Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

potok

dělení: po-tok1

rod: m. neživ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádpotokpotoky
2. pádpotoka2potoků
3. pádpotokupotokům
4. pádpotokpotoky
5. pádpotoku3potoky
6. pádpotoce, potoku4potocích5
7. pádpotokempotoky

příklady: horský potok; potoky krve


Nově: Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
potok, -a m (6. mn. -cích) menší přirozený vodní tok: horský, luční potok; přen. expr. potoky slz;
potoční příd.: potoční voda;
potůček, -čku m zdrob.
SSJČ
potok, -a m. (6. j. -ku, -ce, 6. mn. -cích) menší přirozený vodní tok: horský, luční p.; rozvodněný, vyschlý p.; bublání p-a; přen. expr. (o velkém množství:) p-y krve, slz; p. lidí (Olb.); krev tekla p-em;
zdrob. potůček, -čku, řidč. -čka m. (6. mn. -čcích, -čkách); příd. potůčkový

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.
3Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.
4Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č.
5Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme-kosmeti-.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
  4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce.
  2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou vícepísmennou předponou, respektujeme vždy morfematický šev (rovněž u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět.
  5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu, nebo ne), pak po této samohlásce nedělíme, např. zohyz-dit, zúžit, zadap-to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

  1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
  2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, mao-i-s-mus, fó-liov-ník.
  3. Nacházejí-li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l – lépe např. svis-lý než svi-slý. Další příklady: po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný).
  2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok.
  2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob.
  3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá-tit, te-le-gra-fo-vat.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláska nebo souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář, pr-s-kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, vá-noč-ka, va-jíč-ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka.
  2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj-ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, hr-din-skost, lid-skost, arab-šti-na, ma-ďar-šti-na, rom-šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, ji-s-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mo-s-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký.

Zakončení na

  1. Pokud zakončení předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční.

Zdvojené souhlásky

  1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae.
  2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men-ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, budd-hi-s-tic-ký.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ty-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský], soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án-ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. p. j. č. koncovku -u, část jmen má koncovku -a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.

Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru „stroj“ (např. městys, jména zakončená na -l-en, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Distribuce koncovek

Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojí s koncovkou -a. Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku -u, např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku.

Při rozhodování, kterou z koncovek užít, zda -u, či -a, hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než která odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Koncovka -u

Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

Koncovka -a

Koncovky -a se užívá u menšího počtu jmen (převážně jde o podstatná jména, jež lze začlenit do určitých významových skupin), například:

  • u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října, ale listopadu),
  • u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku),
  • u vlastních jmen místních zakončených na -ovn (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova),
  • u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

Koncovky -u/-a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

  • u některých jmen na k (u geometrických termínů obsahujících -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka),
  • u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru, Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
  • u dalších jmen, jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

Jména zakončená na -l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. a Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.). Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky -u i -e (do této skupiny patří např. artikul, burel, cumel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, námel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně -a (popelpopelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku -o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména andělmanžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na -k, -g, -h, -ch, mají koncovku -u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn – synu (ale zlosyne); pouze jména bůhčlověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na e: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. p. j. č. koncovku -u, část má původní koncovku (e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. -u/-ě(e). SSJČ sice u řady slov v 6. p. obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s (e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek -u a (e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. p., viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

Tendence v distribuci koncovek -u/-ě(e)

  1. Distribuce koncovek -u/-ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka (e). Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku -u, např. na hradě – o hradu, v chrámě – o chrámu, v originále – o originálu, na plotě – o plotu, v potoce – o potoku, na účtě – o účtu, v zákoně – o zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.
  2. Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) × při průjezdu kolony městem, na západě × po západu slunce, na východě × po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě × při výkladu) atd.
  3. Koncovky (e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (popř. dubletní -a/-u), např. o Benešově, v Kojetíně, ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, na ostrově, ve světě, na venkově, o životě (viz bod 2.1, bod 2.2).
  4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda -u, či ), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s (e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

Příklady užití koncovek -u a -ě(e)

Vlastní jména místní zakončená na -ov, n: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na -ovn je zakončení , např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, ve Lvově, v Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku). Při objektovém užití je možná i koncovka -u, např. psát o Lvovu, o Londýnu.

Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení (e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce × (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.).

Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka -u, např. v amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, oxidu, ringu, saténu, smyslu.

Jména zakončená na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n: typ břeh, stan

U jmen končících na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n je většinou jenom zakončení -u, protože zakončení (e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. na břehu, v obsahu, na svahu, ve výběhu, v návrhu, v kalichu, v měchu, v ořechu, v plechu, na klavíru, ve výboru, po návratu, ve stanu.

U některých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, a to vedle -u též (e), např. ve džbánudžbáně, v papírupapíře, v protektorátuprotektorátě, v příkladupříkladě, v románurománě, v rybníkurybníce, v senátusenátě; u všech je častější (podle ČNK) podoba s koncovkou -u.

Jména zakončená na -s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -s uvádí SSJČ dvojí možné zakončení, a to -e vedle -u. Zakončení -e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus – v autobuse, časopis – v časopise, ocas – na ocase, okres – v okrese, pas – v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas – v rozhlase, souhlas – v souhlase, zápas – na zápase. Naproti tomu zakončení -u je běžnější např. u slov: kompas – na kompasu, nadpis – v nadpisu, pas – v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis – v předpisu, výkres – na výkresu, úžas – v úžasu. U podstatného jména městys připouštějí PČP vedle skloňování podle vzoru „stroj“ také dubletní skloňování podle vzoru „hrad“ (SSJČ a SSČ však uvádějí pouze měkké skloňování): tedy v 6. p. j. č. v městysuměstysi (v úzu převažuje podoba se zakončením -u), viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním.

Jména zakončená na -l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -l převládá zakončení -u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. -e vedle -u (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení -e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál – na bále, fotbal – ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky -u též koncovku -i (do této skupiny patří např. burel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel); výjimečně též koncovku -e (cumel – o cumlu/cumle/cumli). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka -u.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek -ech, chch. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

Neživotná podstatná jména zakončená na -c: typ tác

Neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -c, se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.) a v 6. p. mn. č. mají koncovku -ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech, kibucech, pokecech.

Životná podstatná jména zakončená na -g, -k, -ch-h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: o bozích, pstruzích, racích, špezích, vrazích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu – s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) – jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších). Liší se ČechČeších od ČechyČechách.

Jednoslabičná neživotná podstatná jména zakončená na -g, -k, -ch-h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. břeh, roh, dluh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: březích, dluzích, rozích. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzíchergách, blozíchblogách, tazíchtagách, docíchdokách, lošíchlochách, ale jen migách a rovněž (hot) dogách (často psané i dohromady: hotdogách).

Pouze koncovku ch má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plechplechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrchvrcháchvrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších).

Pojmenování smyslů sluchčich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ch (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na ch; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není.

Pomnožné nespisovné expresivní slovo prachy ‚peníze‘ má jen koncovku ch.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách – ani tuto variantu nelze odmítnout. Zastaralé obecněčeské šproch má zpravidla koncovku ch, šprochách, ale přijatelné je i šproších.

Dvou- a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména zakončená na -g, -k, -h, -ch a životná na -ga, -ka, -ha, -cha

Všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, a všechna životná, která končí na -ga, -ka, -ha, -cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ch: o vodácích, študácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g > z, k > c, h > z, ch > š.

Koncovce ch konkuruje koncovka ch, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ch se dnes považuje (vedle koncovky ch) za rovnocennou variantu u slov expresivních. U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách. Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcíchbalíčkách, obláčcíchobláčkách, chlebíčcíchchlebíčkách, kouscíchkouskách, domcíchdomkách, rybníčcíchrybníčkách, lesícíchlesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácíchdřevákách, hrncíchhrnkách, v pomnožných teplácíchteplákách, modrácíchmodrákách. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocíchtarokách.

U některých slov se koncovka ch dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku ch tam, kde PMČ a/nebo MČ uvádějí i variantní koncovku ch. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ch stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ch. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na ch postupně stírá.

Koncovka ch je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách. Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkáchv Jesenících, v Javorníkáchv Javornících, v Dušníkáchv Dušnících (viz Zeměpisná jména pomnožná).

Životná podstatná jména zakončená na -a, jemuž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku -a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj. (jiné je rikša, žen., viz Rod podstatných jmen).

Životná podstatná jména vzoru „pán“ zakončená na -l, -s, -z, -x: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z, -x a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku -ech, např. datel, bez datla, o datlech; pes, bez psa, o psech; podobně o krokodýlech, korálech (jiné je o korálích, viz Životnost podstatných jmen), plazech, Maxech.

Podstatná jména na -kaz (penězokaz, stávkokaz atd.) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého skloňování. Kolísají rovněž pilous, platýs, rorýs. Obecněji lze konstatovat, že podstatná jména, u nichž proniká měkké skloňování (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), si v 6. p. mn. č. často podržují pouze koncovku -ech, např. o bossech, o fénixech, o markýzech.

Pozn.: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí.

Životná podstatná jména vzoru „muž“ zakončená na -l, -z: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou -tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, učitelích, tazatelích aj.

Pozn.: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na -ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; nejde o tvary spisovné.

Neživotná podstatná jména vzoru „hrad“ zakončená na -l, -s, -z, -x: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z, -x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo ch, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po -p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostelhotel se častěji užívá tvarů na -ech než tvarů na ch, u výrazu okres je drtivá převaha tvarů na -ech, zatímco u výrazu sklep převažují naopak tvary na ch.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, muž.) × procesích (od procesí, stř.).

Pouze koncovku ch má podstatné jméno les – v lesích, naopak pouze koncovku -echfax – faxeche-mail – e-mailech.

Typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo ch, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech (jiné je svízel, žen., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčelpříčel, která však mohou být i rodu ženského (viz Rod podstatných jmen). U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ch, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazné je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytelobratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na -ech, např. u slova korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích (a pouze tento tvar uvádějí PČP).

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

Typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na -ech, naproti tomu u výrazů kotelartikul jsou častější tvary na ch.

Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu -ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, tracktruck. Tvary 6. p. mn. č. nejsou v jazykových příručkách popsány. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny -cc- na -c-: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na -ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí a ani u látkového crack se tvary mn. č. nepodařilo doložit).

Typ penízepeníz

Pomnožné slovo peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování, v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že 6. p. mn. č. substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.

Skrýt zobrazený výklad