Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

potok

dělení: po-tok1

rod: m. neživ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádpotokpotoky
2. pádpotoka2potoků
3. pádpotokupotokům
4. pádpotokpotoky
5. pádpotoku3potoky
6. pádpotoce, potoku4potocích5
7. pádpotokempotoky

příklady: horský potok; potoky krve


Nově: Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
potok, -a m (6. mn. -cích) menší přirozený vodní tok: horský, luční potok; přen. expr. potoky slz;
potoční příd.: potoční voda;
potůček, -čku m zdrob.
SSJČ
potok, -a m. (6. j. -ku, -ce, 6. mn. -cích) menší přirozený vodní tok: horský, luční p.; rozvodněný, vyschlý p.; bublání p-a; přen. expr. (o velkém množství:) p-y krve, slz; p. lidí (Olb.); krev tekla p-em;
zdrob. potůček, -čku, řidč. -čka m. (6. mn. -čcích, -čkách); příd. potůčkový

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.
3Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č.
4Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 6. p. j. č.
5Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách rozcházejí, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý a hlavně co možná pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že by jiný způsob dělení nutně znamenal chybu. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, označujeme – v souladu s tradicí – spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- kosmeti-.

Upozorňujeme, že při dělení slov se spojovník píše pouze na konci řádku, nikoli rovněž na začátku řádku dalšího (srov.  Spojovník).

1 Obecné principy dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.

2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod. atd.).

3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).

4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz níže).

5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý. U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) nejsme ale schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat (právě to činí problémy).

6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz kap. Morfematika). Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do- apod.) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, troj|stěžník apod.). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že nelze u běžných mluvčích vyžadovat schopnost jejich bezchybného rozpoznání.

2 Konkrétní způsoby dělení

2.1 Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, předponu neoddělujeme.
Příklady:
úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce

2. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou a vícepísmennou předponou, držíme důsledně morfematický šev (i u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné).
Příklady:
ro-ze-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, na-dše-ný, du-pli-kát, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zita, roz-tr-hat, pod-trh-nout

3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice.
Příklady:
po-zvra-cet, po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat

4. Pokud má slovo dvě předpony a obě jsou slabičné, můžeme dělit před druhou předponou i po ní.
Příklady:
po-u-ka-zo-vat, po-vy-ha-zo-vat, po-u-pra-vit, ne-u-spět

5. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu nebo ne), můžeme dělit i po této samohlásce.
Příklady:
zo-hyz-dit, zú-žit, za-dap-to-vat

6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není průhledná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo.
Příklady:
pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém

2.2 Dvě samohlásky vedle sebe

1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli např. rea-kce.
Další příklady:
pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ak-ce, re-ago-vat

2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu nebo koncovku), pak nedělíme. Například slovo génius má koncovku -us, ale dělíme pouze gé-nius. Slovo reálie dělíme pouze reá-lie apod.
Další příklady:
pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, ra-kou-s-ko-uher-ský, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, čty-řia-pa-de-sá-ti-le-tý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, maoi-s-mus, fó-liov-ník

3. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách.
Příklady:
au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat

2.3 Skupina souhláska + písmeno l (v jiné než slabikotvorné pozici)

1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi přitom doporučujeme spíše dělit před l (například doporučujeme spíše svis-lý než svi-slý).
Příklady:
svi-s-lý, po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný)

2. Pokud před l předchází souhláska jiná než s/š/d, dělíme vždy před l.
Příklady:
ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, bet-lém, cih-la, truh-la

2.4 Skupina souhláska + písmeno r (v jiné než slabikotvorné pozici) nebo ř

1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou.
Příklady:
ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob

2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř.
Příklady:
Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok

3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu:
Příklady:
te-le-gra-fo-vat, po-krá-tit

4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

2.5 Skupina s/š + souhláska

1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláskasouhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š.
Příklady:
ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář. pr-s-kat

2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

2.6 Skupina písmeno + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř.
Příklady:
re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra

2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s.
Příklady:
re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr

2.7 Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami.
Příklady:
dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, je-de-nác-tý, vá-noč-ka, va-jíč-ko, an-tik-va, bom-bar-do-vat, vy-bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gy-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka, rád-ža, bend-žo

2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu.
Příklady:
troj-zvuk, po-dvoj-ný

2.8 Skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V takových případech respektujeme morfematický šev (a to i příponový).
Příklady:
ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, Ja-pon-sko, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, Ark-ti-da, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, Kar-lo-var-sko, hr-din-skost, lid-skost

2. Pokud se na morfematický šev nelze spolehnout, je možné dělit více způsoby.
Příklady:
cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, cen-t-rum, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, jis-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mos-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký

3. Typ čeština, romština dělíme če-š-ti-na, rom-šti-na.

2.9 Zakončení na -ční

1. Pokud předchází samohláska, dělíme stejně jako dělíme výšeuvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska.
Příklady:
agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní

2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č.
Příklady:
ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční

2.10 Souhlásky, které se píšou různě, ale vyslovují stejně, a zdvojené souhlásky

1. Pokud nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami, nebo před oběma souhláskami.
Příklady:
base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae, ro-c-ker, ro-c-kový

2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu:
Příklady:
ka-men-ný, roz-zlo-bit

3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce. Stejně tak pokud předchází souhláska, dělíme před zdvojenou souhláskou.
Příklady:
Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly, pál-ffyov-ský, budd-hi-s-tic-ký, la-mar-cki-s-mus  

2.11 Slova, která se vyslovují jinak, než píší

1. Taková slova dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque.
Příklady:
Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ti-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce] (ale soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý], pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský])

2. Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [ánriet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože (jak bylo řečeno výše) dvě samohlásky (jinde než na švu) vedle sebe neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. pádě jednotného čísla koncovku -u, část jmen má koncovku -a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce -u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka -a.

Malý počet slov má též vedle koncovky -u zakončení -e podle měkkého vzoru stroj (např. městys, jména zakončená na -l-en, viz 2.4, 2.5).

2 Distribuce koncovek

Distribuce koncovek -u/-a je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. Podstatná jména s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) se pojí s koncovkou -a. Jako předmětná mívají táž podstatná jména koncovku -u. Např. do roka (se sejdeme) – (dožil se jednoho) roku.

Při rozhodování, kterou z koncovek užít (zda -u či -a), důležitou roli hraje též zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením -u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením -a. Proto Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být co nejvíce spisovní, volí často koncovku opačnou, než jaká odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ).

2.1 Koncovka -u

Koncovku -u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

2.2 Koncovka -a

Koncovky -a se užívá u menšího počtu slov (převážně jde o podstatná jména, jež lze seskupit do určitých významových skupin), např.:

- u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října);

- u jmen dní zakončených na -ek (do dneška, do zítřka, do včerejška, do pondělka, do úterka, do čtvrtka, ale do pátku!);

- u vlastních jmen místních zakončených na -ov-ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ), dále i u některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova);

- u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

2.3 Koncovky -u/-a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky -u, tak i koncovky -a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

- u některých jmen na -ík (u geometrických termínů na -úhelník, -běžník, -délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka);

- u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru,  Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku);

- u dalších jmen jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

2.4 Jména zakončená na -l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvaroslovným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Podst. jména mužského rodu kolísající mezi měkkým a tvrdým skloňováním).Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky -u i -e (do této skupiny patří např. artikul, burel, cumel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, námel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně -a (popel popelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; např. častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

2.5 Jména na -en: typ řemen

Zvláštním typem jsou některá neživotná podstatná jména rodu mužského na -en, která v důsledku staršího způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „stroj“ i „hrad“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), tzn. mají ve 2. p. j. č. zakončení -e -u, např. hřebene/hřebenu, kamene/kamenu, kmene/kmenu, kořene/kořenu, křemene/křemenu, plamene/plamenu, řemene/řemenu, pramene/pramenu.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen od názvů osob nebo zvířat; pátý pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku). Oslovení prvním pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat pátým pádem. Užití pádu prvního je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity.

Oslovování osob viz hesla o skloňování mužských osobních jmen (Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-a, -á]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-e, -ě, -é]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-i, -í]; Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-o, -ó]Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [-u, -ú]).

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v pátém pádě jednotného čísla koncovky -e, -u, vzor „muž“ -i, -e, vzor „soudce“ má koncovku -e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ má koncovku -o.

2 Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale po samohlásce -r nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na k, g, h, ch, mají koncovku -u: falešníku, dědku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno synsynu (ale zlosyne!); pouze jména bůh a člověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

3 Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku -i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou -ec mají koncovku -e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec – otče, lovec – lovče, blbec – blbče, horolezec – horolezče, znalec – znalče, chlapec – chlapče, nadšenec – nadšenče.

 

4 Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v pátém pádě tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností oslovované formy totožné s 1. pádem a vlivem frekventovaných slov typu otec – otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba správec) však poměrně často pronikají i podoby na -če: soudče, správče, zrádče; ochránče, vůdče, ty jsou však hodnoceny jako nespisovné.

Náležité podoby 5. pádu jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

5 Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v pátém pádě koncovku -o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 6. p. j. č. (Skrýt)

1 Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. pádě jednotného čísla koncovku -u, část má původní koncovku -ě(e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. -u/(e). SSJČ sice u řady slov v 6. pádě obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s -ě(e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek -u (e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. pádu, viz Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

1.1 Tendence v distribuci koncovek -u/-ě(e)

a) Distribuce koncovek -u/-ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen s významem příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka -ě(e). Ve významu objektovém (předmětném) mívají táž podstatná jména koncovku -u, např. na hradě – o hradu, v chrámě – o chrámu, v originále – o originálu, na plotě – o plotu, v potoce – o potoku, na účtě – o účtu, v zákoně – o  zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.

b) Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) x při průjezdu kolony městem, na západě x po západu slunce, na východě x po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě x při výkladu) atd.

c) Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda -u či ), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s -ě(e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

d) Koncovky -ě(e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. pádě čísla jednotného koncovku -a (popř. dubletní -a/-u), např. o Benešově, v Kojetíně; ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, ve světě, o životě; na ostrově, na venkově (viz 2.1, 2.2).

2 Příklady užití koncovek -u a -ě(e)

2.1 Vlastní jména místní zakončená na -ov, -ín: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na -ov-ín je zakončení , např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, Lvově, Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č., Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku ).

2.2 Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení -ě(e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce x (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, ve světě, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku -a (viz Skloňování mužských jmen vzoru hrad – 2. p. j. č.).

2.3 Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka -u, např. amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, ringu, saténu, smyslu, oxidu.

2.4 Jména zakončená na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n: typ břeh, stan

U jmen končících na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n je většinou jenom zakončení -u, protože zakončení (e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky: např. na břehu, v obsahu, na svahu, ve výběhu, v návrhu, v kalichu, v měchu, v ořechu, v plechu, na klavíru, ve výboru, po návratu, ve stanu. U některých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, a to vedle -u též -ě(e), např. ve džbánu/džbáně, v papíru/papíře, v protektorátu/protektorátě, v příkladu/příkladě, v románu/románě, v rybníku/rybníce, v senátu/senátě; u všech je častější podoba s koncovkou -u.

2.5 Jména zakončená na -s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -s uvádí SSJČ dvojí možné zakončení, a to -e vedle -u. Zakončení -e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus → v autobuse, časopis → v časopise, ocas → na ocase, okres → na okrese, pas → v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas → v rozhlase, souhlas → v souhlase, zápas → na zápase, . Naproti tomu zakončení -u je běžnější např. u slov: kompas → na kompasu, nadpis → v nadpisu, pas → v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis → v předpisu, výkres → na výkresu, úžas → v úžasu. U podstatného jména městys připouštějí PČP vedle skloňování podle vzoru „stroj“ také dubletní skloňování podle vzoru „hrad“ (SSJČ a SSČ však uvádějí pouze měkké skloňování): tedy v 6. pádě j. č. v městysuměstysi (v úzu převažuje podoba se zakončením -u).

2.6 Jména zakončená na -l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na -l převládá zakončení -u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. -e vedle -u. (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení -e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál → na bále, fotbal → ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvaroslovným základem na -l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Podst. jména mužského rodu kolísající mezi měkkým a tvrdým skloňováním). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky -u též koncovku -(do této skupiny patří např. burel, hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel); výjimečně též koncovku -e (cumel o cumlu/cumle/cumli). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka -u.

2.7 Jména na -en: typ den, řemen

Zvláštním typem jsou některá neživotná podstatná jména rodu mužského na -en, která v důsledku staršího způsobu skloňování mívají v jednotném čísle dvojtvary podle vzoru „stroj“ i „hrad“ (ale v množném čísle jen podle vzoru „hrad“), tzn. mají zakončení -i -u (řidč. -e), např. den → o dni/dnu (ve dne), hřeben → na hřebeni/hřebenu, ječmen → v ječmeni/ječmenu/ječmeně, kmen → na kmeni/kmenu, kořen → na kořeni/kořenu, křemen → o křemeni/křemenu, plamen → v plameni/plamenu, řemen → na řemeni/řemenu/řemeně, pramen → na prameni/pramenu; u všech je častější podoba s koncovkou -i.

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek -ích, -ách-ech. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

1 Jednoslabičná neživotná podstatná jména na -c: typ tác

Jednoslabičná neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména přejatá, která končí v prvním pádě j. č. na -c, se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.) a v 6. p. mn. č. mají koncovku -ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech.

2 Jednoslabičná životná podstatná jména na -g, -k, -ch a -h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích: o bozích, pstruzích, racích, špezích, vrazích, Češích atd. se souhláskovou alternací g/z, h/z, ch/š, k/c. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šach, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu – s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) – jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: ducháchduších (jiné je duše, ž. → duších). Liší se ČechČeších od ČechyČechách.

3 Jednoslabičná neživotná podstatná jména na -g, -k, -ch a -h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na -g, -k, -ch-h, např. břeh, roh, dluh, mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích: březích, dluzích, rozích. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzích/ergách, docích/dokách, blozích/blogách, tazích/tagách, loších/lochách, ale jen migách a rovněž složené hotdogách.

Pouze koncovku -ách má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plechplechách (na rozdíl od pleš, ž. → pleších); časté je vrchvrcháchvrších (jiné je vrš, ž. → vrších); srov. výše i životné ducháchduších (jiné je duše, ž. → duších).

Pojmenování smyslů sluch, čich, pach se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na -ích (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších a analogicky podle zápach zápaších lze předpokládat rovněž pach paších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na -ách; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není. 

Pomnožné nespisovné expresivní prachy ‚peníze‘ má jen koncovku -ách.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle; převažuje varianta tlachách; ani tuto variantu nelze odmítnout. Přijatelné jsou i obě varianty obecněčeského šproch: šproších šprochách.

4 Dvoj- a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména na -g, -k, -h, -ch a životná na -ga, -ka, -ha, -cha

Všechna dvoj- a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, a všechna životná, která končí na -ga, -ka, -ha, -cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích: o vodácích, študácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g/z, h/z, ch/š, k/c.

S touto koncovkou výrazně konkuruje koncovka -ách, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, např. študácích i študákách; opičácích (= zvíře) i opičákách (= expresivní pojmenování osoby). Zcela běžná je u zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách; obláčcích i obláčkách; chlebíčcích i chlebíčkách; kouscích i kouskách; domcích i domkách; rybníčcích i rybníčkách; lesících i lesíkách a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácích i dřevákách; hrncích i hrnkách; pomnožné teplácích i teplákách; modrácích i modrákách.

Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocích tarokách.

U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku -ích tam, kde PMČ a/nebo MČ uvádějí i variantní koncovku -ách. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá, a naopak (jinak základní) podoba na -ích se pociťuje jako knižní.

Koncovka -ách je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách.

Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkách v Jesenících; v Javorníkách v Javornících; v Dušníkách v Dušnících. Viz Zeměpisná jména pomnožná.

5 Životná podstatná jména na -a, před nímž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku -a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj.

Jiné je rikša, ž., viz Rod podstatných jmen.

6 Životná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „pán“: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku -ech. Např.: pes, bez psa, o psech; datel, bez datla, o datlech; podobně o plazech, krokodýlech, Arabech, Maxech, korálech (jiné je o korálích; viz Životnost podstatných jmen).

Podstatná jména na -kaz (penězokaz, stávkokaz) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého sklonění.

Poznámka: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí.

7 Životná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „muž“: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku -ích. Např.: vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o šimpanzích, králích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou -tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, učitelích, tazatelích aj.

Poznámka: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě náběhy k tvrdému sklonění (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na -ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; jde o tvary nekodifikované.

8 Neživotná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „hrad“: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na -l, -s, -z-x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo -ích. Např.: kostel, bez kostela, o kostelícho kostelech; hotel, bez hotelu, v hotelíchv hotelech; v okresechv  okresích; na plesechna plesích; na jezechna jezích, a také v hertzech v hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po -p: sklepechsklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostelhotel se častěji užívá tvarů na -ech než tvarů na -ích, u podstatného jména okres je drtivá převaha tvarů na -ech, zatímco u podstatných jmen jez, sklep a nejvýrazněji pak u podstatného jména kotel převažují naopak tvary na -ích.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, m.) proti procesích (od procesí, s.).

Pouze koncovku -ích má podstatné jméno les: v lesích, naopak pouze koncovku -ech fax: faxech, e-mail: e-mailech.

9 Neživotná podstatná jména na -l, -s, -z, -x, vzor „stroj“: typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1 p. j. č. na -l, -s, -z -x a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku -ech nebo -ích. Např. pytel, bez pytle, v pytlechv pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích i o korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích i o svízelech (jiné je svízel, ž., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, čepel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčel příčel, která však mohou být i rodu ženského. (Viz Rod podstatných jmen.) U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení -ích, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelné náběhy k tvrdému sklonění. Málo výrazné je např. u slov pantofel, čepel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytelobratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na -ech, např. u korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích (a jen takto i v PČP).

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

10 Zdvojené sklonění: typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen se zdvojeným skloněním: Lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na -l, např. burel, hnědel, krevel, kužel, námel, plevel, chmel, tmel; cumel, chrchel, kotel, sopel, uhel; koukol, apríl, artikul, rubl (výčet uveden podle MČ2). Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. tuto tendenci jednoznačně stvrzují např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, aprílech, tmelech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na -ech, naproti tomu u kotelartikul jsou častější tvary na -ích.

Podstatné jméno městys má (podle PČP) dvojí skloňování, podle „stroj“ i podle „hrad“: 2. p. j. č. městyseměstysu, 3. p. j. č. městysiměstysu atd. V 6. p. mn. č. převažuje tvar městysech. (SSČ však uvádí pouze skloňování měkké.)

11 Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu -ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, track truck. Tvary 6. p. mn. č. nejsou v jazykových příručkách popsány. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. V jejich distribuci pozorujeme dvě tendence: Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny -cc- na -c-: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na -ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně: doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí). Varianty na -ckách rovněž považujeme za spisovné, i když mohou být někdy pociťovány jako stylově nižší.

12 Typ penízepeníz

Pomnožné peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘ (i v přeneseném významu), historicky: ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování., v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že šestý pád množného čísla substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.


  Skrýt zobrazený výklad