Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Česko

Slovo Česko není nové. Patrně nejstarší zachycený doklad pochází z r. 1777: Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko… V tomto dokladu je slova Česko užito jako synonyma ke staršímu Čechy, podobně jako existuje novější Švýcarsko ke staršímu Švýcary, RakouskoRakousy, ŠpanělskoŠpaněly apod. – připomeňme, že posledního názvu užívá ještě K. Čapek v cestopisu Výlet do Španěl.

V průběhu 19. století se Česko objevovalo sice poněkud méně často, zato však již také jako název pro celé české země (tedy pro Čechy, Moravu a českou část historického Slezska), i když z dokladů, které jsou k dispozici v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, nelze vždy spolehlivě rozpoznat, kdy šlo o význam užší, Čechy, a kdy o význam širší, české země. V obou významech zachycuje Česko také SSJČ jako výraz zastaralý, právě s odkazy na autory z doby národního obrození, např. na J. Kollára.

Česko je tedy výraz podstatně starší než název Československo, resp. Československá republika. Nevznikl až mechanickým odtržením první části názvu. Jeho základem je slovo Čech. Od něj bylo odvozeno (etymologicky očekávané) přídavné jméno češský, ale už ve staré době došlo k zjednodušení a ujala se podoba český (pro doklady obou přídavných jmen a komentář k nim viz Elektronický slovník staré češtiny http://vokabular.ujc.cas.cz). Podobu český uvádí pak i základní lexikografické dílo doby národního obrození, Jungmannův Slovník česko-německý (1834–1839). Z hlediska současného jazyka je Česko, odvozené od přídavného jména český, slovo náležité, ústrojně utvořené, funkční a vyhovuje komunikačním potřebám uživatelů češtiny.

Diskusi k názvu Česko otevřel jazykovědec F. Trávníček v r. 1938. Trvala s přestávkami až do konce 20. století za účasti nejen jazykovědců, ale také novinářů, spisovatelů a mnoha význačných osobností veřejného života. Přinesla rozmanité argumenty, názory, postoje i emoce – pro název i proti němu. Je to přirozené, protože jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje uživatelů k nim. Jazyk nežije mimo lidi, ale v nich, a to, jak slovo prožívají, se ukazuje jako důležité.

Dnes můžeme konstatovat, že Česko se plně prosadilo jako jednoslovný geografický název republiky vedle politického dvouslovného názvu Česká republika, a to nejen v běžné komunikaci (například ve sportovních přenosech). Doporučuje ho ČSN EN ISO 3166-1, také SSČ uvádí oba názvy.

Dvojice Česká republika – Česko není (viděno z hlediska názvosloví států) žádnou výjimkou. Pro mnoho států světa existují vedle dvouslovných, popř. i víceslovných plných oficiálních názvů politických také zkrácené oficiální názvy jednoslovné. Užíváme jich mnohdy častěji než názvů dvouslovných, aniž si rozdíl mezi nimi uvědomujeme a aniž nám to vadí, např. Belgie – Belgické království, Brazílie – Brazilská federativní republika, Bulharsko – Bulharská republika, Německo – Spolková republika Německo, Mexiko – Spojené státy mexické atd.