Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

puzzle

dělení: pu-z-zle1

výslovnost: [pazl]

rod: m. neživ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádpuzzlepuzzly
2. pádpuzzlupuzzlů
3. pádpuzzlupuzzlům
4. pádpuzzlepuzzly
5. pádpuzzle2puzzly
6. pádpuzzlupuzzlech
7. pádpuzzlempuzzly

příklady: Se Simpsonovými se můžeme setkat na pohlednicích, puzzlech, tričkách. Užijete si i různých puzzlů víc než dost. Potom jsem přešel k dřevěným puzzle. Dva dny chodí kolem stolu se složeným puzzle. Vlivem hospodářské krize se puzzle stalo dostupnější. Nikdy jsi žádné puzzle neskládal.

poznámky k heslu: Podle NASCS se užívá též jako nesklonné jméno všech tří rodů; v úzu je nesklonnost častá, ale ženský rod velice řídký. Slovo je velice často vyslovovováno pucle.


Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách rozcházejí, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý a hlavně co možná pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že by jiný způsob dělení nutně znamenal chybu. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, označujeme – v souladu s tradicí – spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- kosmeti-.

Upozorňujeme, že při dělení slov se spojovník píše pouze na konci řádku, nikoli rovněž na začátku řádku dalšího (srov.  Spojovník).

1 Obecné principy dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.

2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod. atd.).

3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).

4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz níže).

5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý. U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) nejsme ale schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat (právě to činí problémy).

6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz kap. Morfematika). Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do- apod.) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, troj|stěžník apod.). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že nelze u běžných mluvčích vyžadovat schopnost jejich bezchybného rozpoznání.

2 Konkrétní způsoby dělení

2.1 Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, předponu neoddělujeme.
Příklady:
úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce

2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou a vícepísmennou předponou, držíme důsledně morfematický šev (i u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné).
Příklady:
ro-ze-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, na-dše-ný, du-pli-kát, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zita, roz-tr-hat, pod-trh-nout

3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice.
Příklady:
po-zvra-cet, po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat

4. Pokud má slovo dvě předpony a obě jsou slabičné, můžeme dělit před druhou předponou i po ní.
Příklady:
po-u-ka-zo-vat, po-vy-ha-zo-vat, po-u-pra-vit, ne-u-spět

5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu nebo ne), můžeme dělit i po této samohlásce.
Příklady:
zo-hyz-dit, zú-žit, za-dap-to-vat

6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není průhledná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo.
Příklady:
pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém

2.2 Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli např. rea-kce.
Další příklady:
pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ak-ce, re-ago-vat

2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu nebo koncovku), pak nedělíme. Například slovo génius má koncovku -us, ale dělíme pouze gé-nius. Slovo reálie dělíme pouze reá-lie apod.
Další příklady:
pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, ra-kou-s-ko-uher-ský, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, čty-řia-pa-de-sá-ti-le-tý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, maoi-s-mus, fó-liov-ník

3. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách.
Příklady:
au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat

2.3 Skupina souhláska + písmeno l (v jiné než slabikotvorné pozici)

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi přitom doporučujeme spíše dělit před l (například doporučujeme spíše svis-lý než svi-slý).
Příklady:
svi-s-lý, po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný)

2. Pokud před l předchází souhláska jiná než s/š/d, dělíme vždy před l.
Příklady:
ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, bet-lém, cih-la, truh-la

2.4 Skupina souhláska + písmeno r (v jiné než slabikotvorné pozici) nebo ř

1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou.
Příklady:
ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob

2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř.
Příklady:
Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok

3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu:
Příklady:
te-le-gra-fo-vat, po-krá-tit

4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

2.5 Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláskasouhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š.
Příklady:
ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář. pr-s-kat

2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

2.6 Skupina písmeno + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř.
Příklady:
re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra

2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s.
Příklady:
re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr

2.7 Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami.
Příklady:
dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, je-de-nác-tý, vá-noč-ka, va-jíč-ko, an-tik-va, bom-bar-do-vat, vy-bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gy-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka, rád-ža, bend-žo

2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu.
Příklady:
troj-zvuk, po-dvoj-ný

2.8 Skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V takových případech respektujeme morfematický šev (a to i příponový).
Příklady:
ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, Ja-pon-sko, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, Ark-ti-da, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, Kar-lo-var-sko, hr-din-skost, lid-skost

2. Pokud se na morfematický šev nelze spolehnout, je možné dělit více způsoby.
Příklady:
cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, cen-t-rum, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, jis-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mos-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký

3. Typ čeština, romština dělíme če-š-ti-na, rom-šti-na.

2.9 Zakončení na -ční

1. Pokud předchází samohláska, dělíme stejně jako dělíme výšeuvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska.
Příklady:
agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní

2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č.
Příklady:
ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční

2.10 Souhlásky, které se píšou různě, ale vyslovují stejně, a zdvojené souhlásky

1. Pokud nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami, nebo před oběma souhláskami.
Příklady:
base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae, ro-c-ker, ro-c-kový

2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu:
Příklady:
ka-men-ný, roz-zlo-bit

3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce. Stejně tak pokud předchází souhláska, dělíme před zdvojenou souhláskou.
Příklady:
Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, pál-ffyov-ský, budd-hi-s-tic-ký, la-mar-cki-s-mus  

2.11 Slova, která se vyslovují jinak, než píší

1. Taková slova dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque.
Příklady:
Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ti-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce] (ale soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý], pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský])

2. Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [ánriet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože (jak bylo řečeno výše) dvě samohlásky (jinde než na švu) vedle sebe neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen od názvů osob nebo zvířat; pátý pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení prvním pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat pátým pádem. Užití pádu prvního je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity.

Oslovování osob viz hesla o skloňování mužských osobních jmen (Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-a, -á]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-e, -ě, -é]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-i, -í]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-o, -ó]Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-u, -ú]).

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v pátém pádě jednotného čísla koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ má koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ má koncovku -o.

2 Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na k, g, h, ch, mají koncovku -u: falešníku, dědku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno synsynu (ale zlosyne!); pouze jména bůh a člověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

3 Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

 

4 Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v pátém pádě tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností oslovované formy totožné s 1. pádem a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba správec) však poměrně často pronikají i podoby na -če: soudče, správče, zrádče; ochránče, vůdče, ty jsou však hodnoceny jako nespisovné.

Náležité podoby 5. pádu jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

5 Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v pátém pádě koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad