Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Psaní předložek s, z (z postele, s knihou, s sebou × sebou)

O tom, zda použít předložku s, nebo z, rozhoduje pád, se kterým se tato předložka ve větě pojí. Volba předložky se tak neřídí výslovností.

S 2. p. se pojí předložka z (ze), např. vstal z postele, vyšel z banky, vystoupil z raketoplánu, působící ze zákona, spadnout z koně (viz Vokalizace předložek (v třetíve třetí)). V případě, že chce pisatel vyjádřit význam ‚z povrchu pryč‘ či ‚po povrchu dolů‘, může místo předložky z zvolit předložku s, např. vzít se stolu, sundat se skříně. I v těchto případech je však základní předložka z, psaní s chápeme jako silně zastaralé.

Naopak se 7. p. se pojí jedině předložka s (se), např. trávil čas s knihou, šel tam s nadějí úspěchu, s pilinami si lze hrát, počítač s internetem, mítink se starostou, čtyřicetiletá blondýna s dítětem (viz Vokalizace předložek (v třetíve třetí)).

Ve frazeologických spojeních být s tokdo s koho píšeme s, poněvadž se v nich zachovala stará, dnes již neužívaná (a také neprůhledná) vazba předložky s se 4. p.

Problémy činí užívání výrazů s sebousebou. Předložka s se píše ve spojeních jako brát s sebou, vzít s sebou, nést s sebou, vést s sebou, jídlo s sebou atp. Prosté sebou bývá po slovesech, jimiž se označují pohyby, které dělá původce děje svým tělem: mrskat (mrsknout) sebou, škubat (škubnout) sebou, hýbat (pohnout) sebou. Samotné sebou je též součástí spojení jistý (sám) sebou, překvapený sám sebou, rozumí se samo sebou.

Předložky s a z by nikdy neměly stát na konci řádku (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci).