Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Zeměpisná jména středního rodu

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a psané podobě se netýkají znělostních variant: h – ch (Zbiroh [zbiroch]), d – t (Petrohrad [petrohrat]), v – f (Cerekev [cerekef]), z – s (Cetoraz [cetoras]), ž – š (Kroměříž [kroměříš]) a podobně.

Pro vyslovovanou podobu se ve výkladu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem – psané i vyslovované.

1 Jména zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]

(Brno, Santiago, Bilbao, Kongo, Bagamoyo, Arezzo, Viareggio, Borneo, Hokkaidó, Bordeaux, Pau, Gütersloh, Waterloo)

a) Jména tohoto typu se skloňují podle vzoru město“ (Brno, Kladno, Komárno, Řezno, Mukačevo, Santiago, Jericho, Tokio, Bilbao, Monako, Kongo, Mogadišo, Bagamoyo, Arezzo [areco], Viareggio [vjaredžo], Borneo – 2. p. Brna, Kladna, Komárna, Mukačeva, Santiaga, Jericha, Tokia, Bilbaa, Monaka,  Konga, Mogadiša, Bagamoya, Arezza [areca], Viareggia [vjaredža], Bornea). Jména česká či počeštěná mají zpravidla v 6. p. koncovku -e/ě (6. p. Brně, Kladně, Komárně, Řezně). U cizích se užívá v tomto pádě koncovka -u (Mukačevu, Santiagu, Jerichu, Tokiu, Bilbau, Monaku, Kongu, Mogadišu, Bagamoyu, Arezzu [arecu], Viareggiu [vjaredžu], Borneu).

Zvláštním případem je jméno Oslo. Lze je buď skloňovat pravidelně podle vzoru „město“ (2. p. Osla, 3., 6. p. Oslu, 7. p. Oslem), nebo ponechat nesklonné, aby se předešlo případným nežádoucím významovým asociacím.

b) Jména zakončená na -ó (např. Hokkaidó) zůstávají obvykle nesklonná, ale pokud není uvedena kvantita a jméno je zakončeno na  -o (Hokkaido), lze je rovněž skloňovat podle vzoru „město“ (2. p. Hokkaida).

c) Jména zakončená v písmu jinak než ve výslovnosti zůstávají v češtině nesklonná (Bordeaux [bordo], Pau [po], Gütersloh, Waterloo).

d) Ve jménech zakončených na -co se může v nepřímých pádech písmeno c měnit na k (Cuzco – 2. p. Cuzka) či může zůstat nezměněné (2. p. Cuzca). Více viz odstavec 1a) v kapitole Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku.

2 Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é]

(Labe, Jíloviště, Zabrze, Zawiercie, Podhradie, Halle, Dušanbe, Calais, Malmö, Hostinné)

Takto zakončená jména se skloňují podle vzoru „moře“ (Labe, Jíloviště, Belopole, Zabrze, Zawiercie [zavjerče] – 2. p. Labe, Jíloviště, Belopole, Zabrze, Zawiercie –  3., 6. p. Labi, Jílovišti, Belopoli, Zabrzi, Zawierci). Výjimkou jsou slovanská jména zakončená na -ie [je], která se vzhledem k podobnosti s českými jmény zakončenými na -í skloňují podle vzoru „stavení“ (Podhradie, Zablatie, Záhorie – 2. p. Podhradí, Zablatí, Záhorí).

Neslovanská jména tohoto typu zůstávají nesklonná (Halle, Karlsruhe, Dušanbe), a to i v případě, že se zakončení v grafické a vyslovované podobě liší (Calais [kale], Roubaix [rube], Malmö [malme]).

Názvy ve formě přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Hostinné, Jalšové, Lesnoje, Bystre – 2. p. Hostinného, Jalšového, Lesného, Bystrého), nebo „jarní“ (Telecí, Vranie, Jastrabie, Sredneje, Nižneje – 2. p. Telecího, Vraního, Jastrabího, Sredního, Nižního). Česká a slovenská jména jako Vranie a Jastrabie lze však skloňovat i podle substantivního vzoru „stavení“ (2. p. Vraní, Jastrabí).

3 Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í]

(Polabí, Ústí, Meziříčí, Jelení, Dillí, Karáčí, Tenessee, Canterbury, Sydney, Chamonix)

České názvy ve formě podstatného jména zakončené na [í] se skloňují podle vzoru stavení“. Často se jedná o jména vzniklá ze spojení předložek se jménem (Polabí, Podolí, Záluží, Meziříčí, Vrchlabí, Ústí, Bříství, Klenčí, Rabí – 2., 3., 4., 6. p. Polabí, Podolí, Záluží, Meziříčí, Vrchlabí, Ústí, Bříství, Klenčí, Rabí – 7. p. Polabím, Podolím, Zálužím, Meziříčím, Vrchlabím, Ústím, Břístvím, Klenčím, Rabím). Mají-li formu zpodstatnělého přídavného jména, obvykle se skloňují rovněž podle tohoto substantivního vzoru (Jelení, Veveří, Hříběcí, Zubří2., 3., 4., 6. p. Jelení, Veveří, Hříběcí, Zubří – 7. p. Jelením, Veveřím, Hříběcím, Zubřím), ale u druhé skupiny se lze občas setkat i s původním skloňováním podle adjektivního vzoru „jarní“ (Jestřebí – 2. p. JestřebíJestřebího).

Jména cizího původu zakončená na [i], [í] zůstávají nesklonná (Dillí, Karáčí, Tenessee [tenesí], Brindisi, Bali, Canterbury, Sydney [sidny], Chamonix [šamony], Nancy [nansi]).

4 Jména zakončená ve výslovnosti na [u], [ú]

Do této kategorie spadají jména cizího původu, která zůstávají v češtině nesklonná. Např. Anjou [anžu], Baku, Honolulu, Korfu, Peru, Kjúšú, Dessau, Dachau, Torgau.

5 Jména orientálního původu

Čínská jména zakončená na samohlásku zůstávají nesklonná: Čchang-ša, Lü-ta.

6 Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku

(Koloseum, Ilium, Saguntum, Brisbane, Lille, Lausanne, Massachusetts, Bourges)

I k tomuto typu se řadí jména cizího původu. Antická jména, tzn. latinská (či polatinštělá) a řecká, končící na -um (-ium, -eum), -ion (Koloseum, Ilium, Saguntum) skloňujeme podle vzoru „město“. Zakončení -um a -on se však v nepřímých pádech vypouštějí a pádové koncovky se přidávají místo nich (2. p. Kolosea, Ilia, Sagunta).

Ostatní jména jsou v grafické a vyslovované podobě rozdílně zakončena (obvykle je v psané podobě na konci tzv. němé -e) a zůstávají nesklonná. Jde převážně o jména francouzského či anglického původu (Brisbane [brysbejn], Glendale [glendejl], Lille [lil], Lausanne [lozan], Melbourne [melbern]). Některá z nich se mohou objevit i ve tvarech mužského rodu vzoru „hrad“ (2. p. Brisbanu, Melbournu – srov. kapitolu Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Do kategorie středního rodu jsou obvykle řazena také nepočeštěná pojmenování, která mají v původním jazyce formu množného čísla. Ta zůstávají nesklonná: Massachusetts, Bourges [burš], Nîmes [nym], Limoges [limoš].

Spadají sem rovněž některé víceslovné zeměpisné názvy (Los Angeles, Las Palmas, Aix-en-Provence, Buenos Aires). Ty zůstávají také nesklonné. Více o nich v kapitole Zeměpisná jména víceslovná.

Pokud si z nějakého důvodu nejsme pádovými podobami jisti, můžeme se jim vyhnout použitím opěrného obecného podstatného jména: např. ve městě Massachusetts, u města Saguntum apod. Viz kapitola 1. p. ve spojeních typu „ve městě Olomouc“.