Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Tvoření českých souhlásek

V češtině rozlišujeme 31 různých souhlásek (konsonantů). Základní artikulační vlastností souhlásek je, že se výdechovému proudu vzduchu postaví do cesty překážka. České souhlásky lze charakterizovat pomocí těchto kritérií: místo a způsob tvoření, postavení měkkého patra a znělost.

Místem tvoření souhlásek se rozumí ta část artikulačního ústrojí, kde v mluvidlech dochází k zúžení nebo k uzavření cesty výdechovému proudu vzduchu. Podle toho, kde je překážka vytvořena, se české souhlásky dělí do sedmi různých kategorií: obouretné (bilabiální; m, p, b); retozubné (labiodentální; v, f, retozubné m); přední dásňové (zubodásňové neboli alveolární přední; n, t, d, c, dz, s, z, r, l, ř, neznělé ř); zadní dásňové (alveolární zadní; č, dž, š, ž); tvrdopatrové (předopatrové neboli palatální; ň, ť, ď, j); měkkopatrové (zadopatrové neboli velární; k, g, ch, znělé ch, měkkopatrové n) a souhláska hrtanová (hlasivková neboli laryngální; h).

Způsob tvoření souhlásek znamená, jaký typ překážky je vzduchovému proudu do cesty kladen, tj. jak těsné je sevření mluvidel, případně jak prudce se utvořená překážka následně ruší. Rozlišujeme zde tři základní typy: souhlásky závěrové, polozávěrové a úžinové.

Souhlásky závěrové (okluzivy) jsou charakteristické vytvořením úplné překážky pomocí artikulačních orgánů (jazyka nebo rtů), která je následně uvolněna, což je doprovázeno příslušným akustickým efektem. V češtině se k závěrovým hláskám ústním, které lze rovněž na základě sluchového dojmu nazývat souhlásky ražené neboli explozivy, řadí: p, b, t, d, ť, ď, k, g. Mezi závěrové hlásky nosní (nazální), u nichž se sice v dutině ústní vytvoří úplný závěr, avšak zároveň vzduch uniká uvolněným průchodem do dutiny nosní, patří m, retozubné m, n, ň, měkkopatrové n.

Souhlásky úžinové (konstriktivy) se tvoří přiblížením příslušných artikulačních orgánů k sobě, nedojde zde však k úplnému uzavření jako u hlásek závěrových. U „klasických“ úžinových českých souhlásek, kterými jsou: f, v, s, z, š, ž, ch, znělé ch, h a které lze na základě sluchového dojmu označit také jako souhlásky třené neboli frikativy, vytváří výdechový proud procházející vzniklou úžinou charakteristický třecí šum. Dále rozlišujeme ještě další, specifické varianty úžinového tvoření. Jsou to souhlásky kmitavé (vibranty; špička jazyka kmitá): r, ř, neznělé ř; souhláska boková (laterála či laterální aproximanta; úžina nevzniká ve středu obvyklé dechové cesty, ale po jejích bocích, přičemž je střed uzavřen): l; souhláska klouzavá (polosamohláska či aproximanta; tvoření této souhlásky je velmi podobné artikulaci samohlásek, úžina je relativně široká): j.

Souhlásky polozávěrové (semiokluzivy, na základě sluchového dojmu souhlásky polotřené neboli afrikáty) jsou artikulačně podobné jak souhláskám závěrovým, tak úžinovým. Krátké uzavření se nezruší náhle, ale plynule přejde v úžinu. Takto se v češtině tvoří: c, č, dz, dž.

Dále můžeme souhlásky rozčlenit podle postavení měkkého patra. Pokud je spuštěno dolů, a výdechový proud tak může procházet dutinou ústní i nosní, hovoříme o souhláskách nosových (nazálních). Těmi jsou v češtině: m, retozubné m, n, ň, měkkopatrové n. Při správném tvoření všech ostatních souhlásek proudí vzduch pouze skrz ústa (měkké patro je zvednuto a vytváří tzv. patrohltanový závěr), tyto souhlásky se proto nazývají ústní (orální). Nosovost je jediným příznakem pro odlišení některých dvojic hlásek, např. b – m, d – n, ď – ň.

Výraznou charakteristikou českých souhlásek je znělost. Pokud při artikulaci kmitají hlasivky, vzniká tzv. základní tón, který je nedílnou součástí jak samohlásek, tak znělých souhlásek (b, d, ď, g, v, z, ž, znělé ch, h, ř, dz, dž; j, l, r, m, retozubné m, n, ň, měkkopatrové n). Při tvoření souhlásek neznělých (p, f, t, ť, s, š, k, ch, c, č, neznělé ř) naopak hlasivky v pohybu nejsou a tón nevzniká. V rámci znělé skupiny rozlišujeme ještě tzv. znělé párové souhlásky, které spolu se svými neznělými protějšky tvoří dvojice lišící se pouze znělostí (místo i způsob artikulace jsou až na výjimky stejné). V češtině nacházíme tyto páry souhlásek: p – b, t – d, ť – ď, k – g, f – v, s – z, š – ž, ch – h (případně ch znělé ch), neznělé ř – ř, c – dz, č – dž. Ostatní znělé souhlásky (j, l, r, m, retozubné m, n, ň, měkkopatrové n) své neznělé protějšky nemají, a nazývají se proto jedinečné (nepárové, jinak též sonorní).