Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

jazyk1

dělení: ja-zyk2

rod: m. neživ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádjazykjazyky
2. pádjazyka3jazyků
3. pádjazykujazykům
4. pádjazykjazyky
5. pádjazyku4jazyky
6. pádjazyce, jazyku5jazycích6
7. pádjazykemjazyky

příklady: studuje obor český jazyk a literatura7


Nově: Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
jazyk, -a m (6. mn. -cích)
1. svalnatý pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě, zobáku ap.), orgán chuti, řeči: vypláznout jazyk; olíznout, ochutnat (zmrzlinu) jazykem; artikulovat jazykem; — uzený jazyk; jazyk s polskou omáčkou
2. co se podobá (úzkým douhým tvarem) jazyku 1: žluté jazyky ohně; jazyky světla pruh; jazyk u boty
3. soustava vyjadřovacích a sdělovacích (znakových) prostředků vlastní urč. společenství: národní, mateřský, český, anglický, přirozený, umělý jazyk
4. jeho dílčí útvar, podoba, mluva 2, řeč 3: spisovný, hovorový, obecný, psaný, mluvený, odborný jazyk; přednáška o jazyce, jazyku J. Nerudy
5. jiné soustavy znaků sloužících k vyjadřování a sdělování: jazyk hluchoněmých; přen. jazyk hudby
(mluvil,) co mu slina na jazyk přinesla expr. co ho právě napadlo; co na srdci, to na jazyku (pořek.) expr. (o upřímnosti); (mít) dar jazyka, jazyk na pravém místě, nabroušený jazyk, jazyk (ostrý) jako břitva expr. být výřečný n. hubatý, být výmluvný n. jízlivý, ironický; dát si pozor na jazyk expr. být opatrný ve vyjadřování (názorů ap.); držet jazyk za zuby, na uzdě expr. mlčet; zachovávat tajemství; (mít) jazyk na vestě expr. být udýchán, unaven po námaze (a vyplazovat jej); (mít) jedovatý, špičatý jazyk expr. být uštěpačný, pomlouvačný ap.; (bát se) lidských jazyků expr. pomluv; mám to na jazyku expr. tane mi to na mysli, ale nemohu to vyjádřit; (mít) mlsný jazyk expr. být mlsný; mluvit s někým společným jazykem, najít společný jazyk být ve shodě; mohl si (na tom slově ap.) jazyk zlámat expr. těžko se mu vyslovovalo; oblomit si jazyk expr. naučit se lépe mluvit (zvl. cizím jazykem); rozvázat jazyk expr. rozpovídat se (po překonání zábrany); rozvázat někomu jazyk expr. přimět k mluvení, k vyjádření; (má) smrt na jazyku brzy zemře; svrbí ho jazyk expr. má chuť něco říci; šlapat si na jazyk expr. špatně vyslovovat, šišlat; (mít) těžký jazyk, plést jazykem expr. (zvl. v opilosti) brebtat; zlé jazyky, zlí jazykové expr. pomlouvační lidé;
jazykový příd.: jazyková sliznice; — jazykové prostředky, povědomí; jazyková norma; jazykový zeměpis; jazykové znalosti cizích jazyků; jazyková kultura;
jazykově přísl. k 3, 4: jazykově smíšená oblast; jazykově vzdělaný; jazykově správný (výraz);
jazýček, -čku m
1. zdrob. k 1, 2
2. jazýček vah ukazatel kývající se kolem osy
být jazýčkem na vahách malým, ale rozhodujícím činitelem; mít mlsný jazýček expr.;
jazýčkový příd.
SSJČ
jazyk, -a m. (6. j. -ku, -ce, 6. mn. -cích)
1. svalnatý, velmi pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě, zobáku atd.); orgán chuti, mluvy: špička j-a; olíznout rty j-em; vypláznout j.; hovězí j.; uzený j.; vepřový j. s polskou omáčkou; přen. žluté j-y ohně, ohnivé j-y plameny;
ob.
utíkal, div si na j. nešlapal s velkým úsilím; jí, div si j. neukousne velmi dychtivě, hltavě; má duši, smrt na j-u je blízko smrti, brzy zemře; expr. mít j. na vestě, plazit, vyplazovat j. být udýchaný, velmi unavený po rychlé, namáhavé práci, těžkém výkonu; nepomohu mu, kdyby se na j. (čast. hlavu) postavil, stavěl za žádných okolností; - chuťový orgán: ochutnat zmrzlinu j-em;
ob. expr.
sušit j. (čast. zhrub. hubu) nedostat najíst, mít hlad; mít mlsný, chlupatý j. být mlsný; narostly mu chloupky na j-u je mlsný n. stal se mlsným; - mluvicí, mluvní orgán: artikulovat j-em;
mít dar j-a, mít j. na pravém místě, ob. mít nabroušený, podřezaný, (dobře) podříznutý, podseknutý j., mít j. (ostrý) jako břitva být výřečný, výmluvný; umět odmlouvat, hubovat; mlít j-em mnoho toho napovídat; mít j. jako na obrtlíku ustavičně mluvit; nelamte si j. (Hol.) nemluvte zbytečně, nežvaňte; mohl si j. vymluvit mnoho se namluvil; mluvil, co mu slina na j. přinesla co ho právě napadlo; ob. nevidí si na j. je nerozvážný v řeči, prostořeký, neví, co mluví; pustit j. z uzdy, j-u uzdu, ob. zhrub. pustit jazyk (čast. hubu) na špacír začít neuváženě, neodpovědně mnoho povídat, kritizovat; řidč. j. mu utíká před rozumem hloupě žvaní; rozvázat j. rozpovídat se, zprav. po počátečním zdráhání; rozvázat někomu j. přimět ho, aby mluvil, aby se vyjádřil; svědí, svrbí ho j., něco ho pálí na j-u má chuť něco říci, rád by něco poznamenal; ob. j. mu nedá dobře dělat je prostořeký, rád popichuje; - držet j. na uzdě, dát (si) j. pod zámek, na řetěz mlčet, ovládat se v řeči; držet j. za zuby mlčet, zachovávat tajemství; mít podrostlý, přirostlý j., zast. mít j. svatého Jana být mlčenlivý; ostýchat se mluvit; dát si pozor na j. být opatrný na svá slova; nechce mu to z j-a (ven) váhá, stydí se to říci; mám to na j-u, plete se mi to na j-u tane mi to na mysli, ale nemohu se jasně upamatovat; oblomit si j. naučit se po počátečních obtížích lépe mluvit (zprav. cizí řečí); mohl si (na tom slově, na té větě) j. zlámat, zlomit, překousnout nemohl (je) vyslovit, zakoktal se; j. mu jde napříč (Vanč.) koktá; šlapat si, našlapovat na j. (ob.) špatně vyslovovat, šišlat; - mít těžký j., plést j-em (v opilosti) brebtat; plete se mu j. brebtá, přen. zaplétá se ve lžích; co na srdci, to na jazyku (pořek.), mít srdce na j-u být upřímný; mluvit andělským j-em (kniž.) laskavě, vlídně; mít na j-u med, v srdci jed být falešný; mít jedovatý, špičatý, zlý j. být uštěpačný, pomlouvačný, jedovatě, zlomyslně mluvit; mít j. naostro mluvit ostře, špičatě, uštěpačně; brousit, otírat si o někoho, na někom j., jezdit po někom j-em pomlouvat ho n. zlomyslně si ho dobírat; sekat, seknout j-em někoho ostře proti někomu mluvit, promluvit, pomlouvat, pomluvit někoho; - bát se lidských j-ů pomluv; - zlé j-y, zlí j-ové zlí pomlouvační lidé; nabrousit, zaostřit si na někoho j. připravit se na slovní útok proti někomu
2. soubor vyjadřovacích a sdělovacích prostředků vlastní příslušníkům urč. společenství jako nástroj myšlení a dorozumění; mluva, řeč: j. národní; celonárodní j.; spisovný j.; j. český, slovenský; j. mateřský; učit se cizím j-ům; mrtvý, živý, umělý j.; někdy jen dílčí jazykový útvar n. užití jazyka: hovorový, obecný j.; básnický, odborný j.; j. uměleckých děl; Nerudův j.; knižní, archaizovaný j.; psát výrazově chudým, všedním j-em; tech. prostředek sdělování informací mezi člověkem a počítačem n. mezi počítači navzájem: programovací j.;
najít společný j. s někým dosáhnout vzájemné dohody, dorozumění; mluvit společným (jedním, stejným) j-em, přen. nelišit se v názoru
3. věc, předmět n. jeho část zprav. úzkým dlouhým tvarem se podobající jazyku: j. země úzký pruh, výběžek; pole samý j.; úzký j. potoka; j. světla; j. u zámku zamykající, vysouvací součást; j. u boty výkrojek kůže přišitý pod šněrováním; geol. ledovcový j. výběžek ledovce vytvořený odtokem ledu z masy velehorského ledovce, splaz; žel. pohyblivá část výměny umožňující změnu směru jízdy; zool. mořská ryba plochého těla s chutným masem; rod Solea: j. mořský jazír;
často v bot. i lid. názvech rostlin: drobná kapradina s úzkým listem a hroznem výtrusnic; bot. rod Ophioglossum: j. hadí; - jelení j. v. jelení; psí j. v. psí; volský j. v. volský;
zdrob. jazýček v. t.

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Vyjmenovaná slova
2Dělení slov
3Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.
4Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.
5Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č.
6Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.
7Psaní velkých písmen – obecné poučení

Vyjmenovaná slova (Skrýt)

Co to jsou vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. (pravopisně) obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény MlynářMlinář, SyrovátkaSirovátka, ZimaZyma apod.

Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled je totožný s přehledem v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlitbydlet, bydliště, obydlí, bydlo (příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystrc, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v kořenech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova po f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika. Obojetnost f se projevuje zvláště v koncovkách (grafy, žirafy, ale v kafi).

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadloumyvadlo, umývárnaumyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslitmyslet (mysl, myšlenka, pomyslitpomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslitvymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit siusmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, vymycovat), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlodmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn, Syneč), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka, Sýrovice), syrový (syrovinka), syrý (syrový), sychravý (Sychrov), usychatusýchat (vysychatvysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle (Vyžlovka), povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň, předpona vy-/vý-, např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Původ a první přehledy

Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny i a y je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti i – y mizí již v době husitské, ale v písmu je i – y zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním výčtu slov už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y (viz Z historie českého pravopisu).

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993). V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn … a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha … se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v jejich rejstříkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout, netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý- (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati …, poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat … bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati … jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej… Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Etymologie některých slov

Mlýnmlít

Slova mlýnmlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na  (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

Mýtitvymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy- (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci, pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci, vymýtit zlo, snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se ve spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou významově vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

Pykatpikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění. Původ slova je ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za- (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slovesa pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova – základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

PSJČ (díl IV, část 2, 1944–1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. PČP z roku 1957 mají jen slovo pykat (bez vysvětlení významu). SSJČ (1960–1971) slovesa pykatpikat rozlišuje stejně jako současná PČP.

Pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Stejný původ má i podstatné jméno pýcha, k němuž je v současných PČP pýchavka přiřazena.

Vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: Často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost – malý hubený pes; dnes je toto slovo známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

Ližiny

Se slovem ližiny, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např. Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např. Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. V PSJČ najdeme ještě další významy – označovaly se tak i trámce, které se kladly na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s -i-, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda – v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko-německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ definuje líhu jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líhaližina mají spojitost se slovesem ležet – léhat/líhat (srov. běžet – běhat – vybíhat).

Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat – to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžičky (výraz *lyžina zdrobnělina není).

Lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘ – kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle PSJČ, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941, najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu lišaj.

Sirup

Slovo sirup píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v PČP opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jeho spojování se slovem syrý a podle něj se toto slovo psalo s y. Podstatné jméno sirup pochází z arabštiny (šarāb – nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus/sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

Jazykové hříčky: bidlobydlo, vírvýr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i – y doplnit do jazykové hříčky: Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b-dla spadla. Větu můžeme vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze – jedná se o dvě různá slova s odlišným významem. Nelze proto doporučit ani zápis s lomítkem: obě bidla/bydla spadla nebo obě bi/ydla spadla. Řešením je zápis spadlo bidlo i bydlo, ten však ruší slovní hříčku.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vírvýr nebo vískatvýskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v-rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzela.

  

Skrýt zobrazený výklad


Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme-kosmeti-.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
  4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce.
  2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou vícepísmennou předponou, respektujeme vždy morfematický šev (rovněž u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět.
  5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu, nebo ne), pak po této samohlásce nedělíme, např. zohyz-dit, zúžit, zadap-to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

  1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
  2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, mao-i-s-mus, fó-liov-ník.
  3. Nacházejí-li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l – lépe např. svis-lý než svi-slý. Další příklady: po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný).
  2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok.
  2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob.
  3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá-tit, te-le-gra-fo-vat.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláska nebo souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář, pr-s-kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, vá-noč-ka, va-jíč-ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka.
  2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj-ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, hr-din-skost, lid-skost, arab-šti-na, ma-ďar-šti-na, rom-šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, ji-s-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mo-s-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký.

Zakončení na

  1. Pokud zakončení předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční.

Zdvojené souhlásky

  1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae.
  2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men-ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, budd-hi-s-tic-ký.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ty-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský], soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án-ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. p. j. č. koncovku -u, část jmen má koncovku -a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.

Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru „stroj“ (např. městys, jména zakončená na -l-en, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Distribuce koncovek

Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojí s koncovkou -a. Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku -u, např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku.

Při rozhodování, kterou z koncovek užít, zda -u, či -a, hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než která odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Koncovka -u

Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

Koncovka -a

Koncovky -a se užívá u menšího počtu jmen (převážně jde o podstatná jména, jež lze začlenit do určitých významových skupin), například:

  • u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října, ale listopadu),
  • u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku),
  • u vlastních jmen místních zakončených na -ovn (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova),
  • u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

Koncovky -u/-a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

  • u některých jmen na k (u geometrických termínů obsahujících -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka),
  • u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru, Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
  • u dalších jmen, jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

Jména zakončená na -l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. a Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.). Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky -u i -e (do této skupiny patří např. artikul, burel, cumel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, námel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně -a (popelpopelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku -o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména andělmanžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na -k, -g, -h, -ch, mají koncovku -u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn – synu (ale zlosyne); pouze jména bůhčlověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na e: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. p. j. č. koncovku -u, část má původní koncovku (e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. -u/-ě(e). SSJČ sice u řady slov v 6. p. obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s (e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek -u a (e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. p., viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

Tendence v distribuci koncovek -u/-ě(e)

  1. Distribuce koncovek -u/-ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka (e). Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku -u, např. na hradě – o hradu, v chrámě – o chrámu, v originále – o originálu, na plotě – o plotu, v potoce – o potoku, na účtě – o účtu, v zákoně – o zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.
  2. Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) × při průjezdu kolony městem, na západě × po západu slunce, na východě × po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě × při výkladu) atd.
  3. Koncovky (e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (popř. dubletní -a/-u), např. o Benešově, v Kojetíně, ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, na ostrově, ve světě, na venkově, o životě (viz bod 2.1, bod 2.2).
  4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda -u, či ), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s (e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

Příklady užití koncovek -u a -ě(e)

Vlastní jména místní zakončená na -ov, n: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na -ovn je zakončení , např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, ve Lvově, v Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku). Při objektovém užití je možná i koncovka -u, např. psát o Lvovu, o Londýnu.

Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení (e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce × (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.).

Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka -u, např. v amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, oxidu, ringu, saténu, smyslu.

Jména zakončená na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n: typ břeh, stan

U jmen končících na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n je většinou jenom zakončení -u, protože zakončení (e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. na břehu, v obsahu, na svahu, ve výběhu, v návrhu, v kalichu, v měchu, v ořechu, v plechu, na klavíru, ve výboru, po návratu, ve stanu.

U některých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, a to vedle -u též (e), např. ve džbánudžbáně, v papírupapíře, v protektorátuprotektorátě, v příkladupříkladě, v románurománě, v rybníkurybníce, v senátusenátě; u všech je častější (podle ČNK) podoba s koncovkou -u.

Jména zakončená na -s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -s uvádí SSJČ dvojí možné zakončení, a to -e vedle -u. Zakončení -e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus – v autobuse, časopis – v časopise, ocas – na ocase, okres – v okrese, pas – v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas – v rozhlase, souhlas – v souhlase, zápas – na zápase. Naproti tomu zakončení -u je běžnější např. u slov: kompas – na kompasu, nadpis – v nadpisu, pas – v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis – v předpisu, výkres – na výkresu, úžas – v úžasu. U podstatného jména městys připouštějí PČP vedle skloňování podle vzoru „stroj“ také dubletní skloňování podle vzoru „hrad“ (SSJČ a SSČ však uvádějí pouze měkké skloňování): tedy v 6. p. j. č. v městysuměstysi (v úzu převažuje podoba se zakončením -u), viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním.

Jména zakončená na -l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -l převládá zakončení -u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. -e vedle -u (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení -e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál – na bále, fotbal – ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky -u též koncovku -i (do této skupiny patří např. burel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel); výjimečně též koncovku -e (cumel – o cumlu/cumle/cumli). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka -u.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek -ech, chch. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

Neživotná podstatná jména zakončená na -c: typ tác

Neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -c, se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.) a v 6. p. mn. č. mají koncovku -ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech, kibucech, pokecech.

Životná podstatná jména zakončená na -g, -k, -ch-h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: o bozích, pstruzích, racích, špezích, vrazích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu – s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) – jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších). Liší se ČechČeších od ČechyČechách.

Jednoslabičná neživotná podstatná jména zakončená na -g, -k, -ch-h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. břeh, roh, dluh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: březích, dluzích, rozích. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzíchergách, blozíchblogách, tazíchtagách, docíchdokách, lošíchlochách, ale jen migách a rovněž (hot) dogách (často psané i dohromady: hotdogách).

Pouze koncovku ch má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plechplechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrchvrcháchvrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších).

Pojmenování smyslů sluchčich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ch (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na ch; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není.

Pomnožné nespisovné expresivní slovo prachy ‚peníze‘ má jen koncovku ch.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách – ani tuto variantu nelze odmítnout. Zastaralé obecněčeské šproch má zpravidla koncovku ch, šprochách, ale přijatelné je i šproších.

Dvou- a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména zakončená na -g, -k, -h, -ch a životná na -ga, -ka, -ha, -cha

Všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, a všechna životná, která končí na -ga, -ka, -ha, -cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ch: o vodácích, študácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g > z, k > c, h > z, ch > š.

Koncovce ch konkuruje koncovka ch, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ch se dnes považuje (vedle koncovky ch) za rovnocennou variantu u slov expresivních. U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách. Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcíchbalíčkách, obláčcíchobláčkách, chlebíčcíchchlebíčkách, kouscíchkouskách, domcíchdomkách, rybníčcíchrybníčkách, lesícíchlesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácíchdřevákách, hrncíchhrnkách, v pomnožných teplácíchteplákách, modrácíchmodrákách. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocíchtarokách.

U některých slov se koncovka ch dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku ch tam, kde PMČ a/nebo MČ uvádějí i variantní koncovku ch. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ch stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ch. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na ch postupně stírá.

Koncovka ch je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách. Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkáchv Jesenících, v Javorníkáchv Javornících, v Dušníkáchv Dušnících (viz Zeměpisná jména pomnožná).

Životná podstatná jména zakončená na -a, jemuž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku -a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ch: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj. (jiné je rikša, žen., viz Rod podstatných jmen).

Životná podstatná jména vzoru „pán“ zakončená na -l, -s, -z, -x: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z, -x a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku -ech, např. datel, bez datla, o datlech; pes, bez psa, o psech; podobně o krokodýlech, korálech (jiné je o korálích, viz Životnost podstatných jmen), plazech, Maxech.

Podstatná jména na -kaz (penězokaz, stávkokaz atd.) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého skloňování. Kolísají rovněž pilous, platýs, rorýs. Obecněji lze konstatovat, že podstatná jména, u nichž proniká měkké skloňování (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), si v 6. p. mn. č. často podržují pouze koncovku -ech, např. o bossech, o fénixech, o markýzech.

Pozn.: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí.

Životná podstatná jména vzoru „muž“ zakončená na -l, -z: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ch, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou -tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, učitelích, tazatelích aj.

Pozn.: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na -ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; nejde o tvary spisovné.

Neživotná podstatná jména vzoru „hrad“ zakončená na -l, -s, -z, -x: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z, -x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo ch, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po -p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostelhotel se častěji užívá tvarů na -ech než tvarů na ch, u výrazu okres je drtivá převaha tvarů na -ech, zatímco u výrazu sklep převažují naopak tvary na ch.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, muž.) × procesích (od procesí, stř.).

Pouze koncovku ch má podstatné jméno les – v lesích, naopak pouze koncovku -echfax – faxeche-mail – e-mailech.

Typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo ch, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech (jiné je svízel, žen., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčelpříčel, která však mohou být i rodu ženského (viz Rod podstatných jmen). U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ch, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazné je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytelobratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na -ech, např. u slova korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích (a pouze tento tvar uvádějí PČP).

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

Typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na -ech, naproti tomu u výrazů kotelartikul jsou častější tvary na ch.

Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu -ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, tracktruck. Tvary 6. p. mn. č. nejsou v jazykových příručkách popsány. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny -cc- na -c-: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na -ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí a ani u látkového crack se tvary mn. č. nepodařilo doložit).

Typ penízepeníz

Pomnožné slovo peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování, v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že 6. p. mn. č. substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.

Skrýt zobrazený výklad


Psaní velkých písmen – obecné poučení (Skrýt)

Obecné zásady

Obecné zásady pro psaní velkých písmen jsou popsány v základní pravopisné příručce – v PČP, podrobněji v akademické verzi, stručněji ve školní. Obě verze v roce 1993 přinesly v psaní velkých písmen několik dílčích změn. Týkaly se psaní některých typů pojmenování veřejných prostranství (ulice, náměstí atp. – viz Velká písmena – ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády), psaní názvů organizací (např. ministerstev, škol, fakult – viz Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.)), psaní názvů organizačních složek (viz Velká písmena – organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor apod.)) a psaní jmen VánoceVelikonoce (viz Velká písmena – dějinné události, památné dny a svátky). U ostatních názvů zůstal způsob psaní nezměněn.

Psaní mnohých slov a slovních spojení je dáno dlouholetou tradicí (např. s velkým písmenem se píšou obyvatelská jména: Čech, Moravan, Francouz, Ostravan, s malým označení příslušníků politických stran: lidovec, občanský demokrat). Je třeba si uvědomit, že každý jazyk má své zásady psaní velkých písmen, proto se při překladech cizojazyčných textů nelze řídit podobou ve výchozím jazyce, ale pravidly platnými pro češtinu (angl. European Union, česky Evropská unie; angl. European Economic Community, česky Evropské hospodářské společenství).

Psaní velkých písmen patří k nejtěžším pravopisným oblastem, neboť neexistuje pouze jedna pravopisná zásada, jak vlastní jména psát: jinak se např. píšou názvy ulic/náměstí/nábřeží/tříd/mostů/sadů (ulice/náměstí/nábřeží/třída/sady Míru) a jinak sídlišť (Sídliště Míru – zde jde o název patřící k pojmenováním městských částí, pro něž platí jiná pravidla).

Při rozhodování, zda napsat u daného slova nebo slovního spojení velké, nebo malé písmeno, se v češtině bohužel často neobejdeme bez věcných znalostí. U jednoslovných výrazů musíme např. vědět, zda se mluví o židech (stejně jako o křesťanech neboli o příslušnících jistého náboženského vyznání), nebo o Židech (stejně jako o Němcích, Češích neboli o příslušnících národa). Pokud jde o víceslovné názvy, je třeba vědět, zda jde o oficiální název, nebo ne, např. Ostravská univerzita (jde o oficiální název) × brněnská univerzita (oficiální název je Masarykova univerzita); co dané spojení označuje: Černý most = vlastní název mostu, Černý Most = vlastní název městské části, která v okolí Černého mostu vznikla a byla podle něj i pojmenována; zda je přídavné jméno součástí zeměpisného jména, např. Severní Amerika, nebo ne, např. severní Evropa.

Velká písmena lze v češtině zvolit i pro vyjádření úcty (např. Vy, Váš v korespondenci, Bůh v náboženských textech). Pro češtinu, na rozdíl třeba od angličtiny, však není charakteristické, aby se velká písmena psala na začátku výrazů, které chceme zdůraznit. Pokud pisatel považuje za účelné určitá slova, např. základní pojmy v zákonu, ve vyhlášce, v předpisu, v reklamních textech, v dopisech pro zákazníky atp., zvýraznit, měl by užít jiný řez písma: kurzivu, tučné písmo, popř. celý výraz napsat verzálkami nebo podtrhnout. Rozhodně není správné psát: *V této vyhlášce je Celní prostor definován…, *můžete si Účet založit v nejbližší Pobočce, *přípravek proti Lupénce a Ekzémům, *v Žádosti uveďte Jméno, Příjmení a Adresu.

Z některých vlastních jmen se při užití v přeneseném významu stávají jména obecná, např. to byla havaj, ten je učiněný harpagon (viz též Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená).

Ve víceslovných názvech se píše velké písmeno většinou pouze u prvního slova: Orlické hory, Severní ledový oceán, Blízký východ, Spojené státy americké, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, České vysoké učení technické, Komerční banka, Listina základních práv a svobod, Prodaná nevěsta. Pro psaní velkých písmen u dalších (všech nebo jen některých) slov víceslovných názvů musí být nějaký důvod (o tom viz u jednotlivých typů vlastních jmen), např. Julské Alpy, Severní Amerika, Nové Město, Kostelec u Křížků, Divadlo Komedie.

Způsob psaní některých pojmenovacích typů, jak ukazuje praxe, se stále častěji od doporučení PČP odchyluje. Jde o pojmenování, u nichž PČP zcela jednoznačný návod nedávají. Mezi ně patří např. pojmenování organizačních složek (PČP doporučují psát názvy kateder s malým písmenem, v praxi se však tento typ stále častěji objevuje s písmenem velkým), u nichž je třeba připustit dvojí způsob psaní. To ovšem neplatí pro pojmenování, pro něž existují zásady zcela jednoznačné nebo jejichž způsob psaní je po léta ustálený: Čech, čeština, katolík, Blízký východ, Česká republika, Evropská unie, Ladovy postavy, ladovské postavy atp.

Žádný seznam všech oficiálních vlastních jmen nemůže existovat. U jmen, u nichž je způsob psaní závislý na věcných znalostech, se můžeme pouze opírat o encyklopedie, geografické slovníky a některé další, speciální příručky. Pokud v nich některé z pojmenování nenalezneme – jde zejména o různé názvy organizací, ať už současných, nebo historických, staveb a dokumentů –, lze se řídit pouze obecným pravidlem, jak daný typ psát.

Pokud je u některých pojmenování uvedeno obvyklejší, častější, běžnější je psát…, je to proto, že (na rozdíl např. od psaní i – y v kořenech slov, psaní bě – bje, mě – mně) nelze u psaní velkých písmen dát vždy jednoznačnou odpověď.

Pojmenování stále považovaná za obecná

U mnohých pojmenování, která byla vždy jednoznačně považována za obecná a pravopisně neproblematická, se v posledních letech stále častěji, patrně i vlivem angličtiny, objevují podoby s velkým písmenem. Z toho pramení i nejistota některých uživatelů češtiny (a následně i poradenské dotazy), jak je psát.

Třebaže PČP u některých pojmenovacích struktur dávají uživatelům jistou volnost ve volbě počátečního písmene, nelze ji uplatňovat zcela libovolně. S malým písmenem je třeba psát pojmenování označující:

  • funkce, pracovní zařazení: prezident republiky, generální guvernér, ministr financí, marketingový specialista, hlavní analytik (viz Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená),
  • jazyky: čeština, angličtina, portugalština,
  • učební, studijní předměty, obory: český jazyk, matematika, historie, současný český jazyk 1, zkouška z lexikologie, zápočet z makroekonomie, učební obor prodavač,
  • názvy dnů a měsíců: pondělí, úterý…, leden, únor…,
  • názvy měn: koruna, euro, americký dolar,
  • názvy zvířecích plemen: německý ovčák, český teriér (viz též Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena).  
Skrýt zobrazený výklad