Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.

1 Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. pádě jednotného čísla koncovku -u, část jmen má koncovku -a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.

Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru stroj (např. městys, jména zakončená na -l-en, viz 2.4, 2.5).

2 Distribuce koncovek

Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojí s koncovkou -a. Jako předmětná mívají táž podstatná jména koncovku -u. Např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku.

Při rozhodování, kterou z koncovek užít (zda -u či -a), důležitou roli hraje též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Proto Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než jaká odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ).

2.1 Koncovka -u

Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

2.2 Koncovka -a

Koncovky -a se užívá u menšího počtu slov (převážně jde o podstatná jména, jež lze seskupit do určitých významových skupin), např.:

- u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října);

- u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku!);

- u vlastních jmen místních zakončených na -ov-ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ), dále i u některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova);

- u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

2.3 Koncovky -u/-a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

- u některých jmen na -ík (u geometrických termínů na -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka);

- u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru,  Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku);

- u dalších jmen jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

2.4 Jména zakončená na -l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvaroslovným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Podst. jména mužského rodu kolísající mezi měkkým a tvrdým skloňováním).Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky -u i -e (do této skupiny patří např. artikul, burel, cumel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, námel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně -a (popel popelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; např. častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

2.5 Jména na -en: typ řemen

Zvláštním typem jsou některá neživotná podstatná jména rodu mužského na -en, která v důsledku staršího způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „stroj“ i „hrad“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), tzn. mají ve 2. p. j. č. zakončení -e -u, např. hřebene/hřebenu, kamene/kamenu, kmene/kmenu, kořene/kořenu, křemene/křemenu, plamene/plamenu, řemene/řemenu, pramene/pramenu.