Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Uvozovky

Uvozovky používáme k vyznačení přímé řeči i doslovných citátů, přesných názvů (např. knih, skladeb, článků, časopisů, spolků – z důvodu zachování zřetelnosti textu, nejsou-li vyznačeny jinak), výrazů z cizího prostředí, nespisovných výrazů, výrazů ironických, výkladů významů slov apod. Uvozovky přiléhají vždy těsně k výrazům, které ohraničují (tedy „takto“).

V češtině užíváme různé varianty uvozovek: dvojité „ “, jednoduché ‚ ‘ a boční » « (případně i jednoduché boční › ‹). Jako základní se doporučují uvozovky typu 99 66 (tj. dvojité „ “). Použití jiných znaků (např. " a ″) nebo uvozovek z jiných jazyků místo uvozovek českých (např. “ ” z angličtiny nebo bočních uvozovek s hroty směrem od výrazu v uvozovkách jako ve francouzštině) se považuje za nesprávné. Ostatní typy uvozovek (v první řadě jednoduché, až v druhé řadě boční) se užívají především tehdy, pokud potřebujeme do uvozeného textu vložit ještě další uvozovky (např. v případě přímé řeči uvnitř přímé řeči).

Pokud se vedle sebe objeví dvojité a jednoduché uvozovky, např. Petr to potvrdil: „Pepa říkal: ,Franta je kanón.‘“, nesmí vytvořit „trojitou“ uvozovku. Jestliže v použitém počítačovém písmu není definována dostatečná mezera mezi dvojitými a jednoduchými uvozovacími znaménky, která by vzniku „trojité“ uvozovky zabránila, je třeba vložit mezi dvojité a jednoduché uvozovky tenkou mezeru nebo provést vyrovnání; běžnou mezislovní mezeru nevkládáme.

Je-li v uvozovkách celá věta, píše se druhé uvozovací znaménko na konci věty až za příslušným interpunkčním znaménkem (tečkou, čárkou, vykřičníkem, otazníkem), např. „Lucie s Pepou šli nejprve na oběd, potom na pivo, pak ještě do kavárny a do práce se už nevrátili.“

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se počátečním a koncovým uvozovacím znaménkem každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd., např. „Měl jsem velká očekávání,“ pravil Luboš, „ale už po prvních dnech jsem odhalil svou naivitu.“ Pokud končí citovaná věta otazníkem či vykřičníkem, čárku před koncovými uvozovkami nepíšeme, např. „Že jsem měl nerozumná očekávání?“ divil se Luboš.

Jestliže se do výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník, např. Můj děd říkával, že „konec všechno napraví“. „Spravedlnost“, které se dovolával, však nepřišla.

Při uvádění odkazů na zdroje citací v závorkách je vhodné odlišit, zda se odkaz váže jen k určitým slovům nebo části věty, či zda se váže k celé větě nebo delšímu úseku textu: Slohotvorné neboli stylotvorné faktory jsou podle Milana Jelínka „faktory, které mají větší nebo menší vliv na výběr výrazových prostředků a na způsoby jejich integrace do textu“ (PMČ, s. 704–705). „Značný vliv na styl komunikátů má slohotvorný faktor, který záleží v přítomnosti či nepřítomnosti adresáta a v zaměření na jistý typ adresáta. Je zřejmé, že tu jde o komunikaci ústní, ale ta může být zajišťována i různými technickými prostředky.“ (PMČ, s. 709)

Řešení situace, kdy je do uvozovek začleněna část jiného textu, která je složena z více vět, příručky doposud neobsahovaly, např. Dáme si čaj z benediktu lékařského, neboť „kdo ho užije v odvaru, vzplane láskou. Když se člověku rozlije po celém těle, nabude znovu tělesných sil“. Připouští se proto dvojí možnost: buď psát tečku pouze za uvozovkami (z důvodu interpunkční úspornosti – toto řešení preferujeme), nebo psát tečku jak před, tak i za koncovými uvozovkami, tzn. první tečka ukončuje poslední citovanou větu a druhá tečka větu, do níž je citovaný text začleněn: Dáme si čaj z benediktu lékařského, neboť „kdo ho užije v odvaru, vzplane láskou. Když se člověku rozlije po celém těle, nabude znovu tělesných sil.“.

Vzhledem k tomu, že uvozovky mohou plnit různé funkce a jejich význam nemusí být vždy jednoznačný (např. není zřejmé, zda je výraz ohraničený uvozovkami citace, či ironie), je třeba jejich užití vždy pečlivě zvažovat. Také ve funkci vyznačování částí textu doporučujeme omezit užívání uvozovek, pokud lze část textu, název nebo titul vhodně vyznačit jinak (například kurzivou).

Příklady:

  • přímá řeč: Zeptal se ho: „Byls už v Grónsku?“ či „Byls už v Grónsku?“ zeptal se ho,
  • přímá řeč, do níž je vložena uvozovací věta: „A tady všude,“ povídá nahlas, „jsem byl.“,
  • začlenění uvozeného textu do výpovědi bez uvozovací věty: Až příliš často zdůrazňoval, že „cestovatel v Grónsku nikdy nebyl“, ale že pouze „plácá nesmysl za nesmyslem“,
  • uvozený text vložený do jiného uvozeného textu: „Šli jsme do Grónska a tam jsme našli hotel ‚Gronland‘, kde jsme na čas zakotvili.“,
  • názvy: Vyslechli jsme Beethovenovu „Devátou“,
  • výrazy z cizího prostředí: Z ukázek freestylového snowboardingu návštěvníky nejvíce zaujal „jibbing“,
  • výklady významů: Termínem byrotika se označuje „souhrn kancelářských technických a organizačních prostředků“,
  • ironický význam: To byl tedy „úspěch“.