Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Tvoření českých samohlásek

Inventář českých samohlásek (vokálů) je v češtině ve srovnání s jinými jazyky poměrně malý. Ve spisovné řeči rozlišujeme samohlásky jednoduché (monoftongy) i, í, e, é, a, á, o, ó, u, ú a dvojhlásky (diftongy) ou, eu, au. Hlásky ó, eu, au se vyskytují ve slovech cizího původu (móda, euro, auto), ve vlastních jménech (Róza, Eulálie, Klaus), případně v citoslovečných výrazech (mňau) apod. Je důležité si uvědomit, že existují případy, kdy stejnou samohlásku mohou v grafice označovat různá písmena, např. e/ě, i/y, í/ý, ú/ů, viz Vztah zvukové a grafické stránky jazyka.

Samohlásky jsou zvuky tónového charakteru, jejichž základní kvalitu určuje především postavení jazyka v rámci ústní dutiny společně s tvarem retní štěrbiny. Podobně jako ve většině ostatních jazyků se v češtině všechny samohlásky standardně vyslovují za účasti kmitání hlasivek, jde tedy o hlásky znělé. Podle posunu jazyka ve směru horizontálním (vodorovném) rozlišujeme samohlásky přední (í, i, é, e), střední (a, á) a zadní (o, ó, u, ú). U zadních samohlásek jsou rty zaokrouhlené, ostatní vyslovujeme bez zaokrouhlení. Na základě vertikální (svislé) polohy jazyka se samohlásky dělí na vysoké (í, i, ú, u), středové (é, e, ó, o) a nízké (á, a).

Z hlediska kvantity (délky) rozlišujeme v češtině dva základní typy samohlásek: krátké i, e, a, o, u a dlouhé í, é, á, ó, ú, mezi něž spadají i dvojhlásky. Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami stejné kvality může mít zásadní vliv na význam slova, např. vila víla, peče péče, pas pás, lože lóže, kul kůl. U přejatých slov samohlásková délka někdy kolísá, viz Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen.

Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami spočívá především v délce jejich trvání, avšak zejména dvojice í se liší i v kvalitě (oproti krátkému je dlouhé í zavřenější, tj. jazyk se více blíží paterní klenbě a čelisti svírají menší úhel). Tato odlišnost v kombinaci s oblastními výslovnostními rozdíly v zavřenosti/otevřenosti je některými posluchači citlivě vnímána, avšak mylně interpretována jako rozlišování tvrdého y, ý od měkkého i, í (k tomu viz Vztah zvukové a grafické stránky jazykaZ historie českého pravopisu).