Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Domácké podoby rodných jmen (Klárinka, Luki/Luky)

Užíváním domáckých podob vlastních jmen vyjadřujeme určitý citový vztah k nositeli jména, proto se při jejich tvoření uplatňují hlavně různě citově zabarvené jazykové prostředky, např. zdrobněliny. V běžném hovoru také často slýcháme oslovení jako Šári, Štěpi, Tomi, Viki apod. Jsou to tvary domáckých jmen vzniklé původně jako zkrácená podoba zdrobnělin utvořených příponou ‑inka, ‑ička nebo ‑ík, ‑íček: Šárinka –⁠ Šári, Stázička/Stázin(k)a –⁠ Stázi, Tomík/Tomíček –⁠ Tomi. Potřeba tvořit citově zabarvené podoby jmen je však natolik silná, že tvary na ‑i pronikly a nadále pronikají také ke jménům, která zdrobněliny s ‑i/í‑ v příponě obvykle netvoří, např. Věra –⁠ (Věruška, Věrunka) –⁠ Věri, Lukáš –⁠ (Lukášek) –⁠ Luki.

Domácké podoby jmen se uplatňují téměř výhradně v soukromých, důvěrných projevech, a to především v mluvené podobě. V písmu se objevují jen v omezené míře –⁠ v soukromé komunikaci, v neformálních textech či v beletrii, kde signalizují vztahy mezi jednotlivými postavami. Při řešení jejich pravopisných podob lze vycházet ze způsobu tvoření nebo z hláskové stavby tvaru jména a dojít tak k různým podobám.

Vlivem analogie s typy, které mají ‑i‑ ve zdrobňující příponě (Stázička/Stázinka –⁠ Stázi, Tomík/Tomíček –⁠ Tomi), obvykle píšeme měkké i u všech domáckých podob zakončených na ‑i: Luki, Viki, Šári, Věri apod. Právě živé a frekventované zdrobněliny s ‑i‑ v příponě jsou pro psaní Luki, Šári atd. silnou oporou, stejně jako přípony zveličující až hanlivé: Stázina, Šárina. Psaní s ‑i tedy považujeme za základní, a to bez ohledu na způsob tvoření a v některých případech i navzdory tomu, že koncovému ‑i předchází pravopisně tvrdá souhláska.

Předchází‑li koncovému ‑i tvrdá souhláska, nemůžeme označit za chybné ani podoby s ‑y: Věri/Věry, Luki/Luky atd. Předchází‑li koncovému ‑i souhlásky d, t, n, dává se přednost psaní ‑i, nebo ‑y podle výslovnosti předchozí souhlásky: Hanička –⁠ Hani [‑ň‑], Vlasta –⁠ Vlasti [‑ť‑], ale Rudolf –⁠ Rudy, Antonín –⁠ Tony. Méně obvyklé (ale přípustné) je psát též Rudi [rudy].