Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Konkurence 1. a 7. p. v přísudku jmenném se sponou

Obecné poučení

Je-li součástí přísudku jmenného se sponou být/bývat jméno přídavné, je vždy v 1. p., např. Naše řeč je bohatá. Haškův román je slavný. Pokud však přídavné jméno rozvíjí přísudkové podstatné jméno v 7. p. (a je tak součástí rozvitého přísudku jmenného se sponou), bude též v 7. p., např. Haškův román je slavným světovým románem. Je-li součástí přísudku jmenného se sponou být/bývat jméno podstatné, může být v 1. nebo 7. p. (viz níže). Při sponovém slovese stát se / stávat se bývá v 7. p. jméno podstatné i přídavné, např. Stal se jejím ideálem. Stal se opatrnějším. První pád přídavného jména je v tomto případě tvarem ustupujícím, srov. Stal se opatrnější.

Rozdíl mezi 1. a 7. p. podstatného jména (které je součástí jmenného přísudku se sponou být/bývat) je v tom, že se 1. p. přisuzuje podmětu příznak trvalý, stálý, kdežto 7. p. příznak platný jen aktuálně (substance v podmětu se něčím stala, je něčím přechodně), zejména se to týká povolání, činnosti, funkce apod., např. On je dobrý učitel (= hodnotíme ho jako dobrého učitele) × Je učitelem (= vystudoval obor anebo vykonává toto povolání). — Neruda byl nejen básník, ale i novinář (= zařazujeme ho, ale také hodnotíme, tj. byl jak dobrý básník, tak novinář; jde o trvalou charakteristiku s hodnocením) × Neruda byl novinářem (= konstatujeme, jaké měl povolání, nehodnotíme, jak ho vykonával).

Užití 1. pádu

Prvního pádu se užívá jen při sponě být (nikoli stát se) a vyjadřuje se jím (a to i ve větách záporných):

  1. zařazení do druhu, třídy, nadřazené skupiny jevů, např. Vlk je šelma psovitá. Rtuť je kov. Drnovský potok není žádná řeka,
  2. trvale platné hodnocení, např. Kniha je dobrý přítel. Jeho rodiče byli dobří lidé. To je/není pravda.

Užití 7. p. je v těchto případech nevhodné a nesprávné (např. značně rozšířené to je/není pravdou místo náležitého to je/není pravda), k tomu srov. bod 1.2c.

Užití 7. pádu

Sedmého pádu se užívá:

  1. k vyjádření toho, čím se podmět zabývá, co dělá (jaké vykonává povolání, jakou má funkci apod.), čím se stal nebo přechodně je, jakou má z hlediska mluvčího aktuálně hodnotu apod., např. Otec je ředitelem pojišťovny. Svatopluk Čech byl redaktorem Květů. Bude bílou nevěstou se závojem,
  2. především v odborném a knižním stylu, např. Reálná čísla jsou pak složkami tohoto vektoru. Vzorce jsou jen formálně jiným zápisem,
  3. také tam, kde by 1. p. nebyl zřetelný (je-li jméno, které je součástí přísudku, na začátku věty, při infinitivním podmětu aj.), např. Velkou výhodou nového postupu je úspora materiálu. První podmínkou úspěchu je vytrvalost. Odpouštět je příkazem lidskosti,
  4. častěji i ve složeném sponově-jmenném přísudku s fázovým (začít/začínat, přestat/přestávat) nebo modálním (mít, moci, muset, smět, chtít) slovesem a infinitivem spony být (příp. stát se), např. Přestal být dobrým pracovníkem. Chtěl by být inženýrem. Chtěla by být brzy letuškou.