Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Kodifikace a závaznost jazykových příruček

Pro objasnění míry závaznosti jazykových příruček je podstatné vysvětlit termín „kodifikace“. Tento pojem se používá jednak pro písemné zachycení jazykové normy v jazykových příručkách, jednak pro označení činnosti lingvistů, která k zachycení jazykové normy směřuje (např. sběr a analýza jazykových dat pro tvorbu kodifikačních příruček). Pro pochopení závaznosti kodifikačních příruček je třeba vysvětlit zejména první uvedený smysl pojmu „kodifikace“.

Příručkám popisujícím jazykovou normu je společenskou konvencí připisována jistá míra závaznosti. Podle ní rozlišujeme kodifikační příručky preskriptivní, tzn. ty, které mají ambici předepisovat jazykové veřejnosti, jak s jazykem zacházet, regulovat jeho užívání, a kodifikační příručky popisné neboli deskriptivní, tzn. ty, jejichž autoři nechtějí předepisovat, ale pouze zaznamenat soudobou spisovnou normu. Preskriptivním jazykovým příručkám je oproti příručkám deskriptivním společensky připisována vyšší míra závaznosti, a to zejména odbornou lingvistickou veřejností. Proto se termín kodifikace často užívá ve dvojím smyslu. Buď se jím míní právě jen vybraná skupina preskriptivních kodifikačních příruček (pak by bylo možno hovořit též o kodifikaci v užším smyslu), nebo se jím označují všechny práce o jazyce bez zřetele k míře jejich závaznosti (můžeme hovořit o kodifikaci v širším smyslu). Nesmíme však opomíjet fakt, že samotné zaznamenání určitého stavu má v konečném důsledku na jazyk určitý vliv, neboť uživatelé češtiny podřizují své jazykové chování oběma typům příruček, nejen kodifikaci preskriptivní. Záměr být kodifikací preskriptivní či deskriptivní bývá zpravidla vyjasněn v předmluvách nebo doslovech ke kodifikačním příručkám, i když ne vždy je formulace záměru zcela jednoznačná.

V současnosti jsou jedinou preskriptivní kodifikační příručkou Pravidla českého pravopisu (PČP, viz Informace o příručce Pravidla českého pravopisu). Jejich preskriptivněkodifikační chápání je dáno silnou tradicí a je též podepřeno schválením Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, které doporučuje PČP jako závaznou příručku pro výuku českého jazyka na základních školách. (Někdy se v tomto smyslu hovoří též o „úředně schválených PČP“, „úředních PČP“ apod.) Protože Česká republika nemá jazykový zákon, který by úředně rozšiřoval působnost PČP na jiné společenské komunikační sféry, zůstávají PČP ve skutečnosti v prostředí mimo školu příručkou deskriptivní, mají doporučující charakter. Jsou zde však přesto respektována, což je – jak již bylo uvedeno – dáno tradicí a všeobecným konsenzem, nikoli nařízením úředního charakteru. Na současném knižním trhu jsou dostupné příručky s názvem Pravidla českého pravopisu od různých tvůrců, nejen od autorského kolektivu Ústavu pro jazyk český AV ČR. Proto se od sebe mohou jednotlivé příručky s týmž názvem obsahově lišit. Ačkoli doložku MŠMT mají i jiné příručky obsahující v názvu spojení „pravidla českého pravopisu“, preskriptivněkodifikační platnost pro školní prostředí mají tradičně pouze PČP, jejichž autory jsou pracovníci Ústavu pro jazyk český.

Poslední preskriptivněkodifikační mluvnice (ve své době navíc jediná) je Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky. Pozdější mluvnice jsou svými autory prezentovány jako deskriptivní. Další významné jazykové příručky jako Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), Nový akademický slovník cizích slov (NASCS) atd. jejich autoři sami rovněž neoznačují jako preskriptivněkodifikační. Přesto zejména akademická Mluvnice češtiny (MČ) je díky své prestiži vysoce respektována a je vnímána jako preskriptivní (ač některé výklady již zastaraly). Vzhledem k tomu, že v České republice neexistuje jazykový zákon, míra závaznosti určité jazykové příručky je zde dána také prestiží autorského kolektivu, resp. jeho zaštítěním vědeckou institucí.

Pro kodifikační status jazykové příručky je také podstatné, na jakou oblast jazyka se zaměřuje, protože ne vše v jazyce lze snadno kodifikovat a regulovat pravidly. Proto je třeba zdůraznit, že některé příručky se už z podstaty toho, o čem pojednávají, nemohou snadno stát preskriptivní kodifikací. Čím vyšší strukturní rovina jazyka, tím menší míra pevně vázaných systémových vztahů a složitější kombinatorika jazykových prostředků dané roviny, a tedy obtížnější uchopitelnost pro kodifikaci. Například příručky o syntaxi (Greplova–Karlíkova Skladba češtinySkladba spisovné češtiny, Šmilauerova Novočeská skladba), byť respektované, nejsou vnímány jako preskriptivněkodifikační.

Za velmi důležité považujeme vymezit kodifikační status Akademické příručky českého jazyka (APČJ, viz Informace o knize Akademická příručka českého jazyka): V souvislosti s předchozím výkladem lze APČJ označit za příručku deskriptivněkodifikační. Jejím cílem není předepisovat, jak jazyk užívat, ale popsat co nejpřesněji aktuální jazykovou normu a na základě tohoto popisu poskytnout doporučení a rady těm, kteří chtějí tuto normu respektovat.