Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

pes

dělení: pes1

rod: m. živ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádpespsi, psové4
2. pádpsapsů
3. pádpsovi, psu2psům
4. pádpsapsy
5. pádpse3psi, psové
6. pádpsovi, psu2psech
7. pádpsempsy

příbuzná slova: psice5

příklady: vodicí6 pes

frazeologie: věrný jako pes; být na někoho jako pes; jsou jako pes s kočkou; prašivý pes; zastřelit někoho jako psa; ani pes po něm neštěkne; pes by od něj kůrku nevzal; kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde

poznámky k heslu: ve významu psice se běžně užívá označení fena


Nově: Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
pes, psa m
1. šelma ochočená k hlídání, lovu ap.: hlídací, lovecký, ovčácký pes; pozor, zlý pes!; pustit psa z řetězu
2. samec psovité šelmy: liščí pes; je to pes, nebo fenka?
3. expr. bezohledný, krutý člověk: být (na někoho) pes; přen. život je pes
ani pes po něm neštěkne expr. je zapomenut; být na někoho jako pes zlý; být poslušný, věrný jako pes; honit, zastřelit někoho jako psa bez citu; každý pes jiná ves (pořek.) (o nesourodých věcech); (ani) pes by od něho kůrku nevzal expr. je v opovržení; pes, který štěká, nekouše (pořek.); práce ap. pod psa hanl. velmi špatná; vypadat jako spráskaný pes být schlíplý n. unavený; (hledat, kde je) zakopaný pes hlavní potíž, překážka; (venku je,) že by ani psa nevyhnal velmi špatné počasí;
psice, -e ž fena;
psík, -a, psíček, -čka, pejsek, -ska m (mn. 1. -ci, -kové, 6. -cích) zdrob. expr.
SSJČ
pes, psa m. (psice v. t.)
1. šelma chovaná odpradávna jako pomocník člověka při lovu, k hlídání ap., pes domácí (zool.): hlídací p.; lovecký, honicí, stavěcí p.; policejní p.; řeznický, ovčácký, tažný p.; vzteklý, prašivý p.; p. hlídá, štěká, vrčí, kouše; p. uvázaný u boudy; pustit psa z řetězu; poštvat na někoho psy; okřiknout psa; pozor, zlý p.!; často v ust. přirovnáních: honit, plísnit, dřít, zastřelit někoho jako psa krutě, necitelně; zkusit, mít hlad, být živ bídně, zajít jako p.; být poslušný, věrný, vzteklý jako p., expr. připadat si jako prašivý p. (o vyhnaném, vyobcovaném člověku); jde za ním jako p. (čast. pejsek) věrně, oddaně; být na někoho jako p. krutý, bezohledný; vypadá jako spráskaný p.; zahrabali ho jako psa bez piety; expr. v ust. spoj. pod psa: střílet, recitovat ap. pod psa velmi špatně;
mají se rádi jako p. s kočkou, jsou na sebe jako p. a kočka nesnášejí se; ob. jde mu to jako psovi pastva vůbec ne; zajít jako p. u cesty osaměle, bez pomoci; (ani) p. by od něho kůrku (chleba) nevzal je v opovržení; každý p. jiná ves jde o různé, k sobě se nehodící věci, ale pojaté do celku; to by ani p. nežral je to velmi špatné; ani p. o něho nezavadí nikdo si ho nevšimne; ani p. po něm neštěkne nikdo si na něho nevzpomene; dnes je venku, ani psa by nevyhnal velmi ošklivé počasí; v tom je zakopaný p. v tom je ta potíž; v pořek. a příslovích mrtvý p. neštěká zabitý člověk nemůže nic prozradit; p. štěká, jak umí každý mluví, jak se naučil, jak je navyklý; kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde důvod k výtkám, k pronásledování se snadno najde; mnoho psů zajícova smrt přesile nelze odolat; zool. rod šelem Canis (např. pes domácí, vlk, šakal, dingo); mysl. měkký p.
2. samec psovité šelmy vůbec: p. vlčí, liščí, šakalí
3. expr. bezohledný, krutý člověk: být p. na někoho; šéf je p.; přen. život je p.
4. expr. nadávka, dř. zvl. příslušníkům jiného náboženství, národa ap.: nevěřící, kacířský p.
5. div. slang. bezvýznamná, krátká role; čokl (slang.): hrát občas nějakého psa nadivadle, ve filmu;
zdrob. psík, -a (6. mn. -cích), psíček, -čka (mn. 1. -čci, -čkové, 6. -čcích) m.;
pejsek v. t.

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Skloňování mužských živ. jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.
3Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.
4Skloňování mužských živ. jmen – 1. p. mn. č.
5Přechylování – obecné poučení
6Přídavná jména zakončená na -icí – -ící

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách rozcházejí, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý a hlavně co možná pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že by jiný způsob dělení nutně znamenal chybu. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, označujeme – v souladu s tradicí – spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- kosmeti-.

Upozorňujeme, že při dělení slov se spojovník píše pouze na konci řádku, nikoli rovněž na začátku řádku dalšího (srov.  Spojovník).

1 Obecné principy dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.

2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod. atd.).

3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).

4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz níže).

5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý. U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) nejsme ale schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat (právě to činí problémy).

6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz kap. Morfematika). Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do- apod.) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, troj|stěžník apod.). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že nelze u běžných mluvčích vyžadovat schopnost jejich bezchybného rozpoznání.

2 Konkrétní způsoby dělení

2.1 Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, předponu neoddělujeme.
Příklady:
úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce

2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou a vícepísmennou předponou, držíme důsledně morfematický šev (i u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné).
Příklady:
ro-ze-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, na-dše-ný, du-pli-kát, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zita, roz-tr-hat, pod-trh-nout

3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice.
Příklady:
po-zvra-cet, po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat

4. Pokud má slovo dvě předpony a obě jsou slabičné, můžeme dělit před druhou předponou i po ní.
Příklady:
po-u-ka-zo-vat, po-vy-ha-zo-vat, po-u-pra-vit, ne-u-spět

5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu nebo ne), můžeme dělit i po této samohlásce.
Příklady:
zo-hyz-dit, zú-žit, za-dap-to-vat

6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není průhledná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo.
Příklady:
pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém

2.2 Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli např. rea-kce.
Další příklady:
pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ak-ce, re-ago-vat

2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu nebo koncovku), pak nedělíme. Například slovo génius má koncovku -us, ale dělíme pouze gé-nius. Slovo reálie dělíme pouze reá-lie apod.
Další příklady:
pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, ra-kou-s-ko-uher-ský, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, čty-řia-pa-de-sá-ti-le-tý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, maoi-s-mus, fó-liov-ník

3. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách.
Příklady:
au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat

2.3 Skupina souhláska + písmeno l (v jiné než slabikotvorné pozici)

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi přitom doporučujeme spíše dělit před l (například doporučujeme spíše svis-lý než svi-slý).
Příklady:
svi-s-lý, po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný)

2. Pokud před l předchází souhláska jiná než s/š/d, dělíme vždy před l.
Příklady:
ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, bet-lém, cih-la, truh-la

2.4 Skupina souhláska + písmeno r (v jiné než slabikotvorné pozici) nebo ř

1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou.
Příklady:
ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob

2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř.
Příklady:
Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok

3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu:
Příklady:
te-le-gra-fo-vat, po-krá-tit

4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

2.5 Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláskasouhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š.
Příklady:
ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář. pr-s-kat

2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

2.6 Skupina písmeno + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř.
Příklady:
re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra

2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s.
Příklady:
re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr

2.7 Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami.
Příklady:
dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, je-de-nác-tý, vá-noč-ka, va-jíč-ko, an-tik-va, bom-bar-do-vat, vy-bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gy-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka, rád-ža, bend-žo

2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu.
Příklady:
troj-zvuk, po-dvoj-ný

2.8 Skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V takových případech respektujeme morfematický šev (a to i příponový).
Příklady:
ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, Ja-pon-sko, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, Ark-ti-da, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, Kar-lo-var-sko, hr-din-skost, lid-skost

2. Pokud se na morfematický šev nelze spolehnout, je možné dělit více způsoby.
Příklady:
cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, cen-t-rum, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, jis-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mos-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký

3. Typ čeština, romština dělíme če-š-ti-na, rom-šti-na.

2.9 Zakončení na -ční

1. Pokud předchází samohláska, dělíme stejně jako dělíme výšeuvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska.
Příklady:
agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní

2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č.
Příklady:
ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční

2.10 Souhlásky, které se píšou různě, ale vyslovují stejně, a zdvojené souhlásky

1. Pokud nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami, nebo před oběma souhláskami.
Příklady:
base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae, ro-c-ker, ro-c-kový

2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu:
Příklady:
ka-men-ný, roz-zlo-bit

3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce. Stejně tak pokud předchází souhláska, dělíme před zdvojenou souhláskou.
Příklady:
Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, pál-ffyov-ský, budd-hi-s-tic-ký, la-mar-cki-s-mus  

2.11 Slova, která se vyslovují jinak, než píší

1. Taková slova dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque.
Příklady:
Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ti-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce] (ale soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý], pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský])

2. Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [ánriet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože (jak bylo řečeno výše) dvě samohlásky (jinde než na švu) vedle sebe neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských živ. jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. pádě jednotného čísla koncovky -u/-ovi (vzor „pán“) -i/-ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je -ovi závazné, pokud nemá adjektivní (Šťastný – Šťastnému) nebo zájmenné koncovky (Mallarmé – Mallarméovi i Mallarmému; Attlee Atleemu) – viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

2 Koncovka -ovi

Koncovka -ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí-li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi; zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají jedinou koncovku -ovi: předsedovi, husitovi, sluhovi, rikšovi, Otovi (Ota), Ríšovi, Honzovi.

3 Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky -ovi a -u/-i střídají, u posledního slova je však -ovi: přejeme panu doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme panu doktorovi Tomáši Svobodovi); ... uděluje inženýru Davidu Němečkovi za přínos...

Pozn.: V běžných neformálních projevech se prosazuje spíše koncovka -ovi: magistrovi Ladislavovi Havlíčkovi.

4 Koncovka -u

Koncovku -u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení se jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk bůh mívají obvykle koncovku -i tehdy, stojí-li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř; mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojení typu pan Dvořák je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi.

5 Koncovka -i

U měkkých typů (muž, soudce) je u apelativ běžnější koncovka -i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici; u křestních jmen je -ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos..., Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci.

 

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen od názvů osob nebo zvířat; pátý pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení prvním pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat pátým pádem. Užití pádu prvního je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity.

Oslovování osob viz hesla o skloňování mužských osobních jmen (Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-a, -á]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-e, -ě, -é]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-i, -í]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-o, -ó]Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-u, -ú]).

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v pátém pádě jednotného čísla koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ má koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ má koncovku -o.

2 Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na k, g, h, ch, mají koncovku -u: falešníku, dědku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno synsynu (ale zlosyne!); pouze jména bůh a člověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

3 Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

 

4 Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v pátém pádě tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností oslovované formy totožné s 1. pádem a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba správec) však poměrně často pronikají i podoby na -če: soudče, správče, zrádče; ochránče, vůdče, ty jsou však hodnoceny jako nespisovné.

Náležité podoby 5. pádu jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

5 Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v pátém pádě koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských živ. jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

V 1. pádě čísla množného existuje u mužských životných podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek -i,, -ové se v různé míře uplatňují dublety -i/-ové, -i/-é, ojediněle -é/-ové (např. konšelé/konšelové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

- význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení -i, viz 2.1.1) či osobní (obecné nebo vlastní u vlastních jmen převažuje -ové, viz 2.2);
- slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou -tel je charakteristické zakončení , viz 2.3.1);
- délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají nejčastěji zakončení -ové, viz 2.2);
- zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz níže);
- rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení -ové, na Moravě -i.

2 Distribuce koncovek

2.1 Koncovka -i

Nejčastěji se vyskytuje koncovka -i, a to jako podoba jediná, nebo ve dvojici s koncovkou -ové (páni/pánové) nebo -é (sousedi/sousedé). Koncovku -i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rak → raci), h > z (pstruh → pstruzi), ch > š (hoch → hoši) apod.

Koncovka -i je typická:
- pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci), podrobněji viz 2.1.1 Názvy zvířat;
- pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, kde je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k/c, h/z, ch/š,  d/ď, t/ť, n/ň, r/ř), např. dělník → dělníci, Němec → Němci, hlídač → hlídači, Francouz → Francouzi, lenoch → lenoši, tovaryš → tovaryši, kamarád → kamarádi, student → studenti, blázen → blázni, organizátor → organizátoři, bruslař → bruslaři (další příklady viz 2.1.2 Jména s příponami zakončenými na ; 2.1.3 Jména na -(e)c; 2.1.4 Jména na -ík, -ák; 2.1.5 Přejatá jména na -ant, -ent, -et, -ot, -or, -(át)or, -ér, -ýr, -án, -ín/ýn, -on);
- pro jména na -man (vzor „pán“), např. barman → barmani, ombudsman → ombudsmani (další příklady viz 2.1.6 Jména na -man);
- pro jména  na -ce (vzor „soudce“), např. dárce → dárci, obránce → obránci, průvodce → průvodci, příjemce → příjemci, soudce → soudci, strážce → strážci

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení -ové, je tato podoba pociťována spíše jako knižní.

2.1.1 Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka -i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na -ek (-k) je možné vedle -i též -ové (jak → jaci/jakové, krtek → krtci/krtkové, křeček → křečci/ křečkové, lelek → lelci/lelkové, racek → racci/rackové). Koncovka -ové se zvolí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. pádu množného čísla od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka -vadit tam, kde před ní předchází jedna nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž -nebo -y, proto se dává přednost zakončení -ové (např. ibis → ibisi/ibisové, rys → rysi/rysové, svišť → svišti/svišťové).

Jen koncovku -ové mají některé názvy zvířat, např.  kur → kurové, mul → mulové, mustang → mustangové, skunk → skunkové, smrtihlav → smrtihlavové, živočich → živočichové.

2.1.2 Jména s příponami zakončenými na

Tato jména (patřící ke vzoru „muž“) mají koncovku -i: např. bankéř → bankéři, boháč → boháči, bruslař → bruslaři, cestář → cestáři, havíř → havíři, hráč → hráči, kacíř → kacíři, kancléř → kancléři, knihař → knihaři, řidič → řidiči, sazeč → sazeči, spáč → spáči.

2.1.3 Jména zakončená na -(e)c

Tato jména (patřící ke vzoru „muž“) mají zakončení -i: např. cizinec → cizinci, domorodec → domorodci, Gruzínec → Gruzínci, chodec → chodci, jezdec→ jezdci, Korejec → Korejci, Litevec → Litevci, neandertálec → neandertálci, Němec → Němci, Portugalec → Portugalci, sobec → sobci, vědec → vědci, zemědělec → zemědělci.

2.1.4 Jména zakončená na -ík, -ák

Tato jména (patřící ke vzoru „pán“) mají zakončení -i:
-ík
: např. dělník → dělníci, hudebník → hudebníci, klučík → klučíci, knihovník → knihovníci, mladík → mladíci, následovník → následovníci, pohraničník → pohraničníci, protivník → protivníci, příslušník → příslušníci, zámečník → zámečníci;
-ák: např. měšťák → měšťáci, sprosťák → sprosťáci, tramvaják → tramvajáci, tulák → tuláci.

2.1.5 Přejatá jména zakončená na -ant, -ent, -et, -ot, -or, -(át)or, -ér, -ýr, -án, -ín/ýn, -on

Tato jména (patřící ke vzoru „pán“) mají zpravidla koncovku -i:
-ant: např. aspirant → aspiranti, defraudant → defraudanti, furiant → furianti, maturant → maturanti;
-ent: např. agent → agenti, asistent → asistenti, pacient → pacienti, prezident → prezidenti, student → studenti;
-et: např. analfabet → analfabeti, atlet → atleti, brunet → bruneti;
-ot
: např. kamelot → kameloti, pierot → pieroti;
-or
: např. agresor → agresoři, instruktor → instruktoři;
-(át)or: např. agitátor → agitátoři, animátor → animátoři, mechanizátor → mechanizátoři;
-ér: např. hoteliér → hoteliéři, kombajnér → kombajnéři, montér → montéři;
-ýr: např. bukanýr → bukanýři, inženýr → inženýři;
-án: např. kapitán → kapitáni, partyzán → partyzáni;
-ín/-ýn: např. albín → albíni, benediktýn → benediktýni;
-on: např. baron → baroni, epigon → epigoni, seladon → seladoni.

2.1.6 Přejatá jména zakončená na -man

Tato jména (patřící ke vzoru „pán“) mají koncovku -i: např. barman → barmani, gentleman → gentlemani, hastrman → hastrmani, jazzman → jazzmani, kameraman → kameramani, narkoman → narkomani, ombudsman → ombudsmani, pivotman → pivotmani, rekordman → rekordmani, showman → showmani, superman → supermani, toxikoman → toxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením , např. narkomané, toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. 2.5 Koncovky -é/-i), jednak od podstatných jmen tvořených příponou -an, pro něž je zakončení náležité (viz 2.3 Koncovka -é). Podoby narkomané, toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení -ové, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

2.2 Koncovka -ové

Koncovka -ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro užití koncovky -ové bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi x Rusové; zatímco varianta s koncovkou -ové bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s -i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka -ové je typická:
- pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz 2.2.1 Vlastní jména;
- pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz 2.2.2 Jednoslabičná jména; - pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na -ita, -ista, -asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové);
- pro jména zakončená na -j a na -l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz 2.2.3 Jména na -j a na -l;
- pro přejatá jména, zakončená na -log, -urg a u složenin s druhou částí -graf, -fil, -fob, -nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz  2.2.4 Přejatá jména na -log, -urg, -graf, -fil, -fob, -nom.

2.2.1 Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. křestních jmen a příjmení) převažuje koncovka -ové (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka -i se užívá poměrně často u  křestních jmen odvozených příponou -ík (Petřík → Petříci, Jiřík → Jiříci). U příjmení mají podoby se zakončením -ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní-li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka -i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ Novákovi, Skotničtí – Skotnických, rodina Novákova).

2.2.2 Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku -ové, např. Dán → Dánové, Ir → Irové, král → králové, mág → mágové, Rus → Rusové, sok → sokové, syn → synové, špeh → špehové, zběh → zběhové, zeť → zeťové (ale Žid → Židé). Podoba s -i – pokud existuje se hodnotí jako hovorová.

2.2.3 Jména zakončená na -j a na -l

Osobní jména zakončená na -j (vzor „muž“) a na -l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s l-ovými tvary slovesa) mají koncovku -ové:
-j: např. čaroděj → čarodějové, lokaj → lokajové, patricij → patricijové, plebej → plebejové, šohaj → šohajové, žokej → žokejové;
-l: např. apoštol → apoštolové, břídil → břídilové, fňukal → fňukalové, hýřil → hýřilové, kutil → kutilové, loudal → loudalové, mazal → mazalové, škrabal → škrabalové, škudlil → škudlilové, vyvrhel → vyvrhelové,  žvanil → žvanilové.

2.2.4 Přejatá jména zakončená na -log, -urg, -graf, -fil, -fob, -nom

Osobní jména přejatá zakončená na -log, -urg a složeniny s druhou částí -graf, -fil, -fob, -nom (vzor „pán“) mají koncovku -ové:
-log: např. archeolog → archeologové, biolog → biologové, geolog → geologové, meteorolog → meteorologové;
-urg: např. dramaturg → dramaturgové, chirurg → chirurgové;
-graf: např. fotograf → fotografové, geograf → geografové, lexikograf → lexikografové;
-fil
: např. bibliofil → bibliofilové, germanofil → germanofilové;
-fob: např. rusofob → rusofobové;
-nom: např. agronom → agronomové, ekonom → ekonomové.

2.3 Koncovka

Koncovka je pozůstatkem staršího sklonění a mají ji podstatná jména utvořená příponami -tel (vzor „muž“), -an (vzor „pán“, nejčastěji jsou to jména označující obyvatele nebo příslušníky národů; jména na -man viz 2.1.6) a některá jiná s podobným zakončením (andělé, manželé, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami -ita, -ista, -asta, např. učitel → učitelé, Moravan → Moravané, husita → husité, šachista → šachisté, gymnasta → gymnasté (variantní podoba na -i, pokud existuje, se hodnotí jako hovorová, např. husiti, šachisti). Další příklady viz 2.3.1 Jména na -an, -tel, -ita, -ista, -asta.

2.3.1 Jména zakončená na -an (obyvatelská), -tel, -ita, -ista, -asta

Jména zakončená na -an (vzor „pán“, nejčastěji jsou to jména označující obyvatele nebo příslušníky národů; jména na -man viz 2.1.6), -tel (vzor „muž“), -ita, -ista, -asta (vzor „předseda“) mají koncovku -é:
-an: např. Brňan → Brňané, křesťan → křesťané, měšťan → měšťané, Moravan → Moravané, občan → občané, ostrovan → ostrované, pohan → pohané, Pražan → Pražané, Slovan → Slované, svatebčan → svatebčané, venkovan → venkované (variantní podoba na -i, pokud existuje, se hodnotí jako hovorová, někdy s příznakem negativního hodnocení);
-tel: např. buditel → buditelé, budovatel → budovatelé, čekatel → čekatelé, činitel → činitelé, hostitel → hostitelé, jmenovatel → jmenovatelé, pisatel → pisatelé, ručitel → ručitelé, velitel → velitelé, živitel → živitelé;
-ita: např. husita → husité, izraelita → izraelité, jezuita → jezuité, kosmopolita → kosmopolité, táborita → táborité (variantní podoba na -i, pokud existuje, se hodnotí jako hovorová, často s příznakem negativního hodnocení);
-ista
: např. fašista → fašisté, filatelista → filatelisté, fotbalista → fotbalisté, kapitalista → kapitalisté, marxista → marxisté, šachista → šachisté, terorista → teroristé (variantní podoba na -i, pokud existuje, se hodnotí jako hovorová, často s příznakem negativního hodnocení);
-asta: např. gymnasta → gymnasté, fantasta → fantasté (koncovka -i se dosud pociťuje jako hovorová, někdy s příznakem negativního hodnocení).

2.4 Koncovky -i/-ové

Koncovky -i/-ové jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na -ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na -ik (vzor „pán“), např. skřítek → skřítci/skřítkové, sládek → sládci/sládkové, svědek → svědci/svědkové; akademik → akademici/akademikové, kritik → kritici/kritikové, technik → technici/technikové, teoretik → teoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením -i). Kolísání -i/-ové se týká též jmen na -ota, -eta (vzor „předseda“), podoba s -i má však příznak hovorovosti, např. despota → despotové/despoti, asketa → asketové/asketi.

2.5 Koncovky -é/-i

Koncovky -é/-i se uplatňují u jmen přejatých na -at-it, např. akrobat → akrobaté/akrobati, aristokrat → aristokraté/aristokrati, demokrat → demokraté/demokrati, diplomat → diplomaté/diplomati, favorit → favorité/favoriti, hermafrodit → hermafrodité/hermafroditi (převažující jsou však dnes podoby se zakončením -é).

Skrýt zobrazený výklad


Přechylování – obecné poučení (Skrýt)

1 Přechylování příjmení – Sharon Stone, nebo Sharon Stoneová?

Přechylování příjmení, tj. odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu, není v běžné komunikaci povinné v tom smyslu, že by bylo nařízeno zákonem, vyhláškou či předpisem. Je pro jazykový systém češtiny jako flektivního jazyka vhodné, využívá jejích strukturních vlastností – toho, že změna gramatického rodu je vyjádřena pomocí přechylovací přípony a že různé pádové tvary tvoříme pádovými koncovkami. V každé mluvnici a jazykové příručce se s ním počítá jako s běžnou součástí slovotvorného a tvaroslovného systému. Účelem přechylování je smysluplné dorozumění, snaha vyhnout se nejednoznačným větám typu Seleš porazila Graf. Přechylováním předcházíme nedorozumění a významovým nejasnostem (např. Na návštěvu přijde Smith – muž?, žena?, Stone navštívila Roberts – kdo koho navštívil?). Věta Susan Sontag navštívila Shirley Temple může znamenat ‚Sontagová navštívila Templovou‘, ale i ‚Sontagovou navštívila Templová‘. Nepoznáme s jistotou, co je podmět a co předmět, tedy kdo koho navštívil. Český slovosled není natolik gramatikalizovaný, aby mohl bez pomoci přípon a koncovek signalizovat větněčlenské vztahy. Jak je z příkladů evidentní, nepřechýlené příjmení nelze skloňovat a nepoznáme z něj rod pojmenované osoby.

V češtině existuje určitý okruh příjmení cizinek, která dle tradice zpravidla nepřechylujeme a neskloňujeme (např. Edith Piaf, Marilyn Monroe, Nastasja Kinski), ale u takových je obvykle nedorozuměním zabráněno jedinečností a známostí nositelky. Konkrétních případů takových jmen je samozřejmě víc, např. Gina Lollobrigida, nikoli Lollobrigidová, za pozornost však stojí, že toto příjmení, ač nepřechýlené, skloňovat lze: 2. p. Lollobrigidy. Na užití přechýlené či nepřechýlené podoby má vliv původ jména, zdroj, z nějž se jméno do češtiny dostalo, a oblast komunikace, ve které se dané jméno v češtině užívá. Nepřechýlená zůstávají např. některá orientální jména. V některých specifických případech se v češtině nepřechylují jména, která mají přechýlenou podobu už ve výchozím jazyce, někdy se u nich však používají obě podoby, např. pod vlivem původního názvu románu existují vedle sebe podoby Anna Kareninová i Anna Karenina. Na užití přechýlené či nepřechýlené podoby má vliv i chápání jména jako obchodní značky, např. jména některých zahraničních spisovatelek na obálkách knih zůstávají nepřechýlená; naopak zcela se vžilo přechýlené příjmení spisovatelky J. K. Rowlingové.

U některých příjmení domácího původu se od přechylování obvykle upouští z formálních důvodů, např. u příjmení typu (Petra) Janů (= patřící Janům, náležející k rodině Janů), ačkoli přechýlení je formálně možné, srov. Přechylování příjmení, která mají formu přídavného jména. Náležitý pádový tvar takových příjmení lze při užití nepřechýlené podoby vyjádřit pouze ve spojení s křestním jménem, popř. jiným obecným podstatným jménem (v praxi méně obvyklé): květiny pro Petru Janů / zpěvačku Janůseznámil se s Petrou Janů / se zpěvačkou Janů apod. U domácích jmen je třeba respektovat i rodinnou tradici (pan Šerých, paní Šerých, nebo paní Šerýchová) a osobní přání nositelky jména, zejména pokud jde o osobu veřejně známou.

Kromě uvedených tradičních a racionálních hledisek hraje roli ještě heslovitý charakter textu. Proto najde-li uživatel v nějaké encyklopedii např. heslo Sharon Stone, tedy tradičně nepřechýlené jméno, navíc bez začlenění do větného kontextu a s výkladem dejme tomu ‚slavná herečka‘, odpadají důvody pro přechýlení uvedené výše. V encyklopediích je namístě, aby se uživatelům dostalo informace o původní podobě nositelčina jména.

Je rozdíl mezi přechylováním v běžné komunikaci a v oficiálních dokumentech právní povahy.

Pro tvoření tvarů ženských příjmení a jejich užívání v právních a úředních dokumentech je důležitý zákon o matrikách, jménu a příjmení, který upravuje přechylování příjmení v určitých speciálních případech. Matriční zákon z 18. března 2004 uvádí v § 69 o přechylování ženských jmen toto: „(1) Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Ukládá-li to mezinárodní smlouva, uvede matriční úřad na žádost nositelky příjmení v matričním zápisu vedle příjmení ženy podle pravidel české mluvnice i toto její příjmení ve formě, která pravidlům české mluvnice neodpovídá; z těchto dvou forem může nositelka příjmení užívat jen jednu formu, kterou si zvolí při podání žádosti, a ta se uvede v matričním dokladu. (2) Při zápisu uzavření manželství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manželství užívat, v mužském tvaru, jde-li o (a) cizinku; (b) občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; (c) občanku, jejíž manžel je cizinec; (d) občanku, která je jiné než české národnosti. (3) Při zápisu narození dítěte lze na základě žádosti rodičů uvést příjmení dítěte ženského pohlaví v mužském tvaru, je-li dítě (a) cizincem; (b) občanem, který má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; (c) občanem, jehož jeden z rodičů je cizincem; (d) občanem, který je jiné než české národnosti.“

Pro řešení konkrétních případů přechylování, a to nejen pro úřední a právní účely, viz následující hesla:
Přechylování příjmení, která mají formu podstatného jména a ve výslovnosti jsou zakončena na souhlásku (typ Novák – Nováková)
Přechylování příjmení, která mají formu podstatného jména a ve výslovnosti jsou zakončena na samohlásku (typ Svoboda – Svobodová)
Přechylování příjmení, která mají formu přídavného jména (typ Zelený – Zelená)
Přechylování víceslovných příjmení
Přechylování ženských příjmení pocházejících z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky

Lze doporučit také velmi podrobnou knihu M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině, AZ KORT, 2. vydání, Liberec 2008, příp. poučení v mluvnicích, např. v Příruční mluvnici češtiny, Nakl. Lidové noviny.

Zákonná pravidla pro přechylování a užívání ženských příjmení není třeba uplatňovat i v běžné komunikaci, tj. v komunikaci mimo oblast úřední a právní. Má-li tedy žena v úředních dokladech zapsáno nepřechýlené příjmení, neznamená to, že tato podoba je závazná také pro komunikaci v soukromí, v pracovním kolektivu apod. Nepřechýlená podoba příjmení zapsaná v úředních dokladech není závazná ani pro užití daného jména v médiích, vystupuje-li v nich její nositelka. Volba přechýlené či nepřechýlené podoby příjmení je zde mnohem spíše otázkou společenské dohody.

V běžné komunikaci je častěji než ve sféře úřední zapotřebí užít příjmení ve tvaru jiného než prvního pádu. Jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, přechýlené podoby lépe vyhovují potřebě tvořit tvary všech pádů než podoby nepřechýlené, skloňovat lze totiž zpravidla pouze přechýlené podoby ženských příjmení. Proto i v běžné komunikaci chápeme jako základní užívání přechýlených podob příjmení, bez ohledu na podobu zapsanou v úředních dokladech nositelky daného příjmení. 

2 Přechylování obyvatelských jmen (Francouzka, Alžířanka apod.)

Viz samostatný výklad Tvoření obyvatelských jmen.

Skrýt zobrazený výklad


Přídavná jména zakončená na -icí – -ící (Skrýt)

Přídavná jména kropicí – kropící, měřicí – měřící, řídicí – řídící se od sebe formálně liší jen délkou samohlásky -i-, významově však totožná nejsou, a neměla by se tedy zaměňovat. Je mezi nimi stejný rozdíl jako u dvojic ovládací – ovládající, zvedací – zvedající, psací – píšící.

Podoby čisticí, měřicí, řídicí, ovládací, zvedací, psací jsou přídavná jména účelová. Vyjadřují, k čemu věc slouží: měřicí (zvedací, psací) zařízení je zařízení určené k měření (ke zvedání, k psaní), řídicí (ovládací) panel je pojmenován podle toho, že slouží k řízení (ovládání).

Přídavná jména kropící, řídící, měřící, kterým odpovídají podoby ovládající, zvedající, píšící, se nazývají dějová. Jimi se vyjadřuje děj (činnost) právě probíhající: např. kropící vůz je vůz, který právě kropí. Pro tato přídavná jména je obvyklé, že stojí většinou až za podstatným jménem a že bývají rozvitá – přístroj měřící vlhkost vzduchu, jeřáb zvedající panel. O osobách se podoby na -ící používají výhradně: řídící pracovník, velící důstojník, místodržící.

Jsme-li na pochybách, zda užít podoby řídící, nebo řídicí, kropicí, nebo kropící, školicí, nebo školící, je dobré si do daného spojení dosadit jeden člen z dvojic typu: vzdělávací – vzdělávající, dorozumívací – dorozumívající. Je-li vzdělávací středisko, mělo by být i školicí středisko, podobně dorozumívací (a tedy také řídicí) signál, je-li útvar provádějící činnost, pak je i útvar řídící činnost.

Jsou případy, kdy je těžké rozhodnout, zda jde o pojetí účelové (řídicí práce), anebo dějové (řídící práce). To bývá především ve spojení s abstraktními jmény (např. proces, funkce, systém, hodnota) a s označeními výkonných orgánů (řídicí komise, orgán, rada, oddělení). Tazatelé jazykové poradny často argumentují ve prospěch dějového pojetí formulacemi typu „vždyť to řízení přece probíhá pořád“. Vhodnější je však mluvit o tom, že řídicí práce se může odehrát v kterémkoli okamžiku, jde tedy o nekonkrétní, obecnou časovou platnost. Proto v těchto případech dáváme přednost pojetí účelovému. Pro něj ostatně kromě časové platnosti svědčí také intelektuální význam spojení. Ani dějové pojetí zde však nelze pokládat za jednoznačně chybné.

Ze stejného důvodu dáváme přednost účelovému pojetí i ve spojeních typu byla sestavena hodnoticí komise, sešla se hodnoticí komise, hodnoticí komise vybrala nejlepší návrh apod.

Skrýt zobrazený výklad



Zadaný slovní tvar byl dále nalezen v následujících heslech:

peso 2. pád, množné číslo: pes, pesos