Odvozování příponou ‑ák

Podstatná jména zakončená příponou ‑ák (např. sušák, šutrák apod.) jsou v češtině hojná a frekventovaná. Přípona ‑ák je velmi produktivní, což je dáno patrně jejím velmi širokým významem, který umožňuje tvořit odvozeniny od různých základů. Příponou ‑ák se odvozuje od podstatných jmen (žába –⁠⁠ žabák), sloves (zvedat –⁠⁠ zvedák), přídavných jmen (horní –⁠⁠ horňák), popř. číslovek (druhý –⁠⁠ druhák).

Tvoření příponou ‑ák se neomezuje jen na tvoření nových slov od jednoslovných základů (např. větrat –⁠⁠ větrák), ale slouží i jako prostředek výrazové úspornosti při tvoření slov, která fungují jako protějšek víceslovného pojmenování (např. nákladní automobil –⁠⁠ náklaďák, pracovník v dopravě –⁠⁠ dopravák). Druhému jmenovanému procesu říkáme univerbizace a v následujících výkladech se mu budeme věnovat odděleně.

Jména tvořená od jednoslovných základů

Jak vyplývá z uvedených příkladů, skupina jmen na ‑ák je bohatě stylově rozrůzněna, přičemž většina těchto jmen stojí buď na pomezí spisovnosti a nespisovnosti, nebo zcela za hranicí spisovného jazyka. Do rámce spisovného jazyka patří tyto skupiny pojmenování:

1. malá skupina tradičních konatelských jmen, např. voják, sedlák, křižák, pytlák, zpěvák,
2. obyvatelská jména: Slovák, Hanák, Polák,
3. názvy zvířat a výtvorů napodobujících lidské postavy: žabák, opičák, panák, sněhulák,
4. některé názvy přístrojů, nástrojů a prostředků, např. vrták, šroubovák, škrabák, svěrák, zvedák, sporák, hořák. Některé z těchto názvů byly také původně protějšky názvů víceslovných, ale postupně se prosadily jako základní prostředek pojmenování, vytlačily pojmenování víceslovné, a pronikly tak do spisovného jazyka (např. úsporná kamna –⁠⁠ sporák).

Ostatní typy mají různé stylové příznaky, nejčastěji jde o jména zveličelá či hanlivá, např. bídák, šutrák, měšťák, bourák. Velmi početné jsou i stylově nižší názvy obyvatelské (Pražák, Ústečák, Příbramák apod.), které fungují jako protějšky stylově vyšších názvů na ‑an (Pražan, Ústečan, Příbraman apod.). Více viz Tvoření obyvatelských jmen.

Jména tvořená od víceslovných základů (univerbizace: nákladní auto –⁠⁠ náklaďák)

Univerbizovaná jména (např. věžák od věžový dům) jsou velmi hojná v mluveném jazyce. Jsou úspornější než jejich spisovné víceslovné protějšky, ale na rozdíl od nich zůstávají většinou mimo rámec spisovného jazyka. Je to totiž právě existence spisovných pojmenování, která univerbizovaným jménům často brání proniknout do spisovného jazyka.

V běžně mluveném jazyce, často třeba i jen ve specifickém prostředí pracovním, sportovním, školním aj., slýcháme výrazy jako tenisák, měřák, bezpečák, zápočťák, svaťák apod. spíše než tenisový míč, měřicí přístroj, bezpečnostní technik, zápočtový týden, svatý týden. Početná je skupina nespisovných protějšků místních názvů, označení veřejných budov, prostranství apod., např. Václavák (= Václavské náměstí), hlavák (= hlavní nádraží).

Některá univerbizovaná jména hodnotíme jako hovorová, např. panelák, obývák, metrák, pošťák. Jiná už zcela pronikla do neutrální vrstvy spisovné češtiny, a to zejména ta, která nemají běžně (hojně) užívané víceslovné protějšky: špičák, táborák apod.