Tvary osobního zájmena pro 1. os. j. č. já mají v češtině tyto náležité pravopisné podoby: 2. p. beze mě (mne), 3. p. ke mně (dej mi), 4. p. mě (mne), 6. p. o mně a 7. p. se mnou. I když příslušné tvary pro 2., 3., 4. a 6. p. vyslovujeme stejně, jako [mňe], jejich správná pravopisná podoba se liší. Důvodem je historický vývoj češtiny.

Ve staré češtině existoval, kromě 3. a 6. p., které byly formálně totožné (ve 3. p. ovšem na rozdíl od 6. p. existoval variantní příklonný tvar mi), pro každý pád zájmena já specifický, i ve výslovnosti odlišný tvar. Srov. následující přehled (tvary před znakem > jsou praslovanské, tvary po něm z nich vyvinuté tvary staročeské):

V průběhu vývoje staré češtiny došlo u zájmena já k tzv. vyrovnání 2. a 4. p. –⁠ v obou pádech se začal používat zároveň jak původně jen genitivní tvar mne, tak původně jen akuzativní tvar mě. Už ve staré češtině tedy byla situace následující:

Důležité je dodat, že tvar mně [mňe] pro 3. a 6. p. se původně ve staré češtině vyslovoval jinak než tvar 4. p. a následně pak i 2. p. mě [m’(j)e]. Teprve poté, co došlo k tzv. vydělení nosové výslovnosti ve skupinách mě [m’(j)e] a dané skupiny se začaly vyslovovat stejně jako dnes, tj. [mňe], vznikla současná situace, v níž příslušné tvary 2., 3., 4. a 6. p. zájmena já stejně vyslovujeme (jako [mňe]), ale jinak píšeme (jako mě × mně). Jinými slovy –⁠ držíme historický, etymologii odpovídající způsob zápisu, ale zmíněné tvary už vyslovujeme stejně.

Přísně vzato tedy není pro odlišné psaní 2. a 4. × 3. a 6. p. zájmena já žádný důvod, kvůli pravopisné tradici se však stále udržuje. Při psaní mě × mně se stačí řídit dvěma poměrně jednoduchými pravidly: První pravidlo říká, že ve 2. a 4. p. se píše mě a ve 3. a 6. p. mně; podle druhého pravidla platí, že tam, kde lze použít knižní tvar mne, se může použít i mě. I přes existenci těchto dvou snadno aplikovatelných pravidel patří tento pravopisný jev kupodivu mezi ty, v nichž se chybuje velmi často.