Pravopis a výslovnost přejatých slov se s – z (Skrýt)

PČP 1993 zavádějí u některých slov přejatých z cizích jazyků podoby odlišné od těch, které obsahovala PČP 1957 a jejich reedice. Psaní s v případech, kdy PČP 1993 uvádějí v úvodní části (Pravopisná pravidla, psaní slov přejatých) i v části rejstříkové (Pravopisný slovník) jen z, je v souladu s Dodatkem k Pravidlům rovněž správné. Mezi dubletami jsou však v některých případech stylové rozdíly. Uvedené příklady zachycují jen nejběžněji užívané výrazy, vzhledem k rozsahu nemohou být výčty úplné, nezachycují řadu odborných výrazů nebo odvozených slov, pro které uvedené zásady rovněž platí. Např. je uvedena pouze dezinfekce (ale stejně píšeme i dezinfikovat, vydezinfikovat, dezinfekční); gymnázium (stejně i gymnazista, gymnazistka, gymnazijní, gymnaziální); organizace (stejně i organizační, organizovat, zorganizovat, organizátor, organizátorka).

1 Dublety

1.1 Základní pravopisná podoba je se z (typ filozofie – filosofie)

Ve slovech zdomácnělých, kde se původní s vždy v češtině vyslovuje jako [z], se podoby se z považují za základní, tedy stylově neutrální. Podoby se s jsou stylově příznakové, proto se užívají ve specifických (např. úzce odborných) textech. Např.:

A: analýza – analysa, azyl – asyl

B: báze – base, bazilika – basilika, buržoazie – buržoasie

D: dezerce – deserce, dezert – desert, deziluze – desiluse, dezinfekce – desinfekce, dimenze – dimense
Pozn.: Při psaní slov s původními předponami des- a de- a ve slovech od nich odvozených se řídíme spisovnou výslovností. Podrobněji viz bod 2.

E: emulze – emulse, epizoda – episoda, exkurze – exkurse, exploze – explose, expozice – exposice

F: fantazie – fantasie, filozofie – filosofie, fyzika – fysika, fúze – fuse

G: geneze – genese, gnozeologie – gnoseologie, gymnázium – gymnasium

I: iluze – iluse, intenzita – intensita, invaze – invase, izobara – isobara, izolace – isolace

K: kazeta – kaseta, konzerva – konserva, konzervativní – konservativní, konzervatoř – konservatoř, konzul – konsul, konzulát – konsulát, konzultace – konsultace, konzumace – konsumace, koroze – korose
Pozn.: Po předponě latinského původu kon- se ve zdomácnělých slovech píše z i s; ve shodě se spisovnou výslovností se však ve slovech konsegrace, konsekuce, konsekvence, konsenzus, konsignace, konsonant a ve slovech od nich odvozených píše pouze s.

L: lyzol – lysol

M: muzeum – museum

N: nervóza – nervosa, neuróza – neurosa

O: oáza – oasa, organizace – organisace, organizovat – organisovat

P: pauza – pausa, penze – pense, plazma – plasma, poezie – poesie, prézens – presens, prezentace – presentace, prezident – president, provize – provise, próza – prosa

R: revize – revise, rezignace – resignace, rezistence – resistence, rezoluce – resoluce, rezonátor – resonátor, rezultát – resultát, riziko – risiko

S: senzace – sensace

T: televize – televise, torzo – torso, tranzistor – transistor, trezor – tresor, tuberkulóza – tuberkulosa

U: univerzita – universita, uzuální – usuální, úzus – usus

V: verzálka – versálka

1.2 Dublety jsou stylově rovnocenné (typ kurz – kurs)

Ve slovech zakončených v 1. pádě na skupinu vyslovovanou [-ns, -rs, -ls], v ostatních pádech a ve slovech odvozených vyslovovanou [-nz, -rz, -lz], jsou obě možnosti psaní rovnocenné, a to bez stylového rozlišení.

D: diskurz – diskurs, dispenz – dispens (dispenzární – dispensární)

E: exkurz – exkurs

I: impulz – impuls (impulzní – impulsní)

K: konkurz – konkurs, kurz – kurs (kurzovní – kursovní, kurzista – kursista, kurzovné – kursovné)

P: pulz – puls (pulzace – pulsace, pulzační – pulsační, pulzní – pulsní, pulzovat – pulsovat)

R: rekurz – rekurs, reverz – revers (reverzibilní – reversibilní)

1.3 Základní pravopisná podoba je se s (typ diskuse – diskuze)

Ve slovech, v nichž se jako spisovná připouští dvojí výslovnost, [s] i [z] a Pravidla 1993 uvádějí psaní dublet, se za slohově neutrální považují podoby se s: busola – buzola, desén – dezén, diskuse – diskuze, disertace – dizertace, kasein – kazein, kasematy – kazematy, plisé – plizé, renesance – renezance, resort – rezort, režisér – režizér.

1.4 Přípona -ismus/-izmus (typ optimismus – optimizmus) a slova zakončená ve výslovnosti na [-zmus], [-zma] (typ spasmus – spazmus, charisma – charizma)

Ve slovech s příponou vyslovovanou jako [-izmus] a ve slovech ve výslovnosti zakončených na [-zmus], [-zma] se za základní považují podoby se s, např. impresionismus – impresionizmus, romantismus – romantizmus, spasmus – spazmus, marasmus – marazmus, charisma – charizma.

2 Jediná možnost psaní je se s (typ designovat, konsekuce)

Pouze s se píše: 

• ve slovech pravopisně nepočeštěných, např. cirrhosis, laser, design, designér;
• ve slovech s původní latinskou předponou dis-: disektor, diseminace, disharmonie, disident, disimilace, disipace, disociovat, disoluce, disonance, diskrepance apod. (viz Psaní dis-, dys-, poly-, poli-, vice-, více-);
• ve slovech s původní řeckou předponou dys-: dysfunkce, dysgrafie, dyslexie, dyskalkulie, dyslalie apod. (viz Psaní dis-, dys-, poly-, poli-, vice-, více- );
• při psaní slov s původními předponami des- a de- a ve slovech od nich odvozených se řídíme spisovnou výslovností. Pouze se s píšeme např. slova designovat, designovaný, designát, deskripce, deskriptor, desorpce, desorbér, desublimace, paradesantní, desublimace, desperát, despota, despotický, destabilizace, destrukce, desufixace;
• ve shodě se spisovnou výslovností ve slovech konsegrace, konsekuce, konsekvence, konsenzus, konsignace, konsonant a ve slovech od nich odvozených.

3 Poznámka o shodě stylového příznaku

Dodatek k Pravidlům uvádí v poznámce doporučení, že tam, kde je v jednom slově spojeno více dubletních možností, je třeba dbát na to, aby se jejich slohový příznak shodoval. Píše se tedy báze nebo base, ale ne báse; vízum nebo visum, ale nikoli vizum nebo vísum; laktóza nebo laktosa, ale nikoli laktósa.

U některých slov je možné užít tři možnosti: geodezie, geodézie, geodesie (nikoli však geodésie) stejně tak třeba kurziva, kurzíva, kursiva (nikoli kursíva); prezidium, prezídium, presidium (nikoli presídium); prokyneze, prokynéze, prokynese (nikoli prokynése).

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách rozcházejí, rozhodli jsme se pro jednoduchý a hlavně co možná pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že by jiný způsob dělení nutně znamenal chybu. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, označujeme – v souladu s tradicí – spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- a kosmeti-.

Upozorňujeme, že při dělení slov se spojovník píše pouze na konci řádku, nikoli na začátku řádku dalšího (srov.  Spojovník).

1 Obecné principy dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.

2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod. atd.).

3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).

4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz níže).

5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla-dý. U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) nejsme ale schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat (právě to činí problémy).

6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova. Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do- apod.) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, troj|stěžník apod.). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že nelze u běžných mluvčích vyžadovat schopnost jejich bezchybného rozeznání.

2 Konkrétní způsoby dělení

2.1 Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, předponu neoddělujeme.
Příklady:
úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce

2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou a vícepísmennou předponou, držíme důsledně morfologický šev (i u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné).
Příklady:
ro-ze-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, na-dše-ný, du-pli-kát, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zita, roz-tr-hat, pod-trh-nout

3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice.
Příklady:
po-zvra-cet, po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat

4. Pokud má slovo dvě předpony a obě jsou slabičné, můžeme dělit před druhou předponou i po ní.
Příklady:
po-u-ka-zo-vat, po-vy-ha-zo-vat, po-u-pra-vit, ne-u-spět

5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu nebo ne), můžeme dělit i po této samohlásce.
Příklady:
zo-hyz-dit, zú-žit, za-dap-to-vat

6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není průhledná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo.
Příklady:
pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém

2.2 Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfologickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli např. rea-kce.
Další příklady:
pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ak-ce, re-ago-vat

2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfologickým švem (nebo jde o příponu nebo koncovku), pak nedělíme. Například slovo génius má koncovku -us, ale dělíme pouze gé-nius. Slovo reálie dělíme pouze reá-lie apod.
Další příklady:
pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, ra-kou-s-ko-uher-ský, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, čty-řia-pa-de-sá-ti-le-tý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, maoi-s-mus, fó-liov-ník

3. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách.
Příklady:
au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat

2.3 Skupina souhláska + písmeno l (v jiné než slabikotvorné pozici)

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfologický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi přitom doporučujeme spíše dělit před l (například doporučujeme spíše svis-lý než svi-slý).
Příklady:
svi-s-lý, po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný)

2. Pokud před l předchází souhláska jiná než s/š/d, dělíme vždy před l.
Příklady:
ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la

2.4 Skupina souhláska + r (v jiné než slabikotvorné pozici) nebo ř

1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou.
Příklady:
ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, stří-b-řen-ka, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob

2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř.
Příklady:
Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok

3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfologický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu:
Příklady:
te-le-gra-fo-vat, po-krá-tit

4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz níže.

2.5 Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska/souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š.
Příklady:
ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář. pr-s-kat

2. Pokud je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz níže.

2.6 Skupina písmeno + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř.
Příklady:
re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra

2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s.
Příklady:
re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr

2.7 Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není-li přítomen morfologický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami.
Příklady:
dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, je-de-nác-tý, vá-noč-ka, va-jíč-ko, an-tik-va, bom-bar-do-vat, vy-bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gy-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka, rád-ža, bend-žo

2. Je-li přítomen morfologický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu.
Příklady:
troj-zvuk, po-dvoj-ný

2.8 Skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V takových případech respektujeme morfologický šev (a to i příponový).
Příklady:
ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, cnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, Ja-pon-sko, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, Ark-ti-da, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, ling-vi-s-ti-ka, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, Kar-lo-var-sko, hr-din-skost, lid-skost

2. Pokud se na morfologický šev nelze spolehnout, je možné dělit více způsoby.
Příklady:
cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, cen-t-rum, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, jis-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mos-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký

3. Typ čeština, romština dělíme če-š-ti-na, rom-šti-na.

2.9 Zakončení na -ční

1. Pokud předchází samohláska, dělíme stejně jako dělíme výšeuvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska.
Příklady:
agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní

2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č.
Příklady:
ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční

2.10 Zdvojené souhlásky a v písmu různé souhlásky s jednotnou výslovností

1. Pokud nejde o morfologický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami, nebo před oběma souhláskami.
Příklady:
base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae, ro-c-ker, ro-c-kový

2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu:
Příklady:
ka-men-ný, roz-zlo-bit

3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce. Stejně tak pokud předchází souhláska, dělíme před zdvojenou souhláskou.
Příklady:
Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, pál-ffyov-ský, budd-hi-s-tic-ký, la-mar-cki-s-mus 

2.11 Slova, která se vyslovují jinak, než píší

1. Taková slova dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky (pe a tank), dělíme proto jedině pe-tanque.
Příklady:
Cam-bridge [kem-bridž], free-ware [frý-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ti-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce] (ale soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý], pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-bridž-ský])

2. Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [ánriet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože (jak bylo řečeno výše) dvě samohlásky (jinde než na švu) vedle sebe neoddělujeme.