Tvoření druhého a třetího stupně přídavných jmen a příslovcí pomocí přípon

Nejrozšířenější příponou pro druhý stupeň přídavných jmen je přípona ‑ejší/‑ější: veselejší, příjemnější, vážnější, žádanější, obtížnější, modernější apod. Této příponě konkuruje u některých přídavných jmen přípona ‑ší, která se přidává ke kořeni přídavného jména: hustší i hustější, čistší i čistější, hrubší i hrubější, pustší i pustější, snazší i snadnější, zazší i zadnější. Některá přídavná jména se stupňují jen pomocí přípony ‑ší, např. hladší, kratší, krotší, mladší, nižší, sladší, užší, vratší, hlušší, plošší, sušší, tišší. Pouze malá skupina prvotních dvouslabičných přídavných jmen na ‑ký (hebký, hezký, trpký atd.) tvoří druhý stupeň z tvarotvorného základu na ‑k‑ pomocí pouhého ‑í, přičemž toto ‑k‑ se mění v ‑č‑: hebčí, hezčí, křehčí, křepčí, lehčí, měkčí, mělčí, tenčí, trpčí. Vzácně může toto ‑í alternovat s příponou ‑ejší: křepčí i křepčejší, mělčí i mělčejší. Neexistuje však v češtině žádné přídavné jméno, které by v druhém stupni mohlo končit jak na ‑ší, tak na ‑čí a u něhož bychom si mohli mezi oběma variantami libovolně vybrat.

U přídavného jména horký je plně spisovný druhý stupeň horčejší, v jazykové praxi však běžný není.

Nepravidelně tvoří tvary druhého stupně přídavná jména dlouhý (delší), malý (menší), velký (větší), dobrý (lepší), zlý (horší). Má‑li přídavné jméno zlý význam ‚který úmyslně ubližuje, škodí‘, je spisovný také druhý stupeň zlejší. Je to alternativní tvar, kterého užijeme, pokud by podoba horší byla (kontextově) málo zřetelná. Tvaru zlejší se užívá také při gradování: Odjakživa byla zlá, ale teď je ještě zlejší. Podobně se někdy užívá i špatnější místo horší, např. Je špatné nevěřit nikomu, ale ještě špatnější je věřit všemu.

Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlehčí, nejměkčí, nejkrásnější.

Druhý a třetí stupeň se tvoří takřka neomezeně od přídavných jmen vyjadřujících vlastnost a hodnocení (i v přeneseném významu). Existují však i přídavná jména, která stupňovat nelze, např. různá přídavná jména vztahová. Sotva řekneme kamennější sůl. Ale v přeneseném významu lze říci kamennější výraz tváře, nechceme být ještě kamennější školou než…, pointou literatury je učinit kámen ještě kamennějším atd. Nestupňují se např. přídavná jména na ‑cí: vzrušující, zlepšovací, hasicí, rychleschnoucí, domácí, dále přídavná jména druhově přivlastňovací, např. psí, medvědí, kuřecí, a některá další, např. od příslovce letos odvozené letošní.

Přídavné jméno optimální sice není třeba stupňovat, ale stupňované tvary tolerovat lze. Do češtiny bylo toto přídavné jméno přejato z latiny. Patří k latinskému podstatnému jménu optimum, resp. k přídavnému jménu optimus, což je tvar třetího stupně přídavného jména bonus (‚dobrý‘) a znamená ‚nejlepší‘. Utvoříme‑li od tohoto tvaru pomocí pravidelné české stupňovací přípony tvar druhého stupně optimálnější a od něj dále pomocí předpony nej‑ tvar třetího stupně nejoptimálnější, vyjadřujeme –⁠⁠⁠ nadbytečně –⁠⁠⁠ dvakrát totéž a pravdu mají ti, kdo tyto tvary z tohoto důvodu odmítají. Na druhé straně však lze argumentovat tím, že přídavné jméno optimální znamená (jak se lze dočíst v SSČ) ‚relativně nejlepší, nejvhodnější, nejpříhodnější‘. Optimálnost je vlastnost relativní. V tomto smyslu mluvíme o optimálních neboli (relativně) nejpříznivějších podmínkách pro život, přejeme si mít optimální neboli (co) nejlepší podmínky pro práci, dietologové nám doporučují optimální neboli (co) nejzdravější stravu apod. Z optimálních kandidátů lze pak dále vybírat a zvolit toho nejoptimálnějšího, podobně jako lze např. hlasovat pro ten nejlepší z nejlepších návrhů; trenér chce mít ve svém týmu nejlepší z nejlepších hráčů, v ragbyovém týmu se sešli ti nejsilnější z nejsilnějších, kupujeme krmivo pro nejmenší z nejmenších akvarijních živočichů a někteří ze zkušenosti znají nejhorší z nejhorších lidských vlastností.

Stupňovat lze také příslovce utvořená od hodnotících přídavných jmen. Nejfrekventovanější příslovce tvoří druhý stupeň nepravidelně: dobře –⁠⁠⁠ lépe, (hovorově) líp; zle/špatně –⁠⁠⁠ hůř(e); brzy –⁠⁠⁠ dřív(e); dlouho/dlouze –⁠⁠⁠ déle; vysoko/vysoce –⁠⁠⁠ výše, výš; málo –⁠⁠⁠ méně, (hovorově) míň; těžko/těžce –⁠⁠⁠ tíže, tíž; snadno –⁠⁠⁠ snáz(e), snadněji; hluboko –⁠⁠⁠ hloub, hlouběji; široko/široce –⁠⁠⁠ šíře, šíř, šířeji; úzko/úzce –⁠⁠⁠ úže, úžeji. V ostatních případech lze druhý stupeň utvořit příponou ‑eji/‑ěji: hladčeji, hustěji, tlustěji, krásněji atd. Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlépe, (hovorově) nejlíp, nejvýše, nejvýš, nejkrásněji atd.

Užití příslovcí více, víc, méně, míň

Chceme‑li vyjádřit větší míru vlastnosti, můžeme užít buď tvaru druhého stupně přídavného jména, např. sečtělejší, produktivnější, cukernatější apod., anebo v některých případech příslovce více, víc ve spojení s přídavným jménem v základním stupni: více sečtělý, více překvapující apod. Kombinovat oba způsoby, např. *více sečtělejší, *více produktivnější, *více cukernatější by bylo nadbytečné: vyjadřovali bychom dvakrát totéž. Stejně nadbytečné je i spojování tvaru druhého stupně přídavného jména s příslovcem méně, míň při tzv. obráceném srovnávání, např. *méně zřetelnější, *méně vyspělejší, *míň praktičtější.