General explanations of grammatical and orthographical phenomena.

Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Při skloňování zeměpisných jmen se primárně řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková (fonická) podoba se může výrazně lišit. Je proto třeba, aby pádová koncovka v podobě grafické a vyslovované byla pokud možno stejná a nedocházelo k tomu, že bude jméno mít v jednom pádě koncovky podle dvou různých skloňovacích typů.

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a psané podobě se netýkají znělostních variant: h – ch (Zbiroh [zbiroch]), d – t (Petrohrad [petrohrat]), v – f (Cerekev [cerekef]), z – s (Cetoraz [cetoras]), ž – š (Kroměříž [kroměříš]) a podobně.

Pro vyslovovanou podobu se ve výkladu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem – psané i vyslovované.

Zeměpisná jména mužského rodu zakončená ve vyslovované podobě na tvrdou nebo obojetnou souhlásku se zpravidla skloňují podle vzoru „hrad“ (2. p. j. č. má koncovku -u), částečně také podle jeho podvzoru „les“ (2. p. j. č. má koncovku -a). Problémy se skloňováním mohou nastat ve volbě tvaru 2. p. j. č. (zda užít koncovku -a, či -u) a 6. p. j. č., kde dochází ke kolísání mezi koncovkami -e a -u (viz kapitola 1.1.1).

1 Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

1.1 Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na stejnou souhlásku

1.1.1 Konkurence koncovek -u/-a ve 2. p. a koncovek -u/-e v 6. p. j. čísla

(Zlín, Hostýn, Havířov, Bezdrev, Rabštejn, Heidelberg, Beroun, Brandýs, Náchod, Tábor, Betlém, Egypt, Jeruzalém, Milán, Řím, Záhřeb, Rožmitál, Zábřeh, Nymburk, Mělník, Rýn, Mohan)

a) Podle mluvnic se koncovka -a v 2. p. vyskytuje převážně u jmen domácích či zdomácnělých zakončených na -ín (Zlín, Jičín – 2. p. Zlína, Jičína), -ýn (Hostýn – 2. p. Hostýna), -ov (Havířov – 2. p. Havířova) a -ev (Bezdrev – 2. p. Bezdreva). Koncovka -a se ve 2. p. užívá také u některých jednotlivých domácích jmen (bez ohledu na jejich zakončení) jako Beroun, Brandýs, Náchod, Tábor (2. p. Berouna, Brandýsa, Náchoda, Tábora) a u některých názvů zahraničních míst jako Betlém, Egypt, Jeruzalém, Milán, Řím, Rýn  (2. p. Betléma, Egypta, Jeruzaléma, Milána, Říma, Rýna). Užívá se dále u názvů, u kterých je stále patrný původní obecný význam  ty mají v 2. p. rovněž koncovku -a: (Králův) Dvůr, (Nový) Kostel, (Starý) Rybník – 2. p. Dvora, Kostela, Rybníka.

Koncovka -u je ve 2. p. výrazně častější, produktivnější a v mnoha případech se dnes užívá i u jmen, která původně měla v tomto pádě koncovku -a, především u jmen cizích, ale stále častěji i u jmen domácích (Záhřeb, Dubrovník, Rožmitál, Mohan – 2. p. Záhřebu, Dubrovníku, Rožmitálu, Mohanu). Užívá se také u názvů pocházejících ze jmen obecných, která mají v 2. p. rovněž koncovku -u: Most, Písek – 2. p. Mostu, Písku). U některých jednotlivých jmen dochází v úzu k většímu kolísání tvarů 2. p. a užívají se dubletní koncovky: Zbiroh, Kamýk, Příbor, Zábřeh, Žebrák, Praděd – 2. p. ZbirohuZbiroha, KamýkuKamýka, PříboruPříbora, ZábřehuZábřeha, ŽebrákuŽebráka, PraděduPraděda). Dále kolísají jména zakončená na -ík jako Mělník, Braník, Rakovník, Lipník (2. p. Mělníku i Mělníka, BraníkuBraníka, RakovníkuRakovníka, LipníkuLipníka) a některá jména zakončená na -štejn, -berg, -perk, -burk, -purk (Rabštejn, Heidelberg, Kašperk, Hamburk, Prešpurk – 2. p. RabštejnuRabštejna, HeidelberguHeidelberga, KašperkuKašperka, HamburkuHamburka, Prešpurku i Prešpurka). Ve většině případů je jeden či druhý tvar u konkrétního jména frekventovanější nebo stylově příznakový, může se lišit v závislosti na tom, zda mluvčí z daného místa pochází apod. (srov. např. 2. p. Hamburku, Heidelbergu, ale Nymburka, Rabštejna).

b) V 6. p. dochází ke kolísání mezi koncovkami -e a -u. Koncovka -e se užívá převážně u jmen domácích nebo cizích počeštěných. Ve většině případů se užívá v 6. p. koncovka -e u jmen, která mají v 2. p. koncovku -a (Beroun, Jičín, Náchod, Londýn, Řím – 2. p. Berouna, Jičína, Náchoda, Londýna, Říma – 6.  p. Berouně, Jičíně, Náchodě, Londýně, Římě), dále v názvech zakončených na -štejn, -hrad, -grad (Rabštejn, Novograd, Petrohrad – 6. p. Rabštejně, Novogradě, Petrohradě).

U jmen cizích dnes až na zmíněné výjimky výrazně převažuje koncovka -u, mimo jiné i proto, že její užití není doprovázeno měkčením předchozí souhlásky (Nymburk – 6. p. Nymburku/Nymburce). Tyto hláskové alternace do velké míry ovlivňují ústup koncovky -e i u některých českých názvů (Zábřeh, Nymburk, Mělník – 6. p. Zábřeze/Zábřehu, Nymburce/Nymburku, Mělníce/Mělníku). Tam, kde dochází ke kolísání obou koncovek, se starobylá koncovka -e obvykle drží v místním úzu z důvodů tradice. Uživatelé jazyka neznající místní úzus užívají obvykle tvary utvořené podle živých, produktivních skloňovacích zákonitostí, tzn. v tomto případě tvary s koncovkou -(v Mělníce – Mělníku, v Nymburce – Nymburku).

Vzhledem k neproduktivnosti koncovky -e se u jmen nověji vzniklých tvary s touto koncovkou netvoří vůbec. Mluvnice uvádějí, že rozdílné uplatnění koncovky -u/-e záleží také na tom, v jaké funkci ve větě název užijeme. Koncovka  -e se užívá spíše pro vyjádření příslovečného určení místa (na otázku kde?). V ostatních funkcích je častější užití koncovky -(být v Egyptě – snít o Egyptu, bydlet v Mostě – psát o Mostu) Toto funkční rozdělení je však pouze orientační, nelze je uplatnit vždy a rozhodně není pro mluvčího či pisatele povinné.

1.1.2 Pohybné samohlásky -e-, -a-, -o- u jmen slovanského původu

V českých a cizích počeštěných zeměpisných názvech se z pohybných samohlásek objevuje pouze pohybné -e-. V nepřímých pádech se kromě 4. p. vypouští. Jde převážně o jména zakončená na -el (Kotel, Skřípel, Kozel) a -ek (Brůdek, Písek, Frýdek-Místek, Damašek), netýká se to ale jmen Fulnek, Valdek, Prosek (u některých jmen, ve kterých se pohybné -e- nevypouští, patrně hraje roli obtížnější výslovnost bez samohlásky -e- /nikoli 2. p. Fulnku/, ne však u všech, viz Prosek). Pohybné -e- se objevuje také u polských jmen (Szczecinek, Włocławek), u nich lze pohybné -e- vypustit či ponechat kvůli snadnější identifikaci jména v základním tvaru 1. p. (2. p. Szczecinku/Szczecineku, Włocławku/Włocławeku). 

Ostatní pohybné samohlásky (-a-, -o-) se vyskytují např. u jmen původem slovenských (Chopok, Pezinok, Ružomberok, Kežmarok), ruských (Gorodok, Pečinok), srbochorvatských (Zadar, Skadar, Čačak, Sisak, Risan). Je sice možné pohybné hlásky z těchto jmen v nepřímých pádech vypouštět, ale častěji se ponechávají, a to především u méně známých jmen, kvůli snadnější identifikaci základní podoby (2. p. Chop(o)ku, Pezin(o)ku, Ružomber(o)ku, Kežmar(o)ku, Gorod(o)ku, Pečin(o)ku, Zad(a)ru, Skad(a)ru, Čač(a)ku, Sis(a)ku, Ris(a)nu). Z uvedených jmen se častěji vypouštějí u známějších jmen slovenských a ruských, naopak u jmen srbochorvatských se spíše ponechávají. V nepřímých pádech zůstává pohybná hláska vždy u jmen jako Užok, Klimczok, Vladivostok (2. p. Užoku, Klimczoku, Vladivostoku).

1.1.3 Antické názvy

(pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu)

(Rhodos, Lesbos, Argos, Palatinus, Acherón, Akragas, Trapezús, Styx, Tiryns)

Ve jménech řeckého a latinského původu se zakončení -us či -os při skloňování vypouštějí a pádové koncovky se přidávají přímo k základu slova (Rhodos, Lesbos, Argos, Palatinus – 2. p. Rhodu, Lesbu, Argu, Palatinu). U některých frekventovanějších jmen (Argos, Rhodos) je však silná tendence k systémovému skloňování bez vypouštění -os, a to zejména při použití v současném, nikoli antickém kontextu. Ani tyto tvary nelze odmítat (2. p. Argosu, Rhodosu).

Vzhledem k zakončení na -ius se mezi antická jména řadí i jméno Mauricius. To se však od ostatních jmen liší tím, že ve 2. p. má koncovku -a (Mauricia).

V některých jménech dochází při skloňování k obměně či rozšíření základu (Acheron, Akragas, Trapezus, Styx, Tiryns – 2. p. Acherontu, Akragantu, Trapezuntu, Stygu, Tirynthu). V současnosti k této obměně, která respektuje původní latinské a řecké skloňování, v nepřímých pádech dochází zejména v odborných textech o antice. V textech ostatních lze toto rozšíření vynechat a přidávat koncovky k celému tvaru 1. pádu (Acheronu, Akragasu, Trapezusu, Styxu, Tirynsu).

1.1.4 Německá jména zakončená na -ingen, -hausen

(Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen)

Německá jména zakončená na -ingen, -hausen (Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen) se obvykle skloňují podle vzoru „hrad“ (2. p. Tübingenu, Göttingenu, Meiningenu, Schaffhausenu). Je možné je ponechat i nesklonná (v němčině jsou totiž tato jména v množném čísle), ale tento způsob je už dnes méně častý.

1.1.5 LoketKámen

Tyto názvy jsou specifické v tom, že mají z historických důvodů měkké skloňování, přestože jsou zakončeny na tvrdou souhlásku (2. p. Lokte, Kamene).

1.1.6 Polská jména zakončená na -ów

(Chorzów, Sulechów)

Specifickým typem jsou polská jména zakončená na -ów čtené jako [uv] (Chorzów, Sulechów). Mluvnice uvádějí, že kromě 4. p. se v nepřímých pádech toto zakončení mění na -ow- [ov] (2. p. Chorzowa, Sulechowa). Nelze však vyloučit ani podoby s ponechaným -ó- (2. p. Chorzówa, Sulechówa), protože je z nich lépe identifikovatelná základní podoba jména (i v úzu tyto podoby převažují).

1.2 Jména zakončená v grafické podobě na jinou souhlásku než v podobě vyslovované

(Cahors, Cherbourg, Orléans, Bergerac, Quebec)

a) Tato jména jsou především francouzského původu a jsou zakončená na souhláskovou skupinu, ve které poslední souhláska zůstává němá. V psané podobě zůstává celý základ slova v ostatních pádech zachován a koncovky se přiřazují za něj. Výslovnost u některých jmen v nepřímých pádech kolísá, obvykle se koncové souhláskové písmeno nevyslovuje, ale může se objevit i výslovnost se zachovaným koncovým písmenem: Cahors [kaór], Cherbourg [šerbur], Orléans [orleán] – 2. p. Cahorsu [kaóru], Cherbourgu [šerburu], Orléansu [orleánu].

b) Jména zakončená v grafické podobě na -c, ale ve výslovnosti na [k] jsou cizího původu (Cognac, Quebec). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě -c- za -k- (2. p. Cognaku, Quebeku) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Cognacu, Quebecu). Vzhledem k tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých názvů) spíše druhý postup.

c) Španělská jména zakončená na -ll (Sabadell) se v originále vyslovují  na konci s [j] ([sabadej]). V češtině se u těchto jmen vžila spíše výslovnost počeštěná, tedy [sabadel] (srov. Sevilla: [sevilja] i [sevila]), proto lze u těchto jmen užít vedle měkkého skloňování podle vzoru „stroj“ také tvrdé skloňování podle vzoru „hrad“ (2. p. Sabadellu [sabadelu] i Sabadelle [sabadeje]).

1.3 Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku a v grafické podobě na samohláskové písmeno

(Grenoble, Baltimore, Le Havre, Newcastle, Melbourne, Brisbane, Jacksonville, Dunkerque)

a) Jména zakončená na nevyslovované (němé) -e, kterému předchází pravopisně tvrdá nebo obojetná souhláska, skloňujeme podle vzoru „hrad“ a němé -e v nepřímých pádech vypouštíme: Grenoble, Baltimore, Newcastle, Le Havre – 2. p. Grenoblu, Baltimoru, Newcastlu, Le Havru. U jmen, ve kterých koncové němé -e zpětně ovlivňuje výslovnost jména, můžeme -e v pádových tvarech ponechat z důvodu naznačení výslovnosti (Thame – 2. p. Thameu), ale u frekventovanějších  jmen, jejichž základní pravopisná podoba je známá, se často vypouští: Brisbane [brizbejn] – 2. p. Brisbanu [brizbejnu] (jméno Brisbane lze však řadit i ke střednímu rodu a ponechat nesklonné, viz dále).

b) Některá jména zakončená na němé -e kolísají mezi nesklonnou podobou (pak je řadíme ke střednímu rodu) a skloňovacím paradigmatem vzoru „hrad“ (pak je řadíme k mužskému rodu): Melbourne, Brisbane, Jacksonville, Toulouse (i další jména zakončená na -ville) – 2. p. Melbourne/Melbournu, Jacksonville/Jacksonvillu, Brisbane/Brisbanu, Toulouse / řidč. Toulousu. Tradičně nesklonná zůstávají obvykle jména jako Lille, Dieppe, Lausanne, Stoke, Spokane, Carcassone. V nesklonné podobě se tyto názvy řadí ke střednímu rodu (viz Zeměpisná jména středního rodu).

c) Jména zakončená na -que (Dunkerque [dankerk]) lze skloňovat dvěma způsoby. Můžeme v nepřímých pádech zjednodušit skupinu -que- před pádovou koncovkou  na -k- (2. p. Dunkerku) nebo odtrhnout koncové -e z této skupiny a nahradit je pádovou koncovkou (2. p. Dunkerquu [dankerku]).

2 Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou souhlásku

2.1 Jména zakončená stejně v písmu i ve výslovnosti

(Liberec, Žacléř, Moháč, Marrákeš, Kriváň, Radhošť, Altaj, Hindúkuš, Stříbřec)

a) Ze zeměpisných jmen zakončených na měkkou souhlásku (Liberec, Plešivec, Žacléř, Moháč, Marrákeš apod.) se k mužskému neživotnému vzoru „stroj“ řadí jen málo jmen obcí či jejich částí. Jsou to jména zakončená na -ec (Hradec, Liberec, Plešivec) a dále např.  Moháč, Žacléř, Sliač, Marrákeš, Miskolc apod. Vedle těchto jmen mají z historických důvodů měkké skloňování i jména LoketKámen, přestože jsou zakončena na souhlásku tvrdou (2. p. Lokte, Kamene), viz kapitola 1.1.5. Většina jmen zakončených měkkou souhláskou je řazena k vzorům rodu ženského (Kroměříž, Třebíč), přestože u některých z nich se v místním úzu užívá i skloňování mužské (Olomouc, Florenc, Koloveč). Jména Aš a Pankrác mohou být podle příruček rodu mužského i ženského (2. p. Aše, Pankráce – 7. p. AšíAšem, PankrácíPankrácem). Více viz kapitola Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku.

b) Ostatní zeměpisná jména (jiná než názvy obcí či jejich částí) zakončená na měkkou nebo obojetnou souhlásku se zpravidla skloňují podle mužského neživotného vzoru „stroj“. Jde např. o jména pohoří, hor, řek, jezer, ostrovů, států apod. (Kriváň, Radhošť, Tríbeč, Altaj, Hindúkuš, Himálaj, Sinaj, Dunaj, Izrael, Bangladéš atd. – 2. p.  Kriváně, Radhoště, Tríbeče, Altaje, Hindúkuše, Himálaje, Sinaje, Dunaje, Izraele, Bangladéše).

c) U slovanských jmen zakončených na -ec, -eč (Liberec, Hradec, Kamenec, Čerepovec, Grintavec, Pogradec, Bubeneč, Koloveč) se pohybné -e- při skloňování vysouvá (Liberce, Hradce, Kamence, Čerepovce, Grintavce, Pogradce, Bubenče, Kolovče). Zvláštním případem jsou v tomto ohledu jména StříbřecBystřec, u kterých se v nepřímých pádech ř mění v r (2. p. Bystrce, Stříbrce). U srbochorvatských jmen zakončených na -ac lze pohybné -a- vysouvat (a brát je jako ekvivalent pohybného -e-) nebo je ponechat, a to v případě, že by mohlo jeho vypuštěním z nepřímých pádů dojít k pochybám, jaká je základní podoba jména: Kragujevac, Karlovac, Šabac – 2. p. KragujevceKragujevace, KarlovceKarlovace, ŠabceŠabace (viz 1.1.2).

d) Slovanské názvy ve formě přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Slaný, Rudničnyj, Karlovskij, Lugovoj – 2. p. Slaného, Rudničného, Karlovského, Lugového) či řidčeji „jarní“ (Vyšnij – 2. p. Vyšního).

2.2 Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na odlišné souhlásky

(Greenwich, Ipswich, Rakowicz, Barcs, Portrush, Krupanj)

U těchto jmen se skloňování řídí výslovností, proto jsou-li jména zakončena ve výslovnosti na měkkou souhlásku, jsou skloňována podle měkkého vzoru „stroj“: Greenwich [grynyč], Ipswich [ipsvič], Rakowicz [rakovič], Barcs [barč], Portrush [portraš], Krupanj [krupaň] – 2. p. Greenwiche [grynyče], Ipswiche [ipsviče], Rakowicze [rakoviče], Barcse [barče], Portrushe [portraše], Krupanje [krupaně].

2.3 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na měkkou souhlásku

(Hortobágy, Jászerbereny, Szombathely, Villefranche, Carouge, Lethbridge)

Přestože většina cizích jmen tohoto typu se řadí k ženskému vzoru „píseň“, existuje několik jmen skloňovaných podle vzoru „stroj“. Spadají sem např. maďarská jména zakončená v písmu na -y, která skloňujeme podle měkkého vzoru: Hortobágy [-báď], Jászerbereny [-reň], Szombathely [-ej] – 2. p. Hortobágye [-bádě], Jászerberenye [-reně], Szombathelye [-eje].

Dále sem řadíme některá anglická a francouzská zeměpisná jména: Villefranche [vilfránš], Carouge [karúž] – 2. p. Villefranche [vilfránše], Carouge [karúže] – 3. p. Villefranchi [vilfránši], Carougi [karúži] – 7. p. Villefranchem [vilfránšem], Carougem [karúžem].

Pokud si z nějakého důvodu nejsme pádovými podobami jisti, můžeme se jim vyhnout použitím opěrného obecného podstatného jména: např. ve městě Baltimore, u města Sabadell apod. Více viz kapitola 1. p. ve spojeních typu „ve městě Olomouc“.