehled vyjmenovaných slov z platných PČP je uveden v bodě 2.

4 Etymologie některých slov

4.1 mlít a mlynář

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Důvodem je rozdílný původ těchto slov. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

4.2 mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy- (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci; pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci; snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je původně varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se v knižních spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou zdánlivě vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

4.3 pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění; podle etymologického slovníku je původ slova ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za- (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slova pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova – základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

Příruční slovník jazyka českého (díl IV., část 2, 1944–1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. Pravidla českého pravopisu z roku 1957 mají jen pykat (bez vysvětlení významu). Slovník spisovného jazyka českého (1960–71) slovesa pykat a pikat rozlišuje stejně jako současná Pravidla.

4.4 pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z dnes již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Dnes je pýchavka uváděna mezi slovy odvozenými od podstatného jména pýcha.

4.5 vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost – malý hubený pes; dnes je známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

 

4.6 ližiny

S tímto slovem, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např.: Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Dodává se se střešními ližinami, takže značná část nákladu může přijít i na střechu. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např.: Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. Ve starším a podrobnějším PSJČ najdeme ještě další významy – označovaly se tak i trámce, které se kladou na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.   

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s -i, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda – v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko-německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚vlastně to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ líhu definuje jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají podle Machkova slovníku spojitost se slovesem ležet léhat/líhat (srov. běžet – běhat – vybíhat). Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat – to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžička (výraz *lyžina zdrobnělinou není).  

4.7 lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování motýla lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘– kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle Příručního slovníku jazyka českého z let 1937–1938, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941 najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu s měkkým i.

 

4.8 sirup

Slovo sirup píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v tehdejším vydání Pravidel českého pravopisu opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jeho spojování se slovem syrý a podle něj se toto slovo psalo s y. Podstatné jméno sirup pochází z arabštiny (šarāb – nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus / sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

 

5 Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i, y doplnit do věty Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b-dla spadla. Věta dává smysl pouze ve své zvukové podobě – můžeme ji bez problému vyslovit, protože ve výslovnosti iy nerozlišujeme, ale pravopisně  ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v-rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzelo.