Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

psycholog

dělení: psy-cho-log1

rod: m. živ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádpsychologpsychologové4
2. pádpsychologapsychologů
3. pádpsychologovi, psychologu2psychologům
4. pádpsychologapsychology
5. pádpsychologu3psychologové
6. pádpsychologovi, psychologu2psycholozích5
7. pádpsychologempsychology

příbuzná slova: psycholožka6


Nově: Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
psycho~ <ř> v slož. 1. část s význ. duše, duševní:
psychoanalýza, -y ž teorie psychického dění a metoda léčení neuróz ap. vycházející z nevědomých motivů lidského chování;
psychodiagnostika [-dy-ty-], -y ž zjišťování psychických stavů lidí;
psychodiagnostický příd.: psychodiagnostický test;
psychofyzika, -y ž věd. obor zkoumající vztahy mezi fyzickými podněty a počitky organizmu;
psychofyziologie, -e ž věd. obor zkoumající vztahy mezi psychickými a fyziologickými procesy organizmu;
psycholog, -a m (mn. 1. -ové, 6. -zích)
1. odborník v psychologii
2. kdo dovede poznat myšlení a povahu lidí: učitel musí být dobrým psychologem;
psycholožka, -y ž;
psychologie, -e ž
1. věda zabývající se duševními jevy: experimentální psychologie
2. myšlení, jeho způsob: poznal jeho psychologii
3. duševní rozpoložení, stav: davová psychologie;
psychologický příd.: psychologický zákon; — psychologická příprava sportovců; — psychologický román, film zabývající se především duševními ději a stavy osob;
psychologicky přísl.;
psychopat, -a m (1. mn. -i, -ové) kdo trpí duševní poruchou;
psychoterapie, -e ž psychologická léčba duševních poruch;
psychotronika, -y ž věda zkoumající dosud neprobádané jevy týkající se jasnovidectví, sugesce, hypnózy ap.;
psychotronický příd.: psychotronická laboratoř
SSJČ
psycholog, -a m. (mn. 1. -ové, 6. -zích) (psycholožka, -y ž.)
1. odborník v psychologii
2. kdo zná n. dovede poznat myšlení, povahu lidí (a popř. toho využít při svém jednání): učitel musí být (dobrým) p-em;
psychologie, -e ž.
1. věda zabývající se duševními jevy: experimentální, sociální, pedagogická, užitá p.
2. myšlení, způsob myšlení; duševní rozpoložení, stav: individualistická p.; tvůrčí p. umělce psychika; p. národa; p. doby; p. venkovského lidu; davová p.; p. dítěte;
psychologický příd.
1. týkající se psychologie jakožto vědy: p. zákon; p-á analýza; p. experiment, důkaz
2. (též *-logní Šal.) týkající se duševní stránky člověka n. na ní založený; založený na znalosti způsobu myšlení lidí a jejich povah: p. vývoj; p-é souvislosti; p. účinek něčeho; p-á reakce posluchače; p-é rozpoložení psychické; p-á příprava sportovců před zápasem; p. nátlak; p. moment (okolnost, činitel) působící po psychologické stránce; - p. postoj; je třeba p-ého umění k získání dítěte; p-á chyba; liter. p. román zabývající se především duševními stavy a ději osob; jaz. p. podmět, přísudek (v pojetí někt. lingvistů) východisko, jádro výpovědi;
přísl. psychologicky: je možno to vysvětlit p.; p. vzdělaný lékař; - p. zajímavý; p. pravdivý umělecký obraz; diváci mohou p. zapůsobit na závodníky;
podst. psychologičnost, -i ž. řidč.: francouzský film tíhne k p-i;
psychologično, -a s. řidč. kniž. oblast psychologie; duševno, psychika

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.
3Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.
4Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č.
5Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.
6Přechylování

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme-kosmeti-.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
  4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce.
  2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou vícepísmennou předponou, respektujeme vždy morfematický šev (rovněž u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět.
  5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu, nebo ne), pak po této samohlásce nedělíme, např. zohyz-dit, zúžit, zadap-to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

  1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
  2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, mao-i-s-mus, fó-liov-ník.
  3. Nacházejí-li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l – lépe např. svis-lý než svi-slý. Další příklady: po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný).
  2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok.
  2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob.
  3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá-tit, te-le-gra-fo-vat.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláska nebo souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář, pr-s-kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, vá-noč-ka, va-jíč-ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka.
  2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj-ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, hr-din-skost, lid-skost, arab-šti-na, ma-ďar-šti-na, rom-šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, ji-s-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mo-s-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký.

Zakončení na

  1. Pokud zakončení předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční.

Zdvojené souhlásky

  1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae.
  2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men-ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, budd-hi-s-tic-ký.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ty-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský], soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án-ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky -u/-ovi (vzor „pán“) a -i/-ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je -ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný – Šťastnému, Mallarmé – MallarméoviMallarmému, Attlee – Attleemu) – viz kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka -ovi

Koncovka -ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí-li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku -ovi: předsedovi, bačovi, husitovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou-li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky -ovi-u/-i střídají, u posledního slova je však -ovi: přejeme panu doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme panu doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru Davidu Němečkovi za přínos…

Pozn.: V běžných, neformálních projevech se prosazuje spíše koncovka -ovi: magistrovi Radkovi Havlíčkovi.

Koncovka -u

Koncovku -u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověkbůh mívají obvykle koncovku -u i tehdy, stojí-li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojení typu pan Dvořák je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi.

Koncovka -i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka -i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je -ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku -o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména andělmanžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na -k, -g, -h, -ch, mají koncovku -u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn – synu (ale zlosyne); pouze jména bůhčlověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na e: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

V 1. p. mn. č. existuje u muž. živ. podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek -i, , -o se v různé míře uplatňují dublety -i/-ové, -i/-é, ojediněle /-o (např. konšelé/konšelové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

  • význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení -i, viz bod 2.1.1), či osobní (obecné nebo vlastní  u vlastních jmen převažuje -o, viz bod 2.2),
  • slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou -tel je charakteristické zakončení , viz bod 2.3.1),
  • délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají nejčastěji zakončení -o, viz bod 2.2),
  • zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz bod 2.3.1),
  • rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení -o, na Moravě -i.

Distribuce koncovek

Koncovka -i

Koncovka -i se vyskytuje nejčastěji, a to jako podoba jediná nebo ve dvojici s koncovkou -o (páni/pánové) či (sousedi/sousedé). Koncovku -i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rakraci), h > z (pstruhpstruzi), ch > š (hochhoši) apod.

Koncovka -i je typická:

  • pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci, podrobněji viz bod 2.1.1),
  • pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, u kterých je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k > c, h > z, ch > š, d > ď, t > ť, n > ň, r > ř), např. dělníkdělníci, NěmecNěmci, hlídačhlídači, FrancouzFrancouzi, lenochlenoši, tovaryštovaryši, kamarádkamarádi, studentstudenti, blázenblázni, organizátororganizátoři, bruslařbruslaři (další příklady viz bod 2.1.2, bod 2.1.3, bod 2.1.4, bod 2.1.5),
  • pro jména na -man (vzor „pán“), např. barmanbarmani, ombudsmanombudsmani (další příklady viz bod 2.1.6),
  • pro jména na -ce (vzor „soudce“), např. dárcedárci, obránceobránci, průvodceprůvodci, příjemcepříjemci, soudcesoudci, strážcestrážci.

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení -o, je tato podoba pociťována spíše jako knižní (např. Francouzové, tovaryšové, dárcové, strážcové).

Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka -i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na -ek (-k) je možné vedle -i též -o (jakjaci/jakové, krtekkrtci/krtkové, křečekkřečci/křečkové, leleklelci/lelkové, racekracci/rackové). Koncovka -o se zvolí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. p. mn. č. od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka -i vadit tam, kde před ní předchází jedna, nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž -i nebo -y, proto se dává přednost zakončení -o (např. ibisibisi/ibisové, rysrysi/rysové, svišťsvišti/svišťové).

Jen koncovku -o mají některé názvy zvířat, např. kurkurové, mulmulové, mustangmustangové, skunkskunkové, smrtihlavsmrtihlavové.

Jména s příponami zakončenými na

Jména zakončená na náleží ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku -i, např. bankéřbankéři, boháčboháči, bruslařbruslaři, cestářcestáři, havířhavíři, hráčhráči, kacířkacíři, kancléřkancléři, knihařknihaři, řidičřidiči, sazečsazeči, spáčspáči.

Jména zakončená na -(e)c

Jména zakončená na -(e)c patří ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení -i, např. cizineccizinci, domorodecdomorodci, GruzínecGruzínci, chodecchodci, jezdecjezdci, KorejecKorejci, LitevecLitevci, neandertálecneandertálci, NěmecNěmci, PortugalecPortugalci, sobecsobci, vědecvědci, zeměděleczemědělci.

Jména zakončená na k, k

Jména zakončená na k, k se skloňují podle vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení -i:

k, např. dělníkdělníci, hudebníkhudebníci, klučíkklučíci, knihovníkknihovníci, mladíkmladíci, následovníknásledovníci, pohraničníkpohraničníci, protivníkprotivníci, příslušníkpříslušníci, zámečníkzámečníci,

k, např. měšťákměšťáci, sprosťáksprosťáci, tramvajáktramvajáci, tuláktuláci.

Přejatá jména zakončená na -ant, -ent, -et, -ot, -or, -(át)or, r, r, n, n/-ýn, -on

Přejatá jména na -ant, -ent, -et, -ot, -or, -(át)or, r, r, n, n/-ýn, -on náleží ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zpravidla koncovku -i:

-ant, např. aspirantaspiranti, defraudantdefraudanti, furiantfurianti, maturantmaturanti,

-ent, např. agentagenti, asistentasistenti, pacientpacienti, prezidentprezidenti, studentstudenti,

-et, např. analfabetanalfabeti, atletatleti, brunetbruneti,

-ot, např. kamelotkameloti, pierotpieroti,

-or, např. agresoragresoři, instruktorinstruktoři,

-(át)or, např. agitátoragitátoři, animátoranimátoři, mechanizátormechanizátoři,

r, např. hoteliérhoteliéři, kombajnérkombajnéři, montérmontéři,

r, např. bukanýrbukanýři, inženýrinženýři,

n, např. kapitánkapitáni, partyzánpartyzáni,

n/n, např. albínalbíni, manekýnmanekýni,

-on, např. baronbaroni, epigonepigoni, seladonseladoni.

Přejatá jména zakončená na -man

Jména zakončená na -man patří ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku -i, např. barmanbarmani, gentlemangentlemani, jazzmanjazzmani, kameramankameramani, narkomannarkomani, ombudsmanombudsmani, pivotmanpivotmani, rekordmanrekordmani, showmanshowmani, supermansupermani, toxikomantoxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením , např. *narkomané, *toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. bod 2.5), jednak od podstatných jmen tvořených příponou -an, pro něž je zakončení  náležité (viz bod 2.3). Podoby *narkomané, *toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení -o, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

Koncovka -o

Koncovka -o se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro její užití bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi × Rusové; zatímco varianta s koncovkou -o bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s -i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka -o je typická:

  • pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz bod 2.2.1,
  • pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz bod 2.2.2,
  • pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na -ita, -ista, -asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové,
  • pro jména zakončená na -j a na -l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz bod 2.2.3,
  • pro přejatá jména zakončená na -log, -urg a u složenin s druhou částí -graf, -fil, -fob, -nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz bod 2.2.4.

Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. rodných jmen a příjmení) převažuje koncovka -o (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka -i se užívá poměrně často u rodných jmen odvozených příponou k (PetříkPetříci, JiříkJiříci). U příjmení mají podoby se zakončením -i ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní-li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka -i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ Novákovi, SkotničtíSkotnických, rodina Novákova).

Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku -o, např. DánDánové, IrIrové, králkrálové, mágmágové, RusRusové, soksokové, synsynové, špehšpehové, zběhzběhové, zeťzeťové (ale ŽidŽidé, ČechČeši). Podoba s -i – pokud se vyskytuje – se hodnotí jako hovorová.

Jména zakončená na -j a na -l

Osobní jména zakončená na -j (vzor „muž“) a na -l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s tvary příčestí činného) mají koncovku -o:

-j, např. čarodějčarodějové, lokajlokajové, patricijpatricijové, plebejplebejové, šohajšohajové, žokejžokejové,

-l, např. apoštolapoštolové, břídilbřídilové, fňukalfňukalové, hýřilhýřilové, kutilkutilové, loudalloudalové, mazalmazalové, škrabalškrabalové, škudlilškudlilové, vyvrhelvyvrhelové, žvanilžvanilové.

Přejatá jména zakončená na -log, -urg, -graf, -fil, -fob, -nom

Osobní jména přejatá zakončená na -log, -urg a složeniny s druhou částí -graf, -fil, -fob, -nom (vzor „pán“) mají koncovku -o:

-log, např. archeologarcheologové, biologbiologové, geologgeologové, meteorologmeteorologové,

-urg, např. dramaturgdramaturgové, chirurgchirurgové,

-graf, např. fotograffotografové, geografgeografové, lexikograflexikografové,

-fil, např. bibliofilbibliofilové, germanofilgermanofilové,

-fob, např. rusofobrusofobové,

-nom, např. agronomagronomové, ekonomekonomové.

Koncovka

Koncovka je pozůstatkem staršího skloňování a mají ji podstatná jména utvořená příponami -tel (vzor „muž“), -an (vzor „pán“, nejčastěji tato jména označují obyvatele nebo příslušníky národů; jména na -man viz bod 2.1.6) a některá jiná jména s podobným zakončením (andělé, manželé, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami -ita, -ista, -asta.

Jména zakončená na -an (obyvatelská), -tel, -ita, -ista, -asta

Jména zakončená na -an (vzor „pán“), -tel (vzor „muž“), -ita, -ista, -asta (vzor „předseda“) mají koncovku :

-an, např. BrňanBrňané, křesťankřesťané, měšťanměšťané, MoravanMoravané, občanobčané, ostrovanostrované, pohanpohané, PražanPražané, SlovanSlované, svatebčansvatebčané, venkovanvenkované,

-tel, např. buditelbuditelé, budovatelbudovatelé, čekatelčekatelé, činitelčinitelé, hostitelhostitelé, jmenovateljmenovatelé, pisatelpisatelé, ručitelručitelé, velitelvelitelé, živitelživitelé,

-ita, např. husitahusité, izraelitaizraelité, jezuitajezuité, kosmopolitakosmopolité, táboritatáborité,

-ista, např. fašistafašisté, filatelistafilatelisté, fotbalistafotbalisté, kapitalistakapitalisté, marxistamarxisté, šachistašachisté, teroristateroristé,

-asta, např. gymnastagymnasté, fantastafantasté.

Pozn.: Podoba s -i – pokud se vyskytuje – se hodnotí jako hovorová, např. Slovani, husiti, fašisti, fotbalisti, gymnasti.

Koncovky -i/-o

Koncovky -i/-o jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na -ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na -ik (vzor „pán“), např. skřítekskřítci/skřítkové, sládeksládci/sládkové, svědeksvědci/svědkové; akademikakademici/akademikové, kritikkritici/kritikové, techniktechnici/technikové, teoretikteoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením -i). Kolísání -i/-o se týká též jmen na -ota, -eta (vzor „předseda“), podoba s -i má však příznak hovorovosti, např. despotadespotové/despoti, asketaasketové/asketi.

Koncovky /-i

Koncovky /-i se uplatňují u přejatých jmen končících na -at-it, např. akrobatakrobaté/akrobati, aristokrataristokraté/aristokrati, demokratdemokraté/demokrati, diplomatdiplomaté/diplomati, favoritfavorité/favoriti, hermafrodithermafrodité/hermafroditi (převažující jsou však dnes podoby se zakončením ).

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek -ech, chch. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

Neživotná podstatná jména zakončená na -c: typ tác

Neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -c, se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.) a v 6. p. mn. č. mají koncovku -ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech, kibucech, pokecech.

Životná podstatná jména zakončená na -g, -k, -ch-h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: o bozích, pstruzích, racích, špezích, vrazích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu – s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) – jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších). Liší se ČechČeších od ČechyČechách.

Jednoslabičná neživotná podstatná jména zakončená na -g, -k, -ch-h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. břeh, roh, dluh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: březích, dluzích, rozích. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzíchergách, blozíchblogách, tazíchtagách, docíchdokách, lošíchlochách, ale jen migách a rovněž (hot) dogách (často psané i dohromady: hotdogách).

Pouze koncovku ch má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plechplechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrchvrcháchvrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších).

Pojmenování smyslů sluchčich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ch (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na ch; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není.

Pomnožné nespisovné expresivní slovo prachy ‚peníze‘ má jen koncovku ch.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách – ani tuto variantu nelze odmítnout. Zastaralé obecněčeské šproch má zpravidla koncovku ch, šprochách, ale přijatelné je i šproších.

Dvou- a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména zakončená na -g, -k, -h, -ch a životná na -ga, -ka, -ha, -cha

Všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, a všechna životná, která končí na -ga, -ka, -ha, -cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ch: o vodácích, študácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g > z, k > c, h > z, ch > š.

Koncovce ch konkuruje koncovka ch, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ch se dnes považuje (vedle koncovky ch) za rovnocennou variantu u slov expresivních. U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách. Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcíchbalíčkách, obláčcíchobláčkách, chlebíčcíchchlebíčkách, kouscíchkouskách, domcíchdomkách, rybníčcíchrybníčkách, lesícíchlesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácíchdřevákách, hrncíchhrnkách, v pomnožných teplácíchteplákách, modrácíchmodrákách. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocíchtarokách.

U některých slov se koncovka ch dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku ch tam, kde PMČ a/nebo MČ uvádějí i variantní koncovku ch. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ch stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ch. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na ch postupně stírá.

Koncovka ch je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách. Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkáchv Jesenících, v Javorníkáchv Javornících, v Dušníkáchv Dušnících (viz Zeměpisná jména pomnožná).

Životná podstatná jména zakončená na -a, jemuž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku -a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj. (jiné je rikša, žen., viz Rod podstatných jmen).

Životná podstatná jména vzoru „pán“ zakončená na -l, -s, -z, -x: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z, -x a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku -ech, např. datel, bez datla, o datlech; pes, bez psa, o psech; podobně o krokodýlech, korálech (jiné je o korálích, viz Životnost podstatných jmen), plazech, Maxech.

Podstatná jména na -kaz (penězokaz, stávkokaz atd.) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého skloňování. Kolísají rovněž pilous, platýs, rorýs. Obecněji lze konstatovat, že podstatná jména, u nichž proniká měkké skloňování (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), si v 6. p. mn. č. často podržují pouze koncovku -ech, např. o bossech, o fénixech, o markýzech.

Pozn.: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí.

Životná podstatná jména vzoru „muž“ zakončená na -l, -z: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou -tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, učitelích, tazatelích aj.

Pozn.: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na -ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; nejde o tvary spisovné.

Neživotná podstatná jména vzoru „hrad“ zakončená na -l, -s, -z, -x: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z, -x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo ch, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po -p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostelhotel se častěji užívá tvarů na -ech než tvarů na ch, u výrazu okres je drtivá převaha tvarů na -ech, zatímco u výrazu sklep převažují naopak tvary na ch.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, muž.) × procesích (od procesí, stř.).

Pouze koncovku ch má podstatné jméno les – v lesích, naopak pouze koncovku -echfax – faxeche-mail – e-mailech.

Typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo ch, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech (jiné je svízel, žen., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčelpříčel, která však mohou být i rodu ženského (viz Rod podstatných jmen). U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ch, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazné je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytelobratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na -ech, např. u slova korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích (a pouze tento tvar uvádějí PČP).

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

Typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na -ech, naproti tomu u výrazů kotelartikul jsou častější tvary na ch.

Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu -ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, tracktruck. Tvary 6. p. mn. č. nejsou v jazykových příručkách popsány. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny -cc- na -c-: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na -ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí a ani u látkového crack se tvary mn. č. nepodařilo doložit).

Typ penízepeníz

Pomnožné slovo peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování, v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že 6. p. mn. č. substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.

Skrýt zobrazený výklad


Přechylování (Skrýt)

Přechylování obecných jmen

Obecné poučení

Přechylováním rozumíme tvoření protějšků ženského rodu k výrazům rodu mužského, zcela výjimečně též tvoření výrazů rodu mužského k výrazům rodu ženského (viz bod 4). Kromě tvoření přechýlených výrazů pomocí přechylovacích přípon můžeme rodový protiklad vyjádřit také zcela odlišnými výrazy (bratr – sestra, strýc – teta apod.). V tomto výkladu se však budeme věnovat jen přechylování pomocí přípon, protože protiklady typu bratr – sestra v praxi nepůsobí potíže. Ani přechylování příponami nelze celkově označit za problematický jev, obtíže zpravidla působí jen některé skupiny pojmenování a právě těmto skupinám jsou věnovány následující výklady.

Přechýlená pojmenování lze na nejvyšším stupni obecnosti rozdělit do skupin podle základní přechylovací přípony a její rozšířené varianty: -ka (-nka, -ovka), -ice (-nice), -y (-kyně), -o, -na (-evna, -ovna, -ena, -ezna), -anda, např. pekařka, řidička, hraběnka, židovka, krasavice, čarodějnice, pracovnice, ministryně, přítelkyně, sportovkyně, švagrová, kněžna, carevna, královna, přadlena, princezna, vojanda. Přechylovací přípony se nejčastěji připojují k plnému kmeni mužského jména, někdy dochází před příponou k hláskovým změnám: spisovatel – spisovatelka, druh – družka, žák – žačka. Méně často bývá východiskem pro přechýlení zkrácený kmen mužského jména: cvičenec – cvičenka, samec – samice apod.

Kromě tvoření příponami se ženské protějšky mužských jmen mohou tvořit také prostým přechodem jména od mužského k ženskému skloňovacímu vzoru: kmotr – kmotra, magistr – magistra, blondýn – blondýna, vrátný – vrátná, hostinský – hostinská.

Typ princezna, komtesa, vikomtka, vikomtesa

Některé výrazy označující ženské nositelky šlechtických titulů jsou výjimečné tím, že se netvoří přímo od domácí mužské podoby, popř. mužskou podobu v češtině ani nemají. Byly přejaty z jiných jazyků, a proto v kmeni zachovávají hláskové skupiny cizojazyčných přechýlených výrazů: princ – princezna z něm. Princessin, komtesa z fr. comtesse.

Tvary vikomtkavikomtesa jsou výsledkem odlišného překladu jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se vicomtesse obvykle přepisuje jako vikomtesa. Tvar vikomtka patrně vznikl automatickým přidáním přípony -ka k základovému slovu vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse – komtesa, a tedy užít vicomtesse – vikomtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery, proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa. Nejde tedy o dvojici stejného typu: hraběnka – komtesavikomtka – vikomtesa. V případě vikomtkyvikomtesy zůstává totiž význam stejný.

Přechylování názvů pracovních pozic, funkcí a titulů (předsedkyně, hejtmanka, chirurgyně/chiruržka, mistrová, radová, docentka apod.)

Označení pracovních pozic, které zastávají ženy, se v češtině rovněž přechylují, proto se běžně můžeme setkat s doktorkami, soudkyněmi, ředitelkami, prodavačkami, poslankyněmi, hejtmankami, dokonce i lídryněmi politických stran atd. Není žádný důvod tisknout např. na vizitku jméno a příjmení Jana Nováková a pod něj označení pracovní pozice obchodní ředitel, když máme v češtině k dispozici zažitou a plně funkční přechýlenou podobu ředitelka a když vizitka představuje zcela konkrétní osobu; spojitost jména a pracovní funkce je zde totiž velmi těsná. Užití nepřechýlené podoby je však tolerovatelné např. v různých seznamech zaměstnanců nebo pracovních pozic a jejich obsazení, kde je vazba jména a funkce méně těsná a důležitější je celkový přehled. Mužská podoba se totiž může vztahovat jak k jedincům mužského, tak i ženského pohlaví (mluvíme o tzv. generickém užití mužského rodu): vědci vynalezli nový preparát = vědci i vědkyně.

Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyněchiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich. Podobně např. strážník/strážmistr má náležité přechýlené podoby strážnice/strážmistryně. Přechýlená podoba strážnice je však homonymní s týmž výrazem, který nese význam ‚budova či místnost pro stráž‘, proto se v praxi téměř neužívá. Podobně nejednoznačná, a tudíž patřící spíše do oblasti jazykových žertů a hříček je přechýlená podoba pokladnice od pokladník. Od podstatného jména mistr tvoříme přechýlené podoby mistryněmistrová, avšak tyto podoby se významově liší. Výrazem mistrová označujeme ženu provozující nějaké řemeslo (krejčovská mistrová) nebo přední dělnici v továrně, popř. manželku mistra. Jako mistryni naopak označíme ženu dosahující mimořádných úspěchů či disponující určitým talentem, nadáním (mistryně světa ve skoku do dálky, mistryně povídkového žánru).

Rozpaky, zda lze přechýlenou podobu vůbec užít, často vzbuzuje tvar radová, k němuž lze podotknout, že je z čistě jazykového hlediska naprosto v pořádku. Důvody rozpaků při užití jsou mimojazykové a mají kořeny v prvorepublikovém označení žen podle manželovy funkce. Představy žen z filmů pro pamětníky, které se nám vybaví ve spojitosti s označením paní radová, přijímání označení radová poněkud zpomalují. Protože ale přibývá žen, které tuto funkci (v různých oblastech) vykonávají, oslovení paní radová se vžívá, a to např. ve spojeních policejní radová, zdravotní radová, obchodní radová. Doporučujeme jej užívat bez předsudků.

Bez obtíží lze též přechylovat akademické a vědecké tituly: bakalářka, magistra, inženýrka, doktorka, docentka, profesorka, kandidátka věd apod. Starší způsob titulování typu paní docent Nováková, paní doktor Hrabáková je zcela překonaný a dnes se už běžně neužívá.

Přechylování vojenských a policejních hodností (strážmistryně, poručice, majorka apod.)

Z jazykového hlediska rozhodně doporučujeme přechylovat i vojenské a policejní hodnosti. Podoby jako strážmistryně, vojínka, desátnice, praporčice, poručice, majorka apod. mohou sice působit nezvykle, některé snad až jako konstrukty, avšak ve větném kontextu se jim prakticky nelze vyhnout. Ženu, která má určitou vojenskou hodnost, ve spisovném a neutrálním projevu zpravidla neoslovíme (paní) kapitáne Nováková, ale (paní) kapitánko Nováková, vyznamenání předáme spíše desátnici Novákové, praporčici Novotné než desátníkovi Novákové, praporčíkovi Novotné apod. Pravidelně přechýlené podoby vojenských hodností, jako vojínka, praporčice, majorka atd., ostatně najdeme i v běžných slovnících. O zkratkách vojenských a policejních hodností viz Zkratky titulů a hodností.

Typ kongresmanka, megalomanka

Přechýlené podoby s -manka nejsou v češtině nové, již několik desetiletí máme např. zcela pravidelně a systémově utvořenou dvojici rekordman – rekordmanka. Analogicky se tvoří i novější pojmenování, tedy např. kongresmanka, supermanka. Někdy se objevují námitky, že bychom měli respektovat způsob, jakým se tvoří přechýlené podoby tohoto typu ve výchozím jazyce, tj. v angličtině. Slovo man, které do těchto složenin vstupuje, totiž znamená ‚muž‘ nebo ‚člověk‘ a funkci přechýlené podoby v angličtině plní složeniny se slovem woman – ‚žena‘ (např. postwoman). V češtině však o správném způsobu tvoření rozhoduje slovotvorná analogie, proto přechylujeme kongresman – kongresmanka, jazzman – jazzmanka atd.

Stejným způsobem se tvoří i přechýlené podoby názvů nositelů vlastností utvořené od slov zakončených na -manie: megaloman – megalomanka, erotoman – erotomanka, kleptoman – kleptomanka.

Přechylování příjmení (Stone – Stoneová)

Přechylování příjmení, tj. odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu, není v běžné komunikaci povinné v tom smyslu, že by bylo nařízeno zákonem, vyhláškou či předpisem. Je pro jazykový systém češtiny jako flektivního jazyka zcela přirozené, vychází z jejích strukturních vlastností – z toho, že různé gramatické významy slov vyjadřujeme pomocí koncovek. V každé mluvnici a jazykové příručce se s ním počítá jako s běžnou součástí gramatického systému. Účelem přechylování je smysluplné dorozumění, snaha vyhnout se nejednoznačným větám typu Seleš porazila Graf. Přechylováním předcházíme nedorozumění a významovým nejasnostem (např. Na návštěvu přijde Smith – muž, nebo žena?, Stone navštívila Roberts – kdo koho navštívil?). Věta Susan Sontag navštívila Shirley Temple může znamenat, že Sontagová navštívila Templovou, ale i Sontagovou navštívila Templová. Nepoznáme s jistotou, co je podmět a co předmět, tedy kdo koho navštívil. Český slovosled není natolik gramatikalizovaný, aby mohl bez pomoci koncovek signalizovat větněčlenské vztahy. Jak je z příkladů evidentní, nepřechýlené příjmení nelze skloňovat a nepoznáme z něj rod pojmenované osoby.

Existují ovšem v češtině příjmení, která podle tradice obvykle nepřechylujeme (např. Edith Piaf, Marilyn Monroe, Nastassja Kinski, Gina Lollobrigida), ale u takových je obvykle nedorozuměním zabráněno jedinečností a známostí nositelky. Na zacházení s konkrétním jménem má vliv též původ jména a zdroj, z nějž se do češtiny dostalo. Nepřechýlená zůstávají např. některá orientální jména a někdy též jména, která mají přechýlenou podobu už ve výchozím jazyce. Obě podoby se pod vlivem původního názvu románu užívají v případě Anna Kareninová/Karenina. Svou roli hraje též chápání jména jako obchodní značky (např. jména některých spisovatelek na obálkách knih zůstávají nepřechýlená; ale oproti tomu se např. zcela vžilo přechýlené příjmení spisovatelky J. K. Rowlingové). V neposlední řadě je třeba respektovat i rodinnou tradici (pan Šerýchpaní Šerých nebo paní Šerýchová) a osobní přání nositelky jména, zejména pokud jde o osobu veřejně známou. Existují i příjmení, která se tvarově neobměňují, protože to neumožňuje jejich gramatická forma, např. příjmení vyjádřená 2. pádem, tj. typ Petra Janů (= patřící Janům, náležející k rodině Janů). Náležitý pádový tvar takových příjmení lze vyjádřit pouze ve spojení s rodným jménem, popř. obecným podstatným jménem (v praxi méně obvyklé): květiny pro Petru Janů / zpěvačku Janů, seznámil se s Petrou Janů / se zpěvačkou Janů apod.

Kromě uvedených tradičních a racionálních hledisek hraje roli ještě heslovitý charakter textu. Proto najde-li uživatel v některé encyklopedii např. heslo Sharon Stone, tedy tradičně nepřechýlené jméno, navíc bez začlenění do větného kontextu a s výkladem dejme tomu ‚slavná herečka‘, odpadají důvody pro přechýlení uvedené výše. V encyklopediích je namístě, aby se uživatelům dostalo informace o původní podobě nositelova (resp. nositelčina) jména.

Je rozdíl mezi přechylováním v běžné komunikaci a v oficiálních dokumentech právní povahy; důležitý je zákon o matrikách, jménu a příjmení, který upravuje přechylování příjmení v určitých speciálních případech (zák. č. 301/2000 Sb. a č. 165/2004 Sb.).

Pro řešení konkrétních případů můžeme doporučit velmi podrobnou knihu M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině, příp. obecná poučení v mluvnicích, např. v PMČ.

Přechylování obyvatelských jmen (Francouzka, Alžířanka apod.)

Viz samostatný výklad v kap. Tvoření obyvatelských jmen.

Opačné přechylování (vdova – vdovec)

Zcela ojedinělé jsou případy opačného přechylování, tj. tvoření mužské podoby od podoby ženské: vdova – vdovec, modelka – model.

Doplňující informace

Pro řešení konkrétních případů přechylování, a to nejen pro úřední a právní účely, viz následující hesla:

Lze doporučit také velmi podrobnou knihu M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině, AZ KORT, 2. vydání, Liberec 2008, příp. poučení v mluvnicích, např. v Příruční mluvnici češtiny, Nakladatelství Lidové noviny.

Skrýt zobrazený výklad