Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

jazyk1

dělení: ja-zyk2

rod: m. neživ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádjazykjazyky
2. pádjazyka3jazyků
3. pádjazykujazykům
4. pádjazykjazyky
5. pádjazyku4jazyky
6. pádjazyce, jazyku5jazycích6
7. pádjazykemjazyky

příklady: studuje obor český jazyk a literatura7


Nově: Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
jazyk, -a m (6. mn. -cích)
1. svalnatý pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě, zobáku ap.), orgán chuti, řeči: vypláznout jazyk; olíznout, ochutnat (zmrzlinu) jazykem; artikulovat jazykem; — uzený jazyk; jazyk s polskou omáčkou
2. co se podobá (úzkým douhým tvarem) jazyku 1: žluté jazyky ohně; jazyky světla pruh; jazyk u boty
3. soustava vyjadřovacích a sdělovacích (znakových) prostředků vlastní urč. společenství: národní, mateřský, český, anglický, přirozený, umělý jazyk
4. jeho dílčí útvar, podoba, mluva 2, řeč 3: spisovný, hovorový, obecný, psaný, mluvený, odborný jazyk; přednáška o jazyce, jazyku J. Nerudy
5. jiné soustavy znaků sloužících k vyjadřování a sdělování: jazyk hluchoněmých; přen. jazyk hudby
(mluvil,) co mu slina na jazyk přinesla expr. co ho právě napadlo; co na srdci, to na jazyku (pořek.) expr. (o upřímnosti); (mít) dar jazyka, jazyk na pravém místě, nabroušený jazyk, jazyk (ostrý) jako břitva expr. být výřečný n. hubatý, být výmluvný n. jízlivý, ironický; dát si pozor na jazyk expr. být opatrný ve vyjadřování (názorů ap.); držet jazyk za zuby, na uzdě expr. mlčet; zachovávat tajemství; (mít) jazyk na vestě expr. být udýchán, unaven po námaze (a vyplazovat jej); (mít) jedovatý, špičatý jazyk expr. být uštěpačný, pomlouvačný ap.; (bát se) lidských jazyků expr. pomluv; mám to na jazyku expr. tane mi to na mysli, ale nemohu to vyjádřit; (mít) mlsný jazyk expr. být mlsný; mluvit s někým společným jazykem, najít společný jazyk být ve shodě; mohl si (na tom slově ap.) jazyk zlámat expr. těžko se mu vyslovovalo; oblomit si jazyk expr. naučit se lépe mluvit (zvl. cizím jazykem); rozvázat jazyk expr. rozpovídat se (po překonání zábrany); rozvázat někomu jazyk expr. přimět k mluvení, k vyjádření; (má) smrt na jazyku brzy zemře; svrbí ho jazyk expr. má chuť něco říci; šlapat si na jazyk expr. špatně vyslovovat, šišlat; (mít) těžký jazyk, plést jazykem expr. (zvl. v opilosti) brebtat; zlé jazyky, zlí jazykové expr. pomlouvační lidé;
jazykový příd.: jazyková sliznice; — jazykové prostředky, povědomí; jazyková norma; jazykový zeměpis; jazykové znalosti cizích jazyků; jazyková kultura;
jazykově přísl. k 3, 4: jazykově smíšená oblast; jazykově vzdělaný; jazykově správný (výraz);
jazýček, -čku m
1. zdrob. k 1, 2
2. jazýček vah ukazatel kývající se kolem osy
být jazýčkem na vahách malým, ale rozhodujícím činitelem; mít mlsný jazýček expr.;
jazýčkový příd.
SSJČ
jazyk, -a m. (6. j. -ku, -ce, 6. mn. -cích)
1. svalnatý, velmi pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě, zobáku atd.); orgán chuti, mluvy: špička j-a; olíznout rty j-em; vypláznout j.; hovězí j.; uzený j.; vepřový j. s polskou omáčkou; přen. žluté j-y ohně, ohnivé j-y plameny;
ob.
utíkal, div si na j. nešlapal s velkým úsilím; jí, div si j. neukousne velmi dychtivě, hltavě; má duši, smrt na j-u je blízko smrti, brzy zemře; expr. mít j. na vestě, plazit, vyplazovat j. být udýchaný, velmi unavený po rychlé, namáhavé práci, těžkém výkonu; nepomohu mu, kdyby se na j. (čast. hlavu) postavil, stavěl za žádných okolností; - chuťový orgán: ochutnat zmrzlinu j-em;
ob. expr.
sušit j. (čast. zhrub. hubu) nedostat najíst, mít hlad; mít mlsný, chlupatý j. být mlsný; narostly mu chloupky na j-u je mlsný n. stal se mlsným; - mluvicí, mluvní orgán: artikulovat j-em;
mít dar j-a, mít j. na pravém místě, ob. mít nabroušený, podřezaný, (dobře) podříznutý, podseknutý j., mít j. (ostrý) jako břitva být výřečný, výmluvný; umět odmlouvat, hubovat; mlít j-em mnoho toho napovídat; mít j. jako na obrtlíku ustavičně mluvit; nelamte si j. (Hol.) nemluvte zbytečně, nežvaňte; mohl si j. vymluvit mnoho se namluvil; mluvil, co mu slina na j. přinesla co ho právě napadlo; ob. nevidí si na j. je nerozvážný v řeči, prostořeký, neví, co mluví; pustit j. z uzdy, j-u uzdu, ob. zhrub. pustit jazyk (čast. hubu) na špacír začít neuváženě, neodpovědně mnoho povídat, kritizovat; řidč. j. mu utíká před rozumem hloupě žvaní; rozvázat j. rozpovídat se, zprav. po počátečním zdráhání; rozvázat někomu j. přimět ho, aby mluvil, aby se vyjádřil; svědí, svrbí ho j., něco ho pálí na j-u má chuť něco říci, rád by něco poznamenal; ob. j. mu nedá dobře dělat je prostořeký, rád popichuje; - držet j. na uzdě, dát (si) j. pod zámek, na řetěz mlčet, ovládat se v řeči; držet j. za zuby mlčet, zachovávat tajemství; mít podrostlý, přirostlý j., zast. mít j. svatého Jana být mlčenlivý; ostýchat se mluvit; dát si pozor na j. být opatrný na svá slova; nechce mu to z j-a (ven) váhá, stydí se to říci; mám to na j-u, plete se mi to na j-u tane mi to na mysli, ale nemohu se jasně upamatovat; oblomit si j. naučit se po počátečních obtížích lépe mluvit (zprav. cizí řečí); mohl si (na tom slově, na té větě) j. zlámat, zlomit, překousnout nemohl (je) vyslovit, zakoktal se; j. mu jde napříč (Vanč.) koktá; šlapat si, našlapovat na j. (ob.) špatně vyslovovat, šišlat; - mít těžký j., plést j-em (v opilosti) brebtat; plete se mu j. brebtá, přen. zaplétá se ve lžích; co na srdci, to na jazyku (pořek.), mít srdce na j-u být upřímný; mluvit andělským j-em (kniž.) laskavě, vlídně; mít na j-u med, v srdci jed být falešný; mít jedovatý, špičatý, zlý j. být uštěpačný, pomlouvačný, jedovatě, zlomyslně mluvit; mít j. naostro mluvit ostře, špičatě, uštěpačně; brousit, otírat si o někoho, na někom j., jezdit po někom j-em pomlouvat ho n. zlomyslně si ho dobírat; sekat, seknout j-em někoho ostře proti někomu mluvit, promluvit, pomlouvat, pomluvit někoho; - bát se lidských j-ů pomluv; - zlé j-y, zlí j-ové zlí pomlouvační lidé; nabrousit, zaostřit si na někoho j. připravit se na slovní útok proti někomu
2. soubor vyjadřovacích a sdělovacích prostředků vlastní příslušníkům urč. společenství jako nástroj myšlení a dorozumění; mluva, řeč: j. národní; celonárodní j.; spisovný j.; j. český, slovenský; j. mateřský; učit se cizím j-ům; mrtvý, živý, umělý j.; někdy jen dílčí jazykový útvar n. užití jazyka: hovorový, obecný j.; básnický, odborný j.; j. uměleckých děl; Nerudův j.; knižní, archaizovaný j.; psát výrazově chudým, všedním j-em; tech. prostředek sdělování informací mezi člověkem a počítačem n. mezi počítači navzájem: programovací j.;
najít společný j. s někým dosáhnout vzájemné dohody, dorozumění; mluvit společným (jedním, stejným) j-em, přen. nelišit se v názoru
3. věc, předmět n. jeho část zprav. úzkým dlouhým tvarem se podobající jazyku: j. země úzký pruh, výběžek; pole samý j.; úzký j. potoka; j. světla; j. u zámku zamykající, vysouvací součást; j. u boty výkrojek kůže přišitý pod šněrováním; geol. ledovcový j. výběžek ledovce vytvořený odtokem ledu z masy velehorského ledovce, splaz; žel. pohyblivá část výměny umožňující změnu směru jízdy; zool. mořská ryba plochého těla s chutným masem; rod Solea: j. mořský jazír;
často v bot. i lid. názvech rostlin: drobná kapradina s úzkým listem a hroznem výtrusnic; bot. rod Ophioglossum: j. hadí; - jelení j. v. jelení; psí j. v. psí; volský j. v. volský;
zdrob. jazýček v. t.

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Vyjmenovaná slova
2Dělení slov
3Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.
4Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.
5Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 6. p. j. č.
6Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.
7Psaní velkých písmen – obecné poučení

Vyjmenovaná slova (Skrýt)

1 Co to jsou vyjmenovaná slova

Jsou to domácí (výjimečně i zdomácnělá: lyže) slova, v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. (pravopisně) obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených nebo příbuzných. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka Sirovátka, Zima i Zyma; Solopysky i Solopisky apod.

Upozorňujeme, že řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí ÚJČ, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled je totožný s přehledem v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena jen výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

2 Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v základech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova na f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika, popř. i chlorofyl, stafylokok a složeniny s fyto-. Obojetnost f se nevztahuje pouze k základům slov domácích, ale projevuje se např. v koncovkách (grafy, žirafy x v kafi).

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadloumyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlař, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslitpomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslitvymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, vymycovat), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely, Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (‚pták‘), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.

Předpona vy-/vý-, např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný atd.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

3 Původ a první přehledy

Původ vyjmenovaných slov je třeba hledat ve staré češtině, viz kapitola Z historie českého pravopisu. Vyjmenovaná (dříve též vyňatá) slova jsou domácí slova, v jejichž kořenech se po pravopisně obojetných souhláskách píše y/ý. Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny yi je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti y – i mizí již v době husitské, ale v grafice je y – i zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním jejich výčtu už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y.

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993), jejich výčet můžete nalézt právě tam. V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témže místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn ... poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn ... a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha ... se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v rejstříkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout,netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý- (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati ..., poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat ... bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati ... jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej... Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Přehled vyjmenovaných slov z platných PČP je uveden v bodě 2.

4 Etymologie některých slov

4.1 mlít a mlynář

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Důvodem je rozdílný původ těchto slov. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

4.2 mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy- (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci; pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci; snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je původně varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se v knižních spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou zdánlivě vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

4.3 pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění; podle etymologického slovníku je původ slova ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za- (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slova pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova – základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

Příruční slovník jazyka českého (díl IV., část 2, 1944–1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. Pravidla českého pravopisu z roku 1957 mají jen pykat (bez vysvětlení významu). Slovník spisovného jazyka českého (1960–71) slovesa pykat a pikat rozlišuje stejně jako současná Pravidla.

4.4 pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z dnes již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Dnes je pýchavka uváděna mezi slovy odvozenými od podstatného jména pýcha.

4.5 vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost – malý hubený pes; dnes je známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

 

4.6 ližiny

S tímto slovem, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např.: Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Dodává se se střešními ližinami, takže značná část nákladu může přijít i na střechu. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např.: Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. Ve starším a podrobnějším PSJČ najdeme ještě další významy – označovaly se tak i trámce, které se kladou na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.   

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s -i, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda – v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko-německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚vlastně to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ líhu definuje jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají podle Machkova slovníku spojitost se slovesem ležet léhat/líhat (srov. běžet – běhat – vybíhat). Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat – to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžička (výraz *lyžina zdrobnělinou není).  

4.7 lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování motýla lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘– kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle Příručního slovníku jazyka českého z let 1937–1938, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941 najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu s měkkým i.

 

4.8 sirup

Slovo sirup píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v tehdejším vydání Pravidel českého pravopisu opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jeho spojování se slovem syrý a podle něj se toto slovo psalo s y. Podstatné jméno sirup pochází z arabštiny (šarāb – nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus / sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

 

5 Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i, y doplnit do věty Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b-dla spadla. Věta dává smysl pouze ve své zvukové podobě – můžeme ji bez problému vyslovit, protože ve výslovnosti iy nerozlišujeme, ale pravopisně  ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v-rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzelo.

Skrýt zobrazený výklad


Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách rozcházejí, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý a hlavně co možná pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že by jiný způsob dělení nutně znamenal chybu. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, označujeme – v souladu s tradicí – spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- kosmeti-.

Upozorňujeme, že při dělení slov se spojovník píše pouze na konci řádku, nikoli rovněž na začátku řádku dalšího (srov.  Spojovník).

1 Obecné principy dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.

2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod. atd.).

3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).

4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz níže).

5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý. U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) nejsme ale schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat (právě to činí problémy).

6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz kap. Morfematika). Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do- apod.) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, troj|stěžník apod.). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že nelze u běžných mluvčích vyžadovat schopnost jejich bezchybného rozpoznání.

2 Konkrétní způsoby dělení

2.1 Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, předponu neoddělujeme.
Příklady:
úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce

2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou a vícepísmennou předponou, držíme důsledně morfematický šev (i u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné).
Příklady:
ro-ze-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, na-dše-ný, du-pli-kát, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zita, roz-tr-hat, pod-trh-nout

3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice.
Příklady:
po-zvra-cet, po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat

4. Pokud má slovo dvě předpony a obě jsou slabičné, můžeme dělit před druhou předponou i po ní.
Příklady:
po-u-ka-zo-vat, po-vy-ha-zo-vat, po-u-pra-vit, ne-u-spět

5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu nebo ne), můžeme dělit i po této samohlásce.
Příklady:
zo-hyz-dit, zú-žit, za-dap-to-vat

6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není průhledná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo.
Příklady:
pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém

2.2 Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli např. rea-kce.
Další příklady:
pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ak-ce, re-ago-vat

2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu nebo koncovku), pak nedělíme. Například slovo génius má koncovku -us, ale dělíme pouze gé-nius. Slovo reálie dělíme pouze reá-lie apod.
Další příklady:
pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, ra-kou-s-ko-uher-ský, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, čty-řia-pa-de-sá-ti-le-tý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, maoi-s-mus, fó-liov-ník

3. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách.
Příklady:
au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat

2.3 Skupina souhláska + písmeno l (v jiné než slabikotvorné pozici)

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi přitom doporučujeme spíše dělit před l (například doporučujeme spíše svis-lý než svi-slý).
Příklady:
svi-s-lý, po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný)

2. Pokud před l předchází souhláska jiná než s/š/d, dělíme vždy před l.
Příklady:
ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, bet-lém, cih-la, truh-la

2.4 Skupina souhláska + písmeno r (v jiné než slabikotvorné pozici) nebo ř

1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou.
Příklady:
ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob

2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř.
Příklady:
Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok

3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu:
Příklady:
te-le-gra-fo-vat, po-krá-tit

4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

2.5 Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláskasouhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š.
Příklady:
ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář. pr-s-kat

2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

2.6 Skupina písmeno + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř.
Příklady:
re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra

2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s.
Příklady:
re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr

2.7 Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami.
Příklady:
dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, je-de-nác-tý, vá-noč-ka, va-jíč-ko, an-tik-va, bom-bar-do-vat, vy-bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gy-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka, rád-ža, bend-žo

2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu.
Příklady:
troj-zvuk, po-dvoj-ný

2.8 Skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V takových případech respektujeme morfematický šev (a to i příponový).
Příklady:
ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, Ja-pon-sko, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, Ark-ti-da, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, Kar-lo-var-sko, hr-din-skost, lid-skost

2. Pokud se na morfematický šev nelze spolehnout, je možné dělit více způsoby.
Příklady:
cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, cen-t-rum, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, jis-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mos-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký

3. Typ čeština, romština dělíme če-š-ti-na, rom-šti-na.

2.9 Zakončení na -ční

1. Pokud předchází samohláska, dělíme stejně jako dělíme výšeuvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska.
Příklady:
agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní

2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č.
Příklady:
ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční

2.10 Souhlásky, které se píšou různě, ale vyslovují stejně, a zdvojené souhlásky

1. Pokud nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami, nebo před oběma souhláskami.
Příklady:
base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae, ro-c-ker, ro-c-kový

2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu:
Příklady:
ka-men-ný, roz-zlo-bit

3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce. Stejně tak pokud předchází souhláska, dělíme před zdvojenou souhláskou.
Příklady:
Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, pál-ffyov-ský, budd-hi-s-tic-ký, la-mar-cki-s-mus  

2.11 Slova, která se vyslovují jinak, než píší

1. Taková slova dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque.
Příklady:
Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ti-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce] (ale soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý], pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský])

2. Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [ánriet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože (jak bylo řečeno výše) dvě samohlásky (jinde než na švu) vedle sebe neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. pádě jednotného čísla koncovku -u, část jmen má koncovku -a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.

Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru stroj (např. městys, jména zakončená na -l-en, viz 2.4, 2.5).

2 Distribuce koncovek

Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojí s koncovkou -a. Jako předmětná mívají táž podstatná jména koncovku -u. Např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku.

Při rozhodování, kterou z koncovek užít (zda -u či -a), důležitou roli hraje též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Proto Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než jaká odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ).

2.1 Koncovka -u

Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

2.2 Koncovka -a

Koncovky -a se užívá u menšího počtu slov (převážně jde o podstatná jména, jež lze seskupit do určitých významových skupin), např.:

- u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října);

- u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku!);

- u vlastních jmen místních zakončených na -ov-ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ), dále i u některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova);

- u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

2.3 Koncovky -u/-a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

- u některých jmen na -ík (u geometrických termínů na -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka);

- u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru,  Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku);

- u dalších jmen jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

2.4 Jména zakončená na -l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvaroslovným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Podst. jména mužského rodu kolísající mezi měkkým a tvrdým skloňováním).Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky -u i -e (do této skupiny patří např. artikul, burel, cumel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, námel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně -a (popel popelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; např. častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

2.5 Jména na -en: typ řemen

Zvláštním typem jsou některá neživotná podstatná jména rodu mužského na -en, která v důsledku staršího způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „stroj“ i „hrad“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), tzn. mají ve 2. p. j. č. zakončení -e -u, např. hřebene/hřebenu, kamene/kamenu, kmene/kmenu, kořene/kořenu, křemene/křemenu, plamene/plamenu, řemene/řemenu, pramene/pramenu.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen od názvů osob nebo zvířat; pátý pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení prvním pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat pátým pádem. Užití pádu prvního je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity.

Oslovování osob viz hesla o skloňování mužských osobních jmen (Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-a, -á]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-e, -ě, -é]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-i, -í]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-o, -ó]Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-u, -ú]).

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v pátém pádě jednotného čísla koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ má koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ má koncovku -o.

2 Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na k, g, h, ch, mají koncovku -u: falešníku, dědku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno synsynu (ale zlosyne!); pouze jména bůh a člověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

3 Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

 

4 Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v pátém pádě tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností oslovované formy totožné s 1. pádem a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba správec) však poměrně často pronikají i podoby na -če: soudče, správče, zrádče; ochránče, vůdče, ty jsou však hodnoceny jako nespisovné.

Náležité podoby 5. pádu jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

5 Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v pátém pádě koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 6. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. pádě jednotného čísla koncovku -u, část má původní koncovku -ě(e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. -u/(e). SSJČ sice u řady slov v 6. pádě obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s -ě(e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek -u (e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. pádu, viz Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

1.1 Tendence v distribuci koncovek -u/-ě(e)

a) Distribuce koncovek -u/-ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka -ě(e). Ve významu objektovém (předmětném) mívají táž podstatná jména koncovku -u, např. na hradě – o hradu, v chrámě – o chrámu, v originále – o originálu, na plotě – o plotu, v potoce – o potoku, na účtě – o účtu, v zákoně – o  zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.

b) Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) x při průjezdu kolony městem, na západě x po západu slunce, na východě x po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě x při výkladu) atd.

c) Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda -u či ), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s -ě(e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

d) Koncovky -ě(e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. pádě čísla jednotného koncovku -a (popř. dubletní -a/-u), např. o Benešově, v Kojetíně; ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, ve světě, o životě; na ostrově, na venkově (viz 2.1, 2.2).

2 Příklady užití koncovek -u a -ě(e)

2.1 Vlastní jména místní zakončená na -ov, -ín: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na -ov-ín je zakončení , např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, Lvově, Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č., Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ).

2.2 Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení -ě(e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce x (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, ve světě, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.).

2.3 Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka -u, např. amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, ringu, saténu, smyslu, oxidu.

2.4 Jména zakončená na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n: typ břeh, stan

U jmen končících na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n je většinou jenom zakončení -u, protože zakončení (e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky: např. na břehu, v obsahu, na svahu, ve výběhu, v návrhu, v kalichu, v měchu, v ořechu, v plechu, na klavíru, ve výboru, po návratu, ve stanu. U některých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, a to vedle -u též -ě(e), např. ve džbánu/džbáně, v papíru/papíře, v protektorátu/protektorátě, v příkladu/příkladě, v románu/románě, v rybníku/rybníce, v senátu/senátě; u všech je častější podoba s koncovkou -u.

2.5 Jména zakončená na -s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -s uvádí SSJČ dvojí možné zakončení, a to -e vedle -u. Zakončení -e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus → v autobuse, časopis → v časopise, ocas → na ocase, okres → na okrese, pas → v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas → v rozhlase, souhlas → v souhlase, zápas → na zápase, . Naproti tomu zakončení -u je běžnější např. u slov: kompas → na kompasu, nadpis → v nadpisu, pas → v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis → v předpisu, výkres → na výkresu, úžas → v úžasu. U podstatného jména městys připouštějí PČP vedle skloňování podle vzoru „stroj“ také dubletní skloňování podle vzoru „hrad“ (SSJČ a SSČ však uvádějí pouze měkké skloňování): tedy v 6. pádě j. č. v městysuměstysi (v úzu převažuje podoba se zakončením -u).

2.6 Jména zakončená na -l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -l převládá zakončení -u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. -e vedle -u. (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení -e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál → na bále, fotbal → ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvaroslovným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Podst. jména mužského rodu kolísající mezi měkkým a tvrdým skloňováním). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky -u též koncovku -(do této skupiny patří např. burel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel); výjimečně též koncovku -e (cumel o cumlu/cumle/cumli). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka -u.

2.7 Jména na -en: typ den, řemen

Zvláštním typem jsou některá neživotná podstatná jména rodu mužského na -en, která v důsledku staršího způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „stroj“ i „hrad“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), tzn. mají zakončení -i -u (řidč. -e), např. den → o dni/dnu (ve dne), hřeben → na hřebeni/hřebenu, ječmen → v ječmeni/ječmenu/ječmeně, kmen → na kmeni/kmenu, kořen → na kořeni/kořenu, křemen → o křemeni/křemenu, plamen → v plameni/plamenu, řemen → na řemeni/řemenu/řemeně, pramen → na prameni/pramenu; u všech je častější podoba s koncovkou -i.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek -ích, -ách-ech. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

1 Jednoslabičná neživotná podstatná jména na -c: typ tác

Jednoslabičná neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména přejatá, která končí v prvním pádě j. č. na -c, se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.) a v 6. p. mn. č. mají koncovku -ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech.

2 Jednoslabičná životná podstatná jména na -g, -k, -ch a -h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích: o bozích, pstruzích, racích, špezích, vrazích, Češích atd. se souhláskovou alternací g/z, h/z, ch/š, k/c. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šach, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu – s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) – jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: ducháchduších (jiné je duše, ž. → duších). Liší se ČechČeších od ČechyČechách.

3 Jednoslabičná neživotná podstatná jména na -g, -k, -ch a -h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. břeh, roh, dluh, mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích: březích, dluzích, rozích. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzích/ergách, docích/dokách, blozích/blogách, tazích/tagách, loších/lochách, ale jen migách a rovněž složené hotdogách.

Pouze koncovku -ách má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plechplechách (na rozdíl od pleš, ž. → pleších); časté je vrchvrcháchvrších (jiné je vrš, ž. → vrších); srov. výše i životné ducháchduších (jiné je duše, ž. → duších).

Pojmenování smyslů sluch, čich, pach se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na -ích (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších a analogicky podle zápach zápaších lze předpokládat rovněž pach paších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na -ách; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není. 

Pomnožné nespisovné expresivní prachy ‚peníze‘ má jen koncovku -ách.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle; převažuje varianta tlachách; ani tuto variantu nelze odmítnout. Přijatelné jsou i obě varianty obecněčeského šproch: šproších šprochách.

4 Dvoj- a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména na -g, -k, -h, -ch a životná na -ga, -ka, -ha, -cha

Všechna dvoj- a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, a všechna životná, která končí na -ga, -ka, -ha, -cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích: o vodácích, študácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g/z, h/z, ch/š, k/c.

S touto koncovkou výrazně konkuruje koncovka -ách, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, např. študácích i študákách; opičácích (= zvíře) i opičákách (= expresivní pojmenování osoby). Zcela běžná je u zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách; obláčcích i obláčkách; chlebíčcích i chlebíčkách; kouscích i kouskách; domcích i domkách; rybníčcích i rybníčkách; lesících i lesíkách a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácích i dřevákách; hrncích i hrnkách; pomnožné teplácích i teplákách; modrácích i modrákách.

Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocích tarokách.

U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku -ích tam, kde PMČ a/nebo MČ uvádějí i variantní koncovku -ách. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá, a naopak (jinak základní) podoba na -ích se pociťuje jako knižní.

Koncovka -ách je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách.

Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkách v Jesenících; v Javorníkách v Javornících; v Dušníkách v Dušnících. Viz Zeměpisná jména pomnožná.

5 Životná podstatná jména na -a, před nímž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku -a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj.

Jiné je rikša, ž., viz Rod podstatných jmen.

6 Životná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „pán“: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku -ech. Např.: pes, bez psa, o psech; datel, bez datla, o datlech; podobně o plazech, krokodýlech, Arabech, Maxech, korálech (jiné je o korálích; viz Životnost podstatných jmen).

Podstatná jména na -kaz (penězokaz, stávkokaz) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého sklonění.

Poznámka: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí.

7 Životná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „muž“: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích. Např.: vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o šimpanzích, králích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou -tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, učitelích, tazatelích aj.

Poznámka: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě náběhy k tvrdému sklonění (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na -ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; jde o tvary nekodifikované.

8 Neživotná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „hrad“: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z-x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo -ích. Např.: kostel, bez kostela, o kostelícho kostelech; hotel, bez hotelu, v hotelíchv hotelech; v okresechv  okresích; na plesechna plesích; na jezechna jezích, a také v hertzech v hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po -p: sklepechsklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostelhotel se častěji užívá tvarů na -ech než tvarů na -ích, u podstatného jména okres je drtivá převaha tvarů na -ech, zatímco u podstatných jmen jez, sklep a nejvýrazněji pak u podstatného jména kotel převažují naopak tvary na -ích.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, m.) proti procesích (od procesí, s.).

Pouze koncovku -ích má podstatné jméno les: v lesích, naopak pouze koncovku -ech fax: faxech, e-mail: e-mailech.

9 Neživotná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „stroj“: typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1 p. j. č. na -l, -s, -z -x a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo -ích. Např. pytel, bez pytle, v pytlechv pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích i o korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích i o svízelech (jiné je svízel, ž., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, čepel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčel příčel, která však mohou být i rodu ženského. (Viz Rod podstatných jmen.) U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení -ích, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelné náběhy k tvrdému sklonění. Málo výrazné je např. u slov pantofel, čepel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytelobratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na -ech, např. u korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích (a jen takto i v PČP).

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

10 Zdvojené sklonění: typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen se zdvojeným skloněním: Lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, např. burel, hnědel, krevel, kužel, námel, plevel, chmel, tmel; cumel, chrchel, kotel, sopel, uhel; koukol, apríl, artikul, rubl (výčet uveden podle MČ2). Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. tuto tendenci jednoznačně stvrzují např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, aprílech, tmelech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na -ech, naproti tomu u kotelartikul jsou častější tvary na -ích.

Podstatné jméno městys má (podle PČP) dvojí skloňování, podle „stroj“ i podle „hrad“: 2. p. j. č. městyseměstysu, 3. p. j. č. městysiměstysu atd. V 6. p. mn. č. převažuje tvar městysech. (SSČ však uvádí pouze skloňování měkké.)

11 Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu -ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, track truck. Tvary 6. p. mn. č. nejsou v jazykových příručkách popsány. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. V jejich distribuci pozorujeme dvě tendence: Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny -cc- na -c-: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na -ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně: doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí). Varianty na -ckách rovněž považujeme za spisovné, i když mohou být někdy pociťovány jako stylově nižší.

12 Typ penízepeníz

Pomnožné peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘ (i v přeneseném významu), historicky: ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování., v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že šestý pád množného čísla substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.


  Skrýt zobrazený výklad


Psaní velkých písmen – obecné poučení (Skrýt)

1 Obecné zásady

Obecné zásady jsou popsány v základní pravopisné příručce – v Pravidlech českého pravopisu, podrobněji v akademické verzi, stručněji ve školní. Ta v roce 1993 přinesla v psaní velkých písmen několik dílčích změn. Ty se týkaly psaní některých typů pojmenovávajících veřejná prostranství (ulice, náměstí atp.– viz Velká písmena – ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady), psaní názvů organizací (např. ministerstev, škol, fakult – viz Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.), psaní názvů organizačních složek  – viz Velká písmena – organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor atp.) a psaní jmen VánoceVelikonoce. U ostatních názvů zůstal způsob psaní nezměněn.

Psaní mnohých slov a slovních spojení je dáno dlouholetou tradicí (např. s velkým písmenem se píšou obyvatelská jména: Čech, Moravan, Francouz, Ostravan, s malým příslušníci politických stran: lidovec, občanský demokrat). Je třeba si uvědomit, že každý jazyk má své zásady psaní velkých písmen, proto se při překladech cizojazyčných textů nelze řídit podobou ve výchozím jazyce, ale pravidly platnými pro češtinu (angl. European Union, česky Evropská unie, angl. European Economic Community, česky Evropské hospodářské společenství).

Psaní velkých písmen patří k nejtěžším pravopisným oblastem, neboť neexistuje pouze jedna pravopisná zásada, jak vlastní jména psát: jinak se např. píšou názvy ulic/náměstí/nábřeží/tříd/mostů/sadů (ulice/náměstí/nábřeží/třída/sady Míru) a jinak sídlišť (Sídliště Míru – zde jde o název patřící k pojmenováním městských částí, pro něž platí jiná pravidla).

Při rozhodování, zda napsat u daného slova nebo slovního spojení velké, nebo malé písmeno, se v češtině bohužel často neobejdeme bez věcných znalostí. U jednoslovných výrazů musíme např. vědět, zda se mluví o židech (stejně jako o křesťanech neboli o příslušnících jistého náboženského vyznání), nebo o Židech (stejně jako o Němcích, Češích neboli o příslušnících národa). Pokud jde o víceslovné názvy, je třeba vědět, zda jde o oficiální název, nebo ne, např. Ostravská univerzita (jde o oficiální název) x brněnská univerzita (oficiální název je Masarykova univerzita), co dané spojení označuje: Černý most = vlastní název mostu, Černý Most = vlastní název městské části, která v okolí Černého mostu vznikla a podle nějž byla i pojmenována, zda je přídavné jméno součástí zeměpisného jména, např. Severní Amerika, nebo ne, např. severní Evropa.

Velká písmena lze v češtině zvolit i pro vyjádření úcty (např. Vy, Váš v úřední korespondenci, Bůh v náboženských textech). Pro češtinu, na rozdíl např. od angličtiny, však není charakteristické, aby se velká písmena psala na začátku výrazů, které chceme zdůraznit. Pokud pisatel považuje za účelné určitá slova, např. základní pojmy v zákonu, ve vyhlášce, v předpisu, v reklamních textech, v dopisech pro zákazníky atp., zvýraznit, měl by užít jiný způsob písma: kurzivu, podtržení, tučné písmo, popř. celý výraz napsat verzálkami. Rozhodně není správné psát: V této vyhlášce je Celní prostor definován…; Můžete si Účet založit v nejbližší Pobočce; přípravek proti Lupénce a Ekzémům; v Žádosti uveďte Jméno, Příjmení a Adresu.

Z některých vlastních jmen se při užití v přeneseném významu stávají jména obecná, např. to byla havaj, ten je učiněný harpagon (viz též Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená).

Ve víceslovných názvech se píše velké písmeno většinou pouze u prvního slova: Orlické hory, Severní ledový oceán, Blízký východ, Spojené státy americké, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, České vysoké učení technické, Komerční banka, Listina základních práv a svobod, Prodaná nevěsta. Pro psaní velkých písmen u dalších (všech nebo jen některých) slov víceslovných názvů musí být nějaký důvod (o tom viz u jednotlivých typů vlastních jmen), např. Julské Alpy, Severní Amerika, Nové Město, Kostelec u Křížků, Divadlo Komedie.

Uváděné pravopisné podoby vycházejí z platných obecných zásad psaní velkých písmen. V internetové příručce najdete i pojmenovací typy, které nejsou v Pravidlech popsány v úplnosti nebo nejsou zachyceny vůbec, protože se začaly používat až po vydání PČP v r. 1993 (např. psaní výrazů město, obec, městys ve spojení s vlastním jménem obce, města, městyse). Mnohé názvy uváděné v PČP jako příklady, to se týká především názvů organizací, již neexistují nebo jsou pozměněny, např. PČP uvádějí jako příklad Státní pedagogické nakladatelství; dnešní oficiální podoba je SPN – pedagogické nakladatelství. Proto je třeba PČP brát především pouze jako východisko pro obecné poučení o psaní velkých písmen.

Způsob psaní některých pojmenovacích typů, jak ukazuje praxe, se stále častěji od doporučení Pravidel odchyluje. Jde o pojmenování, u nichž PČP zcela jednoznačný návod nedávají. Mezi ně patří např. pojmenování organizačních složek (Pravidla doporučují psát názvy kateder s malým písmenem, v praxi se však tento typ stále častěji objevuje s písmenem velkým), u nichž je třeba připustit dvojí způsob psaní. To ovšem neplatí pro pojmenování, pro něž existují zásady jednak zcela jednoznačné a jednak je v češtině způsob psaní po léta ustálený: Čech, čeština, katolík, Blízký východ, Česká republika, Evropská unie, Ladovy postavy, ladovské postavy atp.

Žádný seznam všech oficiálních vlastních jmen neexistuje. U jmen, u nichž je způsob psaní závislý na věcných znalostech, se můžeme pouze opírat o encyklopedie, geografické slovníky a některé další, speciální příručky. Pokud v nich některé z pojmenování nenalezneme – jde zejména o různé názvy organizací, ať už současných, nebo historických, staveb a dokumentů –, lze se řídit pouze obecným pravidlem, jak daný typ psát.

Pokud je u některých pojmenování uvedeno obvyklejší, častější, běžnější je psát…, je to proto, že – na rozdíl např. od psaní i – y v kořenech slov, psaní bě – bje, mě – mně atp. – nelze u psaní velkých písmen dát vždy jednoznačnou odpověď.

Způsob psaní jednotlivých vlastních jmen naleznete pod příslušnými heslovými slovy (např. Středoevropan, město, ulice, škola, ministerstvo, východ, unie, evropský, jižní, severní) a u nich odkaz na obecné poučení týkající se více jevů téhož typu (rozsah výkladu vychází z poradenských dotazů). Pokud daný výraz (spojení) nenaleznete, je třeba vyjít z obecného poučení. Např. pokud nevíte, zda napsat strakonicko, nebo Strakonicko, vyberte si z nabídky uvedené níže významový okruh, do nějž daný výraz patří (může patřit) – v tomto případě jde o jméno označující území (Velká písmena – světadíly, země, území).

2 Pojmenování stále považovaná za obecná

U mnohých pojmenování, která byla vždy jednoznačně považována za obecná a pravopisně neproblematická, se v posledních letech stále častěji, patrně i vlivem angličtiny, objevují podoby s velkým písmenem. Z toho pramení i nejistota některých uživatelů češtiny (a následně i poradenské dotazy), jak je psát. Třebaže PČP u některých pojmenovacích struktur dávají uživatelům jistou volnost ve volbě počátečního písmene, nelze ji uplatňovat zcela libovolně. S malým písmenem je třeba psát pojmenování označující:

- funkce, pracovní zařazení: prezident republiky, generální guvernér, ministr financí (viz Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená);

- jazyky: čeština, angličtina, portugalština;

- učební, studijní předměty, obory: český jazyk, matematika, historie; současný český jazyk 1, zkouška z lexikologie, zápočet z makroekonomie…; učební obor prodavač…;

- názvy dnů a měsíců: pondělí, úterý…, leden, únor…;

- názvy měn: koruna, euro, americký dolar;

- názvy zvířecích plemen: německý ovčák, jorkširský teriér (viz též Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena).

Skrýt zobrazený výklad