Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Je důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým složením slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad‑še‑ný, du-pli‑kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑s‑tě‑ra‑d‑lo, di‑p‑lom, do‑s‑tat, na‑s‑tat, zů‑s‑tat, pro‑b‑lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, rá‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, ra-dio-apa‑rát, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, mao‑i‑s‑mus, fó‑liov‑ník.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde‑li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, symp-tom, je-višt‑ní, rašp‑le, rašp‑lo-vat, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhlásky

1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí‑vér], soft-ware [soft‑vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi‑s‑mus [mek‑kár‑ty‑z‑mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo‑vý [pe-tan-ko‑vý], cam-bridge-ský [kem-brič‑ský], soft-wa-ro‑vý [soft‑vé‑ro‑vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li rodné jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠ Attleemu) –⁠ viz kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, husitovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme panu doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme panu doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru Davidu Němečkovi za přínos…

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojení typu pan Dvořák je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠ bratře, ministr –⁠ ministře, mistr –⁠ mistře, setr –⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠ inženýre, doktor –⁠ doktore, manažer –⁠ manažere, netopýr –⁠ netopýre, kocour –⁠ kocoure, vezír –⁠ vezíre, upír –⁠ upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠ otče, lovec –⁠ lovče, blbec –⁠ blbče, horolezec –⁠ horolezče, znalec –⁠ znalče, chlapec –⁠ chlapče, nadšenec –⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

V 1. p. mn. č. existuje u muž. živ. podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek ‑i, ‑é, ‑ové se v různé míře uplatňují dublety ‑i/‑ové, ‑i/‑é, ojediněle ‑é/‑ové (např. konšelé/konšelové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

• význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení ‑i, viz bod 2.1.1), či osobní (obecné nebo vlastní –⁠ u vlastních jmen převažuje ‑ové, viz bod 2.2),
• slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou ‑tel je charakteristické zakončení ‑é, viz bod 2.3.1),
• délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají nejčastěji zakončení ‑ové, viz bod 2.2),
• zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz bod 2.3.1),
• rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení ‑ové, na Moravě ‑i.

Distribuce koncovek

Koncovka ‑i

Koncovka ‑i se vyskytuje nejčastěji, a to jako podoba jediná nebo ve dvojici s koncovkou ‑ové (páni/pánové) či ‑é (sousedi/sousedé). Koncovku ‑i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rak → raci), h > z (pstruh → pstruzi), ch > š (hoch → hoši) apod.

Koncovka ‑i je typická:

• pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci, podrobněji viz bod 2.1.1),
• pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, u kterých je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k > c, h > z, ch > š, d > ď, t > ť, n > ň, r > ř), např. dělník → dělníci, Němec → Němci, hlídač → hlídači, Francouz → Francouzi, lenoch → lenoši, tovaryš → tovaryši, kamarád → kamarádi, student → studenti, blázen → blázni, organizátor → organizátoři, bruslař → bruslaři (další příklady viz bod 2.1.2, bod 2.1.3, bod 2.1.4, bod 2.1.5),
• pro jména na ‑man (vzor „pán“), např. barman → barmani, ombudsman → ombudsmani (další příklady viz bod 2.1.6),
• pro jména na ‑ce (vzor „soudce“), např. dárce → dárci, obránce → obránci, průvodce → průvodci, příjemce → příjemci, soudce → soudci, strážce → strážci.

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení ‑ové, je tato podoba pociťována spíše jako knižní (např. Francouzové, tovaryšové, dárcové, strážcové).

Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka ‑i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na ‑ek (‑k) je možné vedle ‑i též ‑ové (jak → jaci/jakové, krtek → krtci/krtkové, křeček → křečci/křečkové, lelek → lelci/lelkové, racek → racci/rackové). Koncovka ‑ové se zvolí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. p. mn. č. od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka ‑i vadit tam, kde před ní předchází jedna, nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž ‑i nebo ‑y, proto se dává přednost zakončení ‑ové (např. ibis → ibisi/ibisové, rys → rysi/rysové, svišť → svišti/svišťové).

Jen koncovku ‑ové mají některé názvy zvířat, např. kur → kurové, mul → mulové, mustang → mustangové, skunk → skunkové, smrtihlav → smrtihlavové.

Jména s příponami zakončenými na ‑ř a ‑č

Jména zakončená na ‑ř a ‑č náleží ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. bankéř → bankéři, boháč → boháči, bruslař → bruslaři, cestář → cestáři, havíř → havíři, hráč → hráči, kacíř → kacíři, kancléř → kancléři, knihař → knihaři, řidič → řidiči, sazeč → sazeči, spáč → spáči.

Jména zakončená na ‑(e)c

Jména zakončená na ‑(e)c patří ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i, např. cizinec → cizinci, domorodec → domorodci, Gruzínec → Gruzínci, chodec → chodci, jezdec → jezdci, Korejec → Korejci, Litevec → Litevci, neandertálec → neandertálci, Němec → Němci, Portugalec → Portugalci, sobec → sobci, vědec → vědci, zemědělec → zemědělci.

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák se skloňují podle vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i:

‑ík, např. dělník → dělníci, hudebník → hudebníci, klučík → klučíci, knihovník → knihovníci, mladík → mladíci, následovník → následovníci, pohraničník → pohraničníci, protivník → protivníci, příslušník → příslušníci, zámečník → zámečníci,

‑ák, např. měšťák → měšťáci, sprosťák → sprosťáci, tramvaják → tramvajáci, tulák → tuláci.

Přejatá jména zakončená na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on

Přejatá jména na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on náleží ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zpravidla koncovku ‑i:

‑ant, např. aspirant → aspiranti, defraudant → defraudanti, furiant → furianti, maturant → maturanti,

‑ent, např. agent → agenti, asistent → asistenti, pacient → pacienti, prezident → prezidenti, student → studenti,

‑et, např. analfabet → analfabeti, atlet → atleti, brunet → bruneti,

‑ot, např. kamelot → kameloti, pierot → pieroti,

‑or, např. agresor → agresoři, instruktor → instruktoři,

‑(át)or, např. agitátor → agitátoři, animátor → animátoři, mechanizátor → mechanizátoři,

‑ér, např. hoteliér → hoteliéři, kombajnér → kombajnéři, montér → montéři,

‑ýr, např. bukanýr → bukanýři, inženýr → inženýři,

‑án, např. kapitán → kapitáni, partyzán → partyzáni,

‑ín/‑ýn, např. albín → albíni, manekýn → manekýni,

‑on, např. baron → baroni, epigon → epigoni, seladon → seladoni.

Přejatá jména zakončená na ‑man

Jména zakončená na ‑man patří ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. barman → barmani, gentleman → gentlemani, jazzman → jazzmani, kameraman → kameramani, narkoman → narkomani, ombudsman → ombudsmani, pivotman → pivotmani, rekordman → rekordmani, showman → showmani, superman → supermani, toxikoman → toxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením ‑é, např. *narkomané, *toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. bod 2.5), jednak od podstatných jmen tvořených příponou ‑an, pro něž je zakončení ‑é náležité (viz bod 2.3). Podoby *narkomané, *toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na ‑é u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení ‑ové, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

Koncovka ‑ové

Koncovka ‑ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro její užití bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi × Rusové; zatímco varianta s koncovkou ‑ové bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s ‑i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka ‑ové je typická:

• pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz bod 2.2.1,
• pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz bod 2.2.2,
• pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na ‑ita, ‑ista, ‑asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové,
• pro jména zakončená na ‑j a na ‑l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz bod 2.2.3,
• pro přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg a u složenin s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz bod 2.2.4.

Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. rodných jmen a příjmení) převažuje koncovka ‑ové (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka ‑i se užívá poměrně často u rodných jmen odvozených příponou ‑ík (Petřík → Petříci, Jiřík → Jiříci). U příjmení mají podoby se zakončením ‑i ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní‑li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka ‑i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ Novákovi, Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova).

Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku ‑ové, např. Dán → Dánové, Ir → Irové, král → králové, mág → mágové, Rus → Rusové, sok → sokové, syn → synové, špeh → špehové, zběh → zběhové, zeť → zeťové (ale Žid → Židé, Čech → Češi).

Jména zakončená na ‑j a na ‑l

Osobní jména zakončená na ‑j (vzor „muž“) a na ‑l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s tvary příčestí činného) mají koncovku ‑ové:

‑j, např. čaroděj → čarodějové, lokaj → lokajové, patricij → patricijové, plebej → plebejové, šohaj → šohajové, žokej → žokejové,

‑l, např. apoštol → apoštolové, břídil → břídilové, fňukal → fňukalové, hýřil → hýřilové, kutil → kutilové, loudal → loudalové, mazal → mazalové, škrabal → škrabalové, škudlil → škudlilové, vyvrhel → vyvrhelové, žvanil → žvanilové.

Přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg, ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom

Osobní jména přejatá zakončená na ‑log, ‑urg a složeniny s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom (vzor „pán“) mají koncovku ‑ové:

‑log, např. archeolog → archeologové, biolog → biologové, geolog → geologové, meteorolog → meteorologové,

‑urg, např. dramaturg → dramaturgové, chirurg → chirurgové,

‑graf, např. fotograf → fotografové, geograf → geografové, lexikograf → lexikografové,

‑fil, např. bibliofil → bibliofilové, germanofil → germanofilové,

‑fob, např. rusofob → rusofobové,

‑nom, např. agronom → agronomové, ekonom → ekonomové.

Koncovka ‑é

Koncovka ‑é je pozůstatkem staršího skloňování a mají ji podstatná jména utvořená příponami ‑tel (vzor „muž“), ‑an (vzor „pán“, nejčastěji tato jména označují obyvatele nebo příslušníky národů; jména na ‑man viz bod 2.1.6) a některá jiná jména s podobným zakončením (andělé, manželé, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami ‑ita, ‑ista, ‑asta.

Jména zakončená na ‑an (obyvatelská), ‑tel, ‑ita, ‑ista, ‑asta

Jména zakončená na ‑an (vzor „pán“), ‑tel (vzor „muž“), ‑ita, ‑ista, ‑asta (vzor „předseda“) mají koncovku ‑é:

‑an, např. Brňan → Brňané, křesťan → křesťané, měšťan → měšťané, Moravan → Moravané, občan → občané, ostrovan → ostrované, pohan → pohané, Pražan → Pražané, Slovan → Slované, svatebčan → svatebčané, venkovan → venkované,

‑tel, např. buditel → buditelé, budovatel → budovatelé, čekatel → čekatelé, činitel → činitelé, hostitel → hostitelé, jmenovatel → jmenovatelé, pisatel → pisatelé, ručitel → ručitelé, velitel → velitelé, živitel → živitelé,

‑ita, např. husita → husité, izraelita → izraelité, jezuita → jezuité, kosmopolita → kosmopolité, táborita → táborité,

‑ista, např. fašista → fašisté, filatelista → filatelisté, fotbalista → fotbalisté, kapitalista → kapitalisté, marxista → marxisté, šachista → šachisté, terorista → teroristé,

‑asta, např. gymnasta → gymnasté, fantasta → fantasté.

Pozn.: Podoba s ‑i –⁠ pokud se vyskytuje –⁠ se hodnotí jako hovorová, např. Slovani, husiti, fašisti, fotbalisti, gymnasti.

Koncovky ‑i/‑ové

Koncovky ‑i/‑ové jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na ‑ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na ‑ik (vzor „pán“), např. skřítek → skřítci/skřítkové, sládek → sládci/sládkové, svědek → svědci/svědkové; akademik → akademici/akademikové, kritik → kritici/kritikové, technik → technici/technikové, teoretik → teoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením ‑i). Kolísání ‑i/‑ové se týká též jmen na ‑ota, ‑eta (vzor „předseda“), podoba s ‑i má však příznak hovorovosti, např. despota → despotové/despoti, asketa → asketové/asketi.

Koncovky ‑é/‑i

Koncovky ‑é/‑i se uplatňují u přejatých jmen končících na ‑at a ‑it, např. akrobat → akrobaté/akrobati, aristokrat → aristokraté/aristokrati, demokrat → demokraté/demokrati, diplomat → diplomaté/diplomati, favorit → favorité/favoriti, hermafrodit → hermafrodité/hermafroditi (převažující jsou však podoby se zakončením ‑é).

Skloňování mužských jmen – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Ve 2. p. mn. č. má většina podstatných jmen rodu mužského (životných i neživotných) koncovku ‑ů (tj. pánů, mužů, hradů, strojů, soudců, předsedů).

Nulová koncovka, jež je pozůstatkem starobylého skloňování, se dodnes udržela jednak u několika obecných jmen, např. (bez) peněz, (pět) tisíc, (mnoho) obyvatel, jednak u větší skupiny místních jmen pomnožných zakončených na ‑y a ‑any, a to buď jako koncovka jediná, nebo jako dubletní vedle zakončení ‑ů, např. Klatovy → Klatov, Louny → Loun, Poděbrady → Poděbrad, Hradčany → Hradčan, Rokycany → Rokycan, Říčany → Říčan, Diváky → Divák/Diváků, Lány → Lán/Lánů (viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á]). Jen u několika slov, a to převážně jako dubletní, se užívá koncovka ‑í (např. bratří, koní) –⁠ podrobněji níže.

K výjimkám patří tvar 2. p. mn. č. u těchto podstatných jmen:

• bratr (vzor „pán“) –⁠ vedle tvaru bratrů se užívá v určitých spojeních tvar bratří, např. bratří Čapků, českých bratří (tento tvar je reliktem starého skloňování),
• den (vzor „stroj“) –⁠ vedle tvaru dnů i tvar dní,
• host (vzor „pán“) –⁠ vedle pravidelného tvaru hostů i tvar hostí (podle typu „kost“ –⁠ kostí),
• kněz (vzor „muž“) –⁠ jen tvar kněží, stejný je tvar 1. p. mn. č. (tento tvar je pozůstatkem starého skloňování),
• kůň (vzor „muž“) –⁠ vedle pravidelného tvaru koňů i tvar koní (podle vzoru „píseň“ –⁠ písní),
• loket (vzor „hrad“) –⁠ vedle běžnějšího tvaru loktů ‚část ruky‘ je ve významu ‚délková míra‘ možný i starý tvar loket (pět loket/loktů sukna),
• obyvatel (vzor „muž“) –⁠ vedle častějšího tvaru obyvatel (zejména při udávání počtu) můžeme užít i pravidelný tvar obyvatelů, např. když chceme zdůraznit, že šlo o muže a ženy (Vystoupení starostky sledovalo několik obyvatelů a obyvatelek městské části…),
• peníz (vzor „stroj“) ‚označení jednotlivých mincí‘ –⁠ tvar penízů,
• peníze –⁠ jen mn. číslo ‚platidlo‘ –⁠ tvar peněz,
• přítel (vzor „muž“) –⁠ jen tvar přátel (tento tvar je reliktem starého skloňování),
• tisíc (vzor „stroj“) –⁠ vedle častějšího tvaru tisíc (pět tisíc) i tvar tisíců (z několika tisíců).

Přechylování obecných jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Přechylováním rozumíme tvoření protějšků ženského rodu k výrazům rodu mužského, zcela výjimečně též tvoření výrazů rodu mužského k výrazům rodu ženského (viz bod 7). Kromě tvoření přechýlených výrazů pomocí přechylovacích přípon můžeme rodový protiklad vyjádřit také zcela odlišnými výrazy (bratr –⁠ sestra, strýc –⁠ teta apod.). V tomto výkladu se však budeme věnovat jen přechylování pomocí přípon, protože protiklady typu bratr –⁠ sestra v praxi nepůsobí potíže. Ani přechylování příponami nelze celkově označit za problematický jev, obtíže zpravidla působí jen některé skupiny pojmenování a právě těmto skupinám jsou věnovány následující výklady.

Přechýlená pojmenování lze na nejvyšším stupni obecnosti rozdělit do skupin podle základní přechylovací přípony a její rozšířené varianty: ‑ka (‑nka, ‑ovka), ‑ice (‑nice), ‑yně (‑kyně), ‑ová, ‑na (‑evna, ‑ovna, ‑ena, ‑ezna), ‑anda, např. pekařka, řidička, hraběnka, židovka, krasavice, čarodějnice, pracovnice, ministryně, přítelkyně, sportovkyně, švagrová, kněžna, carevna, královna, přadlena, princezna, vojanda. Přechylovací přípony se nejčastěji připojují k plnému kmeni mužského jména, někdy dochází před příponou k hláskovým změnám: spisovatel –⁠ spisovatelka, druh –⁠ družka, žák –⁠ žačka. Méně často bývá východiskem pro přechýlení zkrácený kmen mužského jména: cvičenec –⁠ cvičenka, samec –⁠ samice apod.

Kromě tvoření příponami se ženské protějšky mužských jmen mohou tvořit také prostým přechodem jména od mužského k ženskému skloňovacímu vzoru: kmotr –⁠ kmotra, magistr –⁠ magistra, blondýn –⁠ blondýna, vrátný –⁠ vrátná, hostinský –⁠ hostinská.

Typ princezna, komtesa, vikomtka, vikomtesa

Některé výrazy označující ženské nositelky šlechtických titulů jsou výjimečné tím, že se netvoří přímo od domácí mužské podoby, popř. mužskou podobu v češtině ani nemají. Byly přejaty z jiných jazyků, a proto v kmeni zachovávají hláskové skupiny cizojazyčných přechýlených výrazů: princ –⁠ princezna z něm. Princessin, komtesa z fr. comtesse.

Tvary vikomtka a vikomtesa jsou výsledkem odlišného překladu jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se vicomtesse obvykle přepisuje jako vikomtesa. Tvar vikomtka patrně vznikl automatickým přidáním přípony ‑ka k základovému slovu vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse –⁠ komtesa, a tedy užít vicomtesse –⁠ vikomtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery, proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa. Nejde tedy o dvojici stejného typu: hraběnka –⁠ komtesa a vikomtka –⁠ vikomtesa. V případě vikomtky a vikomtesy zůstává totiž význam stejný.

Přechylování názvů pracovních pozic, funkcí a titulů (předsedkyně, hejtmanka, chirurgyně/chiruržka, mistrová, radová, docentka apod.)

Označení pracovních pozic, které zastávají ženy, se v češtině rovněž přechylují, proto se běžně můžeme setkat s doktorkami, soudkyněmi, ředitelkami, prodavačkami, poslankyněmi, hejtmankami, dokonce i lídryněmi politických stran atd. Není žádný důvod tisknout např. na vizitku jméno a příjmení Jana Nováková a pod něj označení pracovní pozice obchodní ředitel, když máme v češtině k dispozici zažitou a plně funkční přechýlenou podobu ředitelka a když vizitka představuje zcela konkrétní osobu; spojitost jména a pracovní funkce je zde totiž velmi těsná. Užití nepřechýlené podoby je však tolerovatelné např. v různých seznamech zaměstnanců nebo pracovních pozic a jejich obsazení, kde je vazba jména a funkce méně těsná a důležitější je celkový přehled. Mužská podoba se totiž může vztahovat jak k jedincům mužského, tak i ženského pohlaví (mluvíme o tzv. generickém užití mužského rodu): vědci vynalezli nový preparát = vědci i vědkyně.

Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyně i chiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich. Podobně např. strážník/strážmistr má náležité přechýlené podoby strážnice/strážmistryně. Přechýlená podoba strážnice je však homonymní s týmž výrazem, který nese význam ‚budova či místnost pro stráž‘. Podobně nejednoznačná, a tudíž patřící spíše do oblasti jazykových žertů a hříček je přechýlená podoba pokladnice od pokladník. Od podstatného jména mistr tvoříme přechýlené podoby mistryně i mistrová, avšak tyto podoby se významově liší. Výrazem mistrová označujeme ženu provozující nějaké řemeslo (krejčovská mistrová) nebo přední dělnici v továrně, popř. manželku mistra. Jako mistryni naopak označíme ženu dosahující mimořádných úspěchů či disponující určitým talentem, nadáním (mistryně světa ve skoku do dálky, mistryně povídkového žánru).

Rozpaky, zda lze přechýlenou podobu vůbec užít, často vzbuzuje tvar radová, k němuž lze podotknout, že je z čistě jazykového hlediska naprosto v pořádku. Důvody rozpaků při užití jsou mimojazykové a mají kořeny v prvorepublikovém označení žen podle manželovy funkce. Představy žen z filmů pro pamětníky, které se nám vybaví ve spojitosti s označením paní radová, přijímání označení radová poněkud zpomalují. Protože ale přibývá žen, které tuto funkci (v různých oblastech) vykonávají, oslovení paní radová se vžívá, a to např. ve spojeních policejní radová, zdravotní radová, obchodní radová. Doporučujeme jej užívat bez předsudků.

Bez obtíží lze též přechylovat akademické a vědecké tituly: bakalářka, magistra, inženýrka, doktorka, docentka, profesorka, kandidátka věd apod. Starší způsob titulování typu paní docent Nováková, paní doktor Hrabáková je zcela překonaný a dnes se už běžně neužívá.

Přechylování vojenských a  policejních hodností (strážmistryně, poručice, majorka apod.)

Z jazykového hlediska rozhodně doporučujeme přechylovat i vojenské a policejní hodnosti. Podoby jako strážmistryně, vojínka, desátnice, praporčice, poručice, majorka, generálka apod. mohou sice působit nezvykle, avšak není důvod se jim ve větném kontextu vyhýbat. Ženu, která má určitou vojenskou hodnost, ve spisovném a neutrálním projevu zpravidla neoslovíme (paní) kapitáne Nováková, ale (paní) kapitánko Nováková, vyznamenání předáme spíše desátnici Novákové, praporčici Novotné než desátníkovi Novákové, praporčíkovi Novotné apod. Pravidelně přechýlené podoby vojenských hodností, jako vojínka, praporčice, majorka atd., ostatně najdeme i v běžných slovnících. O zkratkách vojenských a policejních hodností viz Zkratky titulů a hodností.

Typ kongresmanka, megalomanka

Přechýlené podoby s ‑manka nejsou v češtině nové, již několik desetiletí máme např. zcela pravidelně a systémově utvořenou dvojici rekordman –⁠ rekordmanka. Analogicky se tvoří i novější pojmenování, tedy např. kongresmanka, supermanka. Někdy se objevují námitky, že bychom měli respektovat způsob, jakým se tvoří přechýlené podoby tohoto typu ve výchozím jazyce, tj. v angličtině. Slovo man, které do těchto složenin vstupuje, totiž znamená ‚muž‘ nebo ‚člověk‘ a funkci přechýlené podoby v angličtině plní složeniny se slovem woman –⁠ ‚žena‘ (např. postwoman). V češtině však o správném způsobu tvoření rozhoduje slovotvorná analogie, proto přechylujeme kongresman –⁠ kongresmanka, jazzman –⁠ jazzmanka atd.

Stejným způsobem se tvoří i přechýlené podoby názvů nositelů vlastností utvořené od slov zakončených na ‑manie: megaloman –⁠ megalomanka, erotoman –⁠ erotomanka, kleptoman –⁠ kleptomanka.

Přechylování obyvatelských jmen (měšťanka, venkovanka apod.)

Přechýlená obyvatelská jména utvořená od obecných jmen bývají nejčastěji zakončena na ‑anka: měšťanka, vesničanka, venkovanka, ostrovanka apod. Mimo spisovný jazyk obvykle stojí přechýlené podoby na ‑ačka: měšťačka; součástí spisovného jazyka bývají jen ojediněle: horačka. O přechylování obyvatelských jmen tvořených od vlastních jmen (Češka, Řekyně apod.) viz Tvoření obyvatelských jmen.

Opačné přechylování (vdova –⁠ vdovec)

Zcela ojedinělé jsou případy opačného přechylování, tj. tvoření mužské podoby od podoby ženské: vdova –⁠ vdovec, modelka –⁠ model.

Oslovení a závěrečný pozdrav (Skrýt)

Oslovení

Mezi heslovitým vyjádřením obsahu dopisu (dříve označovaným slovem „Věc“) a oslovením se vynechává mezera o výšce dvou řádků základního textu dopisu. V obchodních a úředních dopisech začíná oslovení vždy od levé svislice a končí čárkou (srov. Psaní čárky ve větě jednoduché), následující text pak začíná malým písmenem. Mezi oslovením a následujícím textem se zpravidla ponechává mezera o výšce jednoho řádku.

Každý oficiální dopis (a rovněž e‑mail) je náležité začít oslovením v 5. p. (i v případě písemného styku s institucemi, kdy jméno příjemce neznáme, např. Vážené paní, vážení pánové, Vážená paní / Vážený pane, Vážení, Vážení obchodní přátelé, Vážení partneři, Vážení klienti…). Povšechný pozdrav Dobrý den je v písemném styku považován za familiární. Hodí se pro styk osobní, telefonický, někdy také pro neformální, neoficiální nebo vnitřní e‑mailovou korespondenci (např. s kolegy).

Při oslovování má pracovní funkce, např. Vážený pane ministře, poslanče, rektore, starosto, předsedo, řediteli, jednateli, primáři, redaktore, a vojenská/policejní hodnost, např. Vážený pane plukovníku, majore, kapitáne, poručíku, zpravidla přednost před akademickým titulem, např. Vážený pane profesore, docente, doktore, inženýre, magistře (viz kap. Zkratky titulů a hodností a Pořadí titulů). Nižšími funkcemi a tituly obvykle neoslovujeme. Pokud adresát nemá takovou funkci, hodnost nebo titul, oslovujeme ho v dopise Vážený pane a jeho příjmením v 5. p., např. Vážený pane Kučero, Vážený pane Pleskači. Vynikající umělce, tvůrce, interprety lze oslovit i Vážený Mistře (viz Velká písmena –⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená). Ponechání příjmení v 1. p. není při oslovování spisovné a považujeme ho za projev značné neformálnosti či neznalosti. To se týká nejen psaných textů, ale i kultivovaných spisovných projevů mluvených –⁠⁠ ani tam oslovování 1. pádem nepatří.

Ženy se oslovují přechýleným tvarem své funkce, např. Vážená paní ministryně, poslankyně, předsedkyně, ředitelko, náměstkyně (viz Přechylování obecných jmen), vojenské/policejní hodnosti, např. Vážená paní plukovnice, majorko, kapitánko, poručice (viz Přechylování obecných jmen), nebo akademického titulu, např. Vážená paní profesorko, docentko, doktorko, inženýrko, magistro (viz Přechylování příjmení ve veřejné komunikaci). Pokud adresátka nemá takovou funkci, hodnost nebo titul, oslovujeme ji Vážená paní a jejím příjmením v 5. p., např. Vážená paní Kučerová, Vážená paní Pleskačová. Oslovení žen podle funkce či titulu jejich manžela, např. *paní ředitelová, *paní profesorová, *paní doktorová, či nepřechýlenou podobou titulu, např. *paní docent, *paní doktor, se již považuje za silně zastaralé a nekorektní. Také v případě oslovení slečen, tedy svobodných dívek a žen, se doporučuje zvolit bezpříznakové oslovení Vážená paní (ať už ve spojení s funkcí, či titulem, nebo jen s příjmením).

Není obvyklé oslovovat funkcí (titulem) a příjmením současně, např. *Vážená paní doktorko Nováková, *Vážený pane inženýre Nováku, *Vážená paní ministryně Nováková. V takových případech je namístě oslovovat pouze titulem nebo funkcí: Vážená paní doktorko, Vážený pane inženýre, Vážená paní ministryně.

Oslovování církevních hodnostářů je pevně vázané tradicí a etiketou. Hlava katolické církve je oslovována titulem Vaše Svatosti nebo Svatý Otče (jiné je Svatý otec –⁠⁠ viz Velká písmena –⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená). V adrese se pak píše Jeho Svatost papež František. Ke kardinálovi se obracíme prostřednictvím titulu Eminence (Vaše Eminence), v adrese Jeho Eminence, popř. Jeho Eminence nejdůstojnější pán (křestní jméno) kardinál (příjmení). Arcibiskupovi a biskupovi patří oslovení Excelence (Vaše Excelence nebo Vaše Excelence pane arcibiskupe), v adrese Jeho Excelence pan arcibiskup. Preláti a kanovníci se oslovují Vaše Milosti, popř. ještě dalším titulem, např. Vaše Milosti nejdůstojnější pane preláte (děkane, probošte), ostatní hodnostáři pak např. Vážený pane faráři, kaplane, děkane. Biskupové evangelické církve se oslovují Vážený pane biskupe (v adrese Vážený pan biskup), obdobně i další hodnostáři, např. Vážený pane faráři, Vážená paní farářko apod.

Upozorňujeme, že tvary osobních a přivlastňovacích zájmen Vy, Vám, Váš píšeme jako vyjádření úcty a zdvořilosti v dopise vždy s velkým počátečním písmenem, ať píšeme jednotlivci, několika osobám, nebo kolektivu (viz Psaní velkých písmen –⁠⁠ obecné poučení).

Závěrečný pozdrav

Závěrečný pozdrav se považuje za samostatný odstavec. Začíná vždy od stejné svislice jako předcházející odstavce. Pozdrav či závěrečná formule na konci dopisu mohou být povahy:

• nevětné, např. S pozdravem, S přátelským pozdravem, Se srdečnými pozdravy, v e‑mailu lze také S přáním pěkného dne –⁠⁠ za těmito pozdravnými formulemi se nepíše žádné interpunkční znaménko,
• větné s pokračováním na dalším řádku, např. Zdraví | Miroslav Koštíř –⁠⁠ ani za těmito pozdravnými formulemi se nepíše žádné interpunkční znaménko,
• větné, např. Děkujeme za spolupráci a přejeme mnoho úspěchů. Těšíme se na brzké setkání a srdečně zdravíme. Za těmito pozdravnými formulemi píšeme tečku (v méně formální komunikaci eventuálně vykřičník nebo tři tečky).