Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Morfematika

Základní pojmy

Úroveň morfů

V tzv. rovinném neboli úrovňovém přístupu k jazyku se tradičně vyděluje a) rovina zvuková (rovina hlásek a fonémů), b) rovina stavebních prvků, z nichž se skládají slova (tj. rovina kořenů, přípon, předpon atp.), c) rovina slov nebo slovních tvarů, d) rovina vět a e) rovina textu. Počítá se s tím, že prvky roviny nižší fungují jako stavební kameny pro prvky roviny vyšší. Zájmu jazykovědné disciplíny označované jako morfematika nebo morfemika odpovídá b) rovina stavebních prvků slov, tj. rovina kořenů, přípon, předpon atd. Stejně jako je většina vět, tj. jednotek vyšší úrovně, složena z několika jednotek úrovně nižší, tj. ze slov, je i většina slov, tentokrát jakožto jednotek vyšší úrovně, složena z určitých stavebních jednotek úrovně nižší.

Tyto jednotky příslušné nižší úrovně, fungující jako stavební kameny slov, se nazývají morfy. Morfy jsou nejmenší, dále nečlenitelné jazykové formy, které nesou určitý lexikální nebo gramatický význam (příp. mají určitou funkci) a které se opakují minimálně ve dvou slovech nebo slovních tvarech. (Hlásky či fonémy jakožto jednotky nižší úrovně, z nichž se skládají morfy, mají už jen formu, nikoli svůj vlastní význam.)

Hranice mezi dvěma morfy, které jsou součástí téhož slova, se označuje jako morfematický šev (značíme jej dále spojovníkem: u-vid-ě-l-a).

Pojem morfému

Jelikož v jazycích existují morfy, které sice nejsou zcela totožné, ale mají zároveň nápadně podobnou formální stavbu a totožný lexikální nebo gramatický význam, zavádí se do popisu jazykové roviny kořenů, předpon a přípon pojem morfém. Morfém je jednotka abstraktní – jde o množinu morfů stejného druhu, které mají stejný lexikální nebo gramatický význam (příp. stejnou funkci) a které jsou si zároveň svou formální stavbou (zvukově/graficky) nápadně podobné. Morfém je tedy abstraktní jednotka, definovaná na základě významu; lexikální nebo gramatický význam této jednotky je ovšem v konkrétních slovech nebo slovních tvarech realizován prostřednictvím více různých, ale jen drobně odlišných forem. Říká se pak, že morfém je realizován prostřednictvím jednoho ze svých morfů.

Kořenový morfém s lexikálním významem ‚větší vodní tok‘ je např. v různých slovech, v nichž se vyskytuje, realizován formálně si navzájem podobnými morfy ek- (řek-a), ec- (řec-e), řeč- (řeč-išt-ě), íč- (po-říč); kořenový morfém s významem ‚prudkým pohybem uvést do pohybu (letu) vzduchem v urč. směru‘ je ve slovech, v nichž se vyskytuje, realizován formálně si navzájem podobnými morfy -hoď- (hod-i-l-i, tj. [hoď-i-l-i]), -hod- (hod-u, např. koulí), -hot- (hod-0, tj. [hot]), -hoz- (vy-hoz-en-ý), -ház- (ház-e-t), -haz- (do-haz-ova-t) a -hůz- (před-hůz-k-a, tj. ‚výčitka, výtka‘). Morfém EK- s prvním uvedeným významem je tedy množinou morfů {ek-, ec-, eč-, íč-}, morfém -HOĎ- s druhým uvedeným významem je množinou morfů {-hoď-, -hod-, -hot-, -hoz-, -ház-, -haz-, -hůz-}. Morfy patřící do takové množiny (která tvoří jeden morfém) se označují jako varianty daného morfému nebo jako alomorfy.

V češtině je běžné, že jeden morfém je (v závislosti na kontextu, tj. na slovním tvaru, jehož je právě součástí) realizován větším počtem různých alomorfů. Jeden kořenový morfém může mít v češtině až devět možných realizací, srov. např. morfém -PŘ- s invariantním (neproměnným) významem ‚podpěra, odpor‘, který je realizován touto množinou (alo)morfů: {1. -př- (o--í-t), 2. -pír- (o-pír-a-t), 3. -por- (pod-por-ova-t), 4. -poř- (pod-poř-i-t), 5. -pěr- (o-pěr-n-ý, pod-pěr-k-a), 6. -půr- (pod-půr-n-ý, od-půr-c-e), 7. -pour- (vz-pour-a), 8. -pur- (vz-pur-n-ý), 9. -peř- (sou-peř-i)}. Existují však samozřejmě i morfémy, které jsou ve všech kontextech realizovány jen jediným morfem (daný morfém je pak tvořen jednoprvkovou množinou morfů); např. kořenový morfém -VČEL- s významem ‚společenský hmyz chovaný pro med‘ je vždy realizován pouze prostřednictvím morfu -včel- (srov. včel-a, včel-k-a, včel-ič-k-a, včel-ař-i, včel-ař-sk-ému, včel-ař-i-t, včel-o-mor-k-a, včel atp.).

Abychom určitou množinu morfů mohli uznat za realizaci téhož morfému, měly by tyto morfy – jak bylo řečeno výše – splňovat kritérium vzájemné formální podobnosti. Jako realizace téhož morfému se však obvykle hodnotí i tzv. morfy supletivní, tj. morfy, které jsou sice formálně výrazně odlišné, ale evidentně mají tentýž lexikální význam – srov. např. realizaci morfému LOVĚK- prostřednictvím supletivních morfů lověk- (j. č.) × -lid- (mn. č.).

Typy morfů a morfémů

Existují různé typy morf(ém)ů, které se obvykle vyčleňují na základě dvou kritérií:

  1. Centrálním typem morf(ém)u je kořenový morf(ém), který nese hlavní lexikální význam celého slova nebo slovního tvaru. Vzhledem k tomu, kterou pozici ve slově nebo slovním tvaru zaujímá morf(ém) vůči kořenovému morf(ém)u, dělíme morf(ém)y na předpony (prefixy), které ve slově nebo slovním tvaru stojí před kořenem, a na přípony (sufixy), jichž rozeznáváme několik podtypů a které ve slově nebo slovním tvaru stojí za kořenem. Předpony (prefixy) a přípony (sufixy) se někdy souhrnně označují jako afixy. Kromě těchto dvou základních typů existují ještě tzv. postfixy, které mohou být u určitých typů slov nebo slovních tvarů připojeny na jejich tzv. absolutní konec, tj. ještě za pádovou, rodovou nebo osobní koncovku (viz bod 2.5).
  2. Vzhledem k tomu, jaký typ významu morfém ve slově nebo slovním tvaru vyjadřuje, dělíme dále předpony (prefixy) a určité podtypy přípon (sufixů) na tzv. slovotvorné předpony a přípony, které dourčují (obměňují, specifikují, modifikují) hlavní lexikální význam slova nebo slovního tvaru, který je nesen kořenovým morf(ém)em, a na tzv. tvarotvorné předpony a přípony, které u ohebných slovních druhů vyjadřují gramatické významy (gramatické kategorie) daného slova nebo slovního tvaru, jehož jsou součástí. Tvarotvorné přípony dělíme na přípony nefinální (přípona příčestí činného a trpného, přípona přechodníku přítomného a minulého, přípona tvaru rozkazovacího způsobu) a na přípony finální (osobní, rodové, infinitivní a pádové koncovky). Jako specifický typ slovotvorné přípony se někdy chápe i tzv. postfix. Kromě toho existují ještě morfémy, které nevyjadřují ani gramatické, ani lexikální významy, ale jež vydělujeme na základě jejich čistě konstrukční funkce – jde jednak o kmenotvorné přípony, jednak o tzv. interfixy.

Vyčleňují se tedy tyto typy morf(ém)ů (od začátku slova nebo slovního tvaru směrem k jeho konci):

  

Morf(ém)y

  • předpony
    • tvarotvorné
    • slovotvorné
  • kořenové morf(ém)y
  • přípony
    • kmenotvorné
    • slovotvorné
    • tvarotvorné
      • nefinální
        • přípona příčestí činného
        • přípona příčestí trpného
        • přípona přechodníku přítomného
        • přípona přechodníku minulého
        • přípona tvaru rozkazovacího způsobu
      • finální
        • osobní koncovka
        • rodová koncovka
        • infinitivní koncovka
        • pádová koncovka
  • postfixy
  • interfixy

Nulový morf a morfém – morfologická nula

Kmenotvorné a tvarotvorné přípony (kromě přípony příčestí činného a trpného a infinitivní koncovky) mohou být realizovány tzv. nulovým morfem (morfologickou nulou; značka -0-).

Co to znamená, když se řekne, že „daný morfém (např. kmenotvorná přípona nebo pádová koncovka) je realizován nulovým morfem“, lze nejlépe přiblížit tak, že si všechny typy morfémů, z nichž se daný typ slova nebo slovního tvaru nutně skládá, představíme jako jakési funkční pozice neboli jako zatím neobsazené, prázdné „chlívečky“ (☐). Například slovesný tvar pro činný rod oznamovacího způsobu přítomného času se v češtině nutně musí skládat minimálně z těchto typů morfémů, tj. z těchto funkčních pozic neboli dosud neobsazených, prázdných „chlívečků“:

kořenový morfém (KM) – kmenotvorná přípona (KP) – osobní koncovka (OK)

KM – ☐KP – ☐OK

Při vzniku konkrétních slovesných tvarů (např. nes-e-š, nes-e-me, nes-e-te × nes-e-) jsou tyto funkční pozice obsazovány příslušnými morfy (které vyjadřují lexikální a gramatické významy, jež chceme slovem nebo slovním tvarem vyjádřit). Poslední funkční pozice pro osobní koncovku je obsazována nebo zaplňována jednak pozitivními, fyzicky (zvukově/graficky) rozpoznatelnými morfy (např. osobními koncovkami , -me, -te), jednak však (ve 3. os. j. č.) zůstává prázdná, tj.:

KM – KP – OK
nes  –  e  –  š
nes  –  e  –  me
nes  –  e  –  te
nes  –  e  –  0

O neobsazené funkční pozici, do níž nebyl dosazen žádný pozitivní morf, se říká, že morfém v dané funkční pozici je realizován nulovým morfem. Neznamená to vlastně nic jiného, než že tato funkční pozice, která v daném tvaru zůstává stále nutně přítomná, zůstala prázdná. (Ne)přítomnost funkční pozice v určitém slovním tvaru je dána systémovými vztahy k existujícím analogickým tvarům. Že je v daném slovním tvaru (např. on nes-e-☐) přítomna prázdná funkční pozice, lze poznat nejlépe podle toho, že tvary s blízce podobným gramatickým významem (nes-e-š, nes-e-me, nes-e-te) obsahují oproti našemu výchozímu tvaru jisté segmenty (tj. morfy , -me, -te) navíc. Každý takový segment musí samozřejmě obsazovat určitou funkční pozici. Je-li taková funkční pozice – jak na to ukazují právě uvedené segmenty – přítomna ve tvarech 2. os. j. č. a ve tvarech 1. a 2. os. mn. č., je nutné ji předpokládat i v našem výchozím tvaru pro 3. os. j. č. (podle ty nes-e-š, my nes-e-me atp. předpokládáme on nes-e-). Jestliže v tomto tvaru není přítomný žádný pozitivní segment, neznamená to tedy, že by ve 3. os. j. č. sledovaná funkční pozice pro osobní koncovku chyběla, ale jen to, že není obsazena – jinými slovy: daný morfém pro osobní koncovku je realizován prostřednictvím nulového morfu.

Velmi důležité je, že nepřítomnost jakéhokoli pozitivního morfu v určité funkční pozici (tj. realizace morfému nulovým morfem) může být významotvorná. V kontrastu s funkčními pozicemi obsazenými nejrůznějšími pozitivními morfy je totiž významotvorné i to, že určitá funkční pozice zůstala prázdná, srov. nes-e-š, nes-e-me, nes-e-te (funkční pozice pro osobní koncovku je obsazena pozitivními morfy, které vyjadřují mj. osobu a číslo) × nes-e-0 (funkční pozice pro osobní koncovku je neobsazena, osoba a číslo jsou přesto vyjádřeny, a to díky kontrastu s výše uvedenými tvary tím, že daná funkční pozice zůstala prázdná).

Předpony (prefixy)

Jako předpony (prefixy) se souhrnně označují morf(ém)y, které v rámci slova nebo slovního tvaru stojí před kořenem a obměňují jeho lexikální význam. Rozeznáváme následující typy a podtypy předpon.

Slovotvorné předpony

Slovotvorné předpony se vyskytují ve struktuře slova před kořenovým morf(ém)em a slouží k obměně (dourčení, specifikaci, modifikaci) hlavního lexikálního významu konkrétních slov, který nese kořenový morf(ém) (v některých případech rozšířený dalšími slovotvornými předponami nebo příponami, srov. vy-skoč-i-t > po-vy-skoč-i-t; po-klon-k-ova-t > vy-po-klon-k-ova-t). Předpony bývají (na rozdíl od přípon) velmi dobře identifikovatelné, běžně se vyskytují jak u sloves, tak u podstatných a přídavných jmen, srov. např. vy-skoč-i-t, do-děl-a-t, na-sad-i-t, roz-děl-a-t, při-tisk-nou-t, nad-let-ě-t, pře-prac-ova-t atp.; pra-děd-a, pa-kobyl-k-a, pře-mír-a, roz-cest-í, do-zvuk-0 atp.

Tvarotvorné předpony

Kromě mnohem obvyklejších slovotvorných předpon existují v češtině i předpony tvarotvorné. Jde o tvarotvorný předponový morfém PO-, který může být realizován prostřednictvím dvou (alo)morfů: po-, nebo pů-. Tyto předpony se spojují pouze s tvary oznamovacího způsobu přítomného času vybraných nedokonavých sloves, obzvláště sloves s významem jednosměrného pohybu. Přidáním morfému po- se však nijak nepřispívá k obměně původních lexikálních významů sloves, k nimž byly připojeny (jako je tomu u předpon slovotvorných), ale jen ke změně jejich určitých gramatických kategorií, které tvary bez předpony vyjadřovaly – konkrétně ke změně kategorie slovesného času (po-jed-e-š, po-let-í-m, po-nes-0-u, po-kvet-e-0, -jd-e-me).

Kořenové morfy a morfémy

Kořenový morf(ém) (radix) je centrálním morf(ém)em slova. Nese jeho hlavní lexikální význam, který může být dourčován, specifikován slovotvornými předponami a příponami; z levé strany se k němu připojují předpony a z pravé strany přípony. Kořenů je jakožto morf(ém)ů lexikálních – na rozdíl např. od tvarotvorných přípon – potenciálně neomezené množství. V češtině je běžné, že jeden kořenový morfém s týmž základním významem je v různých slovech nebo slovních tvarech realizován různými (alo)morfy (viz bod 1.2, příklad s morfémem -PŘ-).

Přípony (sufixy)

Jako přípony (sufixy) se souhrnně označují morf(ém)y, které v rámci slova nebo slovního tvaru stojí za kořenem. Rozeznáváme následující typy a podtypy přípon.

Kmenotvorné přípony

Kmenotvorné přípony se vyskytují ve všech slovesných tvarech a u podstatných jmen u typu kuře (srov. kuř-0-e, kuř-et-e, kuř-et-i, kuř-at-a, kuř-at-0). Jejich funkce je konstrukční – úkolem kmenotvorných přípon je spojovat kořenový morfém (rozšířený případně slovotvornou předponou nebo příponou) s tvarotvornými příponami, které vyjadřují jeho gramatické významy (kategorie). Někdy se kmenotvorná přípona označuje též jako téma.

Podle podoby kmenotvorných přípon se slovesa klasifikují do tzv. prézentních slovesných tříd (na základě podoby kmenotvorné přípony ve 3. os. j. č. oznamovacího způsobu přítomného času a činného rodu) nebo tzv. infinitivních slovesných tříd (na základě podoby kmenotvorné přípony v příčestí činném), a to takto:

Prézentní slovesné třídy:

  • 1. třída -e- (on nes-e-0, ber-e-0, maž-e-0, peč-e-0, tř-e-0 (u-mř-e-0))
  • 2. třída -ne- (on tisk-ne-0, mi-ne-0, za-č-ne-0), výjimečně též -me- (vy-j-me-0)
  • 3. třída -(u)je- (on kry-je-0, kup-uje-0)
  • 4. třída -í- (pros-í-0, trp-í-0, sáz-í-0)
  • 5. třída -á- (děl-á-0)

Infinitivní slovesné třídy:

  • 1. třída -0- (nes-0-l-0, pek-0-l-0, kry-0-l-0)
  • 2. třída -nu- (nespis. tisk-nu-l-0, spis. tisk-0-l-0, cink-nu-l-0, mi-nu-l-0)
  • 3. třída -e-/-ě- (sáz-e-l-0, tř-e-l-0 (u-mř-e-l-0), trp-ě-l-0)
  • 4. třída -i- (pros-i-l-0)
  • 5. třída -a- (br-a-l-0, maz-a-l-0, děl-a-l-0)
  • 6. třída -ova- (kup-ova-l-0)

Slovotvorné přípony

Slovotvorné přípony se podílejí na lexikálním významu celého slova nebo slovního tvaru, jehož jsou součástí, a to tím, že jej obměňují nebo i podstatněji mění, srov. např. zdrobňující slovotvornou příponu -k-: loď-0 (‚velké plavidlo‘) > loď-k-a (‚plavidlo, ale malé‘). Dále srov. např. č(0) (nah-áč-0, květ-in-áč-0, plech-áč-0), k(0) (žold-ák-0, dud-ák-0, vandr-ák-0), -an(0) (Morav-an-k-a, Praž-an), rn(a) (ček-árn-a, kuř-árn-a, suš-árn-a), -ař(0)/-ář(0) (včel--0, housl--0, pek--0, rost-l-in-ář-0), -as(0) (chuď-as-0, kruť-as-0), -b(a) (vaz-b-a, hon-b-a, hrad-b-a), -c(e) (soud-c-e, o-brán-c-e), (0) (hol-i-č-0, vy-naš-e-č-0, sp-á-č-0), -dl(o) (div-a-dl-o, běl-i-dl-o).

Tvarotvorné přípony

Tvarotvorné přípony slouží k vyjádření gramatických významů (kategorií) slov, v nichž se vyskytují. Rozlišujeme následující typy tvarotvorných přípon.

1. Nefinální tvarotvorné přípony

Nefinální tvarotvorné přípony jsou přípony, za nimiž se v rámci slova nutně vyskytuje ještě další tvarotvorná, tzv. finální přípona neboli koncovka. V češtině se vyděluje nefinální tvarotvorná přípona a) příčestí činného (minulého), b) příčestí trpného, c) přechodníku přítomného, d) přechodníku minulého a e) přípona tvaru rozkazovacího způsobu.

a) Tvarotvorná přípona nefinální – přípona příčestí činného

Vyskytuje se jen ve tvarech příčestí činného, lze ji velmi snadno identifikovat – má jedinou možnou podobu -l- (při-nes-0-l-i, hod-i-l-a, u-děl-a-l-0 atp.).

b) Tvarotvorné přípony nefinální – přípony příčestí trpného

Přípona příčestí trpného může být realizována buď dvojicí morfů -n--en-/-ěn-, nebo morfem -t- (srov. u-děl-á-n-0, trp-ě-n-o, vy-sáz-e-n-y, nes-0-en-i, u-proš-0-en-y, vy-tišt-ěn-a; při-kry-0-t-a, za-č-a-t-y, za-bi-0-t-0 atp.).

c) Tvarotvorné přípony nefinální – přípony přechodníku přítomného

Tvarotvorná přípona nefinální – přípona přechodníku přítomného může být realizována nulovým morfem nebo morfy -ouc-c-. Nulový morf -0- se uplatňuje v j. č. muž. rodu u všech typů sloves, morfy -ouc-c- pak – v závislosti na jednotlivých typech sloves – ve všech zbývajících tvarech, tj. v j. č. žen. a stř. rodu a v mn. č. (srov. ber-0-0-a, ber-0-ouc-0, ber-0-ouc-e; nes-0-0-a, nes-0-ouc-0, nes-0-ouc-e; tisk-n-0-a, tisk-n-ouc-0, tisk-n-ouc-e; děl-aj-0-e, děl-aj-íc-0, děl-aj-íc-e; kup-uj-0-e, kup-uj-íc-0, kup-uj-íc-e).

d) Tvarotvorné přípony nefinální – přípony přechodníku minulého

Tvarotvorná přípona nefinální – přípona přechodníku minulého může být realizována morfem -v-, morfem -0-, morfem -vš- nebo morfem -š-. Morfy -v--vš- se uplatňují u sloves, jejichž kmen končí na samohlásku (tj. mají tzv. otevřený kmen); morfy -0--š- se uplatňují u sloves, jejichž kmen končí na souhlásku (tj. mají tzv. zavřený kmen). Z toho se morfy -v--0- uplatňují v j. č. muž. rodu a morfy -vš--š- ve všech zbývajících tvarech – v j. č. žen. a stř. rodu a v mn. č. (srov. u-děl-a-v-0, u-děl-a--i, u-děl-a--e; po-pros-i-v-0, po-pros-i--i, po-pros-i--e × při-nes-0-0-0, při-nes-0-š-i, při-nes-0-š-e).

e) Tvarotvorné přípony nefinální – přípony tvaru rozkazovacího způsobu (imperativní morf(ém))

Tzv. imperativní morf(ém) se vyskytuje v každém tvaru rozkazovacího způsobu mezi kmenotvornou příponou a osobní koncovkou, může být realizován morfy -i-, -ě-/-e- nebo -0- (srov. tř-0-i-0, tř-0-e-me, tř-0-e-te; tisk-n-i-0, tisk-n-ě-me, tisk-n-ě-te; za-č-n-i-0, za-č-n-ě-me, za-č-n-ě-te; analogicky pak u všech ostatních typů: kup-uj-0-0, kup-uj-0-me, kup-uj-0-te, děl-ej-0-0, děl-ej-0-me, děl-ej-0-te).

2. Finální tvarotvorné přípony – koncovky

Finální tvarotvorné přípony neboli koncovky jsou morf(ém)y, které se vyskytují na konci slova jako jeho poslední morf(ém). Po finální tvarotvorné příponě neboli koncovce se v rámci slova nebo slovního tvaru (na jeho tzv. absolutním konci) může vyskytnout už jedině postfix (srov. bod 2.5). Rozlišujeme následující typy koncovek.

a) Tvarotvorné přípony finální – osobní koncovky

Osobní koncovky se vyskytují u slovesných tvarů pro činný rod oznamovacího způsobu přítomného času. U nedokonavých sloves mají tyto tvary význam přítomného času, u dokonavých sloves však význam času budoucího (srov. nes-0-u, nes-e-š, nes-e-0, nes-e-me, nes-e-te, nes-0-ou; děl-á-m, děl-á-š, děl-á-0, děl-á-me, děl-á-te, děl-aj-í; pros-í-m, pros-í-š, pros-í-0, pros-í-me, pros-í-te, pros-0-í). Dále se vyskytují ve tvarech pro rozkazovací způsob (srov. tisk-n-i-0, tisk-n-ě-me, tisk-n-ě-te; děl-ej-0-0, děl-ej-0-me, děl-ej-0-te).

b) Tvarotvorné přípony finální – rodové koncovky

Rodové koncovky se vyskytují ve tvarech příčestí činného a trpného (srov. děl-a-l-0, děl-a-l-a, děl-a-l-o, kup-ova-l-i, kup-ova-l-y, kup-ova-l-a; děl-á-n-0, děl-á-n-a, děl-á-n-o, kup-ová-n-i, ku-po-ová-n-y, kup-ová-n-a) a u obou přechodníků – přítomného a minulého (srov. ber-0-0-a, ber-0-ouc-0, ber-0-ouc-e, nes-0-0-a, nes-0-ouc-0, nes-0-ouc-e, tisk-n-0-a, tisk-n-ouc-0, tisk-n-ouc-e, děl-aj-0-e, děl-aj-íc-0, děl-aj-íc-e, kup-uj-0-e, kup-uj-íc-0, kup-uj-íc-e; u-děl-a-v-0, u-děl-a-vš-i, u-děl-a-vš-e, po-pros-i-v-0, po-pros-i-vš-i, po-pros-i-vš-e, při-nes-0-0-0, při-nes-0-š-i, při-nes-0-š-e).

c) Tvarotvorné přípony finální – infinitivní koncovky

Morfém pro infinitivní koncovku může být v češtině realizován dvěma způsoby – pomocí morfu -t (zastarale též -ti; srov. děl-a-t, pros-i-t, tisk-nou-t × vid-ě-ti) nebo -i (srov. péc-0-i, moc-0-i atp.).

d) Tvarotvorné přípony finální – pádové koncovky

Vyskytují se na konci všech výrazů, které patří ke slovním druhům, jež se skloňují. Najdeme je tedy u podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek (srov. např. pán-0, muž-i, sluh-ovi, soud-c-ům, stroj-em, hrad-y, žen-a, žen-0, žen-ami, růž-í, kost-mi, moř-ích; mlad-ý, star-ého, mal-ému, dlouh-ých, rov-n-ými atp., jar-n-í, jar-n-ího, jar-n-ími atp., otc-ův-0, otc-ov-a, tet-in-ými, tet-in-ě).

Postfixy

Postfix je specifickým druhem slovotvorné přípony, která se klade na samotný, tzv. absolutní konec slova, tj. ještě za jeho poslední morf(ém) – koncovku. Někdy se postfixy také označují jako slovotvorné částice. Při skloňování nebo časování daného slova zůstává postfix na jeho absolutním konci v nezměněné podobě, zatímco slovo se pomocí obměny koncovek ohýbá (srov. t-o-ho-hle, t-o-mu-hle; věř-í-m-ť, věř-í-me-ť, věř-í-te-ť atp.). Jde např. o morfy: -si (c-o-si, jak-ý-si), (c-o-ž, po-jď-0-me-ž), (věř-í-m-ť, slyš-í-m-ť), -koli(v) (c-o-koli(v), č-e-mu-koli(v)), -hle (t-en-hle, t-o-ho-hle), -to (t-a-to, t-é-to, t-ím-to).

Interfixy

Interfix, nazývaný někdy také jako spojovací/kompoziční morf(ém)/samohláska/vokál nebo jako konekt(ém), je morf(ém) s čistě konstrukční (delimitačně-spojující) funkcí, který při slovotvorném postupu skládání slouží ke spojení předního a zadního členu složeniny do nového slova. V češtině je interfix realizován nejčastěji morfem -o- (srov. hlad-o-mor-0, vod-o-vod-0, hol-o-byt-0, hor-o-lez-ec-0, cukr-o-var-y, mrak-o-drap-0 atp.).