Obecné poučení

Část podstatných jmen středního rodu, která se skloňují podle vzoru „město“, má v 6. p. j. č. původní koncovku ‑ě(e), část má koncovku ‑u, u další velké skupiny podstatných jmen rodu středního pak lze užít koncovky obě, tj. ‑ě(e)/‑u.

Faktory, které působí při volbě koncovky ‑ě(e) nebo ‑u

1. Důležitou roli hraje zakončení slov a také slovotvorný typ. Jména zakončená na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko mají koncovku ‑u (jako u podstatných jmen rodu mužského vzoru „hrad“, viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č., příklady viz bod 3.1). U slovotvorného typu s příponou ‑dlo bývá obvykle zakončení ‑ě(e), zatímco u slovotvorných typů na ‑stvo/‑ctvo, ‑ivo zakončení ‑u (příklady viz bod 3.2, bod 3.3).
2. Distribuce koncovek ‑u/‑ě(e) může být závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě plní, srov. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č. Ve funkci předmětu mívají podstatná jména koncovky ‑u a ‑ě(e), např. o autu/autě, o dřevu/dřevě, o plátnu/plátně. Ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá u týchž podstatných jmen častěji koncovka ‑ě(e), např. v autě, ve dřevě, na plátně. Pevnější je pozice koncovky ‑ě(e) v platnosti příslovečného určení než pozice koncovky ‑u ve funkci předmětu; ta může být užívána méně právě vlivem vyšší frekvence výskytu některých podstatných jmen ve funkci příslovečného určení, např. častěji bylo v ČNK zachyceno spojení o autě než o autu.
3. Slova přejatá a abstrakta mají převážně koncovku ‑u, např. o bendžu (i banju), v depu, v chladnu, v mokru, po právu, v šeru, v temnu, v tempu, v tichu, ve vedru.
4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda ‑ě(e), či ‑u), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. V Čechách je běžnější zakončení ‑u, na Moravě zakončení ‑ě(e), srov. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č.

Příklady užití koncovek ‑ě(e) nebo ‑u

Jména zakončená na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko

U jmen končících na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko je zakončení ‑u, protože zakončení ‑ě(e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. v Kongu, o mangu; o blahu, ve jhu; v Jerichu, v uchu, v suchu; v jablku, v oku, v hnízdečku, v městečku. Koncovky ‑e vedle ‑u se užívá u slov mléko → o mléku / v mléce, břicho → na břiše / na břichu (méně často), roucho → na rouchu / v rouše.

Jména zakončená na ‑lo

U jmen končících na ‑lo je častěji koncovka ‑e, např. na čele, na kole, v křesle, na másle, v pekle, na skle, ve světle, na těle, ale o zlu, v kouzlu. Nejpočetnější skupinu tvoří jména na ‑dlo, která mají k dispozici v 6. p. j. č. obě koncovky, tj. ‑e/‑u. Výrazně však v úzu převažuje užití koncovky ‑e, a to i v objektovém významu, např. o divadle, o vozidle bylo v ČNK zachyceno častěji než o divadlu, o vozidlu. Další příklady: po jídle, v letadle, po mýdle, v prádle, na prostěradle, v rozpouštědle, na sádle, na sedadle, v sedle, v umyvadle, v zrcadle.

Jména zakončená na ‑vo

U jmen končících na ‑vo je častěji koncovka ‑u. Nejpočetnější skupinu představují jména na ‑stvo/‑ctvo, ‑ivo, např. na ministerstvu, v mužstvu, o panstvu, v potomstvu; v dělnictvu, v letectvu, o ptactvu, o zvířectvu; v barvivu, v pletivu, na topivu. Dvojí možné zakončení (tj. ‑ě/‑u) uvádí SSJČ např. u slov dřevo → ve dřevě / na dřevu, pivo → na pivu / v pivě, Sarajevo → v Sarajevu / v Sarajevě, slovo → po slově / po slovu, střevo → ve střevě / na střevu (na prvním místě je zapsána podoba, která byla v ČNK zachycena častěji).

Jména zakončená na ‑ro, ‑so, ‑to

U většiny jmen končících na ‑ro, ‑so, ‑to můžeme užít obě koncovky; často však bývá jedna z koncovek frekventovanější, což závisí na faktorech uvedených v bodě 2, např. v jádru / v jádře, na jaře / o jaru, v jezeře / v jezeru, v pouzdře / v pouzdru, o stříbře / o stříbru, ale jen v metru, v jitru, v Sapporu; na lase / po lasu, v mase / v masu, o slovese / ve slovesu; v autě / o autu, na kontě / o kontu, na kopytě / na kopytu, v korytě / v korytu, v létě / po létu, ve městě / o městu, v těstě / v těstu, ve zlatě / o zlatu, ale jen např. na blátě.

Jména zakončená na ‑no

U většiny jmen končících na ‑no můžeme užít obě koncovky; často však bývá jedna z koncovek frekventovanější, což závisí na faktorech uvedených v bodě 2, např. v bahně / v bahnu, v hejnu / v hejně, ve jménu / ve jméně, v kasinu / v kasině, v kině / v kinu, na laně / na lanu, v okně / o oknu, na pianu / na pianě, na plátně / na plátnu, po ráhně / na ráhnu, v rounu / v rouně, v seně / o senu, na stehně / na stehnu, ve vápně / o vápnu, o věnu / o věně, ve víně / o vínu, v zájmenu / v zájmeně, ale zpravidla jen v budoucnu, na dně, v nekonečnu, po ránu, ve vzduchoprázdnu.

Mezi podstatnými jmény na ‑no tvoří zvláštní skupinu jména, která se tradičně řadí k typu „břímě“ (jde o původní n‑kmeny střední, jejichž slovní základ byl rozšířen o ‑en‑ → břemeno). V 6. p. j. č. mohou mít tato jména zakončení ‑i (podle vzoru „moře“) nebo ‑u/‑ě (podle vzoru „město“), např. břemenu/břemeni/břemeně, písmenu/písmeni/písmeně, plemeni/plemenu/plemeně, rameni/ramenu/rameně, semeni/semenu/semeně, temeni/temenu/temeně, vemeni/vemenu/vemeně.