Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Jména zakončená v písmu i ve výslovnosti na souhlásku (typ Dagmar, Ingrid, Eleonor, Carmen, Maud, Marylin, Kim)

Přestože MČ2 přiřazuje většinu jmen tohoto typu ke skloňování podle vzoru „žena“ a uvádí, že pod vlivem tohoto paradigmatu proniká do 1. p. zakončení ‑a (Dagmar –⁠⁠⁠ Dagmara, Eleonor –⁠⁠⁠ Eleonora, Karin –⁠⁠⁠ Karina), současný úzus je trochu jiný a tato jména zůstávají obvykle nesklonná. Ta, která mají českou obdobu s koncovým ‑a (Dagmar –⁠⁠⁠ Dagmara, Eleonor –⁠⁠⁠ Eleonora, Karin –⁠⁠⁠ Karina), se občas počešťují a v ostatních pádech přibírají koncovky vzoru „žena“ (2. p. Dagmary, Eleonory, Kariny –⁠⁠⁠ 5. p. Dagmaro, Eleonoro, Karino), ale nesklonné pojetí převažuje. Volba závisí do velké míry na situaci, na typu textu a pojmenovávané osobě. Např. v beletrii je počešťování jmen běžné, také jména známých historických osobností tradičně počešťujeme (Eleonor Akvitánská –⁠⁠⁠ Eleonora Akvitánská). Pokud však jde o osobnost méně známou, současnou, jejíž jméno je užito např. v publicistickém textu, pak je u autorů patrná spíše snaha o zachování základní podoby jména ve všech pádech. Někdy dochází ke kolísání a v úzu se lze setkat s oběma podobami jména.

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku, ale v písmu na ‑e (typ Jane, Kate, Jeanette, Louise, Adrienne, Elise)

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku, ale v písmu na ‑e (Jane, Kate, Jeanette, Louise) zůstávají rovněž obvykle nesklonná. Francouzská jména zakončená němým ‑e, která mají i svou českou obdobu zakončenou na ‑a (Louise –⁠⁠⁠ Luisa, Elise –⁠⁠⁠ Elisa, Adrienne –⁠⁠⁠ Adriana), lze také skloňovat, a to podle vzoru „žena“ (2. p.  Louisy, Elisy, Adrienny –⁠⁠⁠ 5. p. Louiso, Eliso, Adrienno). Skloňování závisí na více faktorech, viz 1.1: Diane de Poitiers –⁠⁠⁠ Diana de Poitiers, Marie Antoinette –⁠⁠⁠ Marie Antoinetta. Pokud se v textu zmiňuje osobnost méně známá, pak ve snaze o jednodušší identifikaci základní podoby jména autoři volí spíše podobu nepočeštěnou a nesklonnou.

Antická jména (typ Charis, Artemis, Pallas, Ceres, Venus, Demeter, Sfinx)

1. Antická jména zakončená na ‑es, ‑is, ‑as, ‑us mají specifické skloňování. Lze je skloňovat podle vzoru „žena“, ale dochází u nich potom ke změnám kmene a koncové ‑s, po němž následují příslušné pádové koncovky, se mění na d (Pallas –⁠⁠⁠ 2. p. Pallady –⁠⁠⁠ 5. p. Pallado; Artemis –⁠⁠⁠ 2. p. Artemidy –⁠⁠⁠ 5. p. Artemido), na t (Charis –⁠⁠⁠ 2. p. Charity –⁠⁠⁠ 5. p. Charito), na r (Ceres –⁠⁠⁠ 2. p. Cerery –⁠⁠⁠ 5. p. Cerero; Venus –⁠⁠⁠ 2. p. Venery –⁠⁠⁠ 5. p. Venero). U jmen známějších se pak vlivem tohoto skloňování dostává variantní koncovka vzoru „žena“ i do 1. p. (Artemida). Vedle skloňování podle vzoru „žena“ se změnou kmene mohou tato jména zůstat i nesklonná (2., 5. p. Charis, Artemis, Pallas, Ceres, Venus). Podoby s rozšířeným kmenem se objevují např. v beletrii s antickou tematikou nebo v textech odborných, jejichž autoři respektují původní latinské paradigma.
2. Ostatní antická jména zakončená na souhlásku (např. Demeter) můžeme skloňovat podle vzoru „žena“ a beze změny kmene přidávat pádové koncovky za celé jméno (2. p. Demetery –⁠⁠⁠ 5. p. Demetero) nebo jméno ponechat nesklonné. Zvláštním případem je jméno Sfinx (počeštěně Sfinga). Jméno této mytologické postavy se skloňuje pouze podle vzoru „žena“ (nesklonné podoby se neužívají) a dochází při tom ke změně kmene (2. p. Sfingy –⁠⁠⁠ 5. p. Sfingo; odtud počeštěný tvar 1. p. Sfinga).