Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. p. j. č. koncovku ‑u, část má původní koncovku ‑ě(e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. ‑u/‑ě(e). SSJČ sice u řady slov v 6. p. obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s ‑ě(e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek ‑u a ‑ě(e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. p., viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

Tendence v distribuci koncovek ‑u/‑ě(e)

1. Distribuce koncovek ‑u/‑ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka ‑ě(e). Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku ‑u, např. na hradě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o hradu, v chrámě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o chrámu, v originále –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o originálu, na plotě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o plotu, v potoce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o potoku, na účtě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o účtu, v zákoně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.
2. Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) × při průjezdu kolony městem, na západě × po západu slunce, na východě × po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě × při výkladu) atd.
3. Koncovky ‑ě(e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a (popř. dubletní ‑a/‑u), např. o Benešově, v Kojetíně, ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, na ostrově, ve světě, na venkově, o životě (viz bod 2.1, bod 2.2).
4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda ‑u, či ‑ě), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s ‑ě(e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

Příklady užití koncovek ‑u a ‑ě(e)

Vlastní jména místní zakončená na ‑ov, ‑ín: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na ‑ov a ‑ín je zakončení ‑ě, např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, ve Lvově, v Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku). Jsou‑li užita ve funkci předmětu, je možná i koncovka ‑u, např. psát o Lvovu, o Londýnu.

Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení ‑ě(e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce × (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a, popř. ‑u/‑a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č.).

Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka ‑u, např. v amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, oxidu, ringu, saténu, smyslu.

Jména zakončená na ‑g, ‑h, ‑ch, ‑k, ‑r, ‑d, ‑t, ‑n: typ břeh, člun

U jmen končících na ‑g, ‑h, ‑ch, ‑k, ‑r, ‑d, ‑t, ‑n je většinou zakončení ‑u, protože zakončení ‑ě(e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. v katalogu, na břehu, na svahu, v ořechu, v plechu, v podniku, v balíku, na klavíru, o osudu, o pohledu, po návratu, po startu, ve člunu.

U některých jmen tohoto typu SSJČ i novější ASSČ uvádějí dvojí možné zakončení, a to vedle ‑u též ‑ě(e), např. ve džbánu i džbáně, v papíru i papíře, v protektorátu i protektorátě, v příkladu i příkladě, v románu i románě, v rybníku i rybníce, v senátu i senátě, ve stanu i staně; u všech je častější (podle ČNK) podoba s koncovkou ‑u.

Jména zakončená na ‑s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na ‑s uvádějí SSJČ i novější ASSČ dvojí možné zakončení, a to ‑e vedle ‑u. Zakončení ‑e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v autobuse, časopis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v časopise, ocas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na ocase, okres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v okrese, pas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v rozhlase, souhlas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v souhlase, zápas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na zápase. Naproti tomu zakončení ‑u je běžnější např. u slov: kompas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na kompasu, nadpis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v nadpisu, pas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v předpisu, výkres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na výkresu, úžas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v úžasu.

Jména zakončená na ‑l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na ‑l převládá zakončení ‑u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. ‑e vedle ‑u (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení ‑e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na bále, fotbal –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky ‑u též koncovku ‑i (do této skupiny patří např. hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka ‑u.