Přechylování obecných jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Přechylováním rozumíme tvoření protějšků ženského rodu k výrazům rodu mužského, zcela výjimečně též tvoření výrazů rodu mužského k výrazům rodu ženského (viz bod 7). Kromě tvoření přechýlených výrazů pomocí přechylovacích přípon můžeme rodový protiklad vyjádřit také zcela odlišnými výrazy (bratr –⁠ sestra, strýc –⁠ teta apod.). V tomto výkladu se však budeme věnovat jen přechylování pomocí přípon, protože protiklady typu bratr –⁠ sestra v praxi nepůsobí potíže. Ani přechylování příponami nelze celkově označit za problematický jev, obtíže zpravidla působí jen některé skupiny pojmenování a právě těmto skupinám jsou věnovány následující výklady.

Přechýlená pojmenování lze na nejvyšším stupni obecnosti rozdělit do skupin podle základní přechylovací přípony a její rozšířené varianty: ‑ka (‑nka, ‑ovka), ‑ice (‑nice), ‑yně (‑kyně), ‑ová, ‑na (‑evna, ‑ovna, ‑ena, ‑ezna), ‑anda, např. pekařka, řidička, hraběnka, židovka, krasavice, čarodějnice, pracovnice, ministryně, přítelkyně, sportovkyně, švagrová, kněžna, carevna, královna, přadlena, princezna, vojanda. Přechylovací přípony se nejčastěji připojují k plnému kmeni mužského jména, někdy dochází před příponou k hláskovým změnám: spisovatel –⁠ spisovatelka, druh –⁠ družka, žák –⁠ žačka. Méně často bývá východiskem pro přechýlení zkrácený kmen mužského jména: cvičenec –⁠ cvičenka, samec –⁠ samice apod.

Kromě tvoření příponami se ženské protějšky mužských jmen mohou tvořit také prostým přechodem jména od mužského k ženskému skloňovacímu vzoru: kmotr –⁠ kmotra, magistr –⁠ magistra, blondýn –⁠ blondýna, vrátný –⁠ vrátná, hostinský –⁠ hostinská.

Typ princezna, komtesa, vikomtka, vikomtesa

Některé výrazy označující ženské nositelky šlechtických titulů jsou výjimečné tím, že se netvoří přímo od domácí mužské podoby, popř. mužskou podobu v češtině ani nemají. Byly přejaty z jiných jazyků, a proto v kmeni zachovávají hláskové skupiny cizojazyčných přechýlených výrazů: princ –⁠ princezna z něm. Princessin, komtesa z fr. comtesse.

Tvary vikomtka a vikomtesa jsou výsledkem odlišného překladu jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se vicomtesse obvykle přepisuje jako vikomtesa. Tvar vikomtka patrně vznikl automatickým přidáním přípony ‑ka k základovému slovu vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse –⁠ komtesa, a tedy užít vicomtesse –⁠ vikomtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery, proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa. Nejde tedy o dvojici stejného typu: hraběnka –⁠ komtesa a vikomtka –⁠ vikomtesa. V případě vikomtky a vikomtesy zůstává totiž význam stejný.

Přechylování názvů pracovních pozic, funkcí a titulů (předsedkyně, hejtmanka, chirurgyně/chiruržka, mistrová, radová, docentka apod.)

Označení pracovních pozic, které zastávají ženy, se v češtině rovněž přechylují, proto se běžně můžeme setkat s doktorkami, soudkyněmi, ředitelkami, prodavačkami, poslankyněmi, hejtmankami, dokonce i lídryněmi politických stran atd. Není žádný důvod tisknout např. na vizitku jméno a příjmení Jana Nováková a pod něj označení pracovní pozice obchodní ředitel, když máme v češtině k dispozici zažitou a plně funkční přechýlenou podobu ředitelka a když vizitka představuje zcela konkrétní osobu; spojitost jména a pracovní funkce je zde totiž velmi těsná. Užití nepřechýlené podoby je však tolerovatelné např. v různých seznamech zaměstnanců nebo pracovních pozic a jejich obsazení, kde je vazba jména a funkce méně těsná a důležitější je celkový přehled. Mužská podoba se totiž může vztahovat jak k jedincům mužského, tak i ženského pohlaví (mluvíme o tzv. generickém užití mužského rodu): vědci vynalezli nový preparát = vědci i vědkyně.

Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyně i chiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich. Podobně např. strážník/strážmistr má náležité přechýlené podoby strážnice/strážmistryně. Přechýlená podoba strážnice je však homonymní s týmž výrazem, který nese význam ‚budova či místnost pro stráž‘. Podobně nejednoznačná, a tudíž patřící spíše do oblasti jazykových žertů a hříček je přechýlená podoba pokladnice od pokladník. Od podstatného jména mistr tvoříme přechýlené podoby mistryně i mistrová, avšak tyto podoby se významově liší. Výrazem mistrová označujeme ženu provozující nějaké řemeslo (krejčovská mistrová) nebo přední dělnici v továrně, popř. manželku mistra. Jako mistryni naopak označíme ženu dosahující mimořádných úspěchů či disponující určitým talentem, nadáním (mistryně světa ve skoku do dálky, mistryně povídkového žánru).

Rozpaky, zda lze přechýlenou podobu vůbec užít, často vzbuzuje tvar radová, k němuž lze podotknout, že je z čistě jazykového hlediska naprosto v pořádku. Důvody rozpaků při užití jsou mimojazykové a mají kořeny v prvorepublikovém označení žen podle manželovy funkce. Představy žen z filmů pro pamětníky, které se nám vybaví ve spojitosti s označením paní radová, přijímání označení radová poněkud zpomalují. Protože ale přibývá žen, které tuto funkci (v různých oblastech) vykonávají, oslovení paní radová se vžívá, a to např. ve spojeních policejní radová, zdravotní radová, obchodní radová. Doporučujeme jej užívat bez předsudků.

Bez obtíží lze též přechylovat akademické a vědecké tituly: bakalářka, magistra, inženýrka, doktorka, docentka, profesorka, kandidátka věd apod. Starší způsob titulování typu paní docent Nováková, paní doktor Hrabáková je zcela překonaný a dnes se už běžně neužívá.

Přechylování vojenských a  policejních hodností (strážmistryně, poručice, majorka apod.)

Z jazykového hlediska rozhodně doporučujeme přechylovat i vojenské a policejní hodnosti. Podoby jako strážmistryně, vojínka, desátnice, praporčice, poručice, majorka, generálka apod. mohou sice působit nezvykle, avšak není důvod se jim ve větném kontextu vyhýbat. Ženu, která má určitou vojenskou hodnost, ve spisovném a neutrálním projevu zpravidla neoslovíme (paní) kapitáne Nováková, ale (paní) kapitánko Nováková, vyznamenání předáme spíše desátnici Novákové, praporčici Novotné než desátníkovi Novákové, praporčíkovi Novotné apod. Pravidelně přechýlené podoby vojenských hodností, jako vojínka, praporčice, majorka atd., ostatně najdeme i v běžných slovnících. O zkratkách vojenských a policejních hodností viz Zkratky titulů a hodností.

Typ kongresmanka, megalomanka

Přechýlené podoby s ‑manka nejsou v češtině nové, již několik desetiletí máme např. zcela pravidelně a systémově utvořenou dvojici rekordman –⁠ rekordmanka. Analogicky se tvoří i novější pojmenování, tedy např. kongresmanka, supermanka. Někdy se objevují námitky, že bychom měli respektovat způsob, jakým se tvoří přechýlené podoby tohoto typu ve výchozím jazyce, tj. v angličtině. Slovo man, které do těchto složenin vstupuje, totiž znamená ‚muž‘ nebo ‚člověk‘ a funkci přechýlené podoby v angličtině plní složeniny se slovem woman –⁠ ‚žena‘ (např. postwoman). V češtině však o správném způsobu tvoření rozhoduje slovotvorná analogie, proto přechylujeme kongresman –⁠ kongresmanka, jazzman –⁠ jazzmanka atd.

Stejným způsobem se tvoří i přechýlené podoby názvů nositelů vlastností utvořené od slov zakončených na ‑manie: megaloman –⁠ megalomanka, erotoman –⁠ erotomanka, kleptoman –⁠ kleptomanka.

Přechylování obyvatelských jmen (měšťanka, venkovanka apod.)

Přechýlená obyvatelská jména utvořená od obecných jmen bývají nejčastěji zakončena na ‑anka: měšťanka, vesničanka, venkovanka, ostrovanka apod. Mimo spisovný jazyk obvykle stojí přechýlené podoby na ‑ačka: měšťačka; součástí spisovného jazyka bývají jen ojediněle: horačka. O přechylování obyvatelských jmen tvořených od vlastních jmen (Češka, Řekyně apod.) viz Tvoření obyvatelských jmen.

Opačné přechylování (vdova –⁠ vdovec)

Zcela ojedinělé jsou případy opačného přechylování, tj. tvoření mužské podoby od podoby ženské: vdova –⁠ vdovec, modelka –⁠ model.

Písmeno ě (Skrýt)

Čeština má, na rozdíl od jiných jazyků, písmeno ě. To se vyskytuje:

1. po písmenech d, t, n,
2. po písmenech b, p, v, f,
3. po písmenu m.

Písmeno ě po písmenech d, t, n

Písmeno ě po písmenech d, t, n signalizuje, že daná skupina se má vyslovovat [ďe], [ťe], [ňe], např. děsit [ďesit], těžit [ťežit], něha [ňeha] (viz kap. 1). Spojení písmen ďe, ťe, ňe se v češtině nevyskytují.

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f naznačuje výslovnost [bje], [pje], [vje], [fje], např. běhat [bjehat], pět [pjet], větřík [vjetřík], o žirafě [žirafje] (viz kap. 1).

Po písmenech p a f se píše vždy pouze ě, nikdy je, např. pěna, pěst, napětí, na lípě, fěrtoch, ve strofě.

Po písmenech b a v se většinou píše ě, např. běh, bělmo, chybět, oběd, oběť, příběh, sběratel, hrabě, na svatbě, hrubě; věc, věda, dřívější, hvězda, povědět, svět, zvěř, v dopravě, dvě, zajímavě.

Ve výrazech, které obsahují předponu ob‑ nebo v‑ a jejichž kořen za touto předponou začíná ‑je‑, se píše je, např. ob-jem, v‑jem (srov. pří‑jem, zá‑jem).

Po písmenu b se je píše např. u těchto slov: objednat, objednávka, objem, objemný, objemový, objetí (od objet i od obejmout; ale obětí –⁠ 2. p. mn. č. od výrazu oběť), objev, objevit.

Po písmenu v se je píše jen u několika slov: vjet, vjezd, vjezdní, vjezdový, vjem, vjemový, vjedno, vjednom.

Skupina bje píše v přejatých výrazech jako objekt, objektiv, objektivní, subjekt, subjektivní.

Písmeno ě po písmenu m

Písmeno ě po písmenu m naznačuje výslovnost [mňe], např. město [mňesto]. Hlásková skupina [mňe] se v češtině píše buď mě, nebo mně.

Mě se píše ve slovech, která z hlediska současné češtiny považujeme za značková (neodvozená), a ve slovech od nich utvořených, např. měď, měděný, měna, proměna, vyměnit, město, městský, předměstí, měsíc, měsíční, měkký, měkoučký, změknout, mělký, mělčina.

U některých odvozených tvarů a slov si je třeba uvědomit podobu základového slova, tj. slova, od kterého byly konkrétní tvar nebo slovo odvozeny.

Jestliže v základním tvaru nebo základovém slově není skupina mn nebo men (zapomene), píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených ě, např. v zimě (od zima), měřit, průměr, výměra (od míra), oněmět, oněměl (od němý), rozumět, rozuměl, porozumění, nedorozumění (od rozum), to jsme se poměli (od mít), setměl, setmělý, setmění (od setmít se), uvědomělý, uvědoměn, uvědomění (od uvědomit), soukromě, soukromější (od soukromý), strmě, strmější (od strmý), střídmě, střídmější (od střídmý), vědomě, vědomější (od vědomý), zřejmě, zřejmější (od zřejmý), kromě (od krom).

K těmto slovům se řadí i příd. jm. tamější. Není totiž odvozeno od příd. jm. tamní (je to jeho synonymum), ale od příslovce tam příponou ‑ější.

Jestliže je v základním tvaru nebo základovém slově skupina mn nebo men, píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených mně, např. při hymně (od hymna), domnělý, domnění, domněnka (od domnívat se), zatemněn, zatemnění (od zatemnit), ztemnět, ztemněl, ztemněn, ztemnění (od temný), uzemněn, uzemnění (od uzemnit), jemně, jemnější (od jemný), rozumně, rozumnější (od rozumný), skromně, skromnější (od skromný), tajemně, tajemnější (od tajemný), temně, temnější (od temný), umně, umnější (od umný), připomněl (od připomenout), rozpomněl se (od rozpomenout se), vzpomněl (od vzpomenout), zapomněl, zapomnětlivý, zapomnětlivost (od zapomenout).

Tvary jako připomněl, rozpomněl apod. vycházejí ze staršího slovesa pomníti, což znamená ,pamatovat, vzpomenout si‘. Od tohoto výrazu je odvozen také název pomněnka. Tato květina byla dávána na památku, neboť prý dlouho udržuje svěžest.

O psaní zájmenných tvarů mě, mně viz kap. Tvary zájmena já.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Je důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým složením slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad‑še‑ný, du-pli‑kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑s‑tě‑ra‑d‑lo, di‑p‑lom, do‑s‑tat, na‑s‑tat, zů‑s‑tat, pro‑b‑lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, rá‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, ra-dio-apa‑rát, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, mao‑i‑s‑mus, fó‑liov‑ník.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde‑li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, symp-tom, je-višt‑ní, rašp‑le, rašp‑lo-vat, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhlásky

1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí‑vér], soft-ware [soft‑vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi‑s‑mus [mek‑kár‑ty‑z‑mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo‑vý [pe-tan-ko‑vý], cam-bridge-ský [kem-brič‑ský], soft-wa-ro‑vý [soft‑vé‑ro‑vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování ženských jmen vzoru „růže“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

U měkkého vzoru „růže“ se vedle základní skupiny podstatných jmen, která mají ve 2. p. mn. č. koncovku ‑í (růží, cibulí, fází), vyčleňují dvě skupiny, které mají buď nulovou koncovku (ulic, slepic), nebo dubletní tvary (bohyň i bohyní, žákyň i žákyní).

Nulová koncovka (typ ulice –⁠ ulic)

Nulovou koncovku mají:

1. domácí jména na ‑ice, např. bažantnice (bažantnic), borovice, bukvice, čepice, dělnice, dlaždice, holubice, chmelnice, jepice, jitrnice, krabice, křtitelnice, kvasnice, lavice, ložnice, malvice, mladice, náušnice, nohavice, oranice, pijavice, popelnice, radnice, silnice, slepice, slivovice, štvanice, tržnice, vánice, vrátnice, zimnice, železnice,
2. dále pak podstatná jména košile –⁠ košil, chvíle –⁠ chvil, míle –⁠ mil, lžíce –⁠ lžic, plíce –⁠ plic.

Pozn.: Před nulovou koncovkou dochází ve 2. p. mn. č. ke krácení ‑í‑: chvil, mil, lžic, plic.

Dubletní tvary (typ žákyně –⁠ žákyň i žákyní)

Dubletní tvary (nulovou koncovku nebo ‑í) má ve 2. p. mn. č. pouze poměrně malá skupina jmen. Patří do ní:

1. domácí jména s příponou ‑(k)yně; většinou jde o přechýlené podoby, např. bohyně (bohyň i bohyní), důchodkyně, hospodyně, jezdkyně, kolegyně, ministryně, obryně, oslavenkyně, předsedkyně, přítelkyně, sokyně, soudkyně, spolujezdkyně, umělkyně, velvyslankyně, vévodkyně, vězeňkyně, zrádkyně, žákyně, z nepřechýlených jmen je to např. bachyně, hlohyně, jeskyně, mochyně, svatyně,
2. přejatá jména na ‑ice, např. ambice (ambic i ambicí), cyrilice, definice, demolice, dispozice, edice, erudice, expedice, intuice, investice, justice, koalice, kondice, milice, opozice, petice, pozice, prohibice, reedice, repetice, tradice. Některá jména zpravidla množné číslo netvoří, např. erudice, justice,
3. podstatné jméno svíce; to má podle PČP vedle tvarů svící, svic i tvar svěc.

Složená přídavná jména (Skrýt)

Složená přídavná jména charakterizujeme jako přídavná jména skládající se alespoň ze dvou původně samostatných složek. Podle syntaktického vztahu mezi složkami můžeme rozlišovat složená přídavná jména souřadná (složky jsou na stejné úrovni, např. sladký + kyselý = sladkokyselý) a podřadná (jedna složka rozvíjí druhou). V rámci podřadných složených přídavných jmen lze vydělit tyto typy:

1. předmětné, např. mluvit pravdu = pravdomluvný,
2. příslovečné, např. mluvit málo = málomluvný,
3. přívlastkové, např. vysoká škola = vysokoškolský,
4. doplňkové, např. (něco se) hýbe samo = (něco je) samohybné.

Typy složených přídavných jmen souřadných z hlediska pravopisu

První složka je zakončena na ‑sko, ‑cko, ‑ně nebo ‑ově

Pokud je první složka složeného přídavného jména zakončena na ‑sko, ‑cko, ‑ně nebo ‑ově, používáme pro oddělení obou složek spojovník (ten zde v podstatě plní funkci spojky a, srov. Spojovník), např. zemědělsko-potravinářský (týkající se zemědělství a potravinářství), technicko-ekonomický (týkající se techniky a ekonomiky), literárně‑hudební (týkající se literatury a hudby), obsahově‑významový (týkající se obsahu a významu) apod. K tomuto typu řadíme i složená přídavná jména, kde obě složky vyjadřují vztah vzájemnosti, např. česko-francouzský (vyjadřující vztah Česka a Francie), frýdecko‑místecký (od Frýdek‑Místek), řecko‑římský (například konflikt mezi Řeckem a Římem –⁠ jiné je řeckořímský zápas, viz bod 3.3).

První složka není zakončena na ‑sko, ‑cko, ‑ně nebo ‑ově

Jestliže první složka složeného přídavného jména nekončí na ‑sko, ‑cko, ‑ně nebo ‑ově, píšeme obě složky dohromady bez spojovníku, např. hluchoněmý, sladkokyselý, verbonominální.

Typy složených přídavných jmen podřadných z hlediska pravopisu

První složkou jména není číslovka

V případech, kdy první složkou složeného přídavného jména není číslovka, píšeme obě složky dohromady bez spojovníku, např. vysokoškolský (týkající se vysoké školy), latinskoamerický (týkající se Latinské Ameriky), občanskoprávní (týkající se občanského práva), zahraničněpolitický (týkající se zahraniční politiky), sociálnědemokratický (týkající se sociální demokracie), literárněvědný (týkající se literární vědy), mladoboleslavský (týkající se Mladé Boleslavi).

Od tohoto typu je třeba odlišit případy, kdy se jedná o volná spojení příslovcí s přídavnými jmény (viz bod 3.7).

První složkou jména je číslovka

Také složená přídavná jména, v nichž je první složkou číslovka, píšeme dohromady. Pokud číslovkovou část zapisujeme číslicí, připojujeme tuto číslici přímo k druhé části složeniny (bez spojovníku). Píšeme např. pětiprstý či 5prstý (v žádném případě ne *5‑tiprstý apod.), čtyřdveřový či 4dveřový (viz Tvoření a psaní výrazů složených z číslic a slov (typ 12procentní, 20krát)).

Pravopisně problematické případy

Spojovník rozlišuje význam

Je třeba dávat pozor na to, že psaní či nepsaní spojovníku může rozlišovat různé významy, např. politicko-ekonomický (souřadné spojení –⁠ týkající se politiky a ekonomie) a politickoekonomický (podřadné spojení –⁠ týkající se politické ekonomie); kulturně‑politický (souřadné spojení –⁠ týkající se kultury a politiky) a kulturněpolitický (podřadné spojení –⁠ týkající se kulturní politiky).

Složená přídavná jména označující barvy

Označujeme‑li složeným přídavným jménem dvě samostatné (tedy oddělené) barvy, píšeme mezi oběma částmi spojovník (např. žluto-zelený pruhovaný svetr, bílo-modré květované šaty, modro‑žlutý míč, červeno-modro‑bílá vlajka). Výjimkou je tradiční psaní slova černobílý. Označujeme‑li barevný odstín, píšeme celé přídavné jméno dohromady, bez spojovníku (např. žlutozelený, tj. žlutý odstín zelené barvy; bílomodrý, tj. bílý s nádechem do modra). Případy jako borůvkově modrý svetr, meruňkově oranžové tričko doporučujeme psát odděleně, jelikož jde o volné spojení příslovcí s přídavnými jmény (viz bod 3.7).

Tradiční způsob psaní některých složených přídavných jmen

Základním pravidlům o psaní složených přídavných jmen odporují některé tradiční způsoby psaní –⁠ např. československý, Česká strana sociálně demokratická, Českomoravská vrchovina, Moravskoslezský kraj, moravskoslezský region apod. Podle SSČ bychom měli zvlášť psát i spojení raně gotický, pozdně barokní apod., psaní dohromady je zde však plně odůvodnitelné a nepovažuje se za chybu. Tradičně dohromady se píše rovněž přídavné jméno řeckořímský ve spojení řeckořímský zápas.

Typ níže podepsaný –⁠ nížepodepsaný

Specifickým typem jsou složená přídavná jména typu nížepodepsaný apod. (viz Psaní spřežek a spřahování). Tato jména můžeme psát dohromady i zvlášť: níže podepsaný –⁠ nížepodepsaný, svrchu jmenovaný –⁠ svrchujmenovaný, níže uvedený –⁠ nížeuvedený, tak zvaný –⁠ takzvaný, shora uvedený –⁠ shorauvedený apod.

Typ tvarohomakový –⁠ tvarohovomakový

Bez spojovníku píšeme přídavná jména tvarohomakový, ořechotvarohový, oříškomandlový, makopovidlový apod. V těchto případech jsou přípustné též varianty, v nichž je první část složeného výrazu tvořena celým kmenem přídavného jména (např. tvarohov‑, ořechov‑), tj. tvarohovomakový, ořechovotvarohový, oříškovomandlový, makovopovidlový atd.

Typ světle šedý –⁠ světlešedý, tmavě modrý –⁠ tmavěmodrý

Zvlášť i dohromady můžeme psát spojení typu světle šedý (i světlešedý), tmavě modrý (i tmavěmodrý), bledě modrý (i bleděmodrý) apod. Končí‑li první složka na ‑o (např. tmavomodrý, světlovlasý), píšeme tyto výrazy jedině dohromady.

Volná spojení příslovcí s přídavnými jmény

Od složených přídavných jmen podřadných odlišujeme volná spojení příslovcí s přídavnými jmény, která píšeme samostatně. Jedná se o spojení, která nejsou odvozena z ustálených spojení přídavného a podstatného jména: průmyslově (a zemědělsky) vyspělý, časově (a prostorově) ohraničený, protiněmecky (a protičesky) zaměřený, borůvkově modrý svetr atp.