Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠ bratře, ministr –⁠ ministře, mistr –⁠ mistře, setr –⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠ inženýre, doktor –⁠ doktore, manažer –⁠ manažere, netopýr –⁠ netopýre, kocour –⁠ kocoure, vezír –⁠ vezíre, upír –⁠ upíre.

Podstatná jména andělmanžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůhčlověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠ otče, lovec –⁠ lovče, blbec –⁠ blbče, horolezec –⁠ horolezče, znalec –⁠ znalče, chlapec –⁠ chlapče, nadšenec –⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.