Při rozhodování o tom, které jazykové prostředky jsou v dané, typicky veřejné, formální, „prestižní“ situaci správné (možné, adekvátní, vhodné atp.) a které ne, se lze opřít o tři zdroje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ normu, úzus a kodifikaci. Tyto zdroje mají ovšem odlišný charakter a data z nich mají odlišnou důležitost a argumentační váhu.

Norma

Nejdůležitější z těchto zdrojů představují pravidla neboli normy pro používání a přijímání jazykových prostředků. Tyto normy existují v myslích lidí jako sdílené znalosti. Některé z těchto znalostí jsou přitom vědomé, některé nevědomé. Je‑li použitý jazykový prostředek v souladu s normou, jak ji znají konkrétní uživatelé češtiny v konkrétní situaci, příjemce se nad ním nepozastaví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prostředek je správný. Pokud však prostředek v souladu s normou není, může s velkou pravděpodobností vzbudit negativní pozornost příjemce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je nesprávný. Norma jako soubor pravidel či jednotlivých norem takto existuje jaksi „mezi lidmi a v lidech“, tedy do značné míry nezávisle na lingvistech, jejich popisech a doporučeních. Ve většině případů je naštěstí i bez výzkumu jasné, jaké normy uživatelé češtiny znají a sdílejí. Existují mj. pravidla a normy gramatické (4. p. slova žena je ženu), významové (slovo pes znamená ‚pes‘), syntaktické (se slovem pes se shoduje přídavné jméno ve tvaru roztomilý, nikoliv roztomilá) a stylové (ve formálních, veřejných, typicky psaných textech se užívá hezký pes, v neformálních, soukromých, typicky mluvených projevech se v Čechách užívá hezkej pes).

Některé jazykové prostředky však nejsou správné, či nesprávné absolutně, ale jen jak kdy a jak pro koho. Důvody jsou zejména dva: V některých případech, např. když se šíří nový jazykový prostředek, nemusí být (ani plně kompetentním a vzdělaným) uživatelům češtiny jasné, kterou normou se při produkci a přijímání prostředků vlastně řídit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ negativní pozornost vzbuzují oba konkurenční prostředky (typickým příkladem je skloňování nepřechýlených podob ženských příjmení; dosud uživatelé češtiny neznají, nesdílejí pravidlo čili normu pro to, zda tvořit podoby vidím paní Smetana, nebo vidím paní Smetanu). Druhým důvodem je, že jedna část uživatelů češtiny může znát a sdílet pro případ daného prostředku jinou normu než druhá část uživatelů (tak je tomu např. v případě vidu slovesa soustředit se: část uživatelů češtiny ho zná jako dokonavé a tvar budu se soustředit považuje za nesprávný, vzbuzuje jejich negativní pozornost, zatímco část ho zná jako nedokonavé, a tvar budu se soustředit tak považuje za správný, nevšímají si ho). Obojí je nutno zohlednit (a doprovodit odpovídajícím výkladem) při poradenských doporučeních, ale i ve výkladových slovnících atp.

Úzus

Druhý zdroj, z něhož lze čerpat data a doklady pro argumenty o jazykové správnosti, či nesprávnosti jazykových prostředků, tvoří úzus neboli soubor všech vyprodukovaných jazykových prostředků. Výskyty jazykových prostředků jsou dnes zachycovány v mnohdy rozsáhlých jazykových korpusech. Úzus má při rozhodování o správnosti prostředků menší váhu než pravidla čili normy. Je tomu tak zejména proto, že normami se uživatelé češtiny někdy též neřídí, takže se v úzu objevují i prostředky, které jsou nesprávné, tzn. že by alespoň u některých uživatelů češtiny vzbudily negativní pozornost, někdy i s poměrně vysokou četností. Jeden lingvistický bonmot praví, že tak jako existuje množství správných vět, které nikdy nebyly vytvořeny, existuje i mnoho nesprávných vět, které vytvořeny byly. Z dokladů v úzu, z frekvencí jednotlivých jazykových prostředků proto nelze přímočaře usuzovat, jaké jsou odpovídající normy.

Kodifikace

Jazykové normy se v gramotných společnostech obvykle popisují, zachycují (ačkoli by jinak mohly existovat i nezávisle na tom). Pro tyto jednotlivé popisy norem neexistuje v české lingvistice ustálené označení. Lze je označovat jako věty o pravidlech, popisy norem, kodifikáty, kodifikační doporučení atp. Obvykle se sdružují v různých knihách (typicky gramatikách, slovnících, pravidlech pravopisu), které se označují jako kodifikační, resp. jako kodifikace. Tyto popisy mohou být několikerého druhu. Je nutné rozlišovat zejména dvě následující charakteristiky. Zaprvé, jednotlivé popisy pravidel, norem mohou být jednak (z úřední moci nějakého orgánu nadaného k tomu autoritou a mocí) závazné a jejich dodržování vymahatelné a sankcionovatelné, jednak může jít o prosté popisy, jimž moment závaznosti, vymahatelnosti a sankcionovatelnosti zcela chybí. Zadruhé se tyto popisy mohou snažit popisovat pravidla čili normy takové, jaké ve skutečnosti jsou, nebo se jimi mohou snažit manipulovat, chtít normy čili pravidla pomocí popisů měnit. Současná česká lingvistika i jazyková poradna ÚJČ AV ČR se snaží o první, popisující přístup (více viz preskripce a deskripce v kap. Kodifikace a závaznost jazykových příruček). Kodifikační popisy mají při rozhodování lingvistů o tom, zda je nějaký prostředek správný, či nesprávný, ještě menší váhu a důležitost než prostředky v úzu. Důvodem je zejména to, že tyto popisy nemusí z řady důvodů odpovídat tomu, jaké normy uživatelé češtiny v daných případech aktuálně znají a sdílejí. Kodifikační popisy mohou zastarat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ odpovídající normy se mezitím už proměnily, v příručkách mohou zůstávat věty o pravidlech, kterými jejich někdejší autoři chtěli normy ovlivňovat a měnit atp., a mohou tak být v aktuální okamžik nerelevantní.

Je nutno doplnit, že existují jazykové prostředky, v jejichž případě uživatelé češtiny (dosud) žádnou normu nesdílejí, nejsou v úzu (resp. se vyskytují s velmi nízkou frekvencí) a nezachycuje je ani kodifikace (např. 5. pády zeměpisných jmen, které jsou ve většině případů utvořitelné, nicméně velmi periferní). V takových případech lze přihlédnout ke kritériu systémovosti, tedy k tomu, do jaké míry je daný jazykový prostředek v souladu s existujícími vztahy/pravidly jazykového systému (např. do jaké míry hypotetický 5. pád zeměpisného jména odpovídá obecnému pravidlu o tvoření 5. pádu od určitého vzoru). V jazyce však existuje mnoho jevů, které lze označit jako nesystémové, systémovost proto chápeme spíše jako okrajové hledisko, kterým se lingvisté řídí jen v případě absence ostatních zdrojů.

Uvedenou hierarchií –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy 1. normy, 2. úzus, 3. kodifikace (systémovost) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se, pokud je to možné, řídí jazyková poradna ÚJČ AV ČR při svých doporučeních. Své odpovědi zakládá v první řadě na poznání pravidel čili norem. Data z ostatních zdrojů se samozřejmě sledují a vyhodnocují také, ale buď jen jako prostředky k poznání pravidel, nebo v případě, že uživatelé češtiny dosud žádná pravidla nesdílejí.